Jedním z hlavních témat papeže Benedikta XVI. byl soulad víry a rozumu, a nejen to, nýbrž i závislost lidského rozumu na stvořitelském Rozumu Božím neboli Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra rozumu neodporuje, jako by tyto dvě věci byly srovnatelnými partnery na stejné úrovni. Lidský rozum je však spíše omezeným a omylným světlem, které vyvěrá z prvotního, všeobjímajícího světla od Boha, jenž je zároveň zdrojem života, lásky, svobody a moudrosti.

Lidé proto mohou být doopravdy rozumní a svobodní jen tehdy, když svůj intelekt a vůli podrobí tomuto světlu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zjevení zahrnuje a pozvedá všechny funkce rozumu. Bez tohoto světla jsou lidé odsouzeni k temnotám svévole, smršti iracionálních pudů a nakonec k šílenství nihilismu.

Jinak řečeno, jestliže ve víře nepřijmeme Boží zjevení, které přirozené světlo našeho myšlení očišťuje a pozvedá, je náš vlastní rozum předurčen být sám sobě zkázou. Odmítnutím či opuštěním víry podkopáváme rozum u samotného zdroje. Ti, kdo se namáhají, aby vyčistili prostor své mysli, a domnívají se, že ve vědecké a technické zdatnosti naleznou jakousi sekulární spásu, si nakonec sami na sobě ověří vážná slova našeho Pána Ježíše Krista o démonovi, který nalezne svůj dům „prázdný, vymetený a vyzdobený“, přibere si k sobě „jiných sedm duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam“ (Mt 12,43-45).

Nejsou snad Američané, Kanaďané, Britové, Australané a mnozí jiní svědky právě tohoto, když jejich milovaná vlast stále větší rychlostí míří k pošetilosti – ba šílenství – nespoutaného liberalismu, jenž ve své neukojitelné touze po egu bez duše a svobodě bez věrnosti odmítá poslouchat rozum i přirozenost?

Pro „osvícence“ posledních staletí byla Katolická církev velkou nepřítelkyní rozumu, pokroku, svobody. Zahalena temným rouchem středověkých předsudků usilovala o zotročení lidí svými dogmaty a nařízeními, pohrdajíc dobrem nefalšované přirozenosti. Tak se to aspoň jevilo Jeffersonovi či Voltairovi.

Z pohledu jednadvacátého století, kdy se prvně zdá, že velké množství lidí není schopno uznat neotřesitelné výsledky platného sylogismu ani například normálnost heterosexuální lásky, natož s nimi souhlasit, je líbezně ironické, že jedinou baštou a obhájkyní integrity přirozenosti a dobrodiní samotného přirozeného rozumu je ve stále větší míře katolická tradice.

I když uznávám, že umění racionální argumentace vymírá, počet potenciálních posluchačů se snižuje a apel na rozum nikdy nemůže být výhradní metodou přístupu či posledním slovem – kdyby jen proto, jak moudře poznamenal Pascal, že „srdce má důvody, o nichž rozum nic neví“ – přesto často uvažuji o tom, že tato doba a epocha je přesně ten správný čas pro velké oživení katolické apologetiky.

Pozor, katolické: neboť existuje odrůda apologetiky, která je právě teď velmi populární a která se specializuje na umění používat citáty vytržené z kontextu a vyostřené rozdíly a vypouštět mraky nicneříkajících řečí, nevychází však z liturgické, asketické a asketicko-mystické hloubky katolicismu – z věcí, které nacházejí největší odezvu v srdcích věřících a poskytují jim onen sensus Catholicus, jehož pomocí dokážou s duchovní vytříbeností rozlišit, co je pravdivé, dobré a krásné, a opak odmítnout. To, co potřebujeme, není apologetika suché argumentace, nýbrž je třeba všestranně se vystavit zářivé skutečnosti víry, s níž se setkáváme především v tradiční liturgii Církve a v bohatství solidního i subtilního církevního umění.

V sázce je víc než kdy dřív: ohrožena je nejen víra, ale i rozum. Křesťanská víra je vysmívána jakožto naprosto iracionální, když ve skutečnosti jde o nejvyšší a suverénní rozum – Boží rozum –, což chápaly nejlepší mozky za poslední dva tisíce let. Když se o to budeme snažit, může tuto krásnou rozumnost začít vidět i naše vlastní mysl. Oceňovat a živit dar rozumu, stejně jako dar víry, je naše povinnost vůči našemu Pánu i vůči nám samým, abychom byli v nitru duševně zdraví a tak mohli hlásat zdravý rozum světu tvrdohlavě rozhodnutému se zbláznit.

Protože my moderní lidé jsme neustále v prostředí, kde nás rozptylují smartphony, e-maily, Facebook, Twitter a kdovíco ještě přijde, může tato práce se zaplňováním mysli dobrými věcmi jít ztuha, a proto je nutná vytrvalost. Oněch sedm démonů, o nichž hovořil náš Pán, by rádo vidělo prostor vaší mysli „prázdný, vymetený a vyzdobený“ posledními výstřelky a módními trendy, ale vy už víte, že poddávat se jejich přáním není nejlepší. Vybavte svou mysl solidní pravdou, jíž žádní démoni – ani jejich bezděční lidští zajatci – nedokáží odporovat.

Zdroj: Faith and reason are under attack. The Catholic Church must defend both.