Český katolický spisovatel Karel Schulz ve své biografii slavného umělce Michelangela Buonarrotiho líčí nemravný život papežského Říma za pontifikátů renezančních papežů Innocence VIII. a Alexandra VI. na přelomu 15. a 16. stol. Vyzvedává přitom postavičku téměř neznámého kněze Uga, který poctivě každý den slouží mši sv., modlí se, postí a s láskou pečuje o chudé a potřebné. Někteří současníci tenkrát věřili, že právě takoví skromní, nenápadní a obětaví služebníci Kristovi zachrání Církev z jejího zoufalého stavu morálního rozkladu. Církev skutečně na tridentském koncilu zhruba padesát let poté prošla velkolepou duchovní a mravní obrodou.

Tito pokorní, zapomenutí a často bezejmenní hrdinové mně napadají, kdykoliv cestuji naší českou, moravskou nebo slezskou krajinou. Jsme prý „nejateističtějším státem Evropy“ – a přesto tolik nádherných Božích muk nebo kapliček a soch tady stojí v poli, v lese, ba někdy přímo v městské zástavbě! A mnoho z nich je vzorně udržovaných!

Toto nepřekvapuje v sousedním Polsku, na Slovensku nebo v Rakousku, kde se alespoň nominálně hlásí pořád ještě většina obyvatelstva ke katolickému vyznání a do kostela chodí každou neděli třetina Poláků, pětina Slováků a necelá desetina Rakušanů. U nás jsou to pouhá 2–3 procenta obyvatelstva. Navzdory tomu však krucifixy, mariánské kapličky a sochy zde stále stojí jako němí svědkové časů, kdy tato země byla katolická.

Pohled do historie ukazuje, že tomu tak být vůbec nemuselo. V protestantských zemích Evropy vládcové nařídili tyto symboly katolické víry zcela zlikvidovat. České země mohly následovat příkladu Francie, kdy za bezbožecké osvícenské tyranie 90. let 18. stol. byly barbarsky zničeny tisíce sakrálních památek nevýslovné umělecké hodnoty včetně křížů a soch P. Marie a světců. Dodnes v zemi galského kohouta nacházíme na rozdíl od nás těchto dokladů dřívější zbožnosti lidu v krajině poskrovnu.

U nás nechybělo mnoho, abychom sdíleli osud Francie. Husité v 15. stol. srovnali se zemí téměř všechny románské a gotické kříže, kapličky a sochy, pouze v jižních Čechách na Krumlovsku a Budějovicku, kam nepronikli, zůstalo těchto pamětihodností zachováno více. V barokní éře po bělohorské bitvě r. 1620 rostlo těchto projevů křišťálové víry a lidové zbožnosti jako hub po dešti, což přetrvalo až do 19. stol.

Vznik Československé republiky r. 1918 přinesl nejenom rouhačské stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, ale též hromadnou likvidaci Božích muk, mariánských pomníků a soch sv. Jana Nepomuckého v českých zemích. Komunistický režim v této linii pokračoval při násilné kolektivizaci 50. let, kdy při rozorávání mezí a scelování polí byly často likvidovány kříže, které dosud stanovily hranici mezi pozemky konkrétních vlastníků. I po listopadu r. 1989 docházelo k ničení těchto projevů katolické víry našich předků, kdy kříž např. musel ustoupit stavbě dálnice nebo honosné firemní budovy.

Přesto tyto symboly víry tady v nemalém počtu existují a každý, kdo cestuje, na ně naráží. Jenže nic není bez práce a zadarmo. Je zřejmé, že se někdo o tyto připomínky mučednické smrti našeho Spasitele a další pomníky obětavě stará. Jejich jména jsou známá, pokud vůbec, jen nepatrnému okruhu lidí, věřím ale, že právě oni jsou těmi „patery Ugy“, co zachraňují Církev z jejího dnešního marasmu, který je mnohem horší než ten za renezanční epochy. Jde o novodobé Šimony Cyrenské a Veroniky na křížové cestě Ježíše Krista, neznámé a mimo mediální publicitu, jenže existuje někdo, jenž nikdy nezapomíná: všemohoucí a dobrotivý Bůh, který nenechá žádný dobrý skutek bez odměny.

Už za komunistické éry pozdější polistopadový poslanec za KDU-ČSL, který proslul svojí obranou nenarozeného života, a poté velvyslanec v Bělorusku dr. Jiří Karas organizoval pod hlavičkou tehdejší Československé strany lidové, součásti tzv. Národní fronty, opravy Božích muk, kapliček a soch na rodném Třebíčsku, přičemž sám také fyzicky přikládal ruku k dílu. Stálo ho to za předlistopadového režimu vyhození z právnické fakulty.

V jeho šlépějích pokračují dnes jiní – a jsou to vedle prostých osob i lidé vysoce vzdělaní, např. lékaři nebo inženýři, jimž pouze osobní důvody brání, aby byli v tomto článku jmenováni. Někdy se zapojují do akce záchrany nebo udržování kříže, kapličky nebo sochy i lidé nepraktikující, kterým estetický cit a smysl pro kulturní dědictví velí, aby se přidružili a pomohli. Kéž jim Pán za to udělí hojnost pomáhající milosti, aby poznali zjevenou pravdu a uvěřili!

Stačí přitom někdy i málo. Krucifix je takřka neviditelný pod náletovými dřevinami, někomu to přijde líto, vezme sekačku – a Boží muka zazáří široko do kraje! Jde o akt lásky k trpícímu Spasiteli, což si připomínáme zejména nyní ve svatopostní době. Akt, o němž se příliš nepíše a nemluví ani v církevní publicistice. A přesto obětaví dobrovolníci tohoto typu existují a výsledky jejich práce jsou viditelné! Božský Spasitel nikomu, kdo má fyzickou možnost a zručnost a pustí se do díla ochrany a údržby křížů a dalších symbolů katolické víry, nezůstane nic dlužen. I nepatrná službička lásky má u Něho úžasnou hodnotu, kterou žádný účetní není schopen vyčíslit. Proto tisíceré díky všem, kteří se zapojili a ještě zapojí!

Modlitba křesťanského Východu