Papež Benedikt XVI., jenž v r. 2013 abdikoval na svůj úřad, odešel 31. prosince r. 2022 ve věku 95 let na věčnost. Řídíme se zásadou slušnosti, že tváří v tvář smrti se má šetřit kritikou. Přesto však jako katolíci usilující o pravověrnost nemůžeme zamlčet, že Joseph Ratzinger, jak zní Benediktovo občanské jméno, patřil jako mladý teolog k modernistickému směru spolu s Karlem Rahnerem, Hansem Kuengem aj., a jako poradce (tzv. peritus) kolínského kardinála Josepha Fringse se významně podílel na revoluci tzv. „pokrokového“ křídla na II. vatikánském koncilu.

Nicméně přesto byl později Církvi v mnoha ohledech velice prospěšný – a na tyto klady jeho života i pontifikátu chceme vděčně vzpomenout. Mladý teolog Ratzinger, vyučující na univerzitě v Tuebingenu, brzy poznal důsledky koncilového smiřování se s tímto světem. R. 1968 došlo k tzv. sexuální revoluci studentstva v západní Evropě a v Americe, která neminula ani teologické fakulty. Jejich studenti, nasáklí teologickým modernismem, akceptovali levičáckou ideologii tak jako jejich kolegové z jiných fakult, velebili Marxe, Mao Ce-tunga, filozofa Sartra a další vůdčí postavy revoluce r. 1968. To bylo i na „pokrokového“ Ratzingera příliš, odvážil se tento trend kritizovat – a samozvaná studentská rada jej z teologické fakulty vyloučila. Útočiště nalezl potom v Řezně, kde byl biskupem pravověrný mons. Rudolf Graber, jenž nepřipustil žádné výstřelky na fakultě jím řízené. Právě on významně Ratzingera ovlivnil v dobrém slova smyslu.

Ten se sice nikdy veřejně nezřekl svých postojů, které zastával na koncilu, nicméně pochopil, že vývoj, jímž se Církev ubírá, vede do pekel – a proto je nutno, když ne přímo „zařadit zpátečku“, tak alespoň pořádně „šlápnout na brzdu“.

Stal se arcibiskupem v Mnichově a kardinálem. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval r. 1981 prefektem kongregace pro nauku víry. V čele této instituce setrval až do svého zvolení papežem. Jeho obrovská zásluha spočívá v tom, že kongregace pod jeho vedením jasně vymezila katolickou nauku proti pokoncilním herezím. Odsoudila tzv. teologii osvobození v Latinské Americe a postavila mimo službu odbojného kněze Leonarda Boffa a jeho stoupence. Kardinál Ratzinger se ještě jako mnichovský arcibiskup významně podílel na odnětí kanonické mise pro výuku na katolických učilištích svému bývalému spolubojovníkovi na koncilu Hansi Kuengovi. Kongregace pod jeho vedením stíhala všechny hlasatele heterodoxních názorů na potrat, antikoncepci, eutanázii, sexuální etiku, umělé oplodnění a homosexualitu. Nejznámější je v tomto směru případ německého teologa Eugena Drewermanna. Kardinál Ratzinger je podepsán pod dokumentem kongregace pro víru pod názvem „Dominus Jesus“ z r. 2000, v němž se správně katolicky tvrdí, že protestantské denominace nemají žádný nárok nazývat se „církev“, neboť to přísluší pouze té instituci, která má v plnosti sedm svátostí, správnou nauku sahající až k apoštolským dobám, apoštolskou posloupnost biskupů a viditelnou hlavu. To vyvolalo v protestantských a liberálních kruzích značné rozčarování, na kardinála Ratzingera se sesypaly mediální útoky, že „zradil“ ekumenismus a ducha koncilu.

Ratzinger, i když dokumenty koncilu nikdy nezpochybnil, neustále rozlišoval mezi údajným „duchem“ koncilu, nazýval ho „koncilem mediálním“, a koncilem samotným. Šlo o to, že mnozí teologové s podporou mainstreamových médií hlásali teze, které se v koncilních dokumentech nikde nevyskytují, nicméně oni je vydávali za údajné „plody koncilového myšlení“ a „ducha koncilu“. Chilským biskupům, kteří r. 1988 navštívili Vatikán, Ratzinger řekl, že koncilní dokumenty nejsou žádné „superdogma“, jak je někteří duchovní a teologové prezentují.

Linii, kterou Ratzinger vytyčil pro kongregaci nauky víry, zastával i po svém zvolení papežem r. 2005. Hned na počátku varoval před hrozbou „diktatury relativismu“, v níž viděl opravdové nebezpečí pro celý svět. Relativismus pravdy, zejména v oblasti morálky, znamená totální rozklad společnosti, který už fakticky nastoupil.

Papež Benedikt XVI. měl zhruba stejné priority jako jeho předchůdce Jan Pavel II. Byl žel poplatný koncilovému ekumenismu a dialogu, organizoval podobně jako Jan Pavel setkání představitelů světových náboženství v Assisi apod. Netajil se rovněž tím, že jeho teologická formace není tomistická. Přesto však zastával v hlavních bodech věrouky a zejména v mravouce katolické postoje, které nekompromisně prosazoval stejně jako jeho předchůdce. Díky tomu se dařilo postupující rozklad Církve, když ne přímo zastavit, alespoň výrazně zpomalit.

Tradiční katolíci mu nemohou nikdy zapomenout motu proprio „Summorum Pontificum“ r. 2007 – a následné sejmutí exkomunikace z biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefébvrem. I když nelze souhlasit s označením tradiční liturgie termínem „mimořádná forma“, přece jen podle tohoto dokumentu Benedikta XVI. tradiční mše sv. je pravou katolickou liturgií, jíž náleží úcta a povinnost biskupů vycházet těm katolíkům, kteří jsou s ní svázáni, maximálně vstříc. Za toto jsme a vždycky budeme papeži Benediktovi trvale vděční. Žel jeho nástupce František se vydal zcela opačnou cestou.

Benediktova linie byla v mnoha ohledech vnitrocírkevním liberálům a zednářům solí v očích. Jejich snahy dosáhnout změn v chápání Eucharistie, v sexuální morálce, v přístupu žen ke kněžskému svěcení (Benedikt ještě jako kardinál Ratzinger mnohokrát zdůrazňoval, že Církev nemá žádnou pravomoc světit ženy) apod., byly za tohoto pontifikátu zablokovány. Proto Benedikt musel být donucen k rezignaci. Detaily neznáme, nebudeme se proto oddávat spekulacím, přijímáme jako realitu, byť smutnou, že papež Benedikt r. 2013 opravdu rezignoval.

Ocenit je rovněž třeba i jeho osobní mravně bezúhonný a hluboký duchovní život, což korunoval svou zbožnou smrtí. Do dějin Církve vstupuje papež Benedikt XVI. jako jeden z pokoncilních papežů, který se žel nevymanil z mylných závěrů, k nimž tento sněm vedl, nicméně pochopil, že směr, kterým se Církev ubírá, je špatný a nutno se tomu postavit na odpor. Věříme, že Pán vše dobré, které tento papež Církvi prokázal, náležitě ocení a odmění jej za to. Modlíme se za jeho věčnou spásu. Requiescat in pace!