V českomoravských diecézích, jakož i vůbec v katolickém světě, se skloňují ve všech pádech termíny „synoda“, „synodální proces“, „synodální kroužky“ atd. Klíčovým slovem je tady „evangelizace“, tzn. hlásání evangelia lidem v tom prostředí, v němž Církev žije. Marně ale čekám, jestli mi někdo ze zodpovědných pastýřů vysvětlí, v čem tato evangelizace spočívá a „jak na to“. Oni o evangelizaci hodně mluví, ale nic konkrétního neuvedou.

Reprezentanti německé tzv. synodální cesty a jejich stoupenci u nás jsou více konkrétní. Podle nich pro úspěch evangelizace je nutné „přizpůsobit se tomuto světu“, tj. nutno přijmout dobové požadavky neomarxistů a globalistů na morální a právní uznání praktikované homosexuality, existence více pohlaví a regulace početí, ve vnitrocírkevní sféře potom nahradit hierarchický princip demokratickým dle vzoru států s parlamentním zřízením. Výměnou za to prý bude mimokřesťanská společnost vstřícnější vůči hlásání evangelia.

Jenže ukázalo se, že tento „obchod“ vůbec nefunguje. Naopak vyplouvá na povrch pravdivost slov sv. Pavla, který hlásá pravý opak: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu!“ (Řím 12,2). Církevní reprezentace po II. vatikánském koncilu ve větší nebo menší míře přijala postup „přizpůsobování se“, ale ta protihodnota, tj. konverze nekřesťanů, povážlivě skřípe. Probíhá úplně opačný proces: Kostely se geometrickou řadou vyprazdňují, musí se prodávat, a lidé, kteří ještě na nedělní liturgii pravidelně chodí, již z velké části nevěří tak, jak věřila Církev po staletí. Nejsme svědky evangelizace světa Církví, nýbrž antievangelizace, sekularizace a satanizace Církve ze strany tohoto světa. Kde se stala chyba?

Návod k pravé evangelizaci máme v Písmu sv. a v posvátné Tradici

Ne, není třeba vymýšlet od zeleného stolu v kabinetech teologů žádné složité „evangelizační koncepce“. Není ani nutné pořádat dle vzoru radikálních protestantských denominací „evangelizační kampaně“, kázat s mikrofonem v ruce na nárožích měst kolemjdoucím, předčítat jim z bible apod. To, jak hlásat Krista svému okolí, máme dokonale popsáno v Novém zákoně a v nauce Církve. Nic nového není schopen sebegeniálnější teolog vymyslet, protože není a nemůže být moudřejší než Boží slovo a zjevená nauka.

Jak čteme v Novém zákoně? Pán Ježíš, když poslal své apoštoly a učedníky na misijní cestu po Palestině, jak se dozvídáme shodně u všech tří evangelistů synoptiků (Mat 10,5–15, Mar 6,7–13, Luk 9,1–6), jim řekl, aby nejprve vymítali a vyháněli zlé duchy. Totéž dělali po seslání Ducha Svatého na svých misijních cestách apoštolé a sv. Pavel, jak čteme ve Skutcích apoštolů. Sv. Bonifác, sv. Cyril a Metoděj, sv. František Xaverský a další velcí evangelizátoři Evropy a světa po svém příchodu na příslušné teritorium, jak se dozvídáme z pramenů, káceli modly a prováděli exorcismus. Zkuste to ale dnes říci na synodálním kroužku – a uvidíte, jaký sklidíte posměch. Budete označeni za „středověké blouznivce“ apod. Pokoncilní „novocírkev“ už totiž v ďábla nevěří, ačkoliv sám Spasitel o něm mluví téměř neustále.

Jenže – jak sdělují exorcisté, především před pár lety zesnulý hlavní exorcista Vatikánu P. Gabriel Amorth – případů posedlosti přibývá geometrickou řadou. Existuje tady přímá úměra k rostoucí zálibě v nejrůznějších okultních praktikách, ve spiritismu nebo dokonce i v přímém satanismu. Tuto těžkou nadpřirozenou překážku nelze odstranit jinak než exorcismem, jenž musí předcházet každé evangelizaci.

A nejde pouze o toto. Lidé současné civilizace jsou těžce svázáni s démony mamonu, požitkářství, zvráceného sexu, pornografie a sadistické krutosti, jak jim to všechno vštěpují filmy pochybné produkce. Také tyto zlé duchy je třeba exorcismem vyhnat. Samozřejmě se to nepodaří stoprocentně, neboť nežijeme v ráji, nýbrž v důsledku dědičného hříchu ve světě odvráceném od Boha, kde má své částečné pole působnosti i Boží nepřítel, nicméně dobře vykonaný exorcismus podle příkladu apoštolů a katolických misionářů přece jen podstatně více otevře lidská srdce pro přijetí radostné zvěsti o Vykoupení skrze krev Ježíše Krista.

To je ale úkol posvěcených osob, biskupů a kněží. Jak ale máme provádět evangelizaci my, katoličtí laikové? I my jsme k ní povoláni, byť jinak než duchovenstvo. K čemu nás nabádají Písmo sv. a posvátná Tradice?

Stačí jen znát katechismus a připomenout si skutky duchovního milosrdenství. Mezi ně patří též „poučovat nevědomé“ a „radit pochybujícím“. I my laici máme tedy v jiné formě to poslání, jaké svěřil Kristus svým dvanácti apoštolům a dvaasedmdesáti učedníkům, které vyslal na misijní cestu. Řekl jim mj., aby tam, kam přijdou, pozdravili „Pokoj tomuto domu…“, což platí i pro nás. Pokoj (hebrejsky šalom) ale neznamená, jak má mnoho věřících vsugerováno pokoncilní teologickou deformací, pohodu, klídek, úsměv, nekonfliktnost. Jistěže toto mohou být pozitivní hodnoty, které nelze opomíjet, ale hebrejské slovo šalom představuje mnohem víc: jednotu s Bohem, soulad s jeho přikázáními a pevný mravní řád. Že toto může být i zdrojem konfliktu, víme opět z evangelií, když Spasitel vyzývá své posly, aby tam, kde je nepřijmou, „setřásli prach ze svých nohou na svědectví proti nim“ (Mat 10,14; Luk 9,5).

Evangelizace tudíž neznamená očekávat jenom radostný souhlas s přijetím Krista a jeho nauky, nýbrž také střetnutí, konflikt. Zde je nutno ukázat věrnost nauce, kterou mám zvěstovat – a to i za cenu prolití vlastní krve.

Jak s tím ale v naší konkrétní situaci? Co znamená „přinášet pokoj“ do prostředí, kam jsem poslán evangelizovat? Toto prostředí nemusím pracně vyhledávat, často je mám i ve vlastní rodině nebo v příbuzenstvu – a pokud díky Bohu ne, tak na svém pracovišti, mezi obchodními partnery, ve sportovním oddíle, v zájmovém sdružení atd. Tam mne Pán poslal, tam mám být jeho svědkem. Prvním a základním požadavkem odpovídajícím Kristovu „přinášení pokoje“ je, abych dal najevo, že jsem věřící a netajil se tím. Mé okolí musí vědět, že jsem praktikující katolický křesťan, toto je základ. Najevo to mohu dát mnoha způsoby podle okolností.

Když to vyvolá pozitivní zájem a někdo zahájí se mnou rozhovor na toto téma s poctivým úmyslem dozvědět se něco bližšího, potom mohu mít radost, zdá se, že něco tady je na dobré cestě. To ode mne vyžaduje znalost katolického katechismu, laskavost, vstřícnost a trpělivost v dialogu s tímto člověkem. Vřele je doporučováno (sám s tím mám velmi dobré zkušenosti) vyložit dotyčnému zájemci, co mně osobně Kristus dává a jak mi pomáhá katolická víra v mém životě. Toto je cesta evangelizace pro katolické laiky.

