Víme, že existují dobří a svatí kněží, obrazy nejvyššího Velekněze a Dobrého pastýře, kteří nám neúnavně slouží, kteří opravdově pracují pro naši spásu a jsou jedním z důvodů, proč být katolíkem představuje největší radost na světě. Snad každý z nás zná nějakého takového dobrého kněze, nebo jich známe několik či mnoho. Víme, že jsou často nedoceňovaní a v dobách, jako je tato, vystaveni nezaslouženým pochybám a podezírání jen kvůli vinám některých spolubratří – vinám, které oni sami zavrhují a odsuzují stejně jako laici.

My všichni, laici v lavicích i kněží u oltáře, si však musíme klást těžké otázky. Patrně nejdůležitější zní: Co umožnilo, že tolik „mužů Božích“, včetně biskupů, se stalo rukojmími ďábla? Dá se identifikovat nějaká příčina – kromě všeobecných příčin, jako je Adamův pád, nezřízená žádostivost a nebezpečí, která provázejí pozice spojené s výkonem nějaké autority – specifická pro posledních 50 let, tedy období, do něhož spadá většina případů kněžského zneužívání?

Systémovou příčinou odchýlení se od kněžských povinností, mravní laxnosti a zhýralosti je atmosféra nevázaného antinomismu či anarchie, která doprovázela liturgické reformy a deformace šedesátých a sedmdesátých let, kdy neukázněné sebeoslavy nahradily katolický ideál (jehož se nedosahovalo všude, jenž se však všude vyžadoval) kněze podřizujícího se kázni náročné liturgické formy s jejími úctyplnými rubrikami a vštěpováním bázně Boží. Kněz býval mužem vysvěceným k přísné a střízlivé službě u oltáře. Jelikož se v těchto desetiletích všechno rychle změnilo, stal se zničehonic centem pozornosti, „předsedajícím“, který mluví lidovým jazykem a manipuluje shromážděným lidem. Kněží byli vrženi do lví jámy marnivostiof minors, popularity, sentimentálnosti a uvolněnosti, a ne každý byl Danielem, který unikl bez újmy. V dohledu nebyla žádná askeze; jakékoli zlo, jež by předtím zastavil stavovský kodex cti, dostalo nyní volnou ruku.

Katolíci určitého věku přesně vědí, o čem mluvím. Narodil jsem se v roce 1971 a pamatuji spoustu „kreativních liturgií“ – a nepřekvapuje, že kněží, kteří za ně byli odpovědní, patřili později k vyšetřovaným za mravní zkaženost. Trvalo mi dlouho, než jsem uviděl souvislosti (možná mám delší vedení), ale nakonec se mi to ujasnilo: desetiletí zneužívání Mše svaté a ostatních svátostných a liturgických obřadů – a tudíž násilí páchané na věřících katolících, kteří mají právo na posvátnou liturgii v její plnosti, jak prohlašuje instrukce Redemptionis sacramentum — představuje první a zásadní formu zneužívání věřících kněžími. Sexuální zneužívání je jeho specifickou a šílenější odrůdou. Sexuální zneužívání souvisí s liturgickým zneužíváním a sexuální zvrácenost je zrcadlovým obrazem perverze liturgické.

Vzhledem k absolutně stěžejnímu místu a nekonečné důstojnosti Mše svaté a Eucharistie je zneužívání liturgie a svátostí nejhorším možným zločinem proti Bohu i člověku. Jestliže si to největší a nejsvětější, co existuje, nezaslouží naše maximální uctívání, proč by si měly nějakou úctu zasluhovat pouhé lidské bytosti? V porovnání s Nejsvětější obětí Mše svaté jsme jen prach a popel. Na druhou stranu jestliže máme hlubokou úctu a bázeň ke Kristu, pravému Bohu a pravému člověku, budeme Jeho obraz poznávat a opatrovat v duších i tělech všech lidí. Úcta k Němu jde ruku v ruce s úctou k maličkým.

P. Zuhlsdorf na svém populárním blogu ocitoval tento vzkaz od čtenáře:

„Jestliže nedokážeme s úctou zacházet s tělem našeho Pána a Spasitele, proč bychom se měli s úctou chovat k tělům bližních? Existuje krátké spojení, kluzký svah vedoucí od ledabylosti při Mši ke hříchu?… Když bereme Mši svatou a Eucharistii vážně a všechny naše vztahy vyplývají z tohoto prvotního, zásadního vztahu s Kristem, nemůžeme brát druhé lidi jako předměty. Když funguje Mše svatá, začne fungovat i všechno ostatní… Myslím, že uctivá liturgie vyplývá přirozeně z lásky ke Kristu v Eucharistii a z vědomí, žeMarch For Life jsme v přítomnosti Boží.… Otec Z. má pravdu. Zachraňte liturgii a zachráníte svět. Není náhoda, že papež (Benedikt XVI.), který se zaměřil na vyčištění zvrácenosti zneužívání v Církvi, se zároveň soustředil na očištění liturgie. Jestliže neumíme respektovat Boha, nebudeme se respektovat ani mezi sebou.“

Otec Zuhlsdorf říká se sobě vlastní energií:

„Eucharistie, její slavení a ona sama jako mimořádná Svátost, je ,zdrojem a vrcholem křesťanského životaʻ. Jestliže tomu skutečně věříme, pak musíme být také přesvědčeni, že na tom, co v kostele děláme, na tom, co se tam podle naší víry děje, ohromně záleží. Věříme, že při proměňování skutečně k něčemu dochází? Nebo si myslíme, že na tom, co a jak se tam říká, na gestech a na postoji, s nímž se konají, absolutně nesejde? Bude mít například rozhodnutí neklečet před Kristem, Králem a Soudcem skutečně přítomným v každé konsekrované hostii, širší účinek?

Jestliže do vody hodíte kámen, třeba jen oblázek, vzniknou kruhy šířící se až ke břehu. Způsob, jak sloužíme Mši, nutně vytváří duchovní kruhy v Církvi i ve světě. Totéž platí pro naše dobré nebo špatné svaté přijímání. Totéž musí platit pro porušování rubrik a neuctivost.“

Katolík občas pociťuje nutkání říci sekularizujícím a liberalizujícím kněžím uplynulého půlstoletí: Vy a vaši přisluhovači jste modernismem zruinovali teologii, „reformou“ jste zkazili liturgii a jako poslední ránu jste zmařili životy dětí. To je strašlivé převrácení Božího království. Přijde čas, kdy bude všechno toto zlo vymýceno, ne-li teď, kdy je dosud čas na pokání, pak jistě tehdy, až nám Pán připraví nová nebesa a novou zemi.

Říkáme také našim dobrým a svatým kněžím: Dělejte dál to, co děláte správně. Milujte posvátnou liturgii, celebrujte ji s úctou, zbožností, bázní, tichem a krásou. Veďte nás za sebou směrem k Východu, cestou za Pánem. Připomínejte a střežte naše katolické dědictví. Tak vyvoláte skutečnou změnu a Církev jako instituci, lidi v ní i její obřady vzkřísíte ke cti, kterou si zasluhují.

Zdroj: The connection between liturgical abuse and abuse of minors