Opět zde máme svátek sv. Ludmily. Příběh této velké ženy je snad každému tuzemskému věřícímu notoricky znám. Méně známy jsou druhotné důvody jejích vrahů, proč pro usmrcení svaté kněžny použili místo meče šálu či závoj. Nešlo jen o výslovné přání Drahomíry, aby nestvořila mučednici. Jak uvedl historik Dušan Třeštík, pro Varjagy Tunnu a Gomona znamenalo zardoušení kněžny-vdovy závojem svého druhu rituální zabití, jakýsi druhý sňatek, tj. něco, co známe z Indie, kde bývala vdova po zesnulém rádžovi upálena zaživa spolu s ním.

Sňatek sehrál ústřední roli i v mučednické smrti vůbec první světice pocházející z našeho území. Tou totiž nebyla sv. Ludmila, nýbrž zapomenutá sv. Orosie neboli Dobroslava. Tato dcera vévody kmene Bílých Charvátů, obývajících mj. dnešní severovýchodní Čechy, se narodila kolem r. 865. Po smrti svých rodičů byla dána na výchovu ke knížeti Bořivojovi a jeho choti Ludmily. Její zásluhou přijala křest a získala pevné základy víry.

Když vypukly mezi rozvaděnými českými kmeny jedny z dalších krvavých půtek, přesídlil Bořivoj, maje poněkud nejisté postavení, se svým dvorem na Velkou Moravu pod ochranná křídla knížete Svatopluka. Zde měl na obě pozdější světice obrovský vliv sv. Metoděj. Sehrál klíčovou roli i v dalších dívčiných osudech.

Při svém pobytu v Římě se totiž u papežského dvora setkal s poselstvem Fortunia Jimenese, krále Aragonie a Navary. Ten žádal papeže Jana VIII. o zproštění věčných slibů svého druhorozeného syna Fortunia Garcése, jenž by tak později mohl usednout na trůn namísto původního následníka – staršího bratra padnuvšího v boji s Maury. Jako výraz dobré vůle a oddanosti požádal papeže, aby sám pro jeho syna vybral vhodnou nevěstu. Dá se předpokládat, že Metodějovým přičiněním padla volba na Orosii. Oba dvory, jak ten aragonský, tak ten Bořivojův, vyjádřily s návrhem souhlas, a tak byla ruka v rukávě. Nyní zbývalo už jen dojet pro nevěstu na Levý Hradec. Bylo září léta Páně 880 a v Aragonii zatím proběhla svatba v zastoupení.

Orosie ovšem ke svému manželovi nikdy nedorazila. Její družina byla totiž přepadena početnou tlupou Maurů a do posledního muže vybita. Orosie zůstala z nařízení velitele této lupičské hordy – odpadlíka Abena Lupa – ušetřena, načež jím byla vyzvána k odvrhnutí křesťanské víry, přijetí islámu a provdání se za něj. Odmítla. Za trest jí Maurové pozutínali nejprve ruce, pak nohy a nakonec hlavu. (Podle některých názorů upamatovává na její osud tradiční Jízda králů.)

Příliš pozdě dorazil na místo činu ovdovělý Fortunio Garcéz. Svou vyvolenou důstojně pohřbil a nad jejím hrobem přísahal, že nenechá svůj meč spočinout a bude bojovat, co to dá, s Maury. Až v pozdním podzimu svého života vstoupil do kláštera v Leiře, a to jako vdovec, jenž se na počest své mladičké choti nikdy neoženil.

Tělesné pozůstatky této dívky naší krve mohou věřící uctít v Jace a Yebře, kam je z popudu shůry přinesl o dvě léta po Orosiině skonu pastýř jménem Guillén, který je našel díky bílému světlu a líbeznému hlasu, jež ho na místo Orosiina již zapomenutého hrobu upozornily.

Orosie byla první osobou pocházející z našeho území ctěnou jako svatá – v dobách, kdy ještě mohlo rozhodování o uznání za svatého probíhat v režii místního biskupa, než přešlo plně do kompetence Svatého stolce. Její kanonizaci v r. 1902 oficiálně potvrdil papež Lev XIII.

Ludmilin vliv sehrál v Orosiině stálosti ve víře bezesporu nemalou roli. Stejně jako v životě a ve smrti sv. Václava, o němž asi není třeba se moc rozepisovat a jehož vdova po knížeti Bořivojovi de facto taktéž vychovala. „Vychovala keř / který nebude vyťat / je již zasazen / v světlo,“ jak napsal básník Ivan Slavík.

Sv. Václav si osvojil základy víry pod dohledem své „báby Ludmily“. Jakkoliv obsahují psané legendy jemu určené řadu smyšlenek, jedno je jisté – vyjímal se nad své okolí tím, jaký byl. A takovým byl ze značné míry právě díky sv. Ludmile. „Zasazen jí v světlo“, svatě žil a svatě r. 935 umíral. Nikoli r. 929, jak se někdy uvádí, jinak by totiž počínaje právě tímto rokem nemohl pravidelně platit daň z míru Jindřichu Ptáčníkovi a účastnit se poutí v kostele sv. Kosmy a Damiána, který fundoval, jak zmiňují kroniky. O šest let navíc oproti dřívějším představám tedy konal skutky milosrdenství a prohluboval svou víru.

Na příkladech sv. Orosie a sv. Václava je názorně vidět, kdo byla sv. Ludmila – žena, jež vychovala dva světce, mj. i hlavního patrona českého národa, žena, jež vyšlechtila „dva keře, které nebudou vyťaty“. Kéž se my pomocí i její přímluvy stáváme takovými keři a kéž lneme k našim národním světcům, poněvadž nám jsou blíže, než si dokážeme představit.

Sv. Orosie, oroduj za nás.

Sv. Ludmilo, oroduj za nás.

Sv. Václave, oroduj za nás.