Katolík dnes pozoruje s velkým zármutkem, ale i s rozhořčením a také pocitem bezmoci, jak jsou jeho bratři ve víře na celém světě pronásledováni. Bestiality severokorejského komunistického režimu a současných muslimských zemí à la Saudská Arábie, Nigérie či Pákistán nebo teroristických organizací typu Islámského státu, al Kajdá či al Nusrá překročily všechny únosné meze. Jak my na to reagujeme? Bohužel pouze řečičkami o dialogu a míru, nebo dokonce mlčením o pronásledování křesťanů a zdůrazňováním perzekuce příslušníků jiných náboženství. Tomu říkáme křesťanský postoj?

Samozřejmě probíhají modlitby Církve, zprávy o utrpení našich bratří a sester ve víře v nás vyvolávají soucit, snad i slzy vhrknou do očí – ale to je všechno. Kde je tady duch kruciát, křížových výprav? Ten duch, který volal na synodě v Clermontu r. 1095 „Deus vult!“ (Bůh tomu chce!) a inspiroval bohaté i chudé k oblečení brnění, k opuštění všeho a ke strastiplné cestě do Svaté země na obranu života tamních křesťanů vražděných a mučených tureckými hordami? Už zcela vymizel?

To by ještě nebylo tak zlé. Současné ohrožení katolické víry v Evropě by ho dokázalo znovu objevit nebo vzkřísit. Jenže tento „duch kruciát“ je dnes samotnými církevními představiteli ostrakizován a napadán jako „neláska“, „fundamentalismus“, „konfrontace“, „xenofobie“ apod. Neustále je nám z ambonů v kostele, v katolických školách i v katolických médiích vtloukána do hlav pacifistická hereze podpíraná nehoráznou lží, že islám je „mírumilovným náboženstvím“ a teroristé Islámského státu jsou prý pouze extrémisty vymykajícími se z tradiční muslimské religiozity. Zamlčuje se nám, že prorok Mohamed nebyl žádným mystikem a náboženským reformátorem, ale masovým vrahem, lupičem, smilníkem a pedofilem. Takto si ovšem my, katolíci 21. století, připravujeme do budoucna svou vlastní likvidaci.

A nejde pouze o vztah k islámu. Jak můžeme od současných katolíků očekávat, že dle příkladu křižáků 12. století vezmou do ruky zbraň a půjdou bránit své souvěrce na Blízkém východě či kdekoliv jinde, když oni nejsou schopni ani ve svém prostředí v Evropě a v Americe radikálně se postavit na obranu nenarozených dětí, které jsou bestiálně vražděny v mateřském lůně? Ba právě naopak, když se přece jen najdou „hořící srdce“ typu statečných kanadských žen Mary Wagnerové a Lindy Gibbonsové, které se za svoji aktivitu proti potratům dostaly do kriminálu, katolíci tenkrát (jednalo se o rok 2016, pozn. autora) až na malé výjimky nejenom mlčeli, ale dokonce prohlašovali, že s těmito „extrémistkami porušujícími zákon“, jak se vyjádřilo mnoho kanadských duchovních, nechtějí nic mít. Kněží v Torontu, kde paní Wagnerová bydlí, ji dokonce odmítali v kriminále navštěvovat, ačkoliv Kristus k tomu vyzývá slovy „Byl jsem v žaláři a navštívili jste mne.“ Genderová ideologie spolu s homosexualismem je na vzestupu, protože odpor katolíků je slabý. Jistě, jsou výjimky, existují velkolepé akce, kdy se města zaplňují mohutnými davy na obranu nenarozeného života a tradiční rodiny, jenže co je to platno, když mnohé církevní autority odmítnou udělit tomu svoji podporu, ba dokonce před tím varují, jako např. bývalý sekretář Italské biskupské konference biskup Nunzio Galantino?

Často slyšíme námitky, že konfrontace a vyvolávání střetů jsou nekřesťanské, že máme být mírumilovnými a vždy připravenými k dialogu. To ovšem nepřátelům Církve nenažene vůbec žádný strach. Kdo se neustále ohání „dialogem“ a „mírumilovností“, tak mu nelze než doporučit zástupy svatých učitelů, mučedníků a vyznavačů Církve, kteří nevedli s bludaři, odpadlíky a nepřáteli svaté víry žádný dialog, ale jejich nauku tvrdě potírali, poukazovali na její škodlivost a vyzývali k jejímu zničení. Jak také nevzpomenout zástupy svatých rytířů-mnichů, svatých králů i svatých papežů vyzývajících k boji na obranu svaté víry (sv. Bernard, sv. Dominik, sv. Pius V.) nebo dokonce stojících v čele křesťanských vojsk (sv. Ludvík IX., sv. Jan Kapistrán, bl. Marco d´Aviano)! Lepanto 1571, Vídeň 1683, Vendée 1793–4, mexická Cristiada 1925–9, k tomu připočtěme ještě všechny katolické bojovníky protinacistického a protikomunistického hnutí odporu ve všech zemích zasažených těmito nákazami – to všechno dnes po II. vatikánském koncilu vyklidilo pole ve prospěch kapitulantského „dialogu“, pacifismu a lži o „mírumilovnosti“ a „humanistickém základě“ nepřátel Církve Kristovy.

Jenže duch kruciát dosud nezemřel. I když jeho vyznavači jsou v menšině, přesto existují. Abrahámovských „deset spravedlivých“ je realitou. Záleží na nás, jestli jejich počet bude stoupat nebo klesat – bez ohledu na káravě vztyčený prst některých hierarchů.