Současná válka na Ukrajině „nespadla z nebe“. Je výsledkem složitého historického vývoje, na němž se podepsalo hlavně 20. století. Mainstreamová média v EU přesně v linii USA a Bruselu vyvolávají v obyvatelstvu ostře protiruskou a proukrajinskou náladu. Samozřejmě vojenský vpád Ruska do cizího státu nutno kategoricky odsoudit, zvláště pak zabíjení nevinných lidí při bombardování a usmrcování nevinných civilistů. Nebudeme tvrdit, že ruská armáda se toho nedopouští, předpokládat to by bylo naivní, neboť v moderní době v každé válce - jak víme z novodobých dějin - zvěrstva páchají obvykle obě strany, i když z jednostranných zpráv našich masmédií nevíme, co je pravda a co lež. Ukrajinská strana podporovaná NATO a EU publikuje údajná zvěrstva Rusů, ti zase to vyvracejí - a český občan odkázaný na mediální zpravodajství aby si hodil korunou, když chce vědět, kdo mluví pravdu a kdo lže. Nicméně naše i světová mainstreamová média a politici lhali už tolikrát a tak drze, nejmarkantněji v (dez)informačních podvodech v době covidového šílenství, že české přísloví „lháři se jen jednou věří“ tady stoprocentně sedí.

Jedno je ale jisté: I ukrajinské ozbrojené síly si počínají bestiálně, i když naše a světová mainstreamová média o tom zarytě mlčí. Kdyby tomu tak nebylo, proč by potom zcela legálně bojovaly v rámci ukrajinských ozbrojených sil pluk Azov a další podobná uskupení, která se hlásí k odkazu prohitlerovské UPA založené známým Stěpanem Banderou? To byli v pravém slova smyslu hrdlořezi, sadistické krvavé bestie, jak ukážeme níže v článku. Nejen Azovovci, ale i oficiální ukrajinská vláda se k těmto krvavým zločincům ostentativně hlásí, za předchozího prezidenta Petra Porošenka byly Banderovi v Kyjevě a dalším pohlavárům UPA postaveny pomníky a vrahové z UPA se dočkali oslavy jako národní hrdinové. O tom informovaly i naše oficiální sdělovací prostředky. Kdo velebí zločince a vrahy, u toho lze předpokládat, že když to uzná za vhodné, bude je v jejich zabijáctví následovat, to je neúprosná a jasná logika.

Tím se dostáváme ke klíčové otázce: Proč si ukrajinské vládní špičky berou za vzor tato sadistická monstra? Proč se neobrátí jako ke svému ideálu k muži, který by nejen poskytl současným Ukrajincům mnoho ušlechtilých inspirací, ale zároveň vyzdvižení na zasloužený piedestal jeho osobnosti by odňalo ruským odpůrcům nezávislé Ukrajiny argument, že ukrajinské politické špičky se hlásí k neonacismu a k banderovským zločinům? Touto postavou, která by po právu měla být prohlášena, byť posmrtně, za opravdového učitele Ukrajiny a její morální vzor, je katolický biskup bl. Hrihorij Chomyšin.

Životní osudy biskupa Chomyšina

Pocházel z ukrajinské selské rodiny řeckokatolického vyznání, narodil se r. 1867 v Hadyňkovicích u Tarnopolu. Tato oblast patřila tenkrát Rakousko-Uhersku. Už v dětství pocítil povolání ke kněžství a také k celibátu (řeckokatoličtí kandidáti kněžství si mohou podle východního Kodexu kanonického práva dobrovolně zvolit, jestli chtějí přijmout svěcení jako svobodní nebo jako ženatí). Studoval v semináři ve Lvově a ve Vídni, kde získal doktorát teologie. Kněžské svěcení přijal r. 1893. Po krátkém pastoračním působení ve farnostech byl rektorem řeckokatolického semináře ve Lvově a r. 1904 vysvěcen na biskupa. Stal se správcem (eparchou) řeckokatolické diecéze v ukrajinském Stanislavově.

Ve své pastorační činnosti musel čelit vzrůstajícímu úsilí pravoslavné církve převést řeckokatolické věřící k pravoslaví. K tomu využívala některé duchovní, kteří vnitřně odpadli k pravoslaví, ale navenek zůstali spojeni s řeckokatolickou církví a postupnými nenápadnými kroky infikovali věřící pravoslavnou naukou. Součástí toho bylo také umělé vyvolávání nepřátelství k tzv. latiníkům, tj. katolíkům římského obřadu. Řeckokatolická církev převzala od latinské adoraci před vystavenou Nejsvětější svátostí, růženec a křížovou cestu. To všechno tito navenek řeckokatoličtí, ale skrytě pravoslavní kněží odbourávali jako tzv. „latinské mravy“. Výsledkem byl zmatek mezi věřícími, kteří často ani nevěděli, jestli jsou řeckokatoličtí nebo pravoslavní.

Biskup Chomyšin toto tvrdě potíral a kněze bojující proti tzv. „latinizaci“ stíhal církevními tresty. Sám propagoval kromě výše zmíněných ještě pobožnost prvních pátků a litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, májové pobožnosti a loretánské litanie. V katechezi velice zdůrazňoval papežství a primát Petrův. Ve své diecézi nahradil východní juliánský kalendář latinským gregoriánským.

Zároveň se také silně exponoval politicky. Na politická témata kázal, publikoval v novinách a psal pastýřské listy. Chtěl, aby politická aktivita se opírala o křesťanské hodnoty. Především byl zapáleným ukrajinským vlastencem, proto r. 1918 podpořil veřejně vyhlášení samostatné Ukrajiny. Tento první ukrajinský stát v dějinách trval ale pouhé dva roky, než ho ruští bolševici připojili k Sovětskému svazu. Navzdory svému ukrajinskému patriotismu však biskup Chomyšin dokázal striktně oddělit náboženskou aktivitu od národnostní. V jednom ze svých článků si stěžoval: „Církev a víra byly podřízeny národnostní otázce a jsou chápány jako pouhý prostředek k cíli.“ Podle něj „bez Božích pravd i nejušlechtilejší lidská činnost není ničím jiným, než prázdným duněním“.

Západní Ukrajina včetně stanislavovské eparchie připadla poté Polsku. Biskup Chomyšin vyzýval k loajalitě vůči obnovenému polskému státu, zároveň ale nevybíravě kritizoval národnostní politiku polských vlád vůči menšinám, protože nebyla spravedlivá. Neustále poukazoval na diskriminaci a útlak, jimž byli Ukrajinci vystaveni. Úřady jim zavíraly ukrajinské školy a upřednostňovaly Poláky v zaměstnání. Biskup Chomyšin nešetřil hořkými slovy, neustále tepal „polskou pýchu“ a bránil ukrajinskou menšinu častými intervencemi na nejvyšších místech. Nezřídka býval i úspěšný.

Radikálně ale odsoudil už v samotném počátku terorismus, k němuž se někteří ukrajinští bojovníci za rovnoprávnost uchylovali. Z jejich různorodých sdružení vytvořil Stěpan Bandera tzv. Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA). Ta zahájila svoji činnost atentátem na ministra polské vlády Pierackého, Bandera byl proto odsouzen na doživotí. Z vězení vyšel po obsazení Polska německými okupanty. Biskup Chomyšin od prvopočátku prohlašoval tyto metody za neslučitelné s křesťanstvím a Božími přikázáními. UPA jej proto označila za „agenta polských úřadů“.

Proti nacistické ideologii

Řeckokatolická církev na západní Ukrajině se ještě za rakouské správy před I. světovou válkou stala národní církví tamních Ukrajinců. To mělo svůj pozitivní dopad, protože křesťanství chránilo nacionální hnutí před zbožštěním národa a státu. Ve 20. stol. však získávaly stále větší popularitu nacionalismy světské a novopohanské, které se octly v příkrém rozporu s křesťanským dědictvím Evropy. Tím se dokořán otevřela brána nenávistnému šovinismu a zbožštění státu, jak názorně ukázal příklad nacistického Německa.

Teroristé z UPA se opírali o nauku Dmitra Doncova, považovaného za jednoho z otců „ukrajinského integrálního nacionalismu“. Dmitro Doncov byl obdivovatelem Adolfa Hitlera a nadšeně šířil jeho Mein Kampf. Odmítal podobně jako Friedrich Nietsche křesťanskou morálku a hlásil se k německému nacistickému novopohanství. Vyzýval k vytvoření nové morálky, která má vychovat „silného člověka“. V Doncovových spisech je silně znát sociální darwinismus. Učil, že „slabý musí zahynout, aby silný mohl žít“. Dále se tam objevují i věty typu „Buďte útočníky a dobyvateli!“, „Příroda nezná humanismus a spravedlnost!“, „Bez násilí a železné bezohlednosti se ničeho v historii nedosáhlo!“ a mnoho dalších v tomtéž duchu.

Učení Doncova získalo žel na západní Ukrajině mnoho přívrženců. Teoretik UPA Mihailo Kolodiňskij napsal: „Je třeba krve, moře krve, je třeba teroru, učiňme ho pekelným… mějme na zřeteli svobodný ukrajinský stát, usilujme o něj všemi prostředky. Nezastavíme se ani před vraždami, loupežemi a žhářstvím. Ve válce neexistuje etika.“

Řeckokatolická hierarchie žel podcenila nebezpečí plynoucí z těchto tezí. Jediným, kdo varoval, byl biskup Chomyšin. I když sám ukrajinský patriot, UPA a její ideologii Doncova a Kolodiňského kategoricky odmítal jako čisté zlo. Takto varoval: „Nacionalismus na sebe vzal pohanského ducha, zavádí pohanskou etiku nenávisti, přikazuje nenávidět všechny, kdo jsou jiné národnosti… Tento otrávený a škodlivý nacionalismus se stal u nás novým náboženstvím podobně jako materialismus u bolševiků… Co je ještě horší, že na pozadí ukrajinského nacionalismu se rýsují určité znaky satanismu… hlásá se zásada, že všechny prostředky včetně těch neetických jsou dovolené, když jde o dobro národa a budování státu… Kdo smýšlí jinak, je považován z nepřítele národa.“

Chomyšin se ukázal jako prorok. Po vypuknutí II. světové války hřímal z kazatelny: „Národní hurápatrioti, šovinisté a krátkozrací politici zavinili hořký úděl ukrajinského národa. Tito lidé si vedli jako šílenci a ne jako vůdci. Oni vyvolali duchovní rozklad v národě, oni podkopali víru a morálku, oni oslepili a otrávili národ. Nadále přivolávají Boží hněv a dospějí k tomu, že nakonec se z kypícího kotle Východu vylije ohnivá láva, která nás může úplně jako národ vyhladit z povrchu zemského.“ Neplatí leccos z toho i pro současnou ukrajinskou politickou reprezentaci?

II. světová válka

V září r. 1939 se rozpoutalo peklo. Zvlášť dramatický byl osud polského obyvatelstva západní Ukrajiny, Haliče a Volyně. Hrůzovládu německé a sovětské totality rozšířila ještě hrůzovláda ukrajinských šovinistů. Došlo k mnoha teroristickým přepadům polských vesnic a vraždění civilního obyvatelstva. Bojůvky UPA začaly obzvlášť řádit po napadení Sovětského svazu Německem v červnu r. 1941. Tamním Polákům a Židům připravily krvavou lázeň nejtěžšího kalibru. Ukrajinští nacionalisté se spolu s německými esesáky aktivně účastnili masakru tisíců Židů u Kijeva v lokalitě Babi Jar. Nejstrašlivější peklo však nastalo r. 1943, kdy UPA sáhla k etnickým čistkám na Volyni a ve východním Malopolsku.

Nad sadismem banderovců zůstává rozum stát. Neděle 11. července r. 1943 vstoupila do polských dějin pod názvem „krvavá neděle“. UPA využila toho, že obyvatelé polských vesnic byli dopoledne jako každou neděli v kostele, proto její každý oddíl si vybral jednu vesnici. Vrahové vtrhli do chrámu, všechny včetně kněze, ministrantů, starých lidí i dětí postříleli - a koho nestačili takto usmrtit, toho dobili bestiálním způsobem, ženy znásilnili, těhotným zaživa vyřízli plod, často jim do břicha ještě zašili kočku nebo krysu, o dalších zvěrstvech, z nichž se člověku dělá nevolno, je lepší pomlčet. 250 římskokatolických polských kostelů zapálili a srovnali se zemí. Během jediného nedělního dopoledne tak bylo bestiálně povražděno cca 20 tisíc lidských bytostí.

Díky Bohu nemalý počet řeckokatolických i pravoslavných duchovních se postavil na odpor těmto bestiálním vrahům. Z kazatelen odsuzovali tato zvěrstva, mnozí ukrývali Poláky a Židy. Někteří svoji odvahu zaplatili mučednickou smrtí. Smutné ale je, že jistá menšina ukrajinských pravoslavných i řeckokatolických duchovních buď ze zbabělosti, nebo z důvodů šovinistického smýšlení, se podílela na těchto zločinech navzdory tomu, že UPA dávala jasně najevo své ideologické odmítnutí křesťanství. Svou vinu na tom nese i ukrajinská řeckokatolická hierarchie, která sice odsuzovala krutosti UPA, ale slovy opatrnými a dvojznačnými, omezujícími se většinou jen na výzvu k respektování 5. Božího přikázání. V tomto směru žel zklamal i lvovský metropolita Andrej Šeptyckij, jinak úctyhodná postava.

Nemlčel ale Chomyšin. Na hrůzostrašné masakry UPA reagoval s opravdovou evangelní nekompromisností. Neúnavně vyzýval ukrajinský národ, aby své aktivity opřel o křesťanské principy. Z kazatelny mnohokrát volal: „Nezabíjej! Krev zabitých volá o pomstu do nebe!“ Vydal dokument, v němž exkomunikoval každého, kdo „v zaslepení a nenávisti prolévá něčí krev“. V pastýřském listu napsal: „Lidé se dopouštějí banditismu a potom umírají jako ukrajinští hrdinové. Připomínám, že banditismus, byť by byl sebevíc ideologicky zdůvodněn, zůstane navždy pouze banditismem.“

UPA byl tento odvážný biskup již dlouho solí v očích. Netroufala si ale na něj, neboť byl velice oblíben u lidu pro svůj asketický život a obětavou štědrost k chudým. Žalovala ale na něj u německého gestapa, které jej chtělo zatknout, jenže už to nestačilo provést, neboť Němci museli utíkat před postupující Rudou armádou.

Mučedník pro Krista a jeho Církev

Biskup Hrihorij sice o vlásek unikl zatčení nacistů, ale nikoli komunistů, kteří přišli po nich. KGB jej sebralo v dubnu r. 1945 a absurdně jej obvinilo „ze spolupráce s UPA“. Měl už 78 let, ale bolševičtí kati neměli slitování. Ve vězení ve Lvově a potom v Kijevě ho mučili, aby se „přiznal“ ke spolupráci s UPA. Zůstal pevný, nepodlehl. Když se jej vyšetřovatel zeptal, co by dělal, kdyby byl propuštěn, odpověděl rázně: „To, co dosud. Budu své stádo bránit před vámi, protože jsem sluhou Kristovým a vy jste jeho nepřátelé!“

Biskup Chomyšin zemřel na následky týrání v prosinci r. 1946 ve vězeňském lazaretu. Papež Jan Pavel II. jej prohlásil blahoslaveným 27. června r. 2001 ve Lvově při své návštěvě Ukrajiny. Bohužel se ale nyní zdá, že tento biskup, světec a prorok ve své vlasti znovu prohrál. Nezávislá Ukrajina je poseta pomníky právě těch hrdlořezů, proti kterým před 80 lety statečný eparcha vystupoval. Oficiální představitelé a dokonce i někteří církevní hierarchové mluví o UPA jako o „světlém vzorci morálního postoje, na němž se tvoří budoucnost“. Proto není divu, že nedávné vydání pamětí biskupa Chomyšina vyvolalo na Ukrajině politickou vlnu nevole.

Dovětek

Bylo ale, jak poznamenáno výše, i hodně ukrajinských řeckokatolických kněží a laiků, kteří zaujali opravdový křesťanský postoj a zaplatili to životem z rukou UPA. Nejznámější je případ faráře ze Žabče Serafina Horoševiče, který ukrýval před banderovci 4 Poláky. Ti, když mu prohledali dům, ho s celou rodinou i s těmi, jimž poskytl ochranu, upálili zaživa v chrámu, který potom srovnali se zemí. Prostý věřící sedlák Semen Herasym z Lučic se zase postavil se sekyrou v ruce na obranu polské rodiny proti bandě, které velel jeho bratr. Byl zavražděn. Taktéž i selka Irena Chruštělová z Těměrice, když držela v náručí malé polské děvčátko a snažila se je chránit před vrahy z UPA a volala: „Je moje, moje, já ji nedám, nedám, nedám!“ Zavraždili ji i s tím dítětem.

Takových srdceryvných příběhů křesťanské i lidské statečnosti bychom z té doby našli spoustu. Je ale frustrující, že oficiální narativ ukrajinských vlád a médií je zcela ignoruje a místo toho vyzvedá naopak zločinné vrahy a kolaboranty s hitlerovci. Biskup Chomyšin jakoby neexistoval a pokud se o něm nějaké médium zmíní, tak negativně jako o „polském agentovi“. Jak ale potom může být tento ukrajinský režim, jenž se ideově opírá o tyto krvavé zločiny, důvěryhodný? Pokud základ ukrajinské státnosti stojí na zrůdách jako Bandera, Kolodiňskij, Suchevič nebo Melnik, tj. na nacistických banditech a hrdlořezech z UPA, a nikoli na šlechetných postavách statečného a svatého katolického biskupa bl. Hrihorije Chomyšina a dalších, potom taková státnost nestojí za nic a stává se naopak hrozbou jak pro vlastní lid, tak i pro okolní země.

A ještě pár čísel. Někdy začátkem března oznámila OSN, že počet civilistů zabitých na Ukrajině po vpádu Ruska činí několik stovek osob (pozn. k 2. dubnu 2022 OSN zvýšila tento odhad na 1417). Jistě, nelze to hájit, zabíjet bezbranné civilisty je vždycky zločin. Jenže počet obětí operací UPA za II. světové války činí podle historiků až 100 tisíc lidí včetně těch nejbezbrannějších, tj. seniorů, dětí, nemluvňat a těhotných žen. Poláků, Židů a také Rusů. Přitom ukrajinská vláda a mainstreamová média pláčou nad současnou genocidou Ukrajinců prováděnou dle jejich narativu Rusy, ale sama se ostentativně hlásí k podstatně horší genocidě prováděné UPA za II. světové války jako k aktům „hrdinství“. Takže - co si máme o tom myslet? Odpověď si nepochybně dá každý soudný čtenář sám.