Apoštolský stolec plánuje zavedení změn v katolické liturgii. Jaké to budou? Má být údajně více „synodální“ a „inkluzivní“. Má být prostorem pro „setkání“ a „čerpání energie“. „Liturgické celebrace“ mají umožnit „zapojení“ těch, kteří jsou „vyloučeni“, proto je prý nutno redukovat „prioritu celebranta“ a přistoupit na „opravdovou aktivní účast věřících“. Co to může v praxi znamenat?

Transsubstanciace už není dogmatem?

Roku 2017 italský liturgista profesor Andrea Grillo z Papežské univerzity San’Anselmo v Římě napsal na sociálních sítích, že „transsubstanciace není dogamtem“, neboť prý „odporuje metafyzice“. Někdo řekne: je to názor jednoho z mnoha liturgistů, nota bene evidentního modernisty nebo kryptoprotestanta – proč se tím tedy zabývat? Je to nutné, neboť prof. Grillo je jedním z čelných liturgických ideologů pontifikátu nynějšího papeže. To on několik let před publikováním Traditionis custodes (TC) prohlásil, že František „čeká na smrt“ Benedikta XVI., aby mohl „odvolat Summorum pontificum”. Grillo ještě dlouho předtím, než uvedené motu proprio TC fakticky vytlačilo tradiční mši na okraj, napsal, jak má být liturgická otázka chápána a jaké je třeba provést restrikce… Inu, nebyl prorokem, ale člověkem bezprostředně zapojeným do práce v tomto oboru. Když v únoru r. 2021 papež přijal rezignaci kardinála Roberta Saraha, jenž dosáhl věku předepsaného pro odchod do důchodu, z úřadu prefekta kongregace kultu a svátostí, cesta k úderu na tridentskou liturgii se otevřela. Kormidlo v kongregaci převzal arcibiskup Arthur Roche (od r. 2022 kardinál), člověk kardinála Cormaca Murphyho-O’Connora, agilního propagátora volby Bergoglia papežem. Kardinál Murphy byl duchovním dědicem arcibiskupa Annibala Bugniniho, autora pokoncilní „liturgické reformy”. Kard. Roche nosí jeho biskupský prsten. Nižší funkce v kongregaci zaujali lidé z univerzity Anselmianum, čili Grillovi kolegové. Proto, když prof. Grillo r. 2017 prohlásil, že „transsubstanciace není dogmatem“, část vatikanistů – např. nekompromisní Marco Tosatti – varovala: toto je důkazem, že se o tom diskutuje v nejvlivnějších kruzích vatikánských liturgistů.

Dobře tedy, ale proč to připomínat právě teď? Jakou mají souvislost Grillova slova o transsubstanciaci se skutečnými plány Vatikánu? Odpověď zní: fundamentální, protože Církev po synodě, která probíhá od r. 2021, čekají velké změny – a to v mnoha rovinách. Jednou z nich bude právě liturgie, o čemž nás poučuje tzv. Kontinentální dokument vypracovaný synodálními revolucionáři r. 2022. Jde o text publikovaný sekretariátem synody na základě výsledků anket přicházejících do Říma z celého světa. Text je základem debat biskupů a laiků v rámci kontinentálních skupin, které mají zásadním způsobem nasměrovat pozdější jednání dvou synod biskupů v Římě.

Podívejme se tedy krátce na text Kontinentálního dokumentu na téma liturgie, abychom v další části mohli vysvětlit, co to může znamenat v praxi a jaká je souvislost tohoto textu s „antitranssubstanční“ rétorikou prof. Grilla.

Kontinentální dokument – obsah

Liturgických otázek se bezprostředně týkají body 88–97 tohoto dokumentu. Ani jednou tam v souvislosti se mší sv. nepadlo slovo „oběť“; slovo „mše“ se vyskytuje pouze jednou – a to ve vztahu ke mši sv. v předkoncilním ritu (bod 92). Místo toho text hovoří téměř výlučně o „liturgických celebracích“.

Bod 89 dokumentu říká, že „Eucharistie je zdrojem a vrcholem synodního dynamismu v Církvi“. II. vatikánský koncil učil, že je „zdrojem a vrcholem křesťanského života“. Nyní „křesťanský život“ je nahrazen „synodním dynamismem“. Odměnu by měl dostat ten, kdo dokáže tuto frázi racionálně a srozumitelně vysvětlit, aniž by upadl do mlhavého žvanění beze smyslu.

Tentýž bod 89 hlásá, že „liturgická celebrace a modlitba jsou prožívány jako síla jednoty a mobilizace lidských i duchovních energií“. Převládá názor, že „modlitba podporuje radost života a pocit společenství, neboť je prostředkem síly a oázou pokoje“. Podobně zní i bod 97, v němž na podkladě uruguajských syntéz čteme:

„Všechny výpovědi, které jsme obdrželi, mluví o celebracích jako o prostoru, v němž se nabízí inspirace a pomoc při prožívání víry v osobním, rodinném a profesním životě, v místě bydliště i v samotné komunitě.“

Bod 91 píše o „synodálním stylu liturgické celebrace“, jenž umožní „aktivní účast všech věřících přijetím všech rozdílů, oceněním všech služeb a uznáním všech charizmat“. Mělo by to znamenat větší „aktivní“ zapojení laiků do liturgie; dokument doporučuje reflexi „nad liturgií, která je příliš koncentrovaná na celebrantovi“ a nabízí jako doporučeníhodný opak „aktivní účast laiků“ a „přístup žen k liturgickým službám“. „Liturgická celebrace“ má být „živější“, a to tak, aby se na ní podílela „celá liturgická komunita“, tj. kněží, laici, mládež a děti.

