Diskuse o přirozeném plánování rodičovství (PPR) se často rychle zvrhnou v urputný boj mezi skalními zastánci a skalními odpůrci. Jedni hájí PPR jako mravně bezúhonnou, prospěšnou praxi, která je pro manžele jednoznačným přínosem. Druzí jsou naproti tomu přesvědčeni, že PPR je subtilní forma antikoncepce, která je manželům ke škodě, protože je vždycky lépe „důvěřovat jen Boží Prozřetelnosti.“ Zjišťuji, že sympatizuji s oběma stranami – ne proto, že s některou z nich souhlasím zcela, ale proto, že obě strany poukazují na důležitý aspekt, přičemž se jim zřejmě nedaří pravdu, kterou vidí, začlenit do širší situace.

Připusťme bez okolků především to, že sobectví nebo falešné priority mohou vést k nepatřičnému spoléhání na PPR, pokud se pro něj manželé rozhodli jako pro přirozenější způsob, jak se vyhnout dětem. Užívat by ho mohli například i bezbožní hippies, protože je ekologické a zdravější pro lidské tělo.

PPR nicméně nemůže být „antikoncepční“ v bezvýhradném smyslu (ani ho tak nelze nazývat), a to ani když se pro něj manželé rozhodnou ze sobeckých důvodů. Antikoncepce je svou mravní podstatou vnitřně špatná neboli nemorální per se, protože přímo a kategoricky odporuje jednomu z dober, která definují manželství. PPR je ambivalentnější a nejednoznačnější: manželé, kteří sledují přirozené rytmy, nedělají nic, co by přirozený akt zbavovalo jeho plodivého cíle. Sexuální styk v neplodných obdobích rozhodně není úkonem násilí či bránění reprodukčním schopnostem člověka, neboť tyto schopnosti samy o sobě Božím řízením někdy k početí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše nečinnost), totiž zdrženlivost v plodných obdobích, ani akt manželského setkání v obdobích neplodných nenarušují plodivou povahu sexuálního aktu, jak jej Stvořitel zamýšlel, zatímco užívání antikoncepce to evidentně činí, jak naznačuje sám její název: anti-koncepce. Z tohoto důvodu je antikoncepce – jelikož narušuje přirozený proces – protipřirozená, zatímco PPR je s řádem stvoření v souladu, neboť střídání plodných a neplodných období je přirozeným rytmem ženského těla.

„Přirozenost“ však není jediným aspektem, který je třeba vzít v úvahu. Je to kontext, nikoli však úplná analýza svobodného lidského skutku. Je třeba si položit skutečně mravní otázku: je tento (připouštíme, že přirozený) přístup k regulaci početí použit z dobrého, nebo ze špatného důvodu? Pokud se PPR užívá za okolností, které v porovnání s prvotním cílem velkého povolání k manželství nejsou vážné, jde o jeho zneužití.

Dovolte mi uvést několik konkrétních příkladů. Někdy katoličtí manželé říkají, že si chtějí na nějakou dobu „užít jeden druhého“ nebo si „zvyknout na to, že jsou manželé“, než na sebe vezmou břemeno dětí. Někdy odkládají početí proto, aby mohli oba zároveň dokončit vysokou školu. Někdy se ctnost „prozíravosti“ spojuje s požadavky životního stylu americké vyšší střední třídy – například každoroční nákladnou dovolenou, schopností splatit v plné výši školné za univerzitu nebo pokračováním matčiny profesionální kariéry.

V porovnání s vážnou povinností životního stavu, do něhož manželé slavnostně vstoupili, tyto plány nevypadají nijak úctyhodně. Například pár usilující o doktorát by možná měl manželství odložit nebo se ho vzdát, považuje-li svou akademickou práci za tak důležitou, že ji nelze přerušit nebo od ní upustit kvůli svátosti, jejíž plodnost je napodobením plodné lásky mezi Kristem a Církví a jež se má stát primárním způsobem jejich posvěcení, jejich primárním životním povoláním. Klást hlavní dobro manželství na nižší úroveň než osobní ambice a soukromá dobra, jakkoli ve správnou dobu a na správném místě legitimní, by bylo dokonce možno nazvat svatokrádeží.

Jak ve svém bezkonkurenčním pojednání vysvětluje Donald Asci, PPR obsahuje mravní nedokonalost, to jest hřích, pokud v něm je zaměření vůle proti životu – jinými slovy, pokud se početí dítěte ve skutečnosti odmítá. Zaměření proti životu lze jednoduše zjistit pomocí otázky: pokud by manželé počali dítě (ze svého pohledu) „náhodou“ či „neočekávaně“, přijali by ho s radostí jako dar od Boha? Jestliže mohou upřímně odpovědět „ano“, pak ani vyhýbání se početí pomocí PPR není výrazem vůle zaměřené proti životu. Kdyby odpověděli „ne“ nebo si nebyli jisti, máme zde pravděpodobně co do činění s antikoncepčním úmyslem.

Ano, tyto otázky mají subjektivní rozměr, a vzhledem k povaze věci ho nemohou nemít. Bůh jedná s lidmi jako s individualitami, jako s osobními subjekty. Bůh se příliš nestará, kdy umře Alík, pokud nepřestanou existovat psi (srov. 1 Kor 9,9). Zato se stará velice, kdy zemře Petr, Jakub, Jan, Salome, Magdaléna nebo Lydie. Jediný trvale platný a univerzálně existující zákon – jediný zcela objektivní zákon – je zákon lásky, který subjektivitu každé osoby konfrontuje s otázkou, kterou může zodpovědět pouze tato osoba. Na rozdíl od moderních vlád nevidí Pán lidi jako očíslované plátce daní nebo vojáky, které je možno povolat do armády. Na každého hledí s otcovskou láskou a od každého žádá to, co je tento člověk ochoten a schopen dát pro společné dobro Církve a světa. Za předpokladu, že se manželé řídí naukou Humanae vitae, je pak jediným zákonem, podle něhož budeme souzeni, zákon lásky adresovaný srdci každého člověka. Když dojde na nároky tohoto zákona, který zahrnuje bezvýhradné sebedarování v manželství, nemůže existovat žádný kompromis ani únik.

Měli by mít manželé tolik dětí, kolik jim jich Pán pošle, a nemyslet přitom na to, kdy přijdou? Bylo by moudré odložit další dítě, protože v dané chvíli je otec nezaměstnaný, matka zdravotně oslabená nebo psychicky přetížená? Nebo mají další dítě odložit zachováváním zdrženlivosti namísto užívání PPR, nebo na sebe vzít delší období zdrženlivosti, aby mohli více času věnovat modlitbě, studiu, výuce, dobročinnosti nebo jiné služby, po níž z Božího popudu touží?¹

Pokud jde o konkrétní rozhodnutí, které mají učinit, nebo cestu, po níž mají jít, je a může být jen jediné kritérium rozlišování a úsudku: Je výsledkem tohoto rozhodnutí či cesty – uvažování o nich, rozhodnutí pro ně, život podle nich – růst mé lásky k Bohu, k mému manželovi či manželce a rodině, přibližují mě k nim a činí mě vnímavějším k jejich potřebám a právům? Dělají ze mě zbožnějšího a láskyplnějšího člověka?

To je otázka, kterou by si měli trvale klást všichni křesťané, a základní téma pro zpytování svědomí.

Zdroj: How Natural Family Planning can be selfishly used to a couple’s detriment

Poznámky: