Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.

Věrouka

Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování… všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě…. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.

Jenže dnes jakoby „to všechno vodnééés čas“, jak zní jedna starší píseň. V kostelech se lidé běžně baví jako na perském trhu (pak jdou ale klidně k přijímání), soustředit se k soukromé modlitbě není snadné. Že NOM vypadá úplně jinak než mše mého dětství a mládí, při níž jsem poprvé přijímal Spasitele, je zřejmé a bylo už o tom napsáno mnoho. Srovnání současného NOMu (zejména těch jeho extrémních podob, které se čím dál víc stávají normalitou) a mše svaté, při níž jsem jako 9letý chlapec přijímal r. 1956 svátostného Spasitele, ve mně vyvolává čím dál větší šok a zároveň rozhořčení, kdy musím konstatovat: ta dnešní liturgie je něco úplně jiného, co s mým prvním přivítáním Pána v srdci nemá již absolutně nic společného.

Kde je problém? V tom, že nauka, kterou jsem nasával v hodinách náboženství, byla tenkrát jasná. Dnes už není. Tenkrát jsem věděl s neomylnou jistotou, že konsekrovaná hostie je Tělem Spasitelovým, jenž je v Eucharistii dle definice tridentského koncilu přítomen „vere, realiter, substancialiter“ (pravdivě, skutečně, podstatně). V 60. letech Holandský katechismus tuto pravdu zpochybnil naukou o „transsignifikaci“ a „transfinalizaci“, chléb a víno po vyslovení konsekračních slov prý jenom mění své znamení a svůj účel. Další zmatené teorie následovaly, pravá nauka o transsubstanciaci (přepodstatnění) se dnes v NOM prostředí jen zřídkakde hlásá. Většinou uslyšíte, že jde o „symbol jednoty společenství“ apod., všechno dvojznačně a nesrozumitelně formulováno. Proč by potom věřící prožívali mši sv. s nábožnou úctou, když přítomnost Krista v Eucharistii je pouhým nejasným „symbolem“? Proč by se před svatostánkem nepobavili a nepostěžovali si, jak jsou nemožní jejich zeť nebo snacha?

No, asi bychom od nich opravdu chtěli moc, kdybychom požadovali mlčení a modlitbu před mší sv., když přítomnost Ježíše v Sanctissimu je vlastně pro ně pouhým tajemným symbolem. Ono totiž vyžadovat od nich víru v transsubstanciaci předpokládá předchozí víru, že všechno, co Písmo sv. a posvátná Tradice učí o životě, smrti a Vzkříšení Pána, jsou historické pravdy doložené autentickými svědky, kteří pro toto svědectví dali (nebo byli připraveni dát) svůj život. Pokoncilní biblistika však mluví o „legendách“ vzniklých v jakýchsi anonymních prvokřesťanských komunitách přelomu 1. a 2. stol. Mnoho současných kněží a učitelů náboženství na otázky pravdivosti Nového zákona a Tradice odpovídá vyhýbavě a zmateně, prý jde o „nedůležité věci“, dr. Tomáš Halík a další hubitelé víry lidu tento myšlenkový chaos ještě více prohlubují.

Pro nás bylo všechno jasné. To, co evangelisté a další novozákonní autoři píší o Kristu, je absolutně pravdivé, proto jsou pravdivá i Pánova slova o jeho reálné přítomnosti v Eucharistii. Pro značnou část dnešních věřících to ale už tak jasné není. Kdoví, jak to s těmi Kristovými zázraky vlastně bylo, ono koneckonců nejdůležitější není trvat na pravdě evangelií, ale na „vnitřních zážitcích“. Proto není třeba věřit, že Pán je přítomen v Eucharistii pravdivě, skutečně a podstatně, to je všechno jenom náboženská symbolika a rétorika, vždyť přece nevíme, jak to Kristus přesně řekl a co tím myslel, pokud to vůbec řekl a nevymyslela si to nějaká prvokřesťanská komunita. Co potom brání přijímat u protestantů nebo připouštět protestanty k přijímání v katolickém kostele?

Tady je příslovečné „jádro pudla“, rozdíl mezi „tenkrát a nyní“. Tenkrát jsme věřili a tak nás učili – že toto vše je pravda. Generace katolíků zformovaná po koncilu se naopak učila ve své většině, že s tou pravdou je to složitější a není ani příliš důležitá. Vnitřní prožitek a antropocentrismus místo teocentrismu, vyjádřený společenstvím věřících, to jsou nejdůležitější hodnoty, nějaká objektivní pravda Písma, Tradice a Creda už nehraje tak závažnou roli. Když pokoncilní představitelé Církve včetně papežů neustále poukazovali ve smyslu textů II. vatikánského koncilu na „úžasný přínos“ protestantských denominací (papež František r. 2017 v letadle ze Švédska mluvil o Lutherovi jako o svém učiteli, dokonce nechal umístit ve Vatikáně jeho sochu), nebo dokonce i nekřesťanských náboženství (islám, buddhismus), jestliže pontifik vydává společné prohlášení s muslimským imámem al Tayyebem, že Bůh „chtěl různost náboženství“, jestliže dokonce papež žehná pohanskému rouhačskému uctívání pachamamy – jak si to má statistický NOM katolík srovnat s Credem, jež zpívá nebo recituje při mši?

Pro nás jako děti a mládež bylo jasné: Pravda je pouze v Katolické církvi, tu zpíváme nebo recitujeme při mši sv. v Credu, ta je obsažena v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Mimo ni existuje pouze omyl, blud. Jenže dnes? Jak má NOM katolík brát vážně víru v Nejsvětější Trojici, kterou vyznává v Credu, když slyší z úst oficiální Církve, že máme s muslimy stejného Boha? S těmi muslimy, kteří pokládají nauku o Trojici za rouhání? Jak má NOM katolík přijímat pravdy Creda o Božství, jedinečnosti a výlučnosti spásy v Ježíši Kristu, když čteme přímo v koncilním dokumentu Nostra Aetate ódy na buddhismus a islám a slyšíme z mnoha církevních míst pozitivní hodnocení Mohameda jako „proroka“, ačkoliv to byl masový vrah, pouštní lupič, smilník a pedofil?

Když hovoříte s běžnými, tzv. normálními katolíky NOM, nikoli s kovanými neomodernisty, tak většina jich nebude zpochybňovat argumenty ve prospěch pravdy obsažené pouze v nauce Katolické církve, ale zároveň všechno „odsune“ na vedlejší kolej s tím, že i u protestantů, pohanů, muslimů i ateistů existují prý také krásné myšlenky, z nichž musíme čerpat – a budou se odvolávat na dokumenty II. vatikánského koncilu a výroky pokoncilních papežů. Asi bychom jim křivdili, kdybychom jim podsouvali nevíru v Krista, oni jsou upřímně přesvědčeni, že v něho věří a také se k němu modlí. Jenže toto už se u nich, na rozdíl od nás, katolíků odchovaných ještě před koncilem, nespojuje s absolutní jistotou, že pravda je pouze v Kristu a v Církvi, kterou založil, i když je faktem, že i pokoncilní kongregace pro nauku víry nebo i přímo papežové vydali nějaké dokumenty na obranu tradiční nauky. Ano, jenže toto již není na rozdíl od předkoncilní éry prioritou, proto hlasatelé kolosálních bludů nejsou vůbec postihováni, v Církvi prý platí „pluralismus“. Tato situace má na věřící zcela logicky ten dopad, že oni otázku pravověrnosti ani u sebe, ani u druhých neřeší. Pro ně je rozhodující Ježíš působící ve společenství kolem obětního stolu NOM liturgie, aniž se zabývají tím, jak je tady Ježíš přítomen, k tomuto Ježíši se obracejí ve svých potřebách, ale zároveň klidně konstatují, že pravda je univerzální a proto obsažená i v jiných náboženských a filozofických systémech. Zmatek nad zmatek.

Ne, toto již není Církev, v níž jsem vyrostl a v níž jsem se poprvé setkal se svátostným Spasitelem. To už je nějaká jiná denominace. Skutečně?

