V tradičním kalendáři má 2. prosince svátek svatá Bibiána, panna a mučednice. Byla uvězněna pro svou víru, odmítla sexuální návrhy žalářníka a nakonec byla ubita důtkami opatřenými kousky olova. Kolekta jejího svátku je nádherná:

Deus, omnium largitor bonorum, qui in famula tua Bibiana cum virginitatis flore martyrii palmam conjunxisti: mentes nostras ejus intercessione tibi caritate conjunge; ut, amotis periculis, præmia consequamur æterna. Per Dominum…

„Bože, uštědřiteli všeho dobrého, jenž jsi v služebnici své Bibiáně s květem panenství palmu mučednictví spojil, duše naše na její přímluvu spoj se sebou láskou, abychom po odstranění nebezpečí dosáhli odměny věčné. Skrze Pána našeho …“ ¹

Tato kolekta je příkladem všeho, co je na římském rétorickém stylu krásné: nejprve se obrací na Boha připomínkou některého atributu Jeho dokonalosti (zde „uštědřitel všeho dobrého“), potom uznává, že Bůh dal určitou vlastnost či dokonalost i svému světci (což zde vyjadřuje elegantní paralela o spojení darů „květu panenství“ a „palmy mučednictví“). Pro Boží dobrotu a na přímluvu světice pak Boha prosíme, aby pro nás učinil to, co učinil pro ni – totiž „naše duše spojil se sebou láskou, abychom po odstranění nebezpečí dosáhli odměny věčné.“ V pouhých několika výstižných obratech se zde vyjadřuje celý obraz křesťanského života.

Epištola její mše (ze společné mše Me expectaverunt) je jedním z úžasných příkladů čtení ve starém ritu, která jsou sama o sobě celá modlitbou:

„Hospodine, Bože můj, ze země vysoko vysílala jsem lkání svá, a smrt aby mě minula, jsem prosila. Vzývala jsem Boha, Otce Pána mého, aby mne neopouštěl v den mého soužení a v dobu zpupných, pomoci kdy nebylo. Chválit budu jméno tvé ustavičně, budu je oslavovat vzdávajíc díky, že má prosba byla vyslyšena. Neb jsi mne vysvobodil ze záhuby, vytrhl jsi mne ze zlých časů; proto slavit a chválit budu tebe, Hospodine, Bože náš“ (Sirachovcova 51,13–17).

Často zdůrazňuji, že čtení ve staré mši jako by se obracela k Bohu modlitbou, třebaže jsou i ponaučením pro nás. Užíváme Bohem inspirovaných slov, abychom Ho jimi ctili, děkovali Mu za toto poučení, prosili Ho o milost, abychom se jím dokázali řídit. V Bibli není neobvyklé, že svatí muži připomínají Bohu Jeho zaslíbení, aby ho „přiměli“ je splnit. Jsou však určité případy, kdy je čtení přímo a zřetelně modlitbou, a v těchto případech je postoj kněze či podjáhna, který epištolu čte, směrem k Východu o to vhodnější.

Následující den, 3. prosince, pak přichází svátek svatého Františka Xaverského, patrona misií. Jak jsme si zvykli očekávat, mezi starou kolektou a tou, která ji nahradila v novus ordo, je značně zajímavý rozdíl:

Tradiční kolekta:

„Bože, jenž jsi indické národy kázáním a zázraky svatého Františka k Církvi své chtěl připojiti, uděl milostivě, abychom, jehož slavné zásluhy uctíváme, toho i napodobili příklad ctností. Skrze Pána našeho …“

Kolekta z roku 1969:

„Bože, tys povolal svatého Františka Xaverského, aby hlásáním evangelia ukazoval mnohatisícovým zástupům cestu k tobě; naplň srdce všech věřících horlivostí šířit světlo tvé pravdy, aby tvá Církev rostla a plnila ve světě své poslání. Prosíme o to skrze Tvého Syna…“

Na nové modlitbě není nic heterodoxního (a je jistě pěkné vidět slovo „horlivost“ zmíněné pro změnu pozitivně). Povšimněte si však, že nová kolekta vypustila „zázraky“ a „uctívání slavných zásluh“, neuvádí, že Bůh světcovým působením „chtěl“ – což zdůrazňuje primát Boží milosti – „připojit národy k Církvi“; tento silný postoj je nahrazen pouhým „aby Církev rostla“, což nemá stejný náboj. Popsal bych ji jako méně vertikální, méně hagiocentrickou a méně nadpřirozenou. Takový je v moderním ritu Pavla VI. skutečně obecný trend, který odpovídá horizontálnímu humanismu a modernismu, jimiž byli on i další liturgičtí reformátoři neblaze proslulí.

Zbytek tradičního mešního propria tohoto svátku není tak pozoruhodný, neboť pochází z různých společných mší. Za zmínku však stojí důraz na vyslání apoštolů, neboť v epištole se čte stejná pasáž (Římanům 10,10–18), která se před několika dny četla na svátek svatého Ondřeje.

Tato epištola především drtí protestantskou pozici:

„Nuže, kterak budou vzývati toho, v koho neuvěřili? Kterak však uvěří v toho, o kom neuslyšeli? A kterak uslyší bez kazatele? A kterak budou kázati, nebudou-li posláni?“

Jinými slovy: apoštolové jsou posláni Kristem a oni potom zase posílají své nástupce, jimž předávají moc svěcením a svěřením úřadu, až po misionáře, jako byl svatý František Xaverský, který „nepřichází ve svém jménu“, ale ve jménu Krista a Jeho Církve. Nejdrtivější otázka, jakou člověk může položit protestantskému duchovnímu, zní: „Kdo vás poslal kázat evangelium Kristovo?“ Nato buď uvede člověka, který ho jmenoval duchovním, a v takovém případě lze otázku zopakovat ve vztahu k němu, nebo řekne, že ho poslal Kristus nebo Duch svatý. „Inu dobrá, a jaký máte důkaz, že vás poslal sám Kristus? Myslíte to tak, že se vám zjevil a přikázal vám to jako svatému Pavlovi? A že jste činil a můžete činit zázraky, které vaše tvrzení podporují?“ atd.

Použití stejného čtení 30. listopadu a 3. prosince zdůrazňuje apoštolskost Církve jako původ a potvrzení misie ad gentes. Je tedy velmi příhodné, že se poprvé čte na svátek velkého patrona východní církve, která má stejný apoštolský základ jako církev římská, a potom na svátek velkého jezuity protireformace. Oba shodně patří k jediné Církvi Kristově, mimo niž není nic než vlci převlečení za beránky.

Epištola (takto zopakovaná pro zdůraznění – další vynikající rys usus antiquior, který chápe, že v opakování je síla, nikoli slabost) také překvapivě drtí módní herezi univerzalismu, neboť začíná tím, že spaseni jsou ti, kteří „srdcem věří a ústy vyznávají“; že spasen bude ten, „kdo vzývati bude jméno Hospodinovo“; že to se nestane, pokud nepřijde hlasatel, který jim bude kázat evangelium; že víra pochází z kázání; a konečně, že „NE VŠICHNI uposlechli evangelia.“

Svatý Pavel nám říká, že spása je dar, který Kristus skrze svou Církev dává těm, kdo ho aktivně přijímají – a nijak jinak. Bohužel pro pokoncilní balthasarianismus²: My se „neodvažujeme doufat, že všichni budou spaseni“ bez ohledu na to, zda věří v Krista nebo ne (neboť je dosti zřejmé, že mnozí lidé, než odejdou z tohoto života, v Krista nevěří). Raději doufáme a modlíme se, aby bylo všem lidem hlásáno Boží slovo a oni aby je s vírou přijali, a tak mohli být z Kristovy milosti spaseni.

Prolínání liturgických dob a svátků svatých v tradičním římském ritu je jednou z jeho největších předností. Těm, kdo chtějí více „držet krok“ se světci, nemohu než vřele doporučit Illustrated Liturgical Year Calendar ze Sophia Institute Press³. Je ve všech směrech mimořádný.

Zdroj: Two Saints at the Start of Advent: Bibiana and Francis Xavier

Pozn. překl.: