Mnozí to známe. Bojujeme se svými všedními hříchy a špatnými náklonnostmi, které jsou jejich původcem. Zpovídáme se z toho a modlíme se, aby nám Pán dal sílu nad těmito slabostmi zvítězit. Jenže nedaří se nám, pokroky jsou nepatrné, někdy i nulové. U jiných jsou ale výrazné. Víme o sv. Františku Sáleském, který byl prchlivé povahy, že s pomocí Boží se stal nakonec mírným, laskavým a trpělivým knězem. Ptám se Boha možná i trochu zoufale: Pane, proč jiní ano, ale proč ne já? Přestávám bojovat a rezignuji. Říkám si, že kdoví, jestli jde vůbec o hřích – a když, tak jen polodobrovolný lehký, který snad nestojí vůbec za řeč.

Jenže tím se ocitám v ďáblově pasti. Jakmile nad svými hříchy, byť lehkými, mávnu rukou, může se právě tato lehkomyslnost stát hříchem těžkým, kdy se ztrácí posvěcující milost. Takový postoj totiž uráží Božského Spasitele, neboť On šel na Kalvárii i za můj lehký hřích. I když jím neztrácím posvěcující milost, tak svého největšího nebeského Dobrodince přesto zarmucuji a urážím, když se ho dopouštím. Proto s ním musím stále bojovat modlitbou, postem a sebepřemáháním, i když změna k lepšímu zatím nepřichází.

Nesmím ale propadat zoufalství nebo depresi nad tímto neúspěchem. Nutno mít pořád na zřeteli, že Pán Bůh není ani přísný kantor, ani trenér, ani účetní. Ti všichni měří jenom výsledek a výkon. Když ten se nedostaví, tak přistoupí k negativnímu hodnocení nebo k sankcím. To, že se člověk snažil, neberou v potaz. Tak je to ve světské rovině. Bůh ale měří jiným metrem. On hodnotí na prvním místě právě snahu a opravdové úsilí, nikoli vlastní výkon a výsledek. Proto, i když se mi nedaří být lepší, pokud mám poctivou vůli bojovat se svou slabostí a vyvíjím k tomu patřičné úsilí, mohu si být jist, že Pán bude hodnotit právě toto bez ohledu na skutečný úspěch či neúspěch. Jeho kritéria jsou jiná než kritéria tohoto světa, protože On je milující Otec, Vykupitel a nejlepší Přítel. V tom spočívá opravdová radost katolického křesťana.

S touto radostí získávám elán k dalšímu boji se svými slabostmi. Pán vidí i to, co je skryté. Ví, že v důsledku dědičného hříchu se rodíme se špatnými náklonnostmi a různými duchovními deformacemi, které ani křest neodstraňuje. Až v nebi budeme toho plně zbaveni. Jen Bůh vidí velikou sílu nějakého zatížení a chápe obtížnost naší situace. Bojem, i když ne vždy úspěšným, si získáváme zásluhy pro nebe. A také jedině Pán Bůh ví, kdy je pro nás nejlepší a nejvhodnější, aby se výrazný pokrok v boji se hříšnými náklonnostmi dostavil, my to nevíme. K vítězství nad nimi dojde vždycky v pravý čas, který jen On zná a ví, kdy je to pro nás nejprospěšnější.

Může se ale stát, že někdy nám nedá zvítězit a ponechá nám naši slabost a pády do všedních hříchů, aby nás ochránil před mnohem horším hříchem – pýchou. Kdyby nám dal dostatek pomáhající milosti okamžitě, když jej prosíme, abychom se zbavili svých chyb, při své lidské slabosti a satanově rafinovanosti by mnozí propadli pocitu, jak jsou dobří a dokonalí – a to už je další léčka zlého ducha, kdy nastupuje namísto lehkého hříchu hřích těžký, tj. pýcha. Proto nám Pán ponechává naši slabost dle slov sv. Pavla jako „osten… abych se pro své přednosti nepovyšoval“. Vědomí vlastní hříšnosti vede k pokoře – a ta se Pánu líbí, tu On vždycky nejlépe ocení.

Proto, i když se momentálně nedaří polepšit se, bojujme vytrvale dál, přemáhejme se a prosme v modlitbě. Čiňme tak ale bez pocitu zoufalství s vírou, že Pán ocení moji snahu a ví, jak s ní naložit.

Samozřejmě toto se týká polodobrovolných lehkých hříchů. Těžké hříchy jsou vždycky založeny na plné dobrovolnosti – s výjimkou případů závislosti (na alkoholu, drogách, pornografii). Tam – právě proto, že jde o plnou dobrovolnost – je nutno okamžitě přestat, hříšné známosti přerušit, ukradené vrátit, za pomluvu se omluvit atd. Pokud jde o závislost, nutno pokorně podstoupit léčení nebo se podrobit exorcismu (závislost bývá často od zlého ducha). Kdo odmítá s těžkým hříchem okamžitě skoncovat a setrvá v tomto stavu až do konce, potom se Pán projeví ve vší plnosti jako spravedlivý Soudce. Setrvávat v těžkém hříchu je projev nejvyšší pýchy – a tady platí, že „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“. Buďme proto pokornými, kteří neustále Pána prosí o odpuštění hříchů a o pomáhající milost v boji se svými slabostmi.