Tak máme jubilejního šedesátníka. Koho? No přece II. vatikánský koncil! Započal 11. října r. 1962. V prostředí tradičních katolíků bylo již napsáno mnoho o jeho plodech. Slibovali „jaro Církve“ – a přišla třeskutá zima ve formě opouštění nedělní účasti na mši sv., přijímání svátostí a vůbec jakékoliv sounáležitosti s Církví, a to geometrickou řadou. Ještě horší hrůzu představuje ale fakt, že všechny dávno odsouzené bludy včetně popření samotných zázraků Kristových právě po koncilu dostaly zelenou k proniknutí přímo do nitra Církve – a dnes se vyučují veřejně na katolických učilištích a hlásají z kazatelen.

O koncilu jsme psali na našem webu v článku Paola Pasqualucciho Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí. O tomto fenoménu existuje též perfektní obsáhlá kniha Roberta Matteiho „Druhý vatikánsky koncil, dosud nenapsané dějiny“.

Budeme-li se ale ptát po příčině, proč došlo k tak obrovskému úpadku Církve po koncilu, tak dospějeme k jedinému možnému společnému jmenovateli. Tím je absence víry u těch, kteří by měli být jejími hlasateli: u kardinálů, biskupů, kněží, ano, i u samotných papežů. To lze historicky doložit, neboť podobné situace, byť v jiných dějinných souvislostech, tady už byly – a pokaždé se stejným výsledkem. „Omne malum a clero“ – veškeré zlo pochází od kléru, říká jedno staré přísloví.

Nebudu se zde zabývat ariánskou herezí ve 4. stol., což silně připomíná současný stav, to udělali už jiní. Já si dovolím obrátit pozornost k novověkým dějinám.

Ve Francii v 18. stol. zednářské lóže začaly šířit osvícenskou ideologii podkopávající samotné základy křesťanství. To, že Ježíš Kristus nebyl žádným Božím Synem nebo že veškeré dějiny Církve jsou snůškou podvodů a zločinů, nehlásali jenom zavilí nepřátelé křesťanství Voltaire či Diderot, ale také mnozí duchovní přímo z kazatelen, často i ti vysoce postavení. Byli členy zednářských lóží navzdory exkomunikaci, kterou na to papežové uvalili. Arcibiskup v Toulouse Etienne de Brienne se netajil svým ateismem a ještě před Francouzskou revolucí pomáhal ministru Choiseulovi v rušení nepohodlných klášterů. Pozdější ministr Robert Turgot, původně seminarista, měl být právě de Briennem vysvěcen na kněze. Když mu sdělil, že nemůže přistoupit ke svěcení, protože ztratil víru a je ateistou, arcibiskup mu odpověděl: „Ale to je přece nepodstatný detail.“ Král Ludvík XVI., když odmítl dát souhlas k jeho jmenování pařížským arcibiskupem, to zdůvodnil slovy: „Pařížský arcibiskup musí přece alespoň věřit v Boha.“

Podobných hierarchů byla v tehdejší předrevoluční Francii celá řada. Nemravný biskup Charles Talleyrand, který znásilnil 14letou dívku a po vypuknutí revoluce r. 1789 ohlásil svůj odpad od Církve, nebo pařížský arcibiskup Jean Baptiste Gobel, který v jakobínské čapce slavnostně odevzdal bezbožeckým revolucionářům klíče od katedrály Notre Dame a spoluúčastnil se jejího zpustošení. Jako první vzdal „božskou poctu“ prostitutce Maillardové, která představovala jakobínský „kult rozumu“. Sem také patří „konstituční“ biskup Henri Grégoire, Emmanuel Sieyés a zejména potom odpadlý oratoriánský kněz Joseph Fouché, jenž po vypuknutí revoluce ohlásil veřejně svůj ateismus a stal se krvavým pronásledovatelem věrných katolíků. Vysloužil si přezdívku „lyonský kat“.

Francouzská revoluce se všemi svými bestiálními hrůzami, zejména krutými popravami Církvi věrných duchovních, řeholníků a laiků, by nebyla myslitelná bez těchto zednářských biskupů a kněží, kteří pronikli do stáda jako draví vlci, aby ničili víru obyvatelstva. Podařilo se jim to z velké části u měšťanstva, šlechty a inteligence.

