Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 16.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě obcí konaly i v 50. letech, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

A kolik tu bylo estetického půvabu! Kněz ještě v kostele zanotoval „Člověk jeden…“, za hlaholu zvonů vyšel s Tělem Páně ven, družičky, květiny, ministranti, dechová kapela. Při průvodu nikdy nechyběl „betfótr“ – ze zkomolené němčiny přeloženo „modlící se otec“. Byl to muž s obzvlášť silným hlasem, který předříkával sloky písně. Když zakřičel „Ježíši Králi nebe a země“, slyšeli ho i lidé na samém konci dvousetmetrového průvodu, bez mikrofonu. Muzikanti ihned foukli do trumpet, nádherný a nadšený zpěv zástupu se nesl ulicemi. „Tělo mé je vpravdě pokrm a Krev má je vpravdě nápoj…“, toto evangelium se zpívalo u jednoho ze čtyř oltářů – a vždycky chytlo za srdce. Nebo slova žalmu „Hospodin popřeje příhodného počasí“ s aklamací „A země vydá úrodu svou!“ Na závěr u čtvrtého oltáře svátostné požehnání a Te Deum. Věřící se radostí téměř objímali, nádherná atmosféra, která tak honem nevyprchala.

Není náhodou, že se pokaždé zpívalo „Ježíši Králi…“ Průvod Božího Těla je totiž připomínkou slov sv. Pavla: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Papež Urban IV. ustanovil svátek Božího Těla bulou Transiturus r. 1264 na základě vize mystičky sv. Juliány z Lutychu. Eucharistické průvody se staly ve 13. stol. manifestací víry ve skutečnou přítomnost Ježíše Krista ve svátosti Těla a Krve Páně. Kristus vychází z chrámu mezi lid, aby přijal od něho hold příslušející vladaři. Nepřijíždí v lidské podobě na oslátku jako před svým umučením v Jeruzalémě, ale je nesen v podobě malé hostie. Té hostie, která byla při Nejsvětější oběti mše svaté proměněna v jeho umučené Tělo, jež se stalo Tělem oslaveným. Katolická liturgie je nekrvavým zpřítomněním jak krvavé kalvarské oběti Kristovy na kříži, tak i jeho Zmrtvýchvstání. Kristus ve Svátosti oltářní vchází do ulic, aby legitimoval svůj nárok vládnout nikoli nějakým právním kodexem nebo vojenskou mocí, nýbrž bezmeznou láskou. Nikdo z andělů a lidí nemiloval a není schopen milovat tak jako On. Nikdo z nich nepodstoupil tak příšerná a krutá muka s následkem smrti jen proto, aby nám umožnil dosáhnout věčného štěstí v nebi.

Neexistuje lepší a hmatatelnější zdůvodnění Kristova nároku na světovládu. „On musí kralovat…“, protože On nejvíce miloval. Ani láska světců obětujících své životy za druhé á la sv. Maksymilian Kolbe nebo Damian de Veuster se s jeho láskou nedá srovnávat. On, věčný Bůh, se snižuje na úroveň svých tvorů, aby je zachránil před věčnou záhubou v pekle, a aby vyburcoval lidská svědomí, přijal ten nejstrašnější způsob trestu za hříchy lidstva. Sv. Pavel píše: „Ježíš Kristus, ačkoliv měl Božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk. Ponížil se a byl poslušným až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto také Bůh ho povýšil, a dal mu jméno, které je nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán….“ (Fil 2,6–11).

Zmrtvýchvstání a oslavení jsou zpečetěním jeho vykupitelského díla, jeho úžasné a nám nepochopitelné lásky Boha k člověku. Ježíš vzkříšený a oslavený je výzvou pro lidstvo, aby jeho nadvládu přijalo. Nadvládu v lidském nitru nad mým chováním a jednáním, ale i nadvládu nad společností, nad všemi králi, prezidenty, vládami, parlamenty a soudy. Jen jeho zákony se musí řídit, ústavy a legislativa nemohou být v rozporu s Desaterem, osmerem blahoslavenství a morální naukou hlásanou jeho Církví. Zákony povolující potraty, antikoncepci, pornografii, homosexuální sňatky, nařizující sexuální výchovu ve školách a umožňující změnu pohlaví jsou vzpourou proti jeho legitimní vládě – a pokud se lidstvo neobrátí, skončí špatně. A skončí špatně i ta neomodernistická část jeho Církve, ve skutečnosti odpadlá, která s těmito nemravnostmi koketuje a přizpůsobuje se jim. Oportet illum regnare – On musí kralovat. Vychází na svátek Božího Těla z chrámu mezi lid jako „bílý Král“, jak jej titulovala omilostněná česká vizionářka Anička Bohuslava Tomanová. Král ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. On jediný má suverénní a neomezené právo vládnout nad lidstvem, protože On nás nejvíce miloval.

Slyšel jsem před lety námitku: Vycházet s konsekrovanou hostií na svátek Božího těla ven je nepedagogické, vždyť nevěřící si poklepou na čelo: „Tomuto oplatku se ti katolíci klanějí? Nejsou tak trochu blázni?“ Omyl! Pokud někdo z nevěřících takto zareaguje, Bůh zaplať. Není mu to lhostejné – a když mu bude vrtat hlavou, jak je možné, že katolíci padají na kolena před „pouhým oplatkem“, může takto dojít až k poznání Pravdy. Francouzský novinář André Frossard, syn vysokého komunistického funkcionáře, započal svou konverzi ke katolické víře právě tehdy, když uviděl v kapli lidi modlící se na kolenou před Nejsvětější svátostí.

Proto tedy o Božím Těle žádné obavy a – do ulic! Je to jedna z forem evangelizace, hlásání Krista. Hlásání skrze paradox jeho přítomnosti v malé hostii. Ano, paradox. Ale cožpak dějiny křesťanství nejsou plné paradoxů? Cožpak jím není samo křesťanství? Cožpak jím není samotná láska Boha k člověku? Láska tak veliká, že šla až na kříž.