Jméno kazatele papežského domu, kapucínského řeholníka P. Raniera Cantalamessy, který dával několikrát exercicie samotnému papeži, je celosvětově známé. Současný pontifik mu udělil kardinálský klobouk. V adventním kázání, které pronesl za přítomnosti papeže Františka v aule Pavla VI. letošního 2. prosince, se však tento proslulý exercitátor v uvedených větách, které citujeme, úplně rozešel s naukou Katolické církve.

Extra Ecclesiam nulla salus už neplatí?

„Není pochyb o tom, že Kristův mandát získávat učedníky ze všech národů, si zachovává svou trvalou platnost, ale je třeba jej chápat v historickém kontextu… Ačkoli existovalo vědomí o existenci jiných náboženství, byla od počátku považována za falešná nebo vůbec nebyla brána v úvahu. Kromě různých způsobů chápání Církve sdíleli všichni křesťané tradiční axiom: ‚Mimo Církev není spásy‘: Extra Ecclesiam nulla salus. Nyní však to již neplatí. Již nějakou dobu probíhá ‚dialog mezi náboženstvími, založený na vzájemném respektu a uznání hodnot, které jsou v každém z nich přítomny‘. V Katolické církvi bylo východiskem prohlášení II. vatikánského koncilu Nostra aetate…“

Jak to, že věta „Mimo Církev není spásy…“ už neplatí? Katolická církev třikrát slavnostně neomylnými dokumenty ex cathedra definovala, že mimo Katolickou církev opravdu není spásy. Papež Evžen IV. v bule Cantate Domino v roce 1441 závazně stanovil: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo Katolickou církev, nejen pohanů, také židů, heretiků a schizmatiků, se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ‚připraveného ďáblu a jeho andělům‘ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí.“

Ještě předtím Bonifác VIII. v bule Unam Sanctam r. 1302, rovněž věroučné povahy s pečetí neomylnosti, napsal: „Prohlašujeme, definujeme a oznamujeme, že pro spásu každé lidské bytosti je zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži…“. A IV. Lateránský koncil r. 1215 pod vedením papeže Innocence III. vyhlásil ex cathedra, že „existuje pouze jedna univerzální Církev, mimo niž žádný nemůže být spasen…“ Tato nauka je stálým učením papežů a koncilů až do dnešní doby, ještě Pius XII. (1939–58) se na ni několikrát odvolával.

Věta „Mimo Církev není spásy“ pochází od sv. Cypriána ze 3. stol. Ještě předtím ji jinými slovy prezentoval sv. Irenej ve 2. stol. Je v plném souladu s výrokem Kristovým v závěru Markova evangelia: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen…“(Mk 16,16).

Co to tedy znamená? Že všichni protestanté, muslimové, hinduisté, buddhisté, animisté, ateisté a agnostikové, když ve svém bludu zemřou, přijdou do pekla? Někteří čtenáři se možná vyděsí, ale odpověď ve smyslu evangelia a uvedených věroučných dokumentů je jednoznačná: ano. Tajemstvím pro nás ale je, jestli všichni mohamedáni, židé, pohané nebo materialisté skutečně zemřeli v tomto svém zavrženíhodném učení. Už sv. Augustin si v jednom svém dopise zoufá, že „je mnoho oveček mimo stádo a mnoho vlků ve stádě“. Na základě toho formuluje potom nauku, že spousta lidí nacházejících se mimo Církev žijících ctnostným životem se mohla na smrtelné posteli obrátit, aniž to ostatní věděli. To je v naprostém souladu s výše uvedeným výrokem Evžena IV. „pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí“. Jestliže tito nekřesťané žili poctivě podle přirozeného mravního zákona, tak lze věřit, že trojjediný Bůh jim v posledním momentě mezi životem a smrtí dal milost obrácení, oni jej poznali a uvěřili v něho. Přijali takto v posledním okamžiku mimořádný křest, který Církev nazývá křtem touhy. Tím se začlenili mezi údy Církve a byli spaseni. Pokřtěným, kteří během života od Církve odpadli nebo nebyli v katolické víře vychováni a jimž se milosti obrácení v posledním okamžiku rovněž dostalo, budou odpuštěny hříchy.

Všichni tito dojdou spásy nikoli proto, že byli celý život věrnými buddhisty, muslimy, ateisty atd., nýbrž přesto, navzdory tomu, že takovými celý život byli. Bůh jim mohl dát na základě jejich poctivého hledání pravdy a dobrého života milost posledního okamžiku, ovšem s podmínkou, že jej uznají za jediného pravého Boha a Ježíše Krista za svého Spasitele s tím, že jedinou pravou církví je ta, kterou Pán založil: Katolická církev.

Proto Církev, jež o mnoha osobách konstatovala, že jsou v nebi, naproti tomu nikdy jmenovitě o žádném člověku neprohlásila, že je v pekle, ani o největších rouhačích a zločincích, neboť nic nevíme o jejich posledních okamžicích mezi životem a smrtí. Jediným jasným případem je Jidáš, o němž to na několika místech píší evangelia – a ta nemohou hlásat nepravdu. Nikdo však nemůže být spasen na základě heretických nauk, falešných a zvrácených mimokřesťanských kultů nebo bezbožeckých ideologií. Toto je nonsens a blud vedoucí ke zpochybnění pravdivosti a výlučnosti katolické nauky, která je Boží zjevenou pravdou, pravdou jedinou.