Bezbožní duchovní bez víry se ale nevyskytovali tenkrát pouze ve Francii, nýbrž v téměř celé Evropě, byť ne s takovou intenzitou. Podobně jako ve Francii i v německy mluvících zemích náležela řada duchovenstva, zejména vysoce postaveného, k zednářským lóžím a z kazatelen i ze školních kateder ničila víru lidu. V habsburském Rakousku se to projevovalo nejmohutněji za vlády císaře Josefa II. (1780–90), který podřídil formaci budoucích kněží státu a zřídil za tím účelem tzv. generální semináře. Co se tam vyučovalo, o tom podává svědectví jeden z bývalých profesorů vídeňského učiliště toho typu, který byl tím tak zhnusen, že pod pseudonymem „zbožný Tyrolák řádu sv. Františka“ napsal doslova: „… ani nemohu říci, ke kterému náboženství se většina profesorů přiznává aneb co věří o božství Kristově. Ale ovoce jejich ať vám ukáže. Viděl jsem v tomto generálním semináři tak ohavnou zpustlost, že kdybych ji nebyl na vlastní oči viděl, nikterak bych tomu nevěřil. Do generálního semináře mají přístup lehké ženštiny. Co mám říci o větách, které se zde hájí? Zde se tvrdí, že od nepamětných dob nebylo ekumenického sněmu, tam opět se zavrhuje nejvyšší představený Církve a papež se klade na roveň ostatním biskupům. Tu se vystavují a v posměch uvádějí buly papežské, tupí se odpustky, zavrhuje se ústní zpověď. Co vám o vídeňském generálním semináři pravím, platí víceméně o ostatních ústavech toho druhu ve Štýrském Hradci, v Olomouci, v Pavii, v Praze, v Inšpruku, kdež učitelé bez víry a náboženství ustanoveni jsou…“ (Winter Eduard: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945, str. 155).

Bylo by možné jmenovat biskupy Jana Leopolda Haye (Hradec Králové) nebo Ferdinanda Kindermanna (Litoměřice), opaty Stephana Rautenstraucha (Břevnov) nebo Hermanna Trauttmansdorfa (Teplá), obrozeneckého kněze Josefa Dobrovského a mnoho dalších duchovních, kteří ničili katolickou víru v lidu. I v Rakousku (a v českých zemích) došlo proto podobně jako v předrevoluční Francii ke zvlažnění věřících a posléze k odpadům.

Na rozdíl od současnosti však tento stav nezasáhl papežský Řím, jenž si uchoval pravou katolickou víru, i když někteří papežové si vůči osvícenství počínali příliš kompromisnicky (např. Klement XIV. podlehl tlaku osvícenských panovnických dvorů a zrušil r. 1773 jezuitský řád, který byl tenkrát – na rozdíl od současnosti – avantgardou proti herezím).

Zednáři, kterým šlo o zničení Církve zevnitř, proto vypracovali plán na obsazení stolce sv. Petra „svým“ papežem. To dokazuje nad slunce jasněji dokument lóže Alta Vendita a korespondence kanovníka Rocky, jinak vysoce postaveného svobodného zednáře. Toto publikuje s odkazem na prameny v 70. letech 20. stol. biskup Rudolf Graber ve spise „Athanasius“.

Dle jejich plánů by měl tento papež svolat koncil, jenž by na rozdíl od předchozích církevních sněmů nenápadně „pootočil kormidlo“ směrem pryč od katolické pravověrnosti.

Na II. vatikánském koncilu, jak publikuje ve své knize de Mattei, došlo k puči bezbožných hierarchů proti pravověrným. Role papeže Jana XXIII. je dodnes zahalena tajemstvím. Koncil byl jím řádně svolán a zahájen 11. října r. 1962. Jenže hned o dva dny později 13. října francouzský kardinál Achille Liénart vystoupil s paličským projevem, v němž vyzval k odmítnutí schémat vypracovaných vatikánskými komisemi a získal na svou stranu většinu koncilních otců. Liénart byl svobodným zednářem, k čemuž se krátce před smrtí přiznal, jakož i k tomu, že tuto „revoluci“ na koncilu provedl na příkaz své lóže. Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre si posteskl, že tříletá práce komisí přišla úplně v niveč. Liénart a jeho skupina tzv. „progresistů“ prosadili, aby byla vypracována úplně nová schémata přímo na koncilu s pomocí teologických poradců, které si přivedli tito progresisté s sebou a z nichž mnozí byli předtím za papeže Pia XII. suspendováni pro bludy (např. Yves Congar aj.). To vše se lze dočíst v Matteiho knize.

