Dis­ku­se o při­ro­ze­ném plá­no­vá­ní ro­di­čov­ství (PPR) se často rych­le zvrh­nou v ur­put­ný boj mezi skal­ní­mi za­stán­ci a skal­ní­mi od­půr­ci. Jedni hájí PPR jako mrav­ně bez­ú­hon­nou, pro­spěš­nou praxi, která je pro man­že­le jed­no­znač­ným pří­no­sem. Druzí jsou na­pro­ti tomu pře­svěd­če­ni, že PPR je sub­til­ní forma an­ti­kon­cep­ce, která je man­že­lům ke škodě, pro­to­že je vždyc­ky lépe „dů­vě­řo­vat jen Boží Pro­zře­tel­nos­ti.“ Zjiš­ťu­ji, že sym­pa­ti­zu­ji s oběma stra­na­mi – ne proto, že s ně­kte­rou z nich sou­hla­sím zcela, ale proto, že obě stra­ny po­u­ka­zu­jí na dů­le­ži­tý aspekt, při­čemž se jim zřej­mě ne­da­ří prav­du, kte­rou vidí, za­čle­nit do širší si­tu­a­ce.

Při­pusť­me bez okol­ků pře­de­vším to, že so­bec­tví nebo fa­leš­né pri­o­ri­ty mohou vést k ne­pa­t­řič­né­mu spo­lé­há­ní na PPR, pokud se pro něj man­že­lé roz­hod­li jako pro při­ro­ze­něj­ší způ­sob, jak se vy­hnout dětem. Uží­vat by ho mohli na­pří­klad i bezbož­ní hip­pies, pro­to­že je eko­lo­gic­ké a zdra­věj­ší pro lid­ské tělo.

PPR nicmé­ně ne­mů­že být „an­ti­kon­cepč­ní“ v bez­vý­hrad­ném smys­lu (ani ho tak nelze na­zý­vat), a to ani když se pro něj man­že­lé roz­hod­nou ze so­bec­kých dů­vo­dů. An­ti­kon­cep­ce je svou mrav­ní pod­sta­tou vnitř­ně špat­ná ne­bo­li ne­mo­rál­ní per se, pro­to­že přímo a ka­te­go­ric­ky od­po­ru­je jed­no­mu z dober, která de­fi­nu­jí man­žel­ství. PPR je am­bi­va­lent­něj­ší a ne­jed­no­znač­něj­ší: man­že­lé, kteří sle­du­jí při­ro­ze­né rytmy, ne­dě­la­jí nic, co by při­ro­ze­ný akt zba­vo­va­lo jeho plo­di­vé­ho cíle. Se­xu­ál­ní styk v ne­plod­ných ob­do­bích roz­hod­ně není úko­nem ná­si­lí či brá­ně­ní re­pro­dukč­ním schop­nos­tem člo­vě­ka, neboť tyto schop­nos­ti samy o sobě Božím ří­ze­ním někdy k po­če­tí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše ne­čin­nost), totiž zdr­žen­li­vost v plod­ných ob­do­bích, ani akt man­žel­ské­ho se­tká­ní v ob­do­bích ne­plod­ných ne­na­ru­šu­jí plo­di­vou po­va­hu se­xu­ál­ní­ho aktu, jak jej Stvo­ři­tel za­mýš­lel, za­tím­co uží­vá­ní an­ti­kon­cep­ce to evi­dent­ně činí, jak na­zna­ču­je sám její název: anti-kon­cep­ce. Z to­ho­to dů­vo­du je an­ti­kon­cep­ce – je­li­kož na­ru­šu­je při­ro­ze­ný pro­ces – pro­ti­při­ro­ze­ná, za­tím­co PPR je s řádem stvo­ře­ní v sou­la­du, neboť stří­dá­ní plod­ných a ne­plod­ných ob­do­bí je při­ro­ze­ným rytmem žen­ské­ho těla.