V bodu 92 je řeč o „konfliktních situacích“ vytvářejících „napětí“. V tomto kontextu dokument otevírá otázku „společného vysluhování Eucharistie“ s nekatolíky a vymezuje se k „předkoncilním obřadům“. Říká, že „Eucharistie nesmí být příčinou konfrontace, ideologie nebo rozdělení“.

Podle b. 93 se vyskytují „vady celebrační praxe“, které prý „zatemňují její synodální účinnost“. Hlavní vadou má být „liturgický protagonismus kněze“ a „pasivita účastníků“, jakož i „oddělení homilie od konkrétního života“ a její nízká úroveň.

Dále tam čteme o „znepokojivých situacích“ spojených se „ztížením“ nebo „znemožněním“ přístupu k Eucharistii. Vedle takových problémů jako nedostatek kněží nebo „platba za přístup k celebraci“ (?) se tu objevují zmínky o rozvedených žijících v nelegitimních svazcích a polygamistech (b. 94).

Následující bod 95 přesvědčuje čtenáře o o možnosti „úpravy liturgie ve prospěch celebrace Slova, čili meditace nad biblickými texty“.

V předchozích bodech, které se netýkají přímo liturgie, je možno číst o „všeobecném volání“ po připuštění žen k jáhenskému a kněžskému svěcení. Poukazuje se také na možnost vytváření „nových služeb“ pro laiky.

Kritický komentář k obsahu Kontinentálního dokumentu

Dokument samotný zapadá do celkového směřování k modifikaci liturgie. V kontextu dřívějších debat v Církvi na téma možných změn lze poukázat na následující požadavky:

• větší vnímání „eucharistických celebrací“ jako příležitosti k setkání místní komunity (zcela jistě na úkor obětního charakteru mše);
• zapojení do této „celebrující“ komunity i těch katolíků, kteří nežijí ve shodě s naukou Církve, nebo vůbec osob, jež vůbec ke Katolické církvi nenáleží (ekumenické hledisko);
• odchod od soustředění se na svátost oltářní, která je vnímána některými skupinami jako „vylučující“ (rozvedení v neregulérních svazcích, nekatolíci a homosexuálové, o nichž dokument hovoří v b. 51);
• snížení liturgické role kněze, který by měl být v některých liturgických aktech nahrazen laikem, zvláště ženami, jež by měly dostat možnost jáhenského svěcení;
• větší důraz na „aktivní“ a „radostný“ rozměr liturgie na úkor rozměru kontemplativního, děkovného a obětního;
• zostření restrikcí uvalených na mši sv. v předkoncilním ritu, neboť katolíci s ní svázaní jsou vnímáni jako „ideologové“, kteří „působí rozdělení“.

Jak by to všechno mohlo vypadat v praxi? O tom za chvíli, nejprve se ale podíváme na „problém“ Eucharistie.

Co s Eucharistií?

Vraťme se nejprve k tvrzení prof. Grilla o údajné nedogmatičnosti transsubstanciace. Jak známo, transsubstaciaci odmítají protestanté. To má vazbu k jejich chápání liturgie. Pro Martina Luthera a jiné učitele pseudoreformace mše svatá jako Nejsvětější oběť byla „největším pohoršením“, čili – omlouvám se za slovník, ale je to jazyk heretiků – „papežskou hanebností“ nebo dokonce „modloslužbou římského Antikrista“. Oni učili, že mše sv. není obětí, neboť Ježíš Kristus přinesl takovou oběť jednou provždy a proto ji prý nelze opakovat (pozn. překl.: katolická nauka hovoří o zpřítomnění, nikoli o opakování Kristovy kalvarské oběti).

Krom toho protestanté popřeli a popírají samotnou podstatu celebrace Nejsvětější oběti knězem zastupujícím Krista, poněvadž popírají samotnou svátost kněžství. Podle nich všichni členové společenství pokřtěných mají identický kněžský statut, tudíž lze hovořit pouze o „hlavnim celebrantovi“, který byl k tomu delegován komunitou, ale mohl by být v této funkci kdykoliv nahrazen kýmkoliv jiným.