Setkávám se ale s tím, že mnozí věřící mají obavy takto hovořit se svými nevěřícími příbuznými, přáteli nebo spolupracovníky proto, poněvadž si jsou vědomi své hříšnosti a myslí si, že svým životem nedávají dobrý příklad, čímž se i to, co zvěstují, stává terčem námitek a odmítnutí.

Tady opět pomůže znalost nauky Církve. Bez hříchu nikdo nežijeme, ale žít v posvěcující milosti je možné a reálné. Proto katolík, jenž svým životem ve stavu těžkého hříchu dává druhým veřejné pohoršení, např. svými sexuálními avantýrami, podvodnými praktikami v podnikání nebo pomluvami, by neměl na evangelizaci vůbec pomýšlet, dokud se nevyzpovídá a neumíní si v hříchu nepokračovat. Bude-li ve stavu hříchu, o němž všichni vědí, vydávat svědectví o své víře v Ježíše Krista, půjde leda o parodii na evangelizaci hraničící s rouháním. Náprava života ve svátosti Božího odpuštění naopak často mívá na evangelizaci pozitivní dopad.

Na evangelizaci by neměl pomýšlet ani ten, kdo žije trvale v tajném těžkém hříchu. Evangelizace není totiž mým dílem, nýbrž dílem Ducha Svatého – a ten může skrze mne působit pouze tehdy, když žiji v milosti posvěcující.

Kromě toho je také důležité, abych si vybudoval v prostředí, v němž se nacházím a kam mne Pán poslal, jistou morální autoritu. To neznamená dokonalost či bezchybnost, něco takového je iluze, ale když se na mne druzí, ti nevěřící, budou dívat jako na člověka, který drží slovo, nepodvádí, nepomlouvá a žije v dobrém manželství, v zaměstnání potom že je dobrým a pracovitým odborníkem ve své profesi, krom toho umí jiné potěšit v nesnázích soucitným laskavým slovem (podle katechismu jde rovněž o skutek duchovního milosrdenství), v případě potřeby i hmotně, fyzickou pomocí atd., jak toto známe přímo z evangelia, kde Pán mluví o skutcích tělesného milosrdenství (Mat 25,35–6), pak je reálná naděje, že alespoň někteří z nich budou brát i má slova na náboženské téma vážně.

Evangelizaci však nelze ztotožňovat s agitací. Někteří věřící se mylně domnívají, že když budou neustále těm druhým mluvit o Kristu, i když oni si to nepřejí, tak splní své poslání. To je ovšem tragický omyl plynoucí z neznalosti mentality současného člověka, který je alergický na jakoukoliv indoktrinaci. Ta se na něj neustále valí z médií, proto instinktivně za ni považuje každé přesvědčování na politické, filozofické nebo světonázorové téma. Stačí, když jsem hned na počátku vydal svědectví o své víře a přihlásil se k ní, všichni vědí, co jsem zač a jak smýšlím, teď jsou na tahu oni, buď zareagují a začnou se upřímně zajímat, nebo ne.

Své svědectví o víře však mohu – a dokonce musím – vydat jiným způsobem, i když tím u mnohých vyvolám zápornou reakci. Jde o to neúčastnit se jistých druhů zábav, např. vykládání sprostých vtipů, oslav s opíjením se apod. A nejen to, když začne společnost zesměšňovat, urážet nebo napadat Boha a Církev, já mám povinnost vystoupit na jejich obranu, samozřejmě se vší slušností a taktem, ale důrazně. Stejně tak když se rozproudí diskuse na nějaké palčivé morální téma, např. manželská nevěra, potraty, homosexualita atd., tady je na mně, abych se ujal obhajoby katolického stanoviska, které je mým přesvědčením.

U některých lidí tím ztratím kredit, ale i to patří k evangelizaci. Sv. Pavel v Aténách (Sk 17,16–34) mluvil o Zmrtvýchvstání Krista i za tu cenu, že jej přestali poslouchat, protože to považovali za nesmyslné. Pavel se nepřizpůsoboval. Dnešní pokoncilní rozplizlá teologie naopak nabádá, abychom ve sporných otázkách při mezilidských vztazích „nevolávali konflikty“ a raději mlčeli, případně se „snažili těm druhým porozumět“. Toto „porozumění“ znamená v praxi kapitulaci před jejich míněním. To ovšem není katolíkovi dovoleno, zvláště pokud přijal svátost biřmování, která z něj dělá bojovníka pro Krista a jeho zákon, proto když jsou Pán a jeho Božská nauka nebo Církev napadeni, musí se postavit na jejich obranu.

