Apoš­tolský sto­lec plá­nu­je za­ve­de­ní změn v ka­to­lic­ké li­tur­gii. Jaké to budou? Má být údaj­ně více „sy­no­dál­ní“ a „in­klu­ziv­ní“. Má být pro­sto­rem pro „se­tká­ní“ a „čer­pá­ní ener­gie“. „Li­tur­gic­ké ce­le­bra­ce“ mají umož­nit „za­po­je­ní“ těch, kteří jsou „vy­lou­če­ni“, proto je prý nutno re­du­ko­vat „pri­o­ri­tu ce­le­bran­ta“ a při­stou­pit na „oprav­do­vou ak­tiv­ní účast vě­ří­cích“. Co to může v praxi zna­me­nat?

Transsub­stan­ci­a­ce už není dogma­tem?

Roku 2017 ital­ský li­tur­gis­ta pro­fe­sor An­drea Grillo z Pa­pež­ské uni­ver­zi­ty San’An­sel­mo v Římě na­psal na so­ci­ál­ních sí­tích, že „transsub­stan­ci­a­ce není do­gam­tem“, neboť prý „od­po­ru­je me­ta­fy­zi­ce“. Někdo řekne: je to názor jed­no­ho z mnoha li­tur­gis­tů, nota bene evi­dent­ní­ho mo­der­nis­ty nebo kryp­to­pro­tes­tan­ta – proč se tím tedy za­bý­vat? Je to nutné, neboť prof. Grillo je jed­ním z čel­ných li­tur­gic­kých ide­o­lo­gů pon­ti­fi­ká­tu ny­něj­ší­ho pa­pe­že. To on ně­ko­lik let před pu­b­li­ko­vá­ním Tra­di­ti­o­nis cus­to­des (TC) pro­hlá­sil, že Fran­ti­šek „čeká na smrt“ Be­ne­dik­ta XVI., aby mohl „od­vo­lat Sum­mo­rum pon­ti­ficum”. Grillo ještě dlou­ho před­tím, než uve­de­né motu pro­prio TC fak­tic­ky vy­tla­či­lo tra­dič­ní mši na okraj, na­psal, jak má být li­tur­gic­ká otáz­ka chá­pá­na a jaké je třeba pro­vést re­strik­ce… Inu, nebyl pro­ro­kem, ale člo­vě­kem bez­pro­střed­ně za­po­je­ným do práce v tomto oboru. Když v únoru r. 2021 papež při­jal re­zig­na­ci kar­di­ná­la Ro­ber­ta Sa­ra­ha, jenž do­sá­hl věku pře­de­psa­né­ho pro od­chod do dů­cho­du, z úřadu pre­fek­ta kon­gre­ga­ce kultu a svá­tos­tí, cesta k úderu na tri­dent­skou li­tur­gii se ote­vře­la. Kor­mi­dlo v kon­gre­ga­ci pře­vzal ar­ci­bis­kup Arthur Roche (od r. 2022 kar­di­nál), člo­věk kar­di­ná­la Cor­ma­ca Mur­phy­ho-O’Con­no­ra, agil­ní­ho pro­pa­gá­to­ra volby Ber­go­glia pa­pe­žem. Kar­di­nál Mur­phy byl du­chov­ním dě­di­cem ar­ci­bis­ku­pa An­ni­ba­la Bug­ni­ni­ho, au­to­ra po­kon­cil­ní „li­tur­gic­ké re­for­my”. Kard. Roche nosí jeho bis­kup­ský prs­ten. Nižší funk­ce v kon­gre­ga­ci za­u­ja­li lidé z uni­ver­zi­ty An­sel­mi­a­num, čili Grillo­vi ko­le­go­vé. Proto, když prof. Grillo r. 2017 pro­hlá­sil, že „transsub­stan­ci­a­ce není dogma­tem“, část va­ti­ka­nis­tů – např. ne­kom­pro­mis­ní Marco To­sat­ti – va­ro­va­la: toto je dů­ka­zem, že se o tom dis­ku­tu­je v nej­vliv­něj­ších kru­zích va­ti­kán­ských li­tur­gis­tů.

Dobře tedy, ale proč to při­po­mí­nat právě teď? Jakou mají sou­vis­lost Grillo­va slova o transsub­stan­ci­a­ci se sku­teč­ný­mi plány Va­ti­ká­nu? Od­po­věď zní: fun­da­men­tál­ní, pro­to­že Cír­kev po sy­no­dě, která pro­bí­há od r. 2021, če­ka­jí velké změny – a to v mnoha ro­vi­nách. Jed­nou z nich bude právě li­tur­gie, o čemž nás po­u­ču­je tzv. Kon­ti­nen­tál­ní do­ku­ment vy­pra­co­va­ný sy­no­dál­ní­mi re­vo­lu­ci­o­ná­ři r. 2022. Jde o text pu­b­li­ko­va­ný se­kre­ta­ri­á­tem sy­no­dy na zá­kla­dě vý­sled­ků anket při­chá­ze­jí­cích do Říma z ce­lé­ho světa. Text je zá­kla­dem debat bis­ku­pů a laiků v rámci kon­ti­nen­tál­ních sku­pin, které mají zá­sad­ním způ­so­bem na­smě­ro­vat poz­děj­ší jed­ná­ní dvou synod bis­ku­pů v Římě.

Po­dí­vej­me se tedy krát­ce na text Kon­ti­nen­tál­ní­ho do­ku­men­tu na téma li­tur­gie, abychom v další části mohli vy­svět­lit, co to může zna­me­nat v praxi a jaká je sou­vis­lost to­ho­to textu s „an­tit­ranssub­stanč­ní“ ré­to­ri­kou prof. Gril­la.

Kon­ti­nen­tál­ní do­ku­ment – obsah

Li­tur­gic­kých otá­zek se bez­pro­střed­ně tý­ka­jí body 88–97 to­ho­to do­ku­men­tu. Ani jed­nou tam v sou­vis­los­ti se mší sv. ne­padlo slovo „oběť“; slovo „mše“ se vy­sky­tu­je pouze jed­nou – a to ve vzta­hu ke mši sv. v před­kon­cil­ním ritu (bod 92). Místo toho text ho­vo­ří téměř vý­luč­ně o „li­tur­gic­kých ce­le­bra­cích“.

Bod 89 do­ku­men­tu říká, že „Eu­cha­ris­tie je zdro­jem a vr­cho­lem sy­nod­ní­ho dy­na­mis­mu v Církvi“. II. va­ti­kán­ský kon­cil učil, že je „zdro­jem a vr­cho­lem křes­ťan­ské­ho ži­vo­ta“. Nyní „křes­ťan­ský život“ je na­hra­zen „sy­nod­ním dy­na­mis­mem“. Od­mě­nu by měl do­stat ten, kdo do­ká­že tuto frázi ra­ci­o­nál­ně a sro­zu­mi­tel­ně vy­svět­lit, aniž by upadl do ml­ha­vé­ho žva­ně­ní beze smys­lu.

Ten­týž bod 89 hlásá, že „li­tur­gic­ká ce­le­bra­ce a mod­lit­ba jsou pro­ží­vá­ny jako síla jed­no­ty a mo­bi­li­za­ce lid­ských i du­chov­ních ener­gií“. Pře­vlá­dá názor, že „mod­lit­ba pod­po­ru­je ra­dost ži­vo­ta a pocit spo­le­čen­ství, neboť je pro­střed­kem síly a oázou po­ko­je“. Po­dob­ně zní i bod 97, v němž na pod­kla­dě uru­gu­aj­ských syn­téz čteme:

„Všech­ny vý­po­vě­di, které jsme ob­dr­že­li, mluví o ce­le­bra­cích jako o pro­sto­ru, v němž se na­bí­zí in­spi­ra­ce a pomoc při pro­ží­vá­ní víry v osob­ním, ro­din­ném a pro­fes­ním ži­vo­tě, v místě byd­liš­tě i v sa­mot­né ko­mu­ni­tě.“

