Jsou svátosti odměnou, nebo lékem?
Od neomodernistů v polemice proti nepřipouštění osob v trvalém stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání neustále čteme a slyšíme: Svátosti nejsou žádnou sladkou odměnou pana učitele za vzorné chování, svátosti jsou lékem.
Tvrdíme ale my, tradiční katolíci, něco jiného? Nauka Církve je jednoznačná a neměnná. Svátosti jsou nezaslouženým Božím darem hříšnému člověku, který na něj nemá absolutně žádný nárok. A jsou i lékem, svátost křtu, sv. zpovědi, Eucharistie a pomazání nemocných zcela určitě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osobní zkušenost se sv. zpovědí, že vždycky zakusím nejen úžasný pokoj duše poté, co jsou mi odpuštěny hříchy, ale zároveň zmizí i stresy a napětí, stalo se též několikrát, že došlo po přijetí svátosti pokání i k odstranění mých zdravotních potíží. To se mi někdy stalo i po sv. přijímání.
Ano, svátosti skutečně jsou lékem. Zneužívat ale tuto pravdu k obhajobě života ve hříchu je rouháním. Objasníme to nejlépe na konkrétním příkladě samotného léku. Ten, aby mohl působit, musí se nejprve dostat do těla, většinou to bývá polknutím. Toto „polknutí“ v případě svátosti pokání představují zpytování svědomí, lítost nad hříchy, předsevzetí, vyznání všech těžkých hříchů od poslední zpovědi (lehké hříchy vyznávat nemusím, ale je to velice prospěšné), kněžské rozhřešení a vykonání uloženého pokání. Předsevzetí znamená vůli a pevné rozhodnutí s hříchem skoncovat a nepokračovat v něm. Když jsem získal majetek podvodem, musím s dalším jednáním tohoto druhu radikálně skoncovat a co jsem nabyl okradením jiných, dle možnosti vrátit. Zdravotník, jenž provádí potraty nebo se na nich podílí, musí s tím kategoricky přestat i za cenu potíží v zaměstnání. Osoba, která žije ve smilstvu nebo cizoložství, musí hříšný vztah okamžitě ukončit. Pro rozvedené a podruhé sezdané pouze na úřadě, když obnova původního církevně platně uzavřeného manželství není možná, platí, že musejí rezignovat na sexuální život.
Když penitent tyto hříchy zamlčí, když se jich nemíní vzdát a je rozhodnut v nich pokračovat, jeho zpověď je neplatná a dopouští se dalšího těžkého hříchu – svatokrádeže. Ten ještě rozmnožuje, když v tomto stavu přijme Tělo Kristovo. Závažný podíl na jeho hříchu má též zpovědník, jenž pozná, že dotyčná osoba život ve hříchu nechce opustit – a přesto jí udělí rozhřešení, což se dnes děje žel velice často. Stejně závažný podíl na tomto těžkém hříchu má i duchovní, jenž takovému člověku podá sv. přijímání, pokud je mu jeho stav duše znám a on svým životem působí veřejné pohoršení. Kdo ke svátostem pokání a Eucharistie přistupuje takto, jedná analogicky jako pacient, který přijatý lék nepolkne, ale vyplivne na toaletě.
Encyklika papeže Františka Amoris laetitia pootevřela dveře udělování rozhřešení a přistupování ke sv. přijímání lidí žijících v neregulérních vztazích. František potom se vyjádřil naprosto jasně svým pozitivním postojem k prohlášení argentinských biskupů, kteří „za určitých okolností“ připouštějí tyto osoby ke svátostem, aniž by se musely života ve hříchu vzdát. Naše zkušenost je taková, že když se hříchu povolí uzda v jednom bodě, následují i další. Dnes tichou cestou řada kněží uděluje rozhřešení nejen penitentům ve druhém, pouze civilním svazku po občanském rozvodu prvního, svátostného manželství, ale i mladým žijícím „na hromádce“, homosexuálním a lesbickým párům. Na Západě, kde už se téměř vůbec nezpovídá, přistupují tito lidé v setrvalém stavu těžkého hříchu zcela automaticky ke sv. přijímání. Až tam došla naše Církev po II. vatikánském koncilu! Ještě díky Bohu za katolickou Tradici, která se může vykázat fungujícími mladými manželstvími a rodinami. Pane, zasáhni prosíme a zachraň své stádo!