„Římský papež se může a musí smířit a sjednotit s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací…“ – tuto větu označil jako jeden z bludů nové doby ve svém „Syllabu“ z r. 1864 papež bl. Pius IX. Jeho předchůdce Řehoř XVI. v encyklice „Mirari vos“ z r. 1832 zase napsal: „Je absurdní myslet si, že by římský pontifik mohl souhlasit s perverzní zásadou, jako by každému náleželo garantovat svobodu svědomí.“ Jsou to pro svobodomyslné uši dneška tvrdá slova. Však také odpůrci Církve z řad liberálů a demokratů jí neustále předhazovali a předhazují, že prý „potlačovala“ svobodu svědomí až do Druhého vatikánského koncilu, teprve tam prý přijala postulát náboženských a občanských svobod.

Jenže podívejme se, jakou „svobodu svědomí“ měli oba papežové 19. století na mysli. „Svobodu“ Velké francouzské revoluce, která znamenala jediný, jakobínským státem povinně nadekretovaný ateistický „kult rozumu“, představovaný prostitutkou posazenou v Notre Dame na oltáři. Kdo se jí odmítl klanět, byl bez milosti gilotinován. Statisíce povražděných včetně žen a dětí v oblasti Vendée jen proto, poněvadž se nechtěli vzdát své katolické víry, to je ta „svoboda svědomí“, předtím s obrovskou pompou vyhlašovaná. Italský historik a novinář Vittorio Messori, autor knihy rozhovorů s papežem Janem Pavlem II., napsal ve své publikaci „Černé stránky dějin Církve“:

„Všechno, co později v praxi použila SS, bylo již dříve vykonáno ‘demokraty’ v Paříži: ze sedřené kůže obyvatel kraje Vendée se vyráběly boty pro pařížské úředníky, z jemnější kůže žen rukavičky. Stovky mrtvol byly zpracovány na tuk a mýdlo. Ve Vendée se poprvé setkáváme s chemickou zbraní ve formě jedovatých plynů a otrávené vody. Tehdejšími plynovými komorami byly lodě, nacpané vesničany a kněžími, které byly vyvezeny doprostřed řeky a tam potopeny.“

Obyvatelé kraje Vendée odmítli přijmout „kult rozumu“ a zůstali věrni katolické víře. Jakobínská vláda na ně poslala „demokratické“ vojsko. „Obránce svobody“ generál Westerman podal do Paříže tuto zprávu: „Občané republikáni, Vendée už neexistuje! Díky naší svobodné šavli zemřela se svými ženami a dětmi. Pohřbil jsem celé město v lesích a bažinách Savonay. Využil jsem pravomoci, které mi byly dány. Děti jsem rozdupal koňmi a vyvraždil ženy, aby nemohly plodit bandity. Nelituji jediného vězně. Zničil jsem všechny.“

Tak zveřejňuje depeši „svobodymilovného“ generála, za niž se mu dostalo od pařížských „demokratických“ úřadů vřelé gratulace, polský historik J. R. Nowak. Ta nepochází od velitele SS, jak by mohl její styl naznačovat, nýbrž od „ochránce demokracie, ústavy a svobody svědomí“. Všichni liberálové a demokraté se přitom nadšeně hlásí k Velké francouzské revoluci, T. G. Masaryk v závěru své knihy „Světová revoluce“ píše: „Teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a uskutečnila je v ohledu náboženském.“ Uskutečnila opravdu „humánním“ způsobem, jak je podáno výše.

Podobně si počínala r. 1848 také Mazziniho vláda v Římě, před níž musel papež Pius IX. emigrovat. Tak vypadaly tenkrát „svoboda svědomí“, „liberalismus“, „pokrok“ a „civilizace“. Lze se divit, že v této podobě je papežové radikálně odmítli? Svět, jemuž nejsou cizí pojmy „lidskost“ a „milosrdenství“, jim musí být naopak za to vděčný.

Avšak i státy opravdu demokratické s parlamentním zřízením a vnější náboženskou i občanskou svobodou velice často pronásledovaly katolíky. Vzpomeňme jen na Bismarckův „kulturní boj“ v Německu a Gambettův ve Francii v 70. a 80. letech 19. století. Katolíci byli tak jako později v komunistických režimech vyhazováni ze zaměstnání, řeholní řády rušeny, katolický tisk zakazován, katolické školy zavírány, kdo se proti tomu postavil, šel do vězení. Nepříliš lépe vypadala situace také ve sjednocené Itálii. Pronásledování katolíků bylo rovněž součástí „demokratické“ revoluce v Portugalsku r. 1910. Španělská „svobodná republika“ r. 1936 otevřela potom dokořán dveře pro komunisticko-zednářský teror, jemuž padly za oběť desetitisíce věřících, 11 biskupů a 6 tisíc kněží. To všechno jsou „dluhy novověké demokracie“ vůči Katolické církvi.

Nemá ale také Církev na svém kontě v 19. a 20. století podobná provinění proti demokratům a liberálům? Ta Církev, jejíž představitelé radikálně odmítli „svobodu svědomí“? V Církevním státě Řehoře XVI. a Pia IX. měli nekatolíci, zvláště Židé, plnou náboženskou svobodu. V latinskoamerické republice Ekvador prezident Gabriel García Moreno, praktikující katolík a veliký ctitel papeže Pia IX., dal zemi ústavu podle katolických zásad. Nikde nenacházíme jedinou stížnost nekatolíků nebo ateistů, že by jejich svoboda byla jakkoliv omezena. Naopak tento ušlechtilý muž se stal r. 1875 obětí zločinného atentátu, spáchaného svobodnými zednáři přímo na schodech katedrály hlavního města Quito. Nekatolíci včetně ateistů se těšili plné svobodě i v restaurační Francii Bourbonů po r. 1815, jejíž režim přál Církvi.

Na svobodu svědomí nekatolíků v ničem nesáhly ani autoritativní režimy 20. století, které se hlásily k myšlenkám papežských sociálních encyklik: Salazarovo Portugalsko, Frankovo Španělsko a Dollfussovo Rakousko. I válečná Slovenská republika, jejímž prezidentem byl katolický kněz Jozef Tiso, nekatolíky v ničem neomezovala. Smutnou skutečností je samozřejmě deportace Židů, proti ní ale ostře protestovaly jak Vatikán, tak i slovenský episkopát, jak dokumentuje u nás v Matici cyrilometodějské vydaná kniha Pierra Bleta „Pius XII.“.

Dochází tak v posledních dvou staletích k velkému paradoxu. Katolíci, kteří skrze papežské výroky svobodu svědomí a další „vymoženosti“ demokracie ostře odsuzovali, je ve skutečnosti v těch zemích, kde měli politickou moc, respektovali, demokraté a liberálové však, kteří měli těchto hesel plná ústa, nejenže je často porušovali, ale dokonce v jejich jménu se dopouštěli proti katolíkům krutého bestiálního teroru, jak nejmarkantněji dokazuje Francouzská revoluce. Taková jsou fakta. Pius IX. i jeho předchůdce Řehoř XVI. neměli tedy na mysli při svých odsuzujících slovech pravou svobodu svědomí, kterou je třeba u každého jedince uznávat, ctít a bránit, nýbrž zcela jiný obsah pod tímtéž názvem, ten, který se tak hrůzně projevil ve Francouzské revoluci, v Mazziniho diktatuře v Římě a při jiných příležitostech. Šlo pouze o „svobodu“ popírat metafyzickou pravdu, která je pouze v Katolické církvi, zato však o násilí a teror vůči všem, kdo ji hlásají a zastávají. Dějiny nutno vykládat poctivě a objektivně.