Proto tedy – a tady se dostáváme k jádru idejí Grilla – podle protestantů neexistuje transsubstanciace. Luther tuto pravdu odmítal jako „scholastickou absurditu“ nauky Církve, která říká, že v Eucharistii je přítomen náš Spasitel v tom smyslu, že zůstávají formy chleba a vína, ale jejich podstata se mění při vyslovení konsekračních slov na podstatu Těla a Krve Páně. Luther své stanovisko nevysvětlil příliš srozumitelně, psal o jakési soupodstatnosti chleba a vína s Tělem a Krví Páně, jiní zakladatelé protestantismu (Bucer, Zwingli, Kalvín) neuznali Lutherovu nauku a interpretovali Eucharistii čistě duchovně nebo symbolicky. Pro všechny tyto heretiky je transsubstanciace něčím pohoršujícím a nechtěli by se mše sv. vůbec účastnit (snad jen dnes někteří, např. v Německu, a je jim jedno, kdo a kdy jim rozdá „oplatky“).

Nacházíme se tedy v situaci, kdy katolická mše sv. silně překáží protestantům a neumožňuje žádné „ekumenické pokroky“. Tím to ale nekončí: mše sv. vadí také smilníkům, polygamistům, homosexuálům a jiným, kteří nemohou přistupovat ke sv. přijímání, protože nechtějí žít v souladu s naukou Církve.

Nový obřad?

Proto se zdá možné a na základě revoluční pseudologiky plně opodstatněné vytvoření nového synodálního obřadu, který nebude nikoho vylučovat. Výslovné odmítnutí nauky o transsubstanciaci je málo pravděpodobné, protože ona je v plné síle vysvětlena tridentským koncilem pod hrozbou exkomunikace pro každého, kdo by ji popíral (co s Grillem?). Proto uspokojivým řešením pro revoluční stranu by mohlo být zavedení nového synodálně-ekumenicko-inkluzivního obřadu, který:

• nezachová Eucharistii, ta zůstane k dispozici pouze pro ty, co ji „chtějí“ – a to až po skončení obřadu;
• nebude mít kněze, pouze předsedu či moderátora setkání obojího pohlaví nebo jakékoliv „sexuální orientace“;
• centrem obřadu bude čtení Písma sv. doplněné o novátorskou oslavu „celebrace společenství“;
• obřad nebude nikoho vylučovat, neboť jedině tak bude možno vytvořit opravdovou „synodální dynamiku“.

A možné změny ve mši sv.?

V jádru věci by vytvoření tohoto nového obřadu nebylo ještě tím nejhorším, co nás může potkat. Samozřejmě by to byla tragédie, jež by způsobila mnohá pohoršení, nicméně zůstala by tady jedna jistota: na jedné straně je jakési synodálně-inkluzivní celebrační setkání, na druhé straně mše svatá. To by katolíkům umožnilo distancovat se od tohoto vynálezu revolučních středisek, nenavštěvovat ho a chodit v klidu na mši sv.

Jenže nedá se vyloučit, že plán má větší ambice, tj. na přeměnu samotné mše sv. Není sice dosud známo nic o práci nad nějakými novými liturgickými knihami, nad novým misálem, jenž bychom mohli nazvat „misálem římsko-synodálním“, ale hlášeny jsou konkrétní změny. Za prvé – na základě rozhodnutí papeže k některým liturgickým službám budou připuštěny ženy – jako akolytky a lektorky. Na podkladě synody o synodalitě je možné zavést dodatečně jáhenství žen a – rovněž zcela nové služby. Nám známé institucionálně-formální schéma liturgie zůstane zachováno, ale bude provedena podezřelá změna obsahu. Budeme tady mít laiky obojího pohlaví a různého věku, kteří budou vykonávat různé služby, dosud vyhrazené výlučně kněžím.

Nejsou rovněž vyloučeny ani jiné modifikace, více strukturální. Od r. 2020 roku pracuje speciální liturgická komise nad novým ritem – pro Amazonii. Zdá se, že tento ritus může být experimentem nové „inkulturace“ liturgie. Neplánuje se samozřejmě, že bychom na mši sv. křepčili v indiánských čelenkách s ptačími pery a vzdávali poctu duchům, ale jde o to, aby do liturgie byly naroubovány prvky, které čerpají z místní kultury. Konkrétně by mohlo jít např. o uznání liturgického žehnání jednopohlavním svazkům v Belgii, Holandsku nebo v Německu, protože to odpovídá „místní kultuře“.

Musí k tomu skutečně dojít?

Vzniká otázka: jsou tyto nebo jiné změny v liturgii nezvratné? Zdá se, že nepochybně dojde k nějaké přestavbě liturgie. Jak půjde daleko, zůstává otevřené. V souvislosti s tím existuje vážné nebezpečí, že velký liturgický chaos, který se projevil v Církvi po zavedení NOM r. 1969, nebyl posledním aktem bitvy o tradici modlitby Církve. Možná nás čekají ještě větší těžkosti. Někdo by snad mohl říci: Dobře, ale to je problém těch, kdo navštěvují „pokoncilní“ mši, na Vetus Ordo takové problémy neexistují. Bezprostředně ne – ale chceme přece jednotu v Církvi. Proto je to problém bez výjimky všech katolíků, problém – a současně úkol.

Zdroj: Zmiany we Mszy świętej. Co planuje Watykan?, in www.pch24.pl 8. 12. 2022