Mravouka

Totéž platí i v mravouce. Jako dospívajícím i mladým dospělým nám bylo jasné, že sex je určen výhradně a pouze do svátostného manželství, kdo to nerespektuje, dopouští se těžkého hříchu. Věděli jsme o lidech, kteří nechodili ke sv. přijímání, protože po rozvodu řádného manželského svazku uzavřeli nový tzv. „sňatek“ pouze na úřadě. Nemohli očekávat, že by se našel kněz, jenž by měl „odvahu“ (drzost) udělit jim rozhřešení nebo podat sv. přijímání.

Situace se pozvolna měnila krátce po koncilu ve druhé polovině 60. let. V Holandsku začali kněží běžně udělovat rozhřešení osobám žijícím v cizoložství a vím o duchovních také u nás, kteří toto dělali. Přední pražský intelektuál Jiří Němec, koryfej tzv. „pokrokového“ katolicismu v Čechách a na Moravě, se ani nerozvedl, nýbrž jednoduše opustil ženu a děti a zahájil nový život s milenkou. Klidně chodil k přijímání a kněží mu podávali. Obhajovali to jeho slovy, že prý se jedná „o věc ryze soukromého svědomí“. Poněkud ovšem „zapomněli“ na posvěcující milost a věčnou spásu. Nikdy nezapomenu na šok, který mi způsobil jistý profesor Haarsma z holandské Katolické univerzity v Nijmegen, jenž někdy v 80. letech byl hostem v mém domě a chlubil se tím, že u nich v Holandsku prý definitivně „odbourali ten přežitek minulosti nazývaný zpověď“. Nahradili ho prý tzv. pastoračním pohovorem, k němuž se musí věřící nejméně měsíc dopředu přihlásit. Pokud si přeje, může toto setkání skončit i udělením svátostného rozhřešení, přičemž hříchy proti 6. a 9. přikázání jsou tabu a kněz, i když o nich ví, se na ně nesmí ptát.

V 90. letech se najednou, alespoň podle mé paměti, mezi katolickou mládeží ujala móda na sexuální život v době známosti. Inspirováni různými moralisty ze Západu tvrdili, že prý Ježíš nechce striktní zákazy, ale milosrdenství. A byli kněží, kteří jim bez skrupulí udělovali rozhřešení a podávali Tělo Páně. Ti, kteří odmítali, dostali nálepku „rigorozních, bigotních, ultrakonzervativních“ apod. Masově rozšířená antikoncepce aspoň částečně chránila před komplikacemi s případným otěhotněním.

To je ovšem další smutná kapitola. Když papež Pavel VI. vydal r. 1968 svou encykliku „Humanae Vitae“, v níž ve smyslu tradiční nauky Církve odmítl umělou antikoncepci, jednotlivé episkopáty světa revoltovaly a ponechaly to na svědomí každého páru. To velmi rychle proniklo i k nám za „železnou oponu“. Osobně jsem zažil někdy na přelomu 70 a 80 let další šok signalizující, že s mojí církví není něco v pořádku. Byl jsem u zpovědi u jednoho kněze. Téma antikoncepce jsem vůbec nezmiňoval, neboť jsme s manželkou s tím nikdy neměli problémy, ona ji prostě s mým plným souhlasem vůbec neužívala. Nicméně dotyčný kněz bez jakékoliv logické vazby na to zavedl řeč a začal mi radit, aby manželka umělou antikoncepci brala, je prý to prospěšné. Samozřejmě jsme já i žena takovou „hraběcí radu“ kategoricky odmítli a chovali se dál podle katolické morálky. Dotyčného patera zpovědníka nejspíš vůbec nezajímala potenciální abortivita umělé antikoncepce.

A potraty se stávají dalším bodem Desatera, který tiše mizí z povědomí věřících. Jistěže papež Jan Pavel II. byl velkým bojovníkem proti tomuto odpornému zločinu (především encyklika Evangelium Vitae r. 1995), což se u nás tenkrát vnímalo a navenek schvalovalo. Jenže něco jiného byla slova – a něco jiného skutky. Kvůli případným soudním sporům nechci veřejně v tomto článku uvádět konkrétní jména žijících osob, ale existují i u nás gynekologové, kteří provádějí potraty, a přitom klidně přistupují ke sv. přijímání – a je jim bez problémů podáno. A nejen to, tito lidé dokonce sami přisluhují v NOM ritu jako rozdělovatelé Eucharistie a podávají ji druhým.

Na Západě v NOM je situace ještě horší. Zpověď byla odstraněna, osobně jsem viděl v Německu, Rakousku a Lucembursku zpovědnice v chrámech, které sloužily jako odkladový prostor pro smetáky a hadry. K přijímání jdou ale všichni včetně katů vraždících nenarozené děti, smilníků, cizoložníků, lesbických a homosexuálních párů, transsexuálů a vůbec lidí s LGBTQ. Nikomu není odmítnuto. Toto ještě prohlubuje chaos vyvolaný encyklikou papeže Františka Amoris Laetitia, která fakticky uvolňuje prostor pro podávání Těla Kristova párům žijícím v neregulérních vztazích, a zejména potom vyjádření argentinského episkopátu schválené papežem, jež toto výslovně povoluje.

S morálkou se stalo totéž, co s věroukou. Navenek se z oficiálních vatikánských míst nic nepopírá, ale hlasatelé heterodoxních názorů je mohou klidně přednášet z kateder církevních učilišť nebo je publikovat v oficiálních církevních médiích. Obhájcům ortodoxie není k tomu poskytnut prostor, jsou umlčováni a zastrašováni i z vyšších církevních míst. Káravě jsou upozorňováni, že mají být „tolerantní“ a křesťany prý nikoli rozdělovat, ale spojovat. Někteří američtí biskupové sice před lety odmítali podávat Tělo Páně Joovi Bidenovi za jeho propotratové postoje, jenže narazili na své spolubratry. Nový papežem Františkem jmenovaný arcibiskup Washingtonu kardinál Wilton Gregory vyhlásil, že on a jeho kněží budou Bidenovi podávat bez problémů. Argentinský prezident Alberto Fernandéz, bojující za maximální liberalizaci potratů, přijal loňského roku Eucharistii dokonce i při mši ve Vatikánu a byla mu bez okolků podána.¹

Tento zmatek vede k tomu, před čím již loni varoval kardinál Raymund Burke. Nekatolická veřejnost, když vidí, že Katolická církev, navenek tak přísná vůči potratům, klidně podá Tělo Páně i vrahům nenarozených dětí, snadno získá mylný dojem, že ona svoji nauku změnila. A nejedná se pouze o nekatolickou veřejnost. I ta katolická zformovaná už po koncilu si odnese představu identickou s postojem vůči věrouce: pravidla sice platí, ale nesmí se brát zase až tak smrtelně vážně, jsou mnohem důležitější záležitosti pastorace, ekumenismu, společenství atd. Kauza s vakcínami proti covidu, kdy i samotná vatikánská místa navzdory spojitosti s potraty vyzývají katolíky, aby se dali naočkovat, jen dokresluje tento ďábelský chaos.

Co dál?

Nikomu svůj názor nevnucuji, ale pro mne je jasné, že tato současná podoba Katolické církve je zcela odlišná od té, v níž jsem byl jako dítě a mladý muž zformován. Co z toho plyne? Nic víc a nic méně než to, že katolík, jenž cítí totéž, co já, musí autentickou podobu pravé Kristovy Církve hledat. Najde ji? Ale ano, Pán nikdy nenechá své věrné na holičkách. Oficiální struktura novocírkve fakticky nefunguje, papež dle pokoncilních výkladů je pouze „primus inter pares“ (první mezi rovnými), jeho rozhodnutí nemusí být brána závazně. Co ale funguje, to jsou torza autentické církve, která se drží a mají dorost, ať už jde o tradiční komunity kněží a řeholníků, nebo o kněze ve strukturách oficiální církve celebrující tradiční ritus a věnující se autentické katolické katechezi. Katolík hledající podobu pravé Církve Kristovy si tady může vybrat dle naturelu a dalších okolností. Existují i biskupové hlásající pravou katolickou nauku, i když jsou odstaveni na vedlejší kolej, např. mons. Athanasius Schneider, Carlo Maria Viganó, Jan Pawel Lenga aj.

Díky Bohu je z čeho brát, pravá Kristova Církev žije a má dorost, i když je v současnosti pouhým „malým stádem“. Jenže slíbil někdy Kristus své Církvi něco jiného?

Poznámka