Vypůjčil jsem si název tohoto článku z poslední kapitoly fantastického románu „Gog“ známého italského spisovatele a katolického konvertity Giovanniho Papiniho ze 30. let minulého století. Líčí v něm život fiktivní postavy jednoho z čelných miliardářů světa, který má po materiální stránce všechno, nač si vzpomene, přesto ale je nešťastný až k zoufalství. Zkouší najít lék v kontaktu s vlivnými politiky, umělci, spisovateli, vědci… všechno marné. Oddává se magii a perverzním zálibám, např. obchodu s mrtvolami… a situace se stává pro něj ještě horší.

Nakonec vyzkouší poslední extravagantní eventualitu, která ho napadla: Vypraví se do italského pohoří Apeniny jako tulák v ošuntělém oděvu. Jednoho dne za horkého poledne přijde na louku, kde zhruba dvanáctiletá dívka pase dobytek. Unaven usedne – a najednou pasačka vytáhne svůj krajíc chleba, který měla k obědu, běží k němu a půlku mu nabízí. Autor klade šokovanému boháči do úst tato slova: „Poděkoval jsem podle možností a zakousl se s rozkoší do krajíce. Ještě nikdy mně nic tak nevonělo a nechutnalo. To že by byl pravý pokrm člověka? A to že by byl pravý život?“

Hlavní postavě románu se otevřely nové prostory, které dosud nepoznala. Pro jednoho z největších boháčů světa to byl šok známý u objevitelů nových světadílů nebo nových planet ve vesmíru. On, jehož dosavadním světem byly jen ostré lokty, likvidace konkurentů, finanční machinace a luxusní život plný všech myslitelných rozkoší, se náhle setkává s úplně jinou sférou, o níž neměl ani tušení: s milosrdným člověkem, který pokládá za samozřejmost rozdělit se o svůj skromný oběd s hladovým. Pro chudé děvčátko z Apenin, z katolického kraje, je zcela normální a přirozený život podle 25. kapitoly evangelia sv. Matouše: „Byl jsem hladov, a dali jste mi najíst, byl jsem žízniv, a dali jste mi napít…“

Ježíš Kristus nám odhalil tuto duchovní oblast, kterou před Jeho příchodem člověk nepoznával tak úplně zřetelně, v plné kráse. Učinit smyslem lidského života starost, jak pomoci druhému k jeho dobru časnému i věčnému, je to, co dává člověku radost již na této zemi, a vede po smrti k trvalé radosti, která nikdy nekončí. Tady je opravdu ten „pravý život“, který najednou miliardář z Papiniho románu poznává. Spasitel ho vytrvale nabízí skrze svou Církev a Božskou nauku, kterou jí svěřil. Je to protiklad k nauce tohoto světa, jež vyzvedává moc, kariéru, blahobyt a požitek. Pán tady staví jako protipól obětující se lásku, kterou sám ztělesnil svojí strašlivou smrtí na Kalvárii jen proto, aby nás zachránil před věčným utrpením v pekle.

Dle Jeho příkladu přinesli oběť života pro záchranu druhých mučedníci všech dob až do nejnovějších časů, vzpomeňme např. kněze sv. Damiena de Veustera z Belgie na konci 19. stol., otce malomocných, jenž je nenechává na pospas vlastnímu osudu na ostrově Molokai, ale vypravuje se za nimi jako misionář a též jako ošetřovatel. Nedbá na riziko nákazy a sám umírá jako malomocný. Žel malé publicitě se těší katoličtí kněží z Titaniku r. 1912 Thomas Byles (Angličan), Joseph Peruschitz (Němec) a Jouzas Montvila (Litevec), kteří, ačkoliv jim bylo nabízeno místo v záchranném člunu, odmítli, aby mohli udělovat rozhřešení kajícníkům před smrtí na potápějící se lodi. Obětovali svůj život pro věčnou záchranu bližních. Nebo tady máme příklad sv. Maxmiliána Kolbeho, polského minority, jenž r. 1941 v osvětimském koncentráku šel dobrovolně na smrt hlady výměnou za otce rodiny, jenž původně byl k této strašlivé smrti určen. Takový je nový svět, jenž se do široka rozevřel před hlavní postavou Papiniho románu, svět pravdy a nekonečné lásky, která se projevuje v běžném životě konkrétními drobnými skutky milosrdenství – a v mezních situacích i obětí života pro časnou nebo věčnou záchranu bližního.

Ti, kteří odmítají

Spisovatel ale nekončí svou knihu banálně tím, že by nechal boháče konvertovat. Jeho otázkou, jestli „toto je ten pravý život“, román končí. Mistr Papini ví, že přes veškeré poznání nádhery Kristovy nauky, navzdory šoku, který přináší poznání světa věčné pravdy a milosrdenství, se lidé rozhodují častěji proti němu než pro něj. Esesáci v Osvětimi byli šokováni nabídkou oběti sv. Maxmiliána za spoluvězně Gajowniczka, ale obrátil se z nich pouze velitel tábora Rudolph Hoess, jinak žádný. Už stařec Simeon v jeruzalémském chrámu označil Božské Dítě jako „znamení, jemuž budou odporovat“ (Luk 2,34).

Ve svatopostní době, kdy rozjímáme o vrcholném skutku Božího milosrdenství vůči nám, který nejsme schopni vůbec pochopit, o smrti Božího Syna pro naši spásu na kalvarském kříži, máme před očima tři postavy, které dokonale poznaly, co Spasitel přináší, ale odmítly Ho a přivedly až na popraviště: Jidáše, Kaifáše a Piláta.

Jidáš: Původně zapálený izraelský vlastenec, zélóta, pro něhož životním posláním bylo vyhnání římských okupantů. Poté apoštol Kristův, který důvěrně poznal Jeho svatost a mohutnost nekonečné lásky, jenž spolu s ostatními jedenácti byl poslán, jak nás informují první tři evangelisté, na první apoštolskou misii, při níž zázračně uzdravovali nemocné a vymítali zlé duchy. Přesto Pána zradil a vydal se jinou cestou, jež ho dovedla až k zoufalství sebevraždy.

Kaifáš: Velekněz podobný dnešním vlkům v beránčím rouchu uvnitř Církve. Vyznával saducejskou nauku odmítající zázraky, posmrtný život a zmrtvýchvstání. Přesto uznával, že „tento člověk činí mnohé divy“ (Jan 11,47). Věděl o zázracích, které Pán vykonal, zejména o vzkříšení Lazara z hrobu, nemohl popřít jejich pravdivost, pochopil, že jde o vrcholně závažnou věc – a přesto Jej odsoudil na smrt.

Pilát: Chladný, vypočítavý, cynický a krutý pohanský politik, skeptik odchovaný relativistickou filozofií, pro něhož pojem objektivní pravdy byl pouhým předmětem ironického pošklebku, jak ukázal svojí posměšnou otázkou souzenému Ježíši: „Co je pravda?“ I on nepochybně musel vědět o Kristových zázracích a o tom, že jsou pravdivými událostmi, jeho žena Claudia Procula, když měla zvláštní sen, jej poté varovala, aby tohoto spravedlivého neodsuzoval k smrti (Mat 27,19). I když poznal Pánovu nevinu, přesto podlehl řvoucímu nenávistnému davu a ve strachu o císařovu přízeň nakonec poslal vtěleného Boha na kříž.

Co mají tito tři zdánlivě úplně odlišní aktéři dramatu smrti Bohočlověka společného?

Radostná zvěst o vykoupení člověka z otroctví hříchu, satana a věčné smrti v pekle, hlavní poselství nové sféry, která se náhle rozvinula před hlavní postavou Papiniho románu, něco po člověku vyžaduje. Být pouhým pasivním konzumentem tohoto věčného a trvalého dobra – ó, jak by to bylo snadné a lákavé! Jenže nikoliv, člověk sám se musí nějak zasloužit, aby toho mohl být účasten. Je nutno změnit, přeskládat svoji dosavadní hierarchii životních priorit a lecčehos se vzdát, hlavně života v těžkém hříchu. A právě toto je tím, co mnohým připadá natolik těžké, že volí raději tu druhou variantu, i když jim přináší jenom frustraci, nespokojenost a zoufalství.

Koho následuji já?

Jidáš by rád přijal Boží království, ba dokonce po něm toužil, předpokládal politické a vojenské vítězství Ježíšovo nad Římany. V Jeho říši – jak si představoval – on bude vysokým papalášem přes finance a bude moci bez skrupulí krást z pokladny mesiášské říše tak, jak kradl z pokladny, jíž disponoval hlouček Pánových věrných (Jan 12,6). Poznal ale, že v Kristově království na toto musí zcela zapomenout a této hříšné aktivity se vzdát, rovněž tak i jakékoliv touhy po násilí a moci. To nedokázal – a skončil až u toho nejodpornějšího, u zrady.

Podobně zrazují Pána všichni, kteří podobně jako Jidáš sní o Ježíši násilném revolucionáři na způsob hlasatelů teologie osvobození v Latinské Americe a malují ho s kulometem v ruce. Stejně jsou na tom i ti, kdo si berou Ježíšovo jméno do úst při prosazování svých destruktivních plánů uvnitř Církve na likvidaci dosavadní nauky, kterou právě On přinesl z nebe. Popírají Jeho zázraky a Božství, vidí v něm pouhého politického vůdce, myslitele nebo mravního reformátora – a to podle čistě svých přání a ctižádostivých plánů, zcela protichůdných těm, které On vtělil do své skvostné nauky. Vstup do Jeho sféry, do nového světa pravdy, víry, naděje, lásky a milosrdenství znamená vzdát se těchto hříšných tužeb kariéry a moci za každou cenu – jenže to je pro některé neúnosné právě tak, jako bylo pro Jidáše. I oni volí podobně jako on cestu zrady.

Kaifáš byl ideolog saducejské strany v Izraeli a kolaborant s římskou okupační vládou, která mu zajišťovala mocenskou pozici, z jejichž výšin mohl tuto ideologii, bezbožnou a rouhačskou už vůči textům Starého zákona, silou prosazovat. Kristova nauka ho usvědčovala, že toto učení je scestné. Uznat to a podřídit se by ale znamenalo přiznat svůj omyl a přijmout Boží pravdu namísto své lidské pseudopravdy, potažmo rezignovat na své vedoucí postavení v izraelském národě. To mu však jeho satanská pýcha nedovolila, proto Spasitele, Jehož Božský původ poznal, raději odsoudil na smrt. Svoji ideologii a mocenské pozice zachránil, ne však nadlouho. Římané, i když jim věrně sloužil, ho nakonec z úřadu velekněze sesadili. Zemřel v zapomnění, svět pyšné arogance ideologie a moci mu žádnou radost a naplnění života nepřinesl.

Kaifáš je patronem všech heretiků, odpadlíků a bezbožeckých ideologů. V jejich chování se odráží vzdor Lucifera: Nebudu sloužit! Bojují proti pravé nauce Božího Syna, vyvolávají krvavá i administrativní pronásledování jeho věrných ve státě a v posledních desetiletích i v Církvi, kam pronikli, ať už se jednalo o židy a pohany ve starověku, středověké heretiky, protestanty, osvícence, zednáře, liberály, nacisty, komunisty a dnešní neomarxisty. Svoji lživou nauku vnucují státním násilím ostatním občanům, Kristovu pravdu odmítají, neboť by museli přiznat, že nejsou neomylní, neboť pravda, kterou přináší Bohočlověk Ježíš, je skutečnou pravdou, proti níž všechny lidské zmatené teorie jsou jenom fantasmagorií a nesmyslem. Stejná ďábelská pýcha, jaká stála za Kaifášovým rozhodnutím poslat Krista na smrt, stojí i za veškerým dějinným odmítáním přijmout Jeho radostnou zvěst a podrobit se Mu.

Pilát je ztělesněním arogance moci. Kdyby uznal Ježíšovo Božské poslání, musel by rezignovat na dosavadní krutost, s jakou si udržoval svoji vladařskou autoritu. Nejednají stejně i současní vládci, když se stejnou krutostí prosazují vraždění dětí v mateřském lůně nebo starých a nevyléčitelně nemocných lidí? Nebo když plánují nesmyslné války kvůli redukci stavu populace a navýšení zisků zbrojařských firem? Nebo když se oddávají zločineckým projektům „snížení světové populace“ á la Bill Gates nebo Klaus Schwab?

Pilát, kdyby přijal Pánovu nauku, by musel jako vladař veškeré surové praktiky římské státní moci odmítnout. To nechtěl, protože „moc chutná“, i když – podobně jako u protagonisty Papiniho románu – uspokojení a klid nepřináší. Pilát to poznal nakonec sám, když upadl v nemilost u císaře Caliguly, byl sesazen a podle historika Eusebia z Cesareje přinucen spáchat sebevraždu.

Pro mne nezbývá, než zpytovat svědomí: Pane, kam patřím? Hlásím se sice na Tvoji stranu, zapřísahám se věrností Tobě, ale nedělám kompromisy se všemi moderními Jidáši, Kaifáši a Piláty? Neupřednostňuji své kariérychtivé plány a blahobyt včetně života ve stavu těžkého hříchu před Tvými hodnotami pravdy a milosrdenství podobně jako Jidáš? Nelpím na své filozofii a svých názorech, i když odporují Tvé nauce (např. o antikoncepci, potratech, eutanazii, homosexualitě, mimomanželském poměru, obchodní poctivosti) jen proto, že mi zajišťují dobrou pozici a životní úroveň, podobně jako Kaifáš? Nemlčím vůči legalitě zla potratů, eutanazie a ničení manželství a rodiny genderovou ideologií, nedělám tady nečestné kompromisy v obavě o své pozice v zaměstnání, o svou pověst a postavení, čímž se stávám spoluviníkem novodobých Pilátů při jejich krutosti?

Můj dobrý Pane, odpusť mi prosím veškerá zanedbání a selhání v tomto ohledu, veškerou moji koketerii s hříchem, která sama o sobě už je hříchem. Pomoz mi k nápravě a polepšení života. Pomoz mi, abych svými drobnými skutky věrnosti Tvé nauce, kterou jsi vtělil do Písma sv. a posvátné Tradice, a drobnými skutky tělesného i duchovního milosrdenství k bližnímu se stal zprostředkovatelem Tvého spásného šoku pro druhé, aby Tě poznali. A dej jim prosím k tomu hojnost své pomáhající milosti, aby tě neodmítli, nýbrž přijali. Amen.