Společná danost všech náboženství?

Dále Jeho Eminence kardinál Cantalamessa říká: „… stoupenci jiných náboženství obecně věří, že Bůh existuje a odměňuje ty, kdo ho hledají (Žid 11,6), čímž si uvědomují to, co Písmo považuje za základní a společnou danost každé víry. To se samozřejmě zvláštním způsobem týká našich židovských bratří, kteří věří ve stejného Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, v něhož věříme my křesťané. Hlavní důvod tohoto optimismu však není založen na dobru, které jsou schopni vykonat vyznavači jiných náboženství, ale na ‚rozmanité milosti Boží‘ (1 Pt 4,10), která má mnohem více způsobů spásy, než si dokážeme představit. Bůh zřídil ‚kanály‘ své milosti, ale sám se k nim neváže.“

Odkud pan kardinál ví, že „stoupenci jiných náboženství obecně věří, že Bůh existuje a odměňuje ty, kdo ho hledají“? Realita tomu nenasvědčuje. Cožpak hinduisté a další pohané věří v jednoho Boha? Vyznávají přece velké množství božstev a Bůh již ve Starém zákoně trestal izraelský národ pokaždé, když se k pohanskému polyteismu přikláněl. Sv. Pavel v 1 Kor 10,20 označuje pohanské bohy za démony. Lze snad podle pana kardinála předpokládat, že „základní a společná danost každé víry“ se týká i těch náboženství, která přinášejí lidské oběti, jež ani v nejnovější době nejsou minulostí, jak referovala média o nedávném případu v indickém státě Kérala, nehledě k faktu, že někteří animisté v Africe toto nadále praktikují? Zde nepomůže konstatování, že tyto osoby jsou věrnými a upřímnými vyznavači svých náboženství a jednají z nevědomosti, neboť přirozený mravní zákon říká pravý opak: nezabiješ nevinného. Nebo muslimští sebevražední atentátníci: jakou mohou mít „základní a společnou danost víry“ spolu s katolíky, když právě na základě své víry masakrují nevinné? Ani u těch „židovských bratří“ to neplatí. Je snad „společnou daností“ s nimi Talmud, který oni berou za svoji posvátnou knihu, jež obsahuje sprosté urážky Ježíše Krista a jeho přečisté Matky? Ne, toto je v totálním rozporu s tím, co Církev vždycky učila.

Pan kardinál také říká, že „Bůh zřídil ‚kanály‘ své milosti, ale sám se k nim neváže…“ Uvěřit v Ježíše Krista jako Božího Syna a Spasitele a přijmout to, co Církev, kterou On založil, hlásá, je jedinou podmínkou spásy. Bůh by si sám sobě odporoval, kdyby katolického křesťana spasil na základě víry v Boží Trojici a v Božství Krista, ale muslima na základě víry v Alláha, která odporuje trojiční nauce, a v Mohameda, jenž podle koránu stojí výše než Ježíš. Jak totálně protichůdný sám v sobě by Bůh byl, kdyby katolíka spasil na základě víry v jednoho pravého Boha, ale hinduistu a indiánského náčelníka z Brazílie na základě víry v bohyni Khálí, v pachamamu a v celou další plejádu pohanských bohů!

Spása bez víry?

Na závěr svého kázání kardinál nicméně prohlásil: „Věříme, že všichni, kdo jsou spaseni, jsou spaseni díky Kristovým zásluhám.“ To je sice pravda a zní pěkně, jenže chybí to podstatné: Člověk může být spasen pouze na základě toho, že uvěří v Krista a začlení se křtem (buď křtem vodou nebo mimořádně křtem touhy) do řad Církve, kterou On založil. Jinak propadáme modernímu bludu o automatické spáse všech bez ohledu na to, k jakému náboženství nebo k jakému -ismu náleží.

Dle této logiky by mohl být na základě svého odmítání Boha spasen i ateista, aniž by se musel obrátit, stačí jen, že má s námi společnou víru (dle pana kardinála „základní a společnou danost“) v lidská práva a sociální spravedlnost. Nezáleží na tom, že všechno chápe úplně scestně a v totálním rozporu s přirozeným mravním zákonem, lidská práva jako „právo ženy na potrat“ a „právo homosexuálů na manželství“ a sociální spravedlnost jako komunistické vyvlastnění majetku a koncentrační tábory pro ty, kdo nesouhlasí.

Jako katolík se proto musím rozhodnout: buď uvěřím kardinálu Cantalamessovi a papeži Františkovi, jenž svojí přítomností potvrdil souhlas s jeho tezemi, nebo nauce Církve tradované až po současnost. Mé uvažování bude následující: Výše uvedené výroky IV. lateránského koncilu a papežů jsou dogmatické s pečetí daru neomylnosti od Ducha Svatého a tudíž trvalé pravdivosti. Věty z kázání jednoho kardinála v Římě naproti tomu nejsou neomylné, není jím ani II. vatikánský koncil, na nějž se on odvolává, neboť jeho svolavatel papež Jan XXIII. ho označil za ryze pastorační a nedogmatický, čili nikoli neomylný. Proto se budu držet výše uvedených věroučně závazných výroků mimořádného magisteria Církve a evangelia, které nemá právo popírat a měnit žádný kardinál, ba ani žádný papež.

Pozn.: Citace pocházejí z článku Kardinál Cantalamessa při prvním adventním kázání: Bůh má mnoho způsobů spásy (2.12.2022)