„Při­ro­ze­nost“ však není je­di­ným aspek­tem, který je třeba vzít v úvahu. Je to kon­text, ni­ko­li však úplná ana­lý­za svo­bod­né­ho lid­ské­ho skut­ku. Je třeba si po­lo­žit sku­teč­ně mrav­ní otáz­ku: je tento (při­pouš­tí­me, že při­ro­ze­ný) pří­stup k re­gu­la­ci po­če­tí po­u­žit z dob­ré­ho, nebo ze špat­né­ho dů­vo­du? Pokud se PPR užívá za okol­nos­tí, které v po­rov­ná­ní s pr­vot­ním cílem vel­ké­ho po­vo­lá­ní k man­žel­ství nejsou vážné, jde o jeho zne­u­ži­tí.

Do­vol­te mi uvést ně­ko­lik kon­krét­ních pří­kla­dů. Někdy ka­to­lič­tí man­že­lé ří­ka­jí, že si chtě­jí na ně­ja­kou dobu „užít jeden dru­hé­ho“ nebo si „zvyk­nout na to, že jsou man­že­lé“, než na sebe vez­mou bře­me­no dětí. Někdy od­klá­da­jí po­če­tí proto, aby mohli oba zá­ro­veň do­kon­čit vy­so­kou školu. Někdy se ctnost „pro­zí­ra­vos­ti“ spo­ju­je s po­ža­dav­ky ži­vot­ní­ho stylu ame­ric­ké vyšší střed­ní třídy – na­pří­klad kaž­do­roč­ní ná­klad­nou do­vo­le­nou, schop­nos­tí spla­tit v plné výši škol­né za uni­ver­zi­tu nebo po­kra­čo­vá­ním mat­či­ny pro­fe­si­o­nál­ní ka­ri­é­ry.

V po­rov­ná­ní s váž­nou po­vin­nos­tí ži­vot­ní­ho stavu, do něhož man­že­lé slav­nost­ně vstou­pi­li, tyto plány ne­vy­pa­da­jí nijak úcty­hod­ně. Na­pří­klad pár usi­lu­jí­cí o dok­to­rát by možná měl man­žel­ství od­lo­žit nebo se ho vzdát, po­va­žu­je-li svou aka­de­mic­kou práci za tak dů­le­ži­tou, že ji nelze pře­ru­šit nebo od ní upus­tit kvůli svá­tos­ti, jejíž plod­nost je na­po­do­be­ním plod­né lásky mezi Kris­tem a Církví a jež se má stát pri­már­ním způ­so­bem je­jich po­svě­ce­ní, je­jich pri­már­ním ži­vot­ním po­vo­lá­ním. Klást hlav­ní dobro man­žel­ství na nižší úroveň než osob­ní am­bi­ce a sou­kro­má dobra, jak­ko­li ve správ­nou dobu a na správ­ném místě le­gi­tim­ní, by bylo do­kon­ce možno na­zvat sva­to­krá­de­ží.

Jak ve svém bez­kon­ku­renč­ním po­jed­ná­ní vy­svět­lu­je Do­nald Asci, PPR ob­sa­hu­je mrav­ní ne­do­ko­na­lost, to jest hřích, pokud v něm je za­mě­ře­ní vůle proti ži­vo­tu – ji­ný­mi slovy, pokud se po­če­tí dí­tě­te ve sku­teč­nos­ti od­mí­tá. Za­mě­ře­ní proti ži­vo­tu lze jed­no­du­še zjis­tit po­mo­cí otáz­ky: pokud by man­že­lé po­ča­li dítě (ze svého po­hle­du) „ná­ho­dou“ či „ne­o­če­ká­va­ně“, při­ja­li by ho s ra­dos­tí jako dar od Boha? Jestli­že mohou upřím­ně od­po­vě­dět „ano“, pak ani vy­hý­bá­ní se po­če­tí po­mo­cí PPR není vý­ra­zem vůle za­mě­ře­né proti ži­vo­tu. Kdyby od­po­vě­dě­li „ne“ nebo si ne­by­li jisti, máme zde prav­dě­po­dob­ně co do či­ně­ní s an­ti­kon­cepč­ním úmys­lem.

Ano, tyto otáz­ky mají sub­jek­tiv­ní roz­měr, a vzhle­dem k po­va­ze věci ho ne­mo­hou nemít. Bůh jedná s lidmi jako s in­di­vi­du­a­li­ta­mi, jako s osob­ní­mi sub­jek­ty. Bůh se pří­liš ne­sta­rá, kdy umře Alík, pokud ne­pře­sta­nou exis­to­vat psi (srov. 1 Kor 9,9). Zato se stará ve­li­ce, kdy zemře Petr, Jakub, Jan, Sa­lo­me, Mag­da­lé­na nebo Lydie. Je­di­ný tr­va­le plat­ný a uni­ver­zál­ně exis­tu­jí­cí zákon – je­di­ný zcela ob­jek­tiv­ní zákon – je zákon lásky, který sub­jek­ti­vi­tu každé osoby kon­fron­tu­je s otáz­kou, kte­rou může zod­po­vě­dět pouze tato osoba. Na roz­díl od mo­der­ních vlád ne­vi­dí Pán lidi jako očís­lo­va­né plát­ce daní nebo vo­já­ky, které je možno po­vo­lat do ar­má­dy. Na kaž­dé­ho hledí s ot­cov­skou lás­kou a od kaž­dé­ho žádá to, co je tento člo­věk ocho­ten a scho­pen dát pro spo­leč­né dobro Církve a světa. Za před­po­kla­du, že se man­že­lé řídí nau­kou Hu­manae vitae, je pak je­di­ným zá­ko­nem, podle něhož bu­de­me sou­ze­ni, zákon lásky ad­re­so­va­ný srdci kaž­dé­ho člo­vě­ka. Když dojde na ná­ro­ky to­ho­to zá­ko­na, který za­hr­nu­je bez­vý­hrad­né se­be­da­ro­vá­ní v man­žel­ství, ne­mů­že exis­to­vat žádný kom­pro­mis ani únik.

Měli by mít man­že­lé tolik dětí, kolik jim jich Pán pošle, a ne­mys­let při­tom na to, kdy při­jdou? Bylo by moud­ré od­lo­žit další dítě, pro­to­že v dané chví­li je otec ne­za­měst­na­ný, matka zdra­vot­ně osla­be­ná nebo psy­chic­ky pře­tí­že­ná? Nebo mají další dítě od­lo­žit za­cho­vá­vá­ním zdr­žen­li­vos­ti na­mís­to uží­vá­ní PPR, nebo na sebe vzít delší ob­do­bí zdr­žen­li­vos­ti, aby mohli více času vě­no­vat mod­lit­bě, stu­diu, výuce, dob­ro­čin­nos­ti nebo jiné služ­by, po níž z Bo­ží­ho po­pu­du touží?¹

Pokud jde o kon­krét­ní roz­hod­nu­tí, které mají uči­nit, nebo cestu, po níž mají jít, je a může být jen je­di­né kri­té­ri­um roz­li­šo­vá­ní a úsud­ku: Je vý­sled­kem to­ho­to roz­hod­nu­tí či cesty – uva­žo­vá­ní o nich, roz­hod­nu­tí pro ně, život podle nich – růst mé lásky k Bohu, k mému man­že­lo­vi či man­žel­ce a ro­di­ně, při­bli­žu­jí mě k nim a činí mě vní­ma­věj­ším k je­jich po­tře­bám a prá­vům? Dě­la­jí ze mě zbož­něj­ší­ho a lás­ky­pl­něj­ší­ho člo­vě­ka?

To je otáz­ka, kte­rou by si měli tr­va­le klást všich­ni křes­ťa­né, a zá­klad­ní téma pro zpy­to­vá­ní svě­do­mí.

Zdroj: How Na­tu­ral Fa­mi­ly Plan­ning can be sel­fish­ly used to a couple’s de­t­ri­ment

Po­znám­ky: