Církev ve své moudrosti osvícená Duchem Svatým dobře věděla, proč svátek Neposkvrněného početí zařadila do adventní doby. Adventní doba nám připomíná vtělení Božího Syna do lůna Nejsvětější Panny Marie. Bůh je nejvýš dokonalý a svatý, proto nemohl vstoupit do těla člověka zatíženého dědičným hříchem. U Matky Boží Pán tedy mimořádně zasáhl, ona byla jako jediná lidská bytost počata bez poskvrny dědičného hříchu, samozřejmě pro budoucí vykupitelské zásluhy Ježíše Krista, jak toto dogma věroučně definuje papež bl. Pius IX. v bule Ineffabilis Deus r. 1854.

Na tento článek víry navazuje hned další: Panna Maria jako jediná lidská bytost, nepočítáme-li pochopitelně Ježíše Krista, který byl nejen člověkem, ale také Bohem, nikdy v životě nezhřešila, byla prosta nejen dědičného, nýbrž také osobního hříchu. Takto závazně a neomylně definoval tuto pravdu tridentský koncil v 16. stol. Z toho je zřejmé, jak kategorický odpor má Bůh ke hříchu, když se nejenom odmítá vtělit do lůna lidské bytosti zatížené poskvrnou prvotního hříchu, ale stará se též o to, aby žena, která dostala milost stát se jeho pozemskou matkou, nikdy v životě nezhřešila.

Bůh je láska, jak píše sv. apoštol (Jan 4,9). Proto nikdy nemůže nenávidět, nenávist je hřích a On přece nehřeší. Jediné, co nenávidí, je samotný hřích, hříšníka však nekonečně miluje, vždyť sám za něj dal svůj život na Kalvárii. Miluje nejen člověka, ale dokonce i zlé duchy, jak učí katolická věrouka, i když pro ně už cesta zpět není možná, je to obrovské tajemství, jež teologové se snaží vysvětlit tím, že padlí andělé si zvolili svůj osud naprosto dobrovolně s jasným vědomím, že tak činí definitivně na věky.

Bůh můj osobní hřích nenávidí, mne však nekonečně miluje jako své ztracené dítě, které usiluje za každou cenu přivést zpět k sobě, vždyť za mne trpěl na kříži! Já ale sám musím chtít. Právě toto Pán ode mne očekává. Není přísný kantor, trenér nebo zaměstnavatel, jenž hodnotí můj výkon – a když nesplňuji normy, tak mi dá nejhorší známku nebo mne vyloučí. Bůh ale „má soucit s námi, slabými…“ (Žid 4,15), proto klade při hodnocení na první místo moji snahu spojenou s nadpřirozenou lítostí a upřímnou vůlí vyvarovat se hříchu a bojovat s ním. K tomu mi dává svoji pomáhající milost – a ve svátosti pokání milost posvěcující, pokud jsem ji ztratil těžkým hříchem.

Pán tedy maximálně hřích nenávidí, ale maximálně miluje hříšníka, tj. mne. Jeho láska ke mně stvrzená krví prolitou na kříži je však odmítnuta, když si začnu namlouvat podobně jako současní neomodernističtí teologové a preláti, zvláště pak ti němečtí zapojení do tzv. Synodální cesty, že hříchy nejsou nic závažného, protože Pán ve svém milosrdenství je odpouští víceméně automaticky, dokonce podle některých prý „ještě předtím, než jsou spáchány“. Jedná se o herezi, kterou hlásal už v 16. stol. Martin Luther: statně (klidně) hřeš, pevněji věř. Dogmatický a tudíž neomylný tridentský koncil ji odsoudil s tím, že kdo by ji hlásal a učil, je z pravé církve vyobcován (anathema sit!).

Zmínění dnešní bludaři dokonce některé skutky, označené za hříchy samotným Písmem sv. na mnoha místech, troufale a zpupně prohlašují za mravně dovolené, např. sodomský hřích, mimomanželský poměr nebo antikoncepci. Povyšují se nad Boha a tím se dopouštějí toho nejhoršího hříchu – pýchy.

Neposkvrněná Panna, pokorná dívka Páně, nám poskytuje jiný příklad k následování. Početí bez poskvrny dědičného hříchu způsobilo u ní na rozdíl od nás, že její vůle postrádala náklonnost ke zlému, kterou my všichni v sobě celý život nosíme.

Na druhé straně však Panna Maria nebyla ušetřena nejrůznějších životních těžkostí a starostí. I když měla svou vůli oproštěnou od náklonnosti ke zlému, tak přece jen ve svém rozhodování a v postoji vůči Bohu byla naprosto svobodná. Mohla klidně např. za útrapy spojené s útěkem Sv. rodiny do Egypta obvinit Boha a vzepřít se mu. Neudělala to ale, neboť si byla vědoma své podřízenosti tvora vůči Stvořiteli – a postavit se proti Bohu by bylo těžkým hříchem.

Tím se odlišila od padlých andělů i od našich prarodičů v ráji, kteří rovněž měli vůli osvobozenou od zlých náklonností – a přesto těžce zhřešili. Přesvatá Panna však nikdy. My sice nemáme tu milost vůle zbavené náklonnosti ke zlému, ale to nic nemění na našem poslání daném od Pána, abychom se snažili bojovat s hříchem uvnitř nás, prosili k tomu o Boží pomoc a chodili často ke svaté zpovědi, alespoň jednou měsíčně. Bůh ocení právě tuto naši snahu, i když se nám výsledek třeba nevydaří tak, jak by bylo záhodno.

Prosme Neposkvrněnou Pannu a Matku o přímluvu a pomoc. Ta, která byla zcela bez hříchu a považovala ho za největší zlo, nám nejlépe rozumí, když se snažíme právě s ním bojovat. A nemůžeme zakončit jinak, než modlitbou Církve:

„Bože, Tys uchránil Pannu Marii od dědičné viny, aby byla důstojným příbytkem Tvého Syna, a pro jeho budoucí zásluhy jsi ji už od počátku zahrnul svou milostí; na její přímluvu pomáhej i nám, ať čistí dojdeme k Tobě…“ Amen.