S málokterou zemí mají Čechy a Morava společné světské i duchovní dějiny v takové míře jako s Rakouskem. Zájmy obou těchto subjektů se hned spojovaly a hned zase rozcházely. V jednom se ale nikdy nerozdvojily: ve vynikajících osobnostech společných oběma národům, které prosluly svým mravním heroismem nejvyššího stupně. Takovou postavou byla Brňačka a současně Vídeňačka Helena Kafková, řádovým jménem Marie Restituta, popravená německými nacisty pro údajnou „velezradu a napomáhání nepříteli“.

Jejím rodištěm bylo 1.5. 1894 Brno, konkrétně předměstí Husovice, tenkrát ještě samostatná obec. Pocházela z českých rodičů, v křestní matrice měla uvedenou českou národnost. V moravské metropoli ale dlouho nepobyla. Již jako dvouletá následovala své rodiče do Vídně, kde otec Antonín Kafka pracoval jako švec a drobný obchodník. Kafkovi měli celkem 7 dětí, Helena byla šestým. Vyrůstala jako pravá Vídeňačka, chodila do německých škol. Česky ale taktéž perfektně uměla, protože rodiče doma mluvili svým rodným jazykem. Měla vadu řeči, koktala. Navštěvovala proto logopeda a tohoto neduhu se zbavila.

Vídeň a prostředí staré habsburské monarchie jí přirostly k srdci. Smýšlela plně „römisch-katholisch Habsburgtreu“ (římskokatolicky a věrná Habsburkům) k malé radosti svých rodičů, kteří se po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918 odstěhovali do Náměště nad Oslavou, kde se stali československými státními občany (krátce nato se ale znovu odstěhovali do Vídně, a tady ve 20. letech zemřeli).

Helena je do Československé republiky nenásledovala. Ani nemohla, protože už byla vázána jinými povinnostmi. Své křestní jméno totiž vyměnila za řádové „Marie Restituta“. Již jako dítě chtěla být řeholnicí, toužila pomáhat chudým a mírnit každou tělesnou a duševní bídu, s níž se setkávala. Po absolvování měšťanské školy a jednoleté návštěvě rodinné školy pracovala jako služebná, kuchařka a trafikantka. Když svým rodičům oznámila přání stát se řeholní sestrou, zarmoutili se. Byli sice praktikujícími katolíky, ale nedokázali přenést přes srdce, že jejich dcera bude doživotně „zavřena v klášteře“.

Ona však neustoupila. Její rodná sestra Valerie o ní vydává toto svědectví: „Byla tvrdohlavá, při odporu neuhýbala, nýbrž trvala na svém, negativních reakcí se nebála, o to, co považovala za správné, bojovala. Bylo jí lhostejné, jednalo-li se o blízké příbuzné nebo o cizí lidi.“ V osmnácti letech nemohla jako neplnoletá vstoupit do kláštera bez svolení rodičů. Ti se postavili proti. Přihlásila se tedy do domu Milosrdných sester III. řádu sv. Františka v Lainzu u Vídně jako „neoficiální“ čekatelka. Na otázku: „Proč do našeho řádu?“, odpověděla bez zaváhání: „Z lásky ke službě nemocným.“ Teprve po dosažení úřední plnoletosti roku 1914 mohla vstoupit do řehole, o rok později měla obláčku, při níž dostala jméno po mučednici z dob raného křesťanství: Marie Restituta, což znamená „navrácená“.

Ve službě nemocným

Sestry františkánky pracovaly v nemocnicích. Jejich služeb bylo obzvlášť zapotřebí v krutých časech první světové války. Marie Restituta už tenkrát ukázala svoji hřivnu pro takovou práci, i když současně s ní milovala též hlubokou modlitbu a duchovní život, který nezanedbávala. Hodně času věnovala sv. růženci, adoraci před Nejsvětější svátostí a zpěvu duchovních písní, hrála v klášteře na harmonium.

Po válce roku 1919 nemocnice v Mödlingu u Vídně požádala o přidělení sestry pro operační sál. Žádná nechtěla jít, protože primář chirurgického oddělení byl známý jako nervózní a hrubý muž. Sestra Restituta se k překvapení všech přihlásila dobrovolně. Kupodivu si dokázala svojí šikovností naklonit i nerudného šéfa.

Stala se z ní vynikající instrumentářka a také narkotizérka, což představovalo projev obzvláštní důvěry. Prováděla všechny narkózy, které jako sestra provádět směla a nikdy v tomto nezklamala. Nanejvýš uspokojivé plnění pracovních povinností se stalo pro ni absolutním morálním příkazem, vyplývajícím z její víry v Boha. Úspěchy v práci ji naučily zdravému sebevědomí. Restituta se nebála pracovních konfliktů, když viděla, že má pravdu. Dokázala někdy i tvrdě „válčit“ s nadřízenými, tím ale získávala jenom na vážnosti. Pro její nekompromisní povahu jí říkali „rezoluta“. Její naturel se vyznačoval autoritativností a impulzivitou. Nesnášela lenost personálu, o pacienty muselo být vzorově postaráno. Kněz z blízkého misijního domu vzpomíná: „Byla rezolutní v nejlepším slova smyslu, neznala otálení a kolísání, všichni věděli, že sestra Restituta svému slovu dostojí. Byla naprosto spolehlivá.“ Bývalá studentka medicíny, která tehdy v tamější nemocnici dělala praxi, vzpomíná po padesáti letech: „Byla to velmi klidná, pevná osobnost. Naprosto nelze mluvit o hrubosti, neomalenosti. V osobním styku byla spíše mírná, zdvořilá, ale pokud se povolání týče, velmi energická, i když klidná a sebejistá. Při operacích, neoperoval-li sám primář, nýbrž některý z mladších lékařů, jsme měli dojem, že operaci vede ona. Měla nástroj připravený dřív, než operatér něco řekl. Mohli jsme se od ní hodně naučit. Pracovala s plným nasazením, přičemž z ní vyzařoval neobyčejný klid a jistota.“

Zvlášť laskavá dokázala být sestra Restituta k pacientům. Na tomto úseku nalezla nejlepší cestu ke svatosti. Jako starostlivá matka je připravovala na operaci i na narkózu. Po zákroku proseděla u lůžka nemocného často celé noci. Projevovala s ním soucit a věnovala mu opravdově mateřskou péči až do doby, kdy byl mimo nebezpečí života. Syn jedné její pacientky o tom vydal následující svědectví: „Zůstala nejvýš laskavým člověkem. Měla osobní, srdečný kontakt se všemi, mohli jsme jí všechno říct, se vším k ní přijít. Měla smysl pro humor a vyzařovalo z ní cosi nesmírně příjemného. Měl-li někdo starosti, hned se ptala: ‚Co tě tlačí? Co ti je?‘ Věděla ovšem ihned, co koho tlačí a co kdo potřebuje. Byla mateřská k těm, kteří byli skutečně nemocní, citlivky a hypochondry nesnášela.“

V roce 1930 přišel na chirurgické oddělení nemocnice v Mödlingu nový primář, dr. Stöhr, velkorysý a úžasně taktní člověk. Proslul jako vynikající chirurg. Sestře Restitutě plně důvěřoval, ta se stala jeho pravou rukou na operačním sále. I jeho rodina včetně čtyř dětí si ji oblíbila. Na tom nedokázala nic změnit ani okolnost, že dr. Stöhr nebyl příliš věřící a neměl Katolickou církev moc v lásce. Proto po obsazení Rakouska německými nacisty v březnu r. 1938 nechtěl dát své nejmladší dítě pokřtít, neboť se strachoval, že by kvůli tomu přišel o místo. Sestra Restituta proto zařídila tajný křest.

Uměla být aktivní také mimo nemocniční prostředí. V Mödlingu se nebála evangelizovat, podařilo se jí dokonce obrátit některé lidi na katolickou víru, konkrétně majitele místního kina, který byl svobodný zednář, rovněž tak i jednoho stavitele a jednoho pekaře. Byla iniciativní i při řádových slavnostech, hrála na harmonium, účinkovala při divadelních představeních, konaných sestrami františkánkami pro veřejnost. Při vší veselosti a úžasné vitalitě jí ale nechyběla hluboká, niterná zbožnost. Její spolusestry vzpomínají, že velice často ji přistihly při noční adoraci před svatostánkem. Měla také skoro až dětinskou důvěru k Panně Marii, vroucně se modlívala zejména k Bolestné Matce Boží.

Nicméně přesto Restituta nebyla typem asketické světice, což dokazuje, že Církev dává možnost dosáhnout svatosti i jinou formou. Potrpěla si na dobré jídlo a pití, jak ukazuje i její korpulentnost. Jedna její spolusestra vypráví: „Kterýsi den, když jsme my, sestry od rentgenu, byly pozdě odpoledne ještě v práci, přišla sestra Restituta s mísou švestkových knedlíků a řekla: ‚Udělejte si teď přestávku, uvařila jsem dobré knedlíky, sníme je a posilníme se!‘ Byly výborné.“ Sestra Restituta ale působila i „veřejné pohoršení“. Šokovala okolí tím, že měla svou oblíbenou hospůdku, kam chodila téměř denně na guláš a pivo, což bylo pro řádovou sestru v očích veřejnosti něco nepředstavitelného. Ona ale dokázala být vždycky svérázná.

Svědectví až k prolití krve

Její nevšední originalita se projevila brzy po vstupu hitlerovských vojsk do Rakouska 12. března 1938. Nacisté projevovali zběsilý vztek vůči všemu, co bylo katolické, neboť katolická víra připomínala staré, na Německu nezávislé Rakousko, silně spjaté s Církví.

Roku 1940 přišlo úřední nařízení odstranit z nemocnic kříže. Sestra Restituta s jednou spolusestrou se postavily na odpor a odmítly rozkaz splnit. Vedení nemocnice je nemohlo vyhodit, protože za ně nemělo náhradu. Jeden z lékařů, dr. Stumfohl, fanatický nacista a příslušník SS, však čekal na brzkou příležitost, aby se mohl za odmítnutí rozkazu pomstít.

Ta se brzy naskytla. Restituta obdržela dva protinacistické letáky. První se jmenoval „Vojenské písně“ a byl protestem proti válce. Druhý upozorňoval na to, že nacistické úřady zakázaly shromáždění katolické mládeže v katedrále ve Freiburgu. Sestra Restituta se s obsahem těchto písemností ztotožnila a nechala je sekretářkou oddělení, která byla taktéž protinacistického smýšlení, rozepsat na stroji. Diktovala jí text. Slyšela to ale uklízečka a oznámila všechno dr. Stumfohlovi. Ten Restitutu ihned udal gestapu. Na Popeleční středu 18. února roku 1942 byla zatčena a odvedena přímo z operačního sálu do vězení. Obžaloba zněla hrozivě: Příprava velezrady a napomáhání nepříteli. Rozsudek Volksgerichtu (Lidového soudu) v Berlíně zněl na smrt.

Nic nepomohlo osm žádostí o milost, mezi jinými i od vídeňského arcibiskupa kardinála Theodora Innitzera a od vatikánského nuncia Cesara Orseniga v Berlíně. Za sestru Restitutu se přimlouval i skalní nacista dr. Hamann, jenž pracoval jako lékař v nemocnici v Mödlingu v letech 1932–4. Rakouským kancléřem byl tenkrát praktikující katolík dr. Engelbert Dollfuss (nacisty roku 1934 zavražděný), jehož režim, postavený na stavovském základě, zakázal nacistickou stranu a pronásledoval tajné Hitlerovy stoupence. Dr. Hamann k nim patřil. Měl být postaven před soud, zachránila ho však právě Restituta, která ale zároveň onomu lékaři jasně řekla, že nacismus je zločinnou a pohanskou ideologií a příště již ho nebude krýt, pokud míní v tajných hitlerovských aktivitách pokračovat. Hamann ve svém přímluvném dopise uvádí: „V té době jsem vedl tajné sanitární kursy pro SA a SS. Obžalovaná o všem věděla… Za mé nepřítomnosti tam měla být provedena prohlídka. Sestra Restituta tam však zavčas vnikla a kompromitující materiály zničila. Právě této okolnosti děkuji za to, že jsem byl zatčen jen na několik dní a propuštěn kvůli nedostatku důkazů.“ O udělení milosti překvapivě žádal i šéf Hitlerjugend Baldur von Schirach. Všechno marné. O popravě sestry Restituty rozhodl nakonec Hitlerův osobní tajemník a říšský ministr Martin Bormann: „Trestný čin Heleny Kafkové byl nejvýš nebezpečný, neboť měla v úmyslu předat letáky i Vojenskou píseň většímu počtu osob. Z tohoto důvodu nesouhlasím s tím, aby trest smrti byl změněn na desetileté vězení. Z odstrašujících důvodů je nutné odsouzenou popravit.“

K tomu došlo 30. března 1943, letos je tomu 80 let. Před smrtí gilotinou jí bylo ještě dovoleno se vyzpovídat a přijmout Tělo Páně. V dopise před popravou, adresovaném svojí řádové představené, odpustila udavači dr. Stumfohlovi. Její poslední slova na tomto světě zněla: „Jdu na slavnost.“ Papež Jan Pavel II. Marii Restitutu r. 1998 prohlásil za blahoslavenou.

Světci bývají často velice rozdílní. Tato robustní řádová sestra odporuje všeobecné představě hubené asketické řeholnice. Zemitá, nekompromisní, přísná a současně laskavá řádová sestra mnohem spíše připomíná vesnickou matku několika dětí, přivázanou pevně ke svému statku a k péči o ty nejvšednější a zároveň nejpotřebnější záležitosti rodiny.

Pravděpodobně žádná žena hodná toho jména nezapře v sobě matku, ať už žije v manželství nebo v celibátu. Restituta se stala matkou mnoha svým pacientům. A nejen jim, nýbrž i všem těm, které se snažila přivést ke Kristu. Jako vzorná a starostlivá matka pečovala u druhých nejen o časné, pozemské zdraví, ale též o věčné. V tomto smyslu je nutno chápat i její slova odpuštění dr. Stumfohlovi. Také on byl svého druhu jejím dítětem, cítila sui generis „mateřskou“ odpovědnost za jeho duchovní zdraví, tj. věčný život. Její slova odpuštění měla k tomu dopomoci.

Na sestře Restitutě je patrné, že „mateřství“ z ženy nikdo neodpáře. Dle katolické nauky je žádoucí, aby se ženy věnovaly právě snaze maximálně rozvinout své mateřství – ať už biologické, nebo duchovní. Mateřství mnohonásobně přesahuje fyzickou stránku ženství, a když žena na to nedbá a chce být ve všem „jako muž“, neví, jak obrovsky ochuzuje jak sebe, tak i celé své okolí.

Tím spíše je odsouzeníhodná současná snaha genderové ideologie odstranit polaritu muže a ženy jakožto určující pro člověka, jak ji stanovil při stvoření sám Bůh, umožnit člověku identifikovat se s opačným pohlavím, než je jeho biologické, vytvářet umělé množství dalších nikdy neexistujících pohlaví, prohlašovat stejnopohlavní svazky za adekvátní přirozeným a mluvit tady o „manželství“. To všechno totálně ničí ideál ženy-matky. Kéž příklad sestry Restituty, duchovní matky mnoha svých pacientů i kolegyň a kolegů, je v tomto inspirující.

A na závěr ještě jedna apologetická připomínka: Životní příběh statečné mučednice sestry Marie Restituty, jak jsme ho předložili, jasně vyvrací pozdější pomluvy jak komunistů, tak i zednářských liberálů, že Katolická církev kolaborovala s německými nacisty. Nikoliv, osudy sestry Restituty ukazují, že ideologie nacionálního socialismu byla v totálním rozporu s katolickou naukou – a proto hitlerovský režim Církev nevybíravě pronásledoval podobně jako komunistický. To je nutno si připomenout zejména dnes, kdy globalistická celosvětová diktatura opět nastoluje tvrdou perzekuci pravověrných katolíků, tentokrát nejen rukama vnějších nepřátel, nýbrž i vnitřních neomodernistických vlků v beránčím rouchu na vyšších stupních církevní hierarchie.