Bod 91 píše o „sy­no­dál­ním stylu li­tur­gic­ké ce­le­bra­ce“, jenž umož­ní „ak­tiv­ní účast všech vě­ří­cích při­je­tím všech roz­dí­lů, oce­ně­ním všech slu­žeb a uzná­ním všech cha­rizmat“. Mělo by to zna­me­nat větší „ak­tiv­ní“ za­po­je­ní laiků do li­tur­gie; do­ku­ment do­po­ru­ču­je re­fle­xi „nad li­tur­gií, která je pří­liš kon­cen­t­ro­va­ná na ce­le­bran­to­vi“ a na­bí­zí jako do­po­ru­če­ní­hod­ný opak „ak­tiv­ní účast laiků“ a „pří­stup žen k li­tur­gic­kým služ­bám“. „Li­tur­gic­ká ce­le­bra­ce“ má být „ži­věj­ší“, a to tak, aby se na ní po­dí­le­la „celá li­tur­gic­ká ko­mu­ni­ta“, tj. kněží, laici, mlá­dež a děti.

V bodu 92 je řeč o „kon­flikt­ních si­tu­a­cích“ vy­tvá­ře­jí­cích „na­pě­tí“. V tomto kon­tex­tu do­ku­ment ote­ví­rá otáz­ku „spo­leč­né­ho vy­s­lu­ho­vá­ní Eu­cha­ris­tie“ s ne­ka­to­lí­ky a vy­me­zu­je se k „před­kon­cil­ním ob­řa­dům“. Říká, že „Eu­cha­ris­tie nesmí být pří­či­nou kon­fron­ta­ce, ide­o­lo­gie nebo roz­dě­le­ní“.

Podle b. 93 se vy­sky­tu­jí „vady ce­le­brač­ní praxe“, které prý „zatemňují její sy­no­dál­ní účin­nost“. Hlav­ní vadou má být „li­tur­gic­ký pro­ta­go­nis­mus kněze“ a „pa­si­vi­ta účast­ní­ků“, jakož i „od­dě­le­ní ho­mi­lie od kon­krét­ní­ho ži­vo­ta“ a její nízká úroveň.

Dále tam čteme o „zne­po­ko­ji­vých si­tu­a­cích“ spo­je­ných se „ztí­že­ním“ nebo „zne­mož­ně­ním“ pří­stu­pu k Eu­cha­ris­tii. Vedle ta­ko­vých pro­blé­mů jako ne­do­sta­tek kněží nebo „plat­ba za pří­stup k ce­le­bra­ci“ (?) se tu ob­je­vu­jí zmín­ky o roz­ve­de­ných ži­jí­cích v ne­le­gi­tim­ních svaz­cích a po­ly­ga­mis­tech (b. 94).

Ná­sle­du­jí­cí bod 95 pře­svěd­ču­je čte­ná­ře o o mož­nos­ti „úpra­vy li­tur­gie ve pro­spěch ce­le­bra­ce Slova, čili me­di­ta­ce nad bib­lic­ký­mi texty“.

V před­cho­zích bo­dech, které se ne­tý­ka­jí přímo li­tur­gie, je možno číst o „vše­o­bec­ném vo­lá­ní“ po při­puš­tě­ní žen k já­hen­ské­mu a kněž­ské­mu svě­ce­ní. Po­u­ka­zu­je se také na mož­nost vy­tvá­ře­ní „no­vých slu­žeb“ pro laiky.

Kri­tic­ký ko­men­tář k ob­sa­hu Kon­ti­nen­tál­ní­ho do­ku­men­tu

Do­ku­ment sa­mot­ný za­pa­dá do cel­ko­vé­ho smě­řo­vá­ní k mo­di­fi­ka­ci li­tur­gie. V kon­tex­tu dří­věj­ších debat v Církvi na téma mož­ných změn lze po­u­ká­zat na ná­sle­du­jí­cí po­ža­dav­ky:

• větší vní­má­ní „eu­cha­ris­tic­kých ce­le­bra­cí“ jako pří­le­ži­tos­ti k se­tká­ní míst­ní ko­mu­ni­ty (zcela jistě na úkor obět­ní­ho cha­rak­te­ru mše);
• za­po­je­ní do této „ce­le­bru­jí­cí“ ko­mu­ni­ty i těch ka­to­lí­ků, kteří ne­ži­jí ve shodě s nau­kou Církve, nebo vůbec osob, jež vůbec ke Ka­to­lic­ké církvi ne­ná­le­ží (eku­me­nic­ké hle­dis­ko);
• od­chod od sou­stře­dě­ní se na svá­tost ol­tář­ní, která je vní­má­na ně­kte­rý­mi sku­pi­na­mi jako „vy­lu­ču­jí­cí“ (roz­ve­de­ní v ne­re­gu­lér­ních svaz­cích, ne­ka­to­lí­ci a ho­mose­xu­á­lo­vé, o nichž do­ku­ment ho­vo­ří v b. 51);
• sní­že­ní li­tur­gic­ké role kněze, který by měl být v ně­kte­rých li­tur­gic­kých ak­tech na­hra­zen lai­kem, zvláš­tě že­na­mi, jež by měly do­stat mož­nost já­hen­ské­ho svě­ce­ní;
• větší důraz na „ak­tiv­ní“ a „ra­dost­ný“ roz­měr li­tur­gie na úkor roz­mě­ru kon­tem­pla­tiv­ní­ho, dě­kov­né­ho a obět­ní­ho;
• zostře­ní re­strik­cí uva­le­ných na mši sv. v před­kon­cil­ním ritu, neboť ka­to­lí­ci s ní svá­za­ní jsou vní­má­ni jako „ide­o­lo­go­vé“, kteří „pů­so­bí roz­dě­le­ní“.

Jak by to všech­no mohlo vy­pa­dat v praxi? O tom za chví­li, nej­pr­ve se ale po­dí­vá­me na „pro­blém“ Eu­cha­ris­tie.

Co s Eu­cha­ris­tií?

Vrať­me se nej­pr­ve k tvr­ze­ní prof. Gril­la o údaj­né ne­dogma­tič­nos­ti transsub­stan­ci­a­ce. Jak známo, transsub­sta­ci­a­ci od­mí­ta­jí pro­tes­tan­té. To má vazbu k je­jich chá­pá­ní li­tur­gie. Pro Mar­ti­na Lu­the­ra a jiné uči­te­le pseu­do­re­for­ma­ce mše svatá jako Nej­svě­těj­ší oběť byla „nej­vět­ším po­hor­še­ním“, čili – omlou­vám se za slov­ník, ale je to jazyk he­re­ti­ků – „pa­pež­skou ha­neb­nos­tí“ nebo do­kon­ce „mod­lo­služ­bou řím­ské­ho An­ti­kris­ta“. Oni učili, že mše sv. není obětí, neboť Ježíš Kris­tus při­ne­sl ta­ko­vou oběť jed­nou pro­vždy a proto ji prý nelze opa­ko­vat (pozn. překl.: ka­to­lic­ká nauka ho­vo­ří o zpří­tomně­ní, ni­ko­li o opa­ko­vá­ní Kris­to­vy kal­var­ské oběti).

Krom toho pro­tes­tan­té po­pře­li a po­pí­ra­jí sa­mot­nou pod­sta­tu ce­le­bra­ce Nej­svě­těj­ší oběti kně­zem za­stu­pu­jí­cím Kris­ta, po­ně­vadž po­pí­ra­jí sa­mot­nou svá­tost kněž­ství. Podle nich všich­ni čle­no­vé spo­le­čen­ství po­křtě­ných mají iden­tic­ký kněž­ský sta­tut, tudíž lze ho­vo­řit pouze o „hlav­nim ce­le­bran­to­vi“, který byl k tomu de­le­go­ván ko­mu­ni­tou, ale mohl by být v této funk­ci kdy­ko­liv na­hra­zen kým­ko­liv jiným.

