Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla.

C. S. Lewis napsal: „Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“

Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.

Světla jedno po druhém zhasínají – ať to má podobu celonárodního odpadlictví jako v Německu či Anglii, protináboženských revolucí a státní brutality jako ve Francii a Rusku, nebo dusivého komfortu světa hypnotizovaného technikou či vlků, kteří pasou ovce, a ovcí, které bloudí nocí. V éře Druhého vatikánského koncilu nakonec v Církvi nastala zima, jakou nikdy dřív nepoznala.

Nedávno jsem četl, že v roce 1914 měla ruská [pravoslavná] církev 54 457 kostelů a komunistickým pronásledováním tento počet poklesl na 6 800. Napadlo mě: neplatí něco podobného i o pokoncilní katastrofě? Neblahé aggiornamento (zesoučasnění, aktualizace Církve v moderním světě) bořilo svatostánky a teď zabedňuje dveře kostelů všude v západním světě. Předávání víry je rozředěné, znečištěné, v mnoha případech jednoduše pokleslé. Především bohoslužba se změnila téměř k nepoznání, až na těch pár kostelů, které se drží tradice. Jak říká historik Henry Sire: „V dnešním klimatu se mnohé známky neúcty, které začaly jako excesy a pak byly promptně dovoleny, považují za samozřejmosti a generace vychovávaná v neznalosti skutečné modlitby Církve se naučila výtvor Pavla VI. považovat za normu.“

Jestliže většina katolíků stále tápe v temnotě, pokud se týče toho, k čemu došlo v liturgii, teologii, spiritualitě, katechezi, prostě ve všem během Druhého vatikánského koncilu a po něm, kdo jim může dávat