Zapomeňme na masová obrácení

Evangelizace zahrnuje proto i nezbytný konflikt s nevěřícím okolím. Toto v pojetí pokoncilní evangelizace chybí. Už slyšíme argument, že tím „odrazujeme“ ty druhé, kteří by prý jinak přijali křesťanství. Jenže buď budeme hlásat Krista v plnosti jeho poselství, nebo vůbec ne. Zřeďování katolické nauky, aby to „nepohoršilo“ nekatolíky v otázce genderu, homosexuality, antikoncepce, potratů atd., nezíská pro Krista nikoho. Naopak si nevěřící řeknou: Když ti katolíci se chovají a smýšlejí v běžných lidských záležitostech stejně jako já a liší se ode mne pouze v tom, že jdou v neděli do kostela, tak proč bych se měl stát katolíkem?

Vyvolám-li ovšem svým postojem názorové střetnutí, je větší naděje, že to začne některým citlivějším a vnímavějším k přirozenému mravnímu zákonu, který Bůh vložil člověku do srdce, „šrotovat v hlavě“. Příklad člověka, který si stojí za svým přesvědčením a umí je obhájit, měl zejména za komunistického pronásledování své kouzlo. Byly případy, že se nevěřící obrátili, když se setkali s člověkem, jenž před komunistickými orgány dokázal argumentačně bránit svoji víru. Proč by toto nemělo fungovat i dnes?

Samozřejmě nepůjde o masové konverze, na to zapomeňme. Ne že by k nim v některých případech nedocházelo či nemohlo dojít, ale v naprosté většině se jednalo a půjde o obrácení jednotlivců a rodin. Z Písma sv. sice víme o masové konverzi židů o Letnicích, ale když čteme o misijním působení sv. Pavla ve Skutcích apoštolů, tak je zřejmé, že šlo převážně o obrácení jednotlivců nebo malých skupin. Podle historiků počet křesťanů na konci 1. stol. činil cca 1 procento obyvatelstva Římské říše, na počátku 4. stol. v době vydání milánského ediktu císařem Konstantinem r. 313, to bylo cca 30 procent. Jednalo se tedy o pomalý, ale trvalý a nezadržitelný proces.

Evangelizace našeho prostředí, naší vlasti a Evropy je proto během na dlouhou trať, na generace. Tou formou, jak jsme ji výše popsali, můžeme k obrácení lidí ke Kristu významně přispět. Sami o tom ani nemusíme vědět, ale třeba na věčnosti poznáme, kolik lidí se díky našemu svědectví obrátilo k pravé víře Kristově, byť by to bylo i v posledních momentech jejich života.

Samozřejmě nevyhýbejme se ani příležitostem vyznat svou víru před shromážděním. Pedagog by měl pamatovat na to, aby před žáky nebo studenty nenásilným způsobem, když je vhodný okamžik – a ten přichází častěji, než si myslíme – se přiznal k tomu, že je věřícím katolíkem. Při nedávných manifestacích proti omezování našich svobod pod záminkou covidu někteří řečníci dokázali ve svých projevech alespoň jednou větou říci, že uvěřili Kristu. I toto je evangelizace.

Tyto informace od současné neomodernistické struktury, která v naší církvi udává směr, neuslyšíte. A přesto se jedná o nauku Církve, o něco, co bylo ještě před koncilem považováno za samozřejmé. Proto nabízíme k zamyšlení tento článek jako příspěvek k diskusi v rámci tzv. synodálního procesu, o němž se tolik hovoří. Nebo naopak o polemiku s celou tzv. synodální cestou? Ať to každý chápe, jak myslí.