Proto tedy – a tady se do­stá­vá­me k jádru idejí Gril­la – podle pro­tes­tan­tů ne­e­xis­tu­je transsub­stan­ci­a­ce. Lu­ther tuto prav­du od­mí­tal jako „scho­las­tic­kou ab­sur­di­tu“ nauky Církve, která říká, že v Eu­cha­ris­tii je pří­to­men náš Spa­si­tel v tom smys­lu, že zů­stá­va­jí formy chle­ba a vína, ale je­jich pod­sta­ta se mění při vy­slo­ve­ní kon­se­krač­ních slov na pod­sta­tu Těla a Krve Páně. Lu­ther své sta­no­vis­ko ne­vy­svět­lil pří­liš sro­zu­mi­tel­ně, psal o ja­kési sou­pod­stat­nos­ti chle­ba a vína s Tělem a Krví Páně, jiní za­kla­da­te­lé pro­tes­tan­tis­mu (Bucer, Zwin­g­li, Kal­vín) ne­u­zna­li Lu­the­ro­vu nauku a in­ter­pre­to­va­li Eu­cha­ris­tii čistě du­chov­ně nebo sym­bo­lic­ky. Pro všech­ny tyto he­re­ti­ky je transsub­stan­ci­a­ce něčím po­hor­šu­jí­cím a ne­chtě­li by se mše sv. vůbec účast­nit (snad jen dnes ně­kte­ří, např. v Ně­mec­ku, a je jim jedno, kdo a kdy jim rozdá „oplat­ky“).

Na­chá­zí­me se tedy v si­tu­a­ci, kdy ka­to­lic­ká mše sv. silně pře­ká­ží pro­tes­tan­tům a ne­u­možňuje žádné „eku­me­nic­ké po­kro­ky“. Tím to ale ne­kon­čí: mše sv. vadí také smil­ní­kům, po­ly­ga­mis­tům, ho­mose­xu­á­lům a jiným, kteří ne­mo­hou při­stu­po­vat ke sv. při­jí­má­ní, pro­to­že ne­chtě­jí žít v sou­la­du s nau­kou Církve.

Nový obřad?

Proto se zdá možné a na zá­kla­dě re­vo­luč­ní pseu­do­lo­gi­ky plně opod­stat­ně­né vy­tvo­ře­ní no­vé­ho sy­no­dál­ní­ho ob­řa­du, který ne­bu­de ni­ko­ho vy­lu­čo­vat. Vý­slov­né od­mít­nu­tí nauky o transsub­stan­ci­a­ci je málo prav­dě­po­dob­né, pro­to­že ona je v plné síle vy­svět­le­na tri­dent­ským kon­ci­lem pod hroz­bou ex­ko­mu­ni­ka­ce pro kaž­dé­ho, kdo by ji po­pí­ral (co s Grillem?). Proto uspo­ko­ji­vým ře­še­ním pro re­vo­luč­ní stra­nu by mohlo být za­ve­de­ní no­vé­ho sy­no­dál­ně-eku­me­nic­ko-in­klu­ziv­ní­ho ob­řa­du, který:

• ne­za­cho­vá Eu­cha­ris­tii, ta zů­sta­ne k dis­po­zi­ci pouze pro ty, co ji „chtě­jí“ – a to až po skon­če­ní ob­řa­du;
• ne­bu­de mít kněze, pouze před­se­du či mo­de­rá­to­ra se­tká­ní obo­jí­ho po­hla­ví nebo ja­ké­ko­liv „se­xu­ál­ní ori­en­ta­ce“;
• cen­t­rem ob­řa­du bude čtení Písma sv. do­pl­ně­né o no­vá­tor­skou osla­vu „ce­le­bra­ce spo­le­čen­ství“;
• obřad ne­bu­de ni­ko­ho vy­lu­čo­vat, neboť je­di­ně tak bude možno vy­tvo­řit oprav­do­vou „sy­no­dál­ní dy­na­mi­ku“.

A možné změny ve mši sv.?

V jádru věci by vy­tvo­ře­ní to­ho­to no­vé­ho ob­řa­du ne­by­lo ještě tím nej­hor­ším, co nás může po­tkat. Sa­mo­zřej­mě by to byla tragé­die, jež by způ­so­bi­la mnohá po­hor­še­ní, nicmé­ně zů­sta­la by tady jedna jis­to­ta: na jedné stra­ně je ja­kési sy­no­dál­ně-in­klu­ziv­ní ce­le­brač­ní se­tká­ní, na druhé stra­ně mše svatá. To by ka­to­lí­kům umož­ni­lo distan­co­vat se od to­ho­to vy­ná­le­zu re­vo­luč­ních stře­di­sek, ne­na­vště­vo­vat ho a cho­dit v klidu na mši sv.

