Katolický katechismus vždycky dělil Církev na „bojující“, tj. tu na této zemi, „trpící“, tj. duší v očistci, a „vítěznou“, tj. spasených v nebi. Na II. vatikánském koncilu byl zaveden pro Církev zde na zemi termín „putující církev“ (Lumen Gentium čl. 7). V diskusi k tomuto bodu biskup z chorvatského Splitu Frane Franič požadoval, aby k pojmu „putující církev“ byla připojena i tradiční formulace „bojující církev“. Otcové koncilu to zamítli s tím, že tento termín zní pro svět agresivně.

Nelze však popřít, že slovní spojení „bojující církev“ znamená především duchovní boj, válku s tělem, světem a ďáblem, která je údělem každého katolického křesťana, jenž chce žít v posvěcující milosti.

Jak je to ale se skutečným bojem proti vnějším nepřátelům? Hlásá tady Církev opravdu totální pacifismus, tj. mír za každou cenu, odmítá veškerou obranu proti agresi?

Zbytečně bychom uváděli množství citátů z evangelií, kde Ježíš Kristus vystupuje jako hlasatel pokoje, tj. míru. Jde až tak daleko, že přikazuje i lásku k nepřátelům, jimž má křesťan odpouštět a modlit se za ně. Vylučuje to ale z principu každou ozbrojenou obranu proti útoku na život, zvláště když se jedná o život nikoli můj, ale mého bližního?

I na to nalezneme v evangeliu odpověď. Sám Spasitel říká, že nepřišel přinést na svět pokoj, nýbrž meč (Mat 10,34). Vyskytnou se totiž takoví, kteří vystoupí proti Kristu se zbraní v ruce, to oni vyhlásí válku, nikoli vyznavači Ježíšovi. Když Pán uzdravil služebníka setníkova v Kafarnau, pochválil tohoto vojáka a řekl: „U nikoho v Izraeli jsem takovou víru nenalezl…“ (Mat 8,5–13). Nepožaduje od něho, aby se vzdal svého vojenského povolání. Tím Kristus schvaluje nezbytnost existence ozbrojených složek ve státě (vojska, policie), aby chránily občany před vnitřními i vnějšími útočníky a zločinci. Odpuštění mým osobním nepřátelům a těm, kdo mi ublížili, tak nestojí v žádném případě v protikladu k obecné potřebě chránit společnost i se zbraní v ruce, když je to zapotřebí. Sv. Pavel vyzývá k respektu vůči světské autoritě a píše, že „ne nadarmo nosí meč“ (Řím 13,1–7).

Zdánlivě ale ve prospěch radikálního pacifismu hovoří slova Ježíšova k Petrovi, když uťal v Getsemanské zahradě veleknězovu služebníkovi ucho: „Schovej svůj meč do pochvy, neboť všichni, kteří berou do ruky meč, mečem zahynou…“ (Mat 26,51–3). Ano, Kristus zakazuje svým učedníkům, aby ho bránili se zbraní v ruce, ale proto, poněvadž měl poslání podstoupit vykupitelskou oběť za lidstvo, jakákoliv obrana mečem ze strany jeho přívrženců by proto byla překážkou tohoto jeho díla. Ostatně Pán říká dále jasně: „Či myslíš, že nemohu prosit Otce svého, a dá mi hned více než dvanáct pluků andělských? Jak se tedy naplní Písma, že se tak musí stát?“ (Mat 26,53–4). Tím jednoznačně sděluje, že odmítá obranu s mečem v ruce pouze pro tento okamžik, nikoli obecně. Koneckonců jeho formulace „všichni, kteří berou do ruky meč, mečem zahynou…“ potvrzuje zásadu, že proti těm, kteří berou meč do ruky k napadení druhých, je dovoleno se mečem také bránit.

Proto sv. Bernard z Clairvaux ve 12. století vyzval ke II. křížové výpravě na obranu křesťanů před mohamedánským vražděním a krutostí, čehož se dopouštěli seldžučtí Turci, těmito slovy: „Teď nadešel čas vytasit meč, který Pán přikázal Petrovi schovat do pochvy.“ V Getsemanské zahradě se muselo naplnit Písmo, ve 12. století však bylo nutno bránit Církev a životy křesťanů před smrtelným nebezpečím.

Již v dobách prvotního pronásledování křesťanů uvěřila v Krista i řada žoldnéřů bojujících v římských legiích, kteří podstoupili i mučednickou smrt (svatý Mořic, Marinus, Sebastian aj.). Nikdy Církev po nich nežádala, aby se vzdali své služby ve vojsku, leda za účelem volby duchovního povolání, jak tomu bylo například u sv. Martina z Toursu aj. Ve 2. a 3. století sice existovala bludařská sekta montanistů, která zastávala postoj krajního pacifismu a prohlašovala vojenskou službu za hřích, nicméně její názory Církev odmítla jako herezi.

Vojenská (a stejně tak policejní) služba a s ní spojená obrana života druhých před zločinci a agresory je proto z hlediska katolické morálky zásadně nejen dovolena, ale pokládána také za čest a vznešené poslání. Vzít do rukou zbraň na obranu země před cizím útočníkem může být někdy i povinností. Co však není nikdy dovoleno, jsou nepřiměřené prostředky v boji. I ten, kdo vede podle katolické nauky spravedlivou válku, se žel často dopouští vůči nepříteli zbytečných krutostí, což je neomluvitelné. Poslední rakousko-uherský císař a současně český král blahoslavený Karel Habsburský vynikl právě tím, že striktně odmítal použití jedovatých plynů, zabíjení válečných zajatců nebo špatné zacházení s nimi, ponorkovou válku a další surovosti.

Za II. světové války bylo jednoznačně agresorem hitlerovské Německo spolu s Japonskem, Spojenci vedli proti nim spravedlivou obrannou válku. Přesto však nelze z hlediska katolické morálky nijak obhájit vraždy a znásilnění, jichž se dopouštěli vojáci těchto armád na bezbranných civilistech, nebo bombardování civilních objektů a příbytků prostých občanů, zvláště pak ne svržení atomové bomby na města Hirošimu a Nagasaki, obývaná převážně nevinnými obyčejnými lidmi.

A ještě zbývá otázka, jestli lze vzít do rukou zbraň na obranu Katolické církve a víry, když je ohrožena krutými útočníky. Samozřejmě, že ano, nejprve je nutno ale vyčerpat všechny mírové prostředky, zbraň je až posledním, krajním řešením. Tak postupovali katoličtí povstalci ve Vendée za Francouzské revoluce v letech 1792–4. Nejprve se snažili vyjednávat s pařížskou vládou, která jim zavírala kostely a vraždila kněze. Když to nepomohlo, vzali do rukou zbraně, aby pod prapory Nejsvětějšího Srdce Ježíšova bránili své chrámy a duchovenstvo. Jejich bojová morálka byla opravdu vzorová a může být příkladem, jak má být vedena spravedlivá válka. Vendéští se nedopouštěli teroru ani proti civilnímu obyvatelstvu, ani proti zajatcům. Je znám případ v Chemille, kdy jejich velitel d’Elbée v tamním kostele, kde byli shromážděni zajatci vládního vojska v počtu tisíc, vyzval vendéské k modlitbě Otčenáš. Když došli k prosbě „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme…“, přerušil modlitbu a řekl jim: „Tak a teď uveďte tato slova ve skutek. Propusťte zajatce, ať se vrátí domů.“ Tak se též stalo. Podobně si počínali mexičtí cristeros, bránící rovněž své kostely a kněze před bolševickou Callesovou armádou.

Katolická církev neodmítá žádný boj, který je spravedlivý, tzn. pouze obranný. Za takový je nutno považovat i ten, kdy cizí stát vykoná vojenskou operaci na území druhého státu, který prokazatelně chystá vojenský útok, nebo za účelem ochrany menšiny obyvatelstva, ohrožené genocidou krutovládců. Tak tomu bylo při vyhlášení I. křížové výpravy papežem bl. Urbanem II. r. 1095 na synodě v Clermontu.

Vždycky ale Církev odsuzovala agresivní, útočné války se záměrem získání nových území a jejich přírodního bohatství, politického vlivu nebo navýšení zisků zbrojařských firem. Ale i tam, kde je nutno se bránit se zbraní v ruce, požaduje katolická morálka vyčerpat nejprve všechny mírové prostředky. Fyzický boj je z hlediska katolické nauky vždycky až krajním řešením, nikdy ne tím prvním a nejdůležitějším, jak by se mylně zdála naznačovat formulace „bojující církev“. Zbraně, které Církev upřednostňuje, jsou duchovního charakteru: modlitba, oběť, půst. K tomu nutno přidat i povinnost katolíka hájit víru i Církev slovem, když jsou napadeny, a hlásat pravdu – dle slov sv. Pavla – vhod či nevhod.

Převzato z časopisu Řád 3/2014, mírně upraveno.