Vysvětlující poznámka k „Vyznání pravd“

Církev v naší době zažívá jednu z největších duchovních epidemií, téměř všezahrnující zmatení a dezorientaci učitelského úřadu, které se jeví jako vážná nakažlivá hrozba pro duševní zdraví a věčnou spásu mnoha duší. Zároveň je možné pozorovat rozšířenou letargii při výkonu Magisteria (učitelského úřadu) na různých úrovních současné církevní hierarchie. To je zapříčiněno především nedodržováním apoštolské povinnosti – jak připomíná i II. vatikánský koncil – že totiž biskupové mají „bděle odvracet bludy ohrožující jejich stádce“ (Lumen gentium, 25).

Naše doba je charakterizována akutním duchovním hladověním katolických věřících na celém světě po potvrzení těch pravd, které jsou zamlženy, podkopávány a popírány některými z nejnebezpečnějších omylů naší doby. Věřící, kteří trpí tímto duchovním hladem, se cítí opuštěni, a proto se nachází na jakési existenciální periferii. Tuto situaci je naléhavě zapotřebí napravit. Veřejné Objasnění pravd, které se týká těchto chyb, nestrpí žádné další zdržení. Proto si připomínáme následující nadčasová slova svatého Řehoře Velikého: „Náš jazyk nemá být znaven, poté co jsme se ujali hlasatelského úřadu, aby nás naše mlčení neodsoudilo před spravedlivým Soudcem. (…) Lidé, kteří jsou svěřeni do naší péče, opouštějí Boha a my mlčíme. Žijí ve hříchu a my nenatahujeme naši ruku, abychom je opravili“ (In Ev. Hom. 17,. 3.14).

Jako katoličtí biskupové jsme si vědomi naší těžké zodpovědnosti v souladu s napomenutím sv. Pavla, který učí, že Bůh své Církvi dává „pastýře a učitele, aby zdokonalili svaté k dílu služby, k vybudování Kristova těla, dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a poznání Syna Božího, v dokonalého muže, k míře vzrůstu Kristovy plnosti; abychom již nebyli jako děti, kterými pohazuje a zmítá vítr lecjakého učení, v kterém lidská chytrost a prohnanost nastražuje blud. Ale vyznávejme pravdu a rosťme v lásce ve všem k tomu, který je hlavou, Kristus. Z něho celé tělo, spojené a spjaté každým spojem, podle toho, jak je každému údu vyměřeno působit, vzrůstá k své výstavbě v lásce" (Ef. 4,12-16).

Předkládáme toto veřejné Objasnění v duchu bratrské lásky, jako konkrétní duchovní pomoc, tak aby biskupové, kněží, farnosti, řády, laická sdružení a soukromé osoby měli příležitost, ať už soukromě nebo veřejně, vyznat ony pravdy, které jsou v naší době nejvíce popírány nebo překrouceny. Následující slova svatého apoštola Pavla by měla chápána jako napomenutí obracející se na každého biskupa a křesťana naší doby: „Bojuj dobrý boj víry, uchop věčný život, k němuž jsi byl povolán a pro který jsi složil krásné vyznání před mnoha svědky. Nařizuji ti před Bohem, který všechno oživuje, a Kristem Ježíšem, který pod Ponciem Pilátem osvědčil krásné vyznání, abys zachovával příkaz bez poskvrny, bez úhony, až do zjevení našeho Pána Ježíše Krista“ (1Tim. 6,12-14).

Před tváří božského Soudce a ve svém vlastním svědomí má každý biskup, kněz a křesťan morální povinnost podat jednoznačné svědectví o těch pravdách, které jsou v naší době zastřeny, podkopány a popírány. Soukromé nebo veřejné projevy vyznání těchto pravd by mohly iniciovat hnutí na vyznávání a obranu pravdy, stejně jako na odčinění po světě rozšířených hříchů proti víře, hříchů skrytého nebo veřejného odpadu od katolické víry u nemalého počtu kléru a laiků. Při tom je třeba si být vědom, že takové hnutí není o číslech, ale o pravdě, jak to vyjádřil svatý Řehoř z Nazianu uprostřed všeobecného naukového zmatku ariánské krize, že Bůh nemá žádné zalíbení v číslech (srv. Or. 42,7).

Svědectvím nezměnitelné katolické víry se rozpomenou duchovní i věřící křesťané, že „Celek věřících … se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když „od biskupů až po poslední věřící laiky“ dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů“ (Lumen gentium, 12).

Svatí a velcí biskupové, kteří žili v dobách doktrinálních krizí, kéž jsou našimi přímluvci a vedou nás svými slovy, jak činí též slovy sv. Augustina, která směřují k svatému papeži Bonifácovi I.: „Že nám všem, kteří vykonáváme biskupský úřad, je svěřen úřad pastorační bdělosti (i když ty v něm máš zvláštní přednost), dělám při výkonu povinnosti svého úřadu, co mohu, pokud mi jen Bůh ráčí udělí sílu pomocí tvé modlitby“ (Contra EP. Pel. I, 2). V současné mimořádné situaci všeobecného doktrinálního zmatku a dezorientace v životě Církve bude precizní vyhlášení pravd jednotným hlasem pastýřů a věřících bezpochyby účinným prostředkem bratrské a synovské pomoci papeži.

Toto veřejné prohlášení děláme v duchu křesťanské lásky, která se projevuje starostí o duchovní zdraví pastýřů a věřících, to znamená všech členů Kristova těla, Církve, majíce na paměti následující slova svatého Pavla v prvním Listu Korinťanům: „… aby nenastala v těle roztržka, ale aby údy o sebe navzájem stejně pečovaly. A jestliže trpí jeden úd, trpí s ním všechny údy; je-li vyznamenán (některý) úd, všechny údy se s ním radují. Vy pak jste Kristovo tělo a údy, každý svým podílem“ (1 Kor 12, 25-27) a v listě Římanům: „Jako totiž máme v jednom těle mnoho údů a všechny tyto údy nemají touž činnost, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a každý jsme údem jeden druhému. Máme však rozličné dary podle milosti nám udělené: je to proroctví, ať je to úměrné k víře; je to služba, ať se věnuje té službě; kdo učí, ať se věnuje tomu vyučování; kdo má dar povzbuzování, ať povzbuzuje; kdo rozdává, čiň to s prostností; kdo je představený, s horlivostí; kdo prokazuje milosrdenství, s radostností. Láska buď bez pokrytectví. Mějte zlo v ošklivosti, lněte k dobru. V bratrské lásce se vzájemně vroucně milujte, předcházejte jeden druhého v uctivosti. V horlivosti nebuďte liknaví! Duchem buďte vroucí, služte Pánu.“ (Řím 12, 4-11)

Kardinálové a biskupové, kteří podepsali toto „Vyznání pravd“, jej svěřují Neposkvrněnému Srdci naší Paní pod titulem „Salus populi Romani“ („Spása římského lidu“), majíce na paměti zvláštní duchovní význam, který má tato ikona pro římskou církev. Ať celá katolická Církev, pod ochranou neposkvrněné Panny a Matky Boží, “bojuje beze strachu boj víry, pevně stojí v nauce apoštolů a bezpečně kráčí v bouřích světa, dokud nedosáhne nebeského města“ (Preface ze mše ke cti blažené Panny Marie „Spásy římského lidu“).

Kardinal Raymond Leo Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů

Kardinal Janis Pujats, emeritní arcibiskup z Rigy

Tomash Peta, arcibiskup arcidiecéze Svaté Marie z Astany

Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup-biskup z Karagandy

Athanasius Schneider, světící biskup arcidiecéze Svaté Marie z Astany

Vyznání pravd vztahujících se k nejčastějším omylům v životě Církve naší doby

Základ víry

1. Správný význam pojmů „živá tradice“, „živý učitelský úřad“, „hermeneutika kontinuity“ a „vývoj nauky“ obsahuje pravdu, že tyto, i kdyby jimi byly vyjadřovány vždy nové pohledy na poklad víry, přece nemohou protiřečit tomu, co vždy Církev v „téže nauce, v témže smyslu a v tomtéž pojetí“ předkládala (srv. I. vatikánský koncil, Dei Filius, 3. zasedání, čl. 4: „in eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia“).
2. „Smysl dogmatických formulací sám ale zůstává v Církvi pravdivý a neměnný, i když bývá více osvětlován nebo dokonaleji poznáván. Proto je mylný názor, který říká, že za prvé dogmatické formulace (nebo jisté jejich druhy) pravdu neurčují, nýbrž ji jen proměnlivě přibližným způsobem naznačují, a přitom ji znetvořují nebo mění; za druhé udávají pravdy, které se prý musí neustále hledat skrze takzvané přibližné hodnoty. Kdo takový názor přijímá, neunikne jistému dogmatickému relativismu a falšuje pojem neomylnosti Církve, která se vztahuje na nauku a pevné pojetí pravdy v konkrétní formě“ (Kongregace pro nauku víry, Objasnění Mysterium Ecclesiae – o Církvi a její obhajobě proti omylům dneška, 5).

Víra (Credo)

3. „Vyznáváme také, že Boží království, které začíná zde v Církvi Kristově, není z tohoto pomíjejícího světa. Jeho růst nelze zaměňovat s pokrokem civilizace, lidské vědy a techniky. Království Boží znamená, že poznáváme stále hlouběji Kristovo nevyzpytatelné bohatství, že stále silněji doufáme ve věčná dobra, že stále upřímněji jsme přístupni Boží lásce, a že se rozdává stále hojněji milost a svatost mezi lidmi. Usilovná starost Církve, Kristovy nevěsty, o potřeby lidí, a jejich radost a naděje, o jejich úsilí i soužení, není nic jiného než její přání být pro ně zde, aby je osvítila světlem Kristovým a spojila je s Ním, jediným jejich Spasitelem. Tato starost nesmí nikdy znamenat, že Církev se přizpůsobí věcem tohoto světa, anebo že ochabne její živé očekávání Pána a věčného království“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 27). Proto je tedy mylný názor těch, kteří říkají, že Bůh je v podstatě veleben už pouhým zlepšením časných a pozemských podmínek života lidského rodu.
4. Po ustanovení Nové a Věčné smlouvy v Ježíši Kristu nebude nikdo spasen pouhým dodržováním Mojžíšova zákona, bez víry v Krista jakožto skutečného Boha a jediného Vykupitele lidského pokolení (srv. Řím 3,28; Gal 2,16).
5. Muslimové a jiní, kterým chybí víra v Ježíše Krista jakožto skutečného Boha a člověka, třebaže jsou monoteisty, nemohou prokázat Bohu tutéž bohopoctu jako křesťané, tzn. nadpřirozené klanění v Duchu a v Pravdě (srv. Jan 4,24; Ef 3,8) těch, kteří obdrželi Ducha Božích dětí (srv. Řím 8,15).
6. Spirituality a náboženství, které podporují jakékoliv druhy modloslužby nebo panteismu, nemohou být považovány ani za „semena“ ani za „plody“ Božského Slova, protože jsou klamem, který uzavírá své přívržence před evangelizací a věčnou spásou, jak učí Písmo svaté: „Neboť bůh tohoto světa zaslepil myšlení nevěřících. Tak jim nevysvítá zář evangelia Kristovy slávy, který je obrazem Božím“ (2Kor 4,4).
7. Cílem pravého ekumenismu je, aby nekatolíci vstoupili do jednoty, kterou katolická Církev již neporušitelně vlastní, dle Kristovy modlitby, jež je vždy Jeho Otcem vyslyšena, „aby byli jedno“ (Jan 17,11), a kterou Církev vyznává v Krédu: „Věřím v jednu Církev.“ Proto nemůže mít ekumenismus legitimně za cíl vybudovat nějakou církev, která nyní ještě neexistuje.
8. Peklo existuje a ti, kteří jsou zavrženi do pekla na základě smrtelného hříchu, z něhož se nekáli, jsou navěky trestáni Boží spravedlností (srv. Mt 25,46). Nejenom padlí andělé, ale také lidské duše jsou navěky zavrženy (srv. 2Sol 1,9; 2Petr 3,7). Navěky zavržení lidé nebudou vyhlazeni (neshoří), protože jejich duše jsou nesmrtelné, v souladu s neomylnou naukou Církve (srv. 5. lateránský koncil, 8. zasedání).
9. Náboženství zrozené z víry v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího a jediného vykupitele lidského rodu, je jediné náboženství, které je Bohem pozitivně chtěno. Proto je mylný názor, který říká, že stejně jako Bůh pozitivně chtěl různost mužského a ženského pohlaví a rozmanitost národů, chtěl také rozmanitost náboženství.
10. „Naše [křesťanské] náboženství umožňuje navázat skutečný a živý styk s Bohem, který ze své strany nedokáží navázat ostatní náboženství, třebaže i ona, abychom tak řekli, vztahují své ruce k nebi (Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 53).
11. Dar svobodné vůle, kterým Bůh obdařil lidskou osobu, poskytuje člověku přirozené právo volit pouze dobro a pravdu. Žádná lidská osoba proto nemá přirozené právo Boha urážet tím, že volí mravní zlo hříchu, náboženského omylu, modloslužby, rouhání nebo falešného náboženství.

Boží Zákon

12. Osoba, která je ospravedlněna, má nezbytnou sílu s Boží milostí naplňovat objektivní požadavky Božího zákona, protože všechna přikázání Boží jsou pro ospravedlněného možná. Když milost Boží ospravedlní hříšníka, působí silou své přirozenosti odvrácení od všech těžkých hříchů (srv. Tridentský koncil, Dekret o ospravedlnění, kap. 11; kap. 13).
13. „Věřící musí uznávat a zachovávat specifické mravní předpisy, které vyhlašuje a jimž učí Církev ve jménu Boha, Stvořitele a Pána. (…) Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou neoddělitelné od zachovávání přikázání starozákonní Úmluvy, která pak byla obnovena krví Ježíše Krista a darem Ducha Svatého“ (Jan Pavel II., Veritatis splendor, 76). Podle nauky téže encykliky je mylný názor těch, kteří „věří, že mohou ospravedlnit jako morálně dobrá i vědomá rozhodnutí k určitým skutkům, jež se příčí přikázáním Božího a přirozeného zákona“ (tamtéž).
14. Všechna přikázání Boží jsou stejně spravedlivá a milosrdná. Proto je mylný názor, který říká, že poslušností vůči Božímu zákonu – jako např. k šestému přikázání, nezcizoložíš – může člověk zhřešit proti Bohu, morálně škodit sobě samému, nebo zhřešit proti jiné osobě.
15. „Žádná okolnost, žádný cíl ani žádný zákon na světě nemůže nikdy ospravedlnit nějaký čin, který je ve své podstatě nedovolený a nesprávný, protože odporuje zákonu Božímu, vepsanému v srdci každého člověka, hlásanému Církví a poznatelnému také rozumem“ (Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 62). Existují mravní principy a mravní pravdy, které jsou obsaženy v Božím zjevení a v přirozeném mravním zákoně, jež zahrnují negativní zákazy absolutně zakazující určité způsoby jednání, jelikož tyto skutky vzhledem ke svému objektu vždy představují těžké bezpráví. Proto je mylný názor, že dobrý úmysl nebo dobrý důsledek dostačuje nebo může dostačovat k tomu, aby bylo spáchání takových skutků ospravedlněno (srv. Tridentský koncil, zasedání 6. de iustificatione, č. 15; Jan Pavel II., apoštolská exhortace Reconciliatio et paenitentia, 17; encyklika Veritatis splendor, 80).
16. Ženě, která počala ve svém lůně dítě, je přirozeným i Božím zákonem zakázáno tento lidský život v ní zabít ať už vlastním jednáním nebo pomocí jiných, přímo či nepřímo (srv. Jan Pavel II. encyklika Evangelium Vitae, 62).
17. Postupy, které mají za účinek početí mimo tělo matky, „nelze akceptovat z důvodů morálních, protože oddělují plození od lidského aktu manželského spojení“ (Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 14).
18. Nikdo není mravně oprávněn úmyslně zabít sám sebe nebo přimět k tomu jiné, ani když úmyslem je uniknout utrpení. „Euthanasie je těžké porušení Božího zákona, protože je to vědomé zabití lidské osoby, které je morálně nepřijatelné. Toto učení se opírá o přirozený zákon a napsané slovo Boží, je předáváno církevní tradicí a hlásáno řádným a všeobecným učitelským úřadem Církve“(Jan Pavel II., encyklika Evangelium vitae, 65).
19. Manželství je podle Božího nařízení a přirozeného práva nerozlučitelným svazkem jednoho muže a jedné ženy (srv. Gn 2,24; Mk 10,7-9; Ef 5,31-32). „Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeny k plození a výchově dětí, což je vrchol a koruna manželské lásky (II. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 48).
20. Podle přirozeného a Božího zákona nemůže žádná lidská bytost dobrovolně a bez hříchu užívat svých pohlavních sil mimo platné manželství. Tvrzení, že svědomí může pravdivě a správně dospět k závěru, že pohlavní akty mezi osobami, které vzájemně uzavřely občanské manželství, mohou být někdy mravně správné, žádoucí nebo dokonce přikázány Bohem, přestože jeden nebo oba partneři jsou spojeni svátostí manželství s jinou osobou, je tedy v rozporu s Písmem svatým a Tradicí (srv. 1Kor 7,11; Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, 84).
21. Podle přirozeného a Božího zákona „je třeba vyloučit každé jednání s úmyslem před manželským stykem nebo při něm nebo při rozvíjení jeho přirozených následků zabránit početí – ať se jedná o cíl nebo prostředek“ (Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 14).
22. Každý, ať manžel či manželka, který dosáhl civilního rozvodu se svým manželským partnerem, s nímž je právoplatně sezdán, a uzavřel ještě za jeho života civilní sňatek s jinou osobou, s níž manželsky žije, a s plným vědomím o povaze tohoto jednání a s plným souhlasem vůle se rozhodne v tomto stavu setrvat, se nachází ve stavu smrtelného hříchu, a proto nemůže dosáhnout milosti posvěcující a růst v lásce. Proto tito křesťané, pokud nežijí jako „bratr a sestra“, nemohou přistoupit ke svatému přijímání (srv. Jan Pavel II., apoštolský list Familiaris consortio, 84).
23. Dvě osoby stejného pohlaví, které vyhledávají vzájemné pohlavní potěšení, těžce hřeší (srv. Lv 18,22; Lv 20,13; Řím 1,24-28; 1Kor 6,9-10; 1Tim 1,10; Jud 7). Homosexuální jednání „v žádném případě nemohou být schvalována“ (Katechismus katolické církve, 2357). Proto je v rozporu s přirozeným zákonem a Božím zjevením tvrzení, že tak jako Bůh Stvořitel dal některým lidem přirozený sklon k sexuální touze po lidech opačného pohlaví, dal jiným sklon k sexuální touze po lidech stejného pohlaví a že Bůh zamýšlí, aby se tento sklon za jistých okolností v životě uplatnil.
24. Žádný lidský zákon ani žádná lidská moc nemůže dát dvěma lidem stejného pohlaví právo uzavřít spolu manželství nebo prohlásit takové dvě osoby za sezdané, protože je to v rozporu s přirozeným a Božím zákonem. „Ve Stvořitelově plánu patří tedy vzájemná komplementarita pohlaví a plodnost k samotné povaze instituce manželství“ (Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 3. června 2003, 3).
25. Svazky, které nesou jméno „manželství“, aniž by ve skutečnosti jimi byly, nemohou obdržet požehnání Církve, protože jsou v rozporu s přirozeným a Božím zákonem.
26. Státní moc nesmí zavádět žádné občanské nebo právní svazky mezi dvěma osobami stejného pohlaví, které zjevně napodobují manželský svazek, i kdyby se nenazývaly manželstvím, protože tyto svazky dávají osobám, které v nich žijí, podnět k těžkému hříchu a zapříčiňují velké pohoršení pro ostatní (srv. Kongregace pro nauku víry, Úvaha ohledně návrhu právního uznání svazků mezi homosexuály, 3. června 2003, 11).
27. Mužské a ženské pohlaví, muž a žena, jsou biologickými skutečnostmi, které jsou stvořeny moudrou vůlí Boží (srv. Gn 1,27; Katechismus katolické církve, 369). Jedná se tedy o vzpouru proti přirozenému a Božímu zákonu a o těžký hřích, jestliže se nějaký muž pokouší stát ženou pomocí sebezmrzačení nebo tím, že se za ženu jednoduše prohlásí, nebo jestliže se žena podobným způsobem pokouší stát mužem, nebo jestliže někdo tvrdí, že státní autorita má povinnost nebo právo jednat, jako by takové věci byly nebo mohly být možné a oprávněné (srv. Katechismus katolické církve, 2297).
28. V souladu s Písmem svatým a stálou tradicí řádného a všeobecného Magisteria Církev vždy neomylně učila, že státní moc může legitimně uplatnit trest smrti na zločincích, je-li to skutečně nezbytné pro zachování existence společnosti nebo spravedlivého řádu v ní (srv. Gn 9,6; Jan 13,1-7; Inocenc III., Professio fidei Waldensibus praescripta; Katechismus tridentského koncilu, část III, hlava VI, ot. 4; Pius XII,. Promluva ke katolickým právníkům z 5. prosince 1954).
29. Veškerá autorita na zemi i v nebi náleží Ježíši Kristu; proto jsou státní společenství a všechna ostatní lidská sdružení podřízena jeho království, takže „povinnost vzdávat Bohu ryzí úctu se týká jak jednotlivého člověka, tak i společnosti“ (Katechismus katolické církve, 2105; srv. Pius XI., encyklika Quas primas, 18-19; 32).

Svátosti

30. V Nejsvětější svátosti Eucharistie se uskutečňuje skvělá proměna, totiž celá podstata chleba v tělo Kristovo a celá podstata vína v Jeho krev, proměna, kterou katolická Církev příhodně nazývá „transsubstanciace“ (srv. 4. lateránský koncil, kap. 1; Tridentský koncil, 13. zasedání, 4). „Každý teologický výklad, který hledí vniknout nějakým způsobem do tohoto tajemství, aby zůstal ve shodě s katolickou vírou, musí trvat na tom, že v objektivní realitě, nezávislé na našem duchu, přestane chléb a víno po proměnění existovat, takže od tohoto okamžiku jsou úctyhodným tělem a krví Pána Ježíše“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 25).
31. Formulace, kterými Tridentský koncil vyjádřil víru Církve ve svatou Eucharistii, jsou vhodné pro všechny lidi všech dob a míst, protože jsou „vždy platnou naukou Církve“ (Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia, 15).
32. Ve mši svaté je Nejsvětější Trojici přinášena pravá a skutečná oběť a tato oběť je smírnou obětí jak za lidi žijící na zemi, tak i za duše v očistci. Proto je tedy mylný názor, který říká, že oběť mše spočívá pouze v tom, že lidé přinášejí duchovní oběť modliteb a chval, stejně jako názor, že mše může nebo by měla být definována pouze jako Kristovo dávání se svým věrným za duchovní pokrm. (srv. Tridenský koncil, 22. zasedání, 2).
33. „Mešní oběť, sloužená knězem, zastupujícím mocí svátostného svěcení Krista a jím přinášená na našich oltářích jménem Krista a údů jeho tajemného těla, je skutečně svátostné zpřítomnění oběti Kalvarské. Věříme, že stejně tak, jako chléb a víno, posvěcené Pánem při Poslední večeři, byly proměněny v jeho tělo a krev, které krátce po tom za nás obětoval na kříži, i chléb a víno posvěcené knězem se proměňují v tělo a krev Krista v nebeské slávě. Věříme, přestože se našim smyslům všechno jeví stejně jako před tím, že je zde Pán přítomen způsobem pravým, skutečným a podstatným“ (Pavel VI., apoštolský list Solemni hac liturgia (Vyznání víry Božího lidu), 24).
34. „Nekrvavá oběť, při níž jest Kristus ve stavu oběti přítomen na oltáři, jakmile jsou vyslovena konsekrační slova, je vykonána samým knězem, pokud zastupuje osobu Kristovu, ne však pokud zastupuje osobu věřících. (…) Že však věřící přinášejí oběť skrze ruce kněze, je patrné z toho, že služebník oltáře zastupuje osobu Krista jako Hlavy, obětující jménem všech údů; proto se právem říká, že celá Církev skrze Krista přináší obětní dar. Když se pak říká, že zároveň s knězem obětuje lid, netvrdí se tím, že údy Církve nejinak než sám kněz vykonávají viditelný liturgický obřad – což přísluší jedině knězi Bohem k tomu určenému – nýbrž že spojuje svá přání chvály, prosby, smíru a díkůčinění s přáním či úmyslem kněze, ano, samého nejvyššího Kněze, aby byly podány Bohu Otci při obětování obětního daru a také vnějším obřadem kněze“ (Pius XII., encyklika Mediator Dei, 92).
35. Svátost pokání je jediným řádným prostředkem, kterým mohou být odpuštěny těžké hříchy spáchané po křtu, a podle Božího zákona se musí všichni z takových hříchů zpovídat co do počtu a druhu (srv. Tridentský konci, sezení 14., kán 7).
36. Podle Božího zákona nesmí zpovědník za žádných okolností porušit zpovědní tajemství. Žádná církevní autorita nemá moc jej zprostit svátostné pečeti a je naprosto mimo kompetenci státní moci něco takového nařídit (srv. Kodex kanonického práva 1983, kán. 1388 § 1; Katechismus katolického náboženství 1467).
37. Podle vůle Kristovy a neměnné církevní Tradice nesmí být svátost Eucharistie podávána těm, kteří veřejně žijí ve stavu objektivního smrtelného hříchu, a svátostné rozhřešení nesmí být uděleno těm, kdo odmítli přizpůsobit se Božímu zákonu, i kdyby se jejich neochota týkala jenom jedné závažné materie (srv. Tridentský koncil, 14. sezení, č. 4; Jan Pavel II., Dopis velkému penitenciáři kardinálu Williamovi W. Baum z 22. března 1996).
38. Podle trvalé Tradice Církve nesmí být svátost nejsvětější Eucharistie podávána těm, kteří popírají nějakou pravdu katolické víry či dávají najevo, že jsou přívrženci některého heretického nebo oficiálně schismatického křesťanského společenství (srv. Kodex kanonického práva 1983, kán 915; 1364).
39. Zákon, kterým jsou kněží zavázání zachovávat dokonalou zdrženlivost v celibátu, pramení z příkladu Ježíše Krista a patří k ustavičné apoštolské tradici dle neustálého svědectví církevních Otců a římských papežů. Z tohoto důvodu nesmí být tento zákon v římské církvi zrušen a zaveden dobrovolný kněžský celibát na regionální ani celocírkevní úrovni. Trvale platné svědectví Církve konstatuje, že zákon kněžské zdrženlivosti „nevyjadřuje žádná nová přikázání; tato přikázání mají být dodržována, jelikož byla od některých opomíjena částečně z nevědomosti nebo lenosti. Přece však tyto zákony sahají až k apoštolům a byly pevně stanoveny Otci, jak stojí psáno „Nuže tedy, bratři, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisemʼ (2Tes 2,15). Ve skutečnosti jsou mnozí, kteří pohrdnutím nařízeními našich dřívějších otců porušili svou troufalostí cudnost Církve a následovali vůli lidí neobávajíce se soudu Božího“ (Papež Siricius, dekretále Cum in unum z roku 386).
40. Podle vůle Krista a božského zřízení Církve mohou obdržet svátost svěcení pouze pokřtění muži (viri), ať už v úřadu biskupském, kněžském nebo jáhenském (srv. Jan Pavel II., apoštolský list Ordinatio Sacerdotalis, 4). Mimo to je mylný názor, že jenom ekumenický koncil může definovat tuto záležitost, protože učitelská autorita ekumenického koncilu není rozsáhlejší než autorita římského papeže (srv. 5. lateránský koncil, 11. zasedání; 1. vatikánský koncil, 4. zasedání, kap. 3, č. 8).

Kardinal Raymond Leo Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů

Kardinal Janis Pujats, emeritní arcibiskup z Rigy

Tomash Peta, arcibiskup arcidiecéze Svaté Marie z Astany

Jan Pawel Lenga, emeritní arcibiskup-biskup z Karagandy

Athanasius Schneider, světící biskup arcidiecéze Svaté Marie z Astany