Jenže nedá se vy­lou­čit, že plán má větší am­bi­ce, tj. na pře­mě­nu sa­mot­né mše sv. Není sice dosud známo nic o práci nad ně­ja­ký­mi no­vý­mi li­tur­gic­ký­mi kni­ha­mi, nad novým mi­sá­lem, jenž bychom mohli na­zvat „mi­sá­lem řím­sko-sy­no­dál­ním“, ale hlá­še­ny jsou kon­krét­ní změny. Za prvé – na zá­kla­dě roz­hod­nu­tí pa­pe­že k ně­kte­rým li­tur­gic­kým služ­bám budou při­puš­tě­ny ženy – jako ako­lyt­ky a lek­tor­ky. Na pod­kla­dě sy­no­dy o sy­no­da­li­tě je možné za­vést do­da­teč­ně já­hen­ství žen a – rov­něž zcela nové služ­by. Nám známé in­sti­tu­ci­o­nál­ně-for­mál­ní sché­ma li­tur­gie zů­sta­ne za­cho­vá­no, ale bude pro­ve­de­na po­de­zře­lá změna ob­sa­hu. Bu­de­me tady mít laiky obo­jí­ho po­hla­ví a růz­né­ho věku, kteří budou vy­ko­ná­vat různé služ­by, dosud vy­hra­ze­né vý­luč­ně kně­žím.

Nejsou rov­něž vy­lou­če­ny ani jiné mo­di­fi­ka­ce, více struk­tu­rál­ní. Od r. 2020 roku pra­cu­je spe­ci­ál­ní li­tur­gic­ká ko­mi­se nad novým ritem – pro Ama­zo­nii. Zdá se, že tento ritus může být ex­pe­ri­men­tem nové „in­kul­tu­ra­ce“ li­tur­gie. Ne­plá­nu­je se sa­mo­zřej­mě, že bychom na mši sv. křepči­li v in­di­án­ských če­len­kách s pta­čí­mi pery a vzdá­va­li poctu du­chům, ale jde o to, aby do li­tur­gie byly na­rou­bo­vá­ny prvky, které čer­pa­jí z míst­ní kul­tu­ry. Kon­krét­ně by mohlo jít např. o uzná­ní li­tur­gic­ké­ho žeh­ná­ní jed­no­po­hlav­ním svaz­kům v Bel­gii, Ho­land­sku nebo v Ně­mec­ku, pro­to­že to od­po­ví­dá „míst­ní kul­tu­ře“.

Musí k tomu sku­teč­ně dojít?

Vzni­ká otáz­ka: jsou tyto nebo jiné změny v li­tur­gii ne­zvrat­né? Zdá se, že ne­po­chyb­ně dojde k ně­ja­ké pře­stav­bě li­tur­gie. Jak půjde da­le­ko, zů­stá­vá ote­vře­né. V sou­vis­los­ti s tím exis­tu­je vážné ne­bez­pe­čí, že velký li­tur­gic­ký chaos, který se pro­je­vil v Církvi po za­ve­de­ní NOM r. 1969, nebyl po­sled­ním aktem bitvy o tra­di­ci mod­lit­by Církve. Možná nás če­ka­jí ještě větší těž­kos­ti. Někdo by snad mohl říci: Dobře, ale to je pro­blém těch, kdo na­vště­vu­jí „po­kon­cil­ní“ mši, na Vetus Ordo ta­ko­vé pro­blémy ne­e­xis­tu­jí. Bez­pro­střed­ně ne – ale chce­me přece jed­no­tu v Církvi. Proto je to pro­blém bez vý­jim­ky všech ka­to­lí­ků, pro­blém – a sou­čas­ně úkol.

Zdroj: Zmi­a­ny we Mszy świętej. Co pla­nu­je Wa­ty­kan?, in www.​pch24.​pl 8. 12. 2022