„Ne, ne, ne, to přece nemůže být pravda, ona se snad dočista pomátla, jí už úplně haraší v kuli…,“ říkal si polohlasně starý Brandner, když nastupoval do výtahu svého činžáku. Otevřel dveře bytu a usedl bezmocně na židli. Měl ještě v plánu, až něco málo sní, zajít na dvě piva a v hospodě s kamarády jako každý den povzpomínat na „staré časy“. Teď mu ale náhle bylo jasné, že dnes už nepůjde nikam. To, co uviděl u poštovních schránek, ho úplně konsternovalo, tento den nestojí vůbec za nic, takový šok se nedá jen tak vytěsnit z paměti.

Spíš naopak, Brandner si náhle s mučivou silou ducha připomenul ta léta svého života, o nichž se domníval, že jsou dávno pryč, symbolicky utopena v bájné řece Léthé, ze které nebožtíci ve starém Řecku pili, aby zapomněli. Teď náhle všechno ožilo a běželo před ním jako nervy drásající akční film.

Začalo to v sedmdesátých letech za éry tak zvané husákovské normalizace. Brandner, mladý ambiciózní středoškolský profesor matematiky a aktivní komunista byl dosazen jako ředitel na strojní průmyslovku, aby tam zpacifikoval pedagogický sbor, známý svými „reakčními“ postoji v osmašedesátém roce. Ihned zahájil prověrky jednotlivých učitelů. Všichni se poníženě káli a uznali svou „pomýlenost“. Nebylo divu, měli přece rodiny. Až na jednoho. Až na profesora češtiny Kocourka…

Byl věřícím katolíkem, chodil s manželkou a třemi dětmi každou neděli do kostela, někdy i ve všední den. Přátelil se s kněžími a jeho kluci ministrovali. Takového nemohl nový režim ve školství potřebovat. Buď se zřekne své náboženské fantasmagorie, nebo půjde pryč … tak Brandner uvažoval zcela ve shodě s direktivami strany. Předpokládal s naprostou samozřejmostí, že Kocourek tak jako ostatní nebude riskovat ztrátu zaměstnání a politickou šikanu.

Jenže omyl! Když Kocourkovi před celou prověrkovou komisí sdělil, že ví o jeho pravidelné účasti na bohoslužbách, ten se odvolal na ústavu, zaručující náboženskou svobodu. Když se mu ostatní pokoušeli jeho víru vyvrátit marxisticko-leninskými poučkami, on jim oponoval a logickými argumenty dokazoval existenci Boha a prospěšnost katolické víry. Když mu poukázali na inkvizici, upalování lidí Katolickou církví a žehnání hitlerovských zbraní papežem, odpověděl, že to je převážně vylhané a dokonce drze označil Stalinovu vládu v Rusku za mnohonásobně horší a krutější období než byla éra středověké inkvizice. To již nešlo tolerovat. Kocourkovi se velkoryse povolilo, aby na průmyslovce zůstal do konce školního roku a během té doby si našel jiné zaměstnání, samozřejmě mimo učitelství.

Brandner však považoval za svoji povinnost Kocourka během těch pár měsíců, které mu zbývaly do prázdnin, hlídat. Šlo přece o nespolehlivou a socialismu nepřátelskou osobu. Jednou se mu tajně vloupal do zásuvky a ejhle! Našel v ní rozmnožené náboženské texty na téma Ježíšova výroku „Milujte své nepřátele…“. Tvrdilo se tam, že dnes jsou těmito nepřáteli komunisté. Tady už přestávala legrace, jednalo se o trestný čin. Brandner ihned zalarmoval Státní bezpečnost, která provedla prohlídku v jeho psacím stole a také v bytě. Soud mu vyměřil 7 měsíců za pobuřování, které si na tvrdo odseděl. Dobře mu tak, blbečkovi, neměl provokovat. Kdyby jednal jako jeho kolegové, kdyby všechno odvolal a uznal svoji „pomýlenost“, bylo by to v pohodě. Jenže on ne, fanatik jeden pitomý!

Soudruzi Brandnerovu třídní bdělost a ostražitost uměli náležitě ocenit. Nabídli mu výnosné místo na okresním sekretariátu komunistické strany, což on bez sebemenšího zaváhání vzal. Byla to jeho nejlepší léta. Měl moc – a ta vždycky chutná. Tuto idylku ale narušila nechutná scéna, která se odehrála někdy počátkem 80. let, kdy za ním přišla neznámá žena.

„Já jsem Kocourková,“ řekla. „Těší mne, já jsem Brandner,“ odpověděl. „Však já vím, vy jste nepřímo zavinil smrt mého muže a udělal z našich dětí sirotky. Svědomí vás bude nelítostně hryzat až do konce života, a jestli se neobrátíte, po smrti se budete zodpovídat před věčným Soudcem. Přišla jsem, abych vám to řekla…“ Než mohl Brandner jakkoliv reagovat, byla ta dáma pryč.

Až za chvíli mu došly souvislosti. Profesor Kocourek po odpykání trestu dostal zaměstnání v teplárně jako dělník. Bylo to na pokyn sekretariátu strany, kde Brandner úřadoval. Již dlouho se vědělo, že prostředí v teplárně kvůli nedostatečné vybavenosti je životu nebezpečné, proto tam posílali bývalé vězně. Krátce nato tam nastal výbuch, při němž zahynulo několik lidí, Kocourek s nimi. Ale copak já za to mohu? říkal si sám pro sebe Brandner. Zavinil si to jedině on sám, neměl být vůl, ta baba je sprostá, když si troufá omlátit mi o hlavu jeho smrt, nejspíš to nemá v palici v pořádku.

Přesto však dlouho trvalo, než Brandner konečně na setkání s Kocourkovou vdovou zapomenul. A také na případ Kocourek. Teprve jiné starosti, které přišly s devětaosmdesátým rokem, mu umožnily pustit to z hlavy. Od komunistů odešel, začal podnikat. Zpočátku se mu dařilo, jenže potom nastoupili jiní, dravější. U něho se navíc projevila dosud skrytá závislost na hazardu. Moc dobře věděl, že ta mašinka v hospodě není dělaná na to, aby on nad ní vyhrával, ale aby vyhrávala ona nad ním, jenže pokaždé, jakmile začala blikat světýlka, neovládl se a sypal tam peníze. Přišel nejen o majetek, ale i o rodinu. První manželku opustil a vzal si svoji sekretářku, podstatně mladší a atraktivnější. Ta, když u něho propukla hráčská vášeň a on hromadil dluhy, od něho odešla a děti se k němu přestaly hlásit.

Teď neměl nic než svůj důchod a byt ve starém paneláku ze sedmdesátých let. Vilu s bazénem a luxusní audinu mu zabavili exekutoři. Ze závislosti na hazardu se sice vyléčil, ale dluhy i s úroky zůstaly a z penze je splácel horko těžko. Hrozilo, že mu exekutoři nakonec vezmou i byt a on skončí jako bezdomovec. Měl potíže i s placením inkasa, často mu odpojovali elektriku i plyn. Partaje v paneláku o jeho potížích moc dobře věděly a přály mu je. Dobře mu tak, vždyť je to bývalý bolševický aparátčík, mafián a gambler.

Zhruba před rokem se ale začaly dít podivné věci. Brandner nalézal každý měsíc ve své schránce obálku a v ní nějakou tu korunu. Někdo věděl o jeho finančních těžkostech a pomáhal mu. Kdo ale? Už nedoufal, že to někdy zjistí. Až dnes odpoledne. Vracel se domů – a najednou ji zpozoroval, jak vhazuje obálku do jeho schránky. Schoval se do boční chodby, aby jej neviděla. Ne, nemýlil se. Poznal ji po mnoha letech mimo jakoukoliv pochybnost. Je to ta, která jej tehdy nařkla z viny na smrti svého muže: Kocourková.

Brandner kdysi zaslechl, že bydlí o pár bloků dál a v jeho paneláku navštěvuje pravidelně jednu přítelkyni, nevěnoval tomu ale pozornost. Měl svých starostí dost. Od své kamarádky se nejspíš Kocourková dozvěděla o jeho problémech. Proč mu ale finančně pomáhá? Před jeho očima náhle vyvstal text, který tenkrát objevil u jejího muže v psacím stole: „Milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kteří vás pronásledují…“ a také „Lační-li tvůj nepřítel, dej mu jíst, žízní-li, dej mu pít…“ Že by to ti katolíci mysleli opravdu vážně?

Ne, zmatek v jeho hlavě byl tak obrovský, že nemohl již déle sedět. Vyběhl ven. Chodil ulicemi sem a tam, dokud nepocítil únavu. Chtěl zajít do nejbližší hospody – jenže žádnou neviděl. Náhle zjistil, že stojí u jakéhosi kostela. Byl otevřený, právě se tam sloužila večerní mše. Jen touha po odpočinku přiměla Brandnera vstoupit dovnitř a usednout v lavici. Celý život toto místo podvědomě nenáviděl. Rodiče ho sice dali pokřtít, na nátlak dědy a babičky byl i u první zpovědi a prvního přijímání. Potom konec, komunistická perzekuce sílila a on jako mladý student si vybral jinou cestu: cynické prospěchářství.

„Pane, probuďte se, stalo se vám něco?“ Brandner otevřel oči, v kostelní lavici totiž usnul. Teď viděl před sebou věřící ženy, plné starostí o jeho zdraví. Ne, fyzicky byl jako řípa, jeho duch se však řítil kamsi do neznáma. Teď přišel i kněz v klerice. Mladší, ale natolik zkušený, aby pochopil, že tento člověk potřebuje duchovní pomoc. „Dobrý večer, pane…,“ řekl s vlídnou tváří. „Vidím, že máte nějaké problémy, nechcete si o tom pohovořit v klidu u mě na faře?“ Brandner byl tak zmatený, že nebyl schopen žádného odporu.

S farářem si pěkně povykládali, Brandner mu vylíčil celý svůj život. Kněz znal Kocourkovu rodinu, paní chodila do tohoto chrámu pravidelně na ranní mši svatou. Brandnerovi se pomalu začalo v hlavě rozjasňovat, pater jeho námitky proti víře rozfoukal jako hromádku popela. Po více než padesáti letech se vyzpovídal.

Příští den ráno vdova Kocourková nemohla uvěřit vlastním očím. Starý bolševik Brandner, který zničil jejího muže, byl na mši svaté a dokonce u přijímání. Byl to pro ni, která už dávno odpustila, nejkrásnější okamžik života. Pro Brandnera ale nastal už včera. Den, o němž si myslel, že je tím nejhorším, nazývaným lidově „den blbec“, se stal najednou tím nejnádhernějším, neboť se přesvědčil na vlastní kůži, jaká obrovská spasitelná a uzdravující moc se uvolní, když katolíci vezmou Kristova slova vážně.

Článek byl původně zveřejněn v časopise Immaculata 2/2012 podle skutečné události literárně upravené.