Koncil se tak ubíral úplně jinou cestou než ty předchozí. Lze tady částečně vidět analogii ke vzdorokoncilu v Efezu, který proti vůli papeže sv. Lva Velikého svolal císař Theodosius II. r. 449, aby prosadil monofyzitskou herezi Eutychovu a Dioskurovu, dle níž Ježíš Kristus neměl svoji lidskou přirozenost, pouze božskou. Papež ale zareagoval rychle a tento koncil označil za „lupičský“. Svolal poté r. 451 řádný dogmatický sněm do Chalcedonu.

Rozdíl proti II. vatikánskému byl tady v tom, že papež Jan XXIII. na rozdíl od Lva Velikého paradoxně tuto lupičskou revoluci Liénartovu uznal za legitimní, i když byla namířena i proti němu, neboť on to byl, kdo schémata komisí, která byla smetena ze stolu, schválil a podepsal. Koncil pod taktovkou tzv. progresistů potvrdil i následující papež Pavel VI.

Proto jako tradiční katolíci nemůžeme jednoduše prohlásit tento sněm za neplatný. Nahrává nám ale fakt, že tento koncil jako jediný mezi 21, které se v dějinách Církve konaly, nebyl dogmatickým, nýbrž pouze pastorálním, čili nikoli neomylným. Jako katolíci máme sice povinnost přijímat jeho dokumenty „s nábožnou poslušností rozumu a vůle“, ale nikoli věřit v jejich neomylnost. To ani nemůžeme, neboť v dokumentech koncilu se vyskytují závažné dvojznačnosti a omyly (srn. odkaz výše). Akceptovat z koncilních dokumentů můžeme pouze to, co je v souladu s neměnnou a neomylnou naukou Církve, nikoli však to, co je s ní v rozporu. Nutno vědět, že to, co v koncilních dokumentech je zavádějící, pochází od hierarchů a teologů, kteří postrádali autentickou katolickou víru – a mnozí z nich měli v úmyslu záměrně ji zničit. Proto ovoce koncilu je takové, jaké je – a těžko si představit, že by mohlo být za této situace jiné.

Naprosto odlišně vypadal stav Církve v dobách, kdy duchovenstvo a zejména hierarchie vynikaly pravou a horlivou vírou. Po tridentském koncilu v epoše katolické reformace se šíření protestantských bludů zastavilo, Katolická církev upevnila své pozice, lid se v 17. stol. stal horlivým a zbožným. V 19. a v první polovině 20. stol. se rovněž pokles katolické religiozity, zahájený osvícenstvím a pokračující tzv. liberálním katolicismem, zastavil a díky vynikajícím papežům Řehoři XVI., bl. Piovi IX., sv. Piovi X. a ct. Piovi XII. a mnoha zbožným a horlivým hierarchům docházelo k pomalému, ale nezadržitelnému vzestupu účasti na nedělních mších sv. a u svátostí.

Taková jsou fakta. Příčinou úbytku věřících spolu s mizením kněžských a řeholních povolání není to, že Církev podle mnohých liberálních teologů a církevních historiků „nepřijala výzvu nové doby“ a dostatečně na ni nereagovala. To je nekonkrétní blábol, prázdná floskule. Historie naopak ukazuje, že když duchovenstvo oplývá osobnostmi, které mají hlubokou a horlivou katolickou víru, tak Církev roste a vzkvétá, byť zakouší vnější pronásledování. Když ale je vedena hierarchy bez víry, tak dochází lavinovitě k rychlé ztrátě vazby lidí na ni a k opouštění přijímání svátostí.

Klíčem k rozkvětu Církve není tudíž nějaká strategie, jak reagovat na současný svět a jeho změny, jak o tom právě na II. vatikánském koncilu bylo řečeno mnoho zbytečných slov. Není to o ničem jiném, než o víře či nevíře těch, kteří reprezentují magisterium Církve: papeže, biskupů a kněží. Vždycky, když se jimi stanou vlci v beránčím rouše, tak počet věřících začne rapidně klesat. Ukázaly to hmatatelně situace Církve za osvícenství a liberalismu 18. a 19. stol., a ještě zřetelněji vývoj Církve po II. vatikánském koncilu. Ne náhodou si – jak uvádí de Mattei – pochvaloval po jeho ukončení přední francouzský svobodný zednář Yves Marsaudon, že „teď Katolická církev a zednářství jsou na jedné lodi“.

Záchranu mohou přinést opět jedině hierarchové podle Srdce Ježíšova, jiný recept neexistuje. Modleme se proto za to, aby právě takoví opět zasedli na zodpovědná místa v Církvi, i když to nevypadá reálně. Jenže u Boha není žádný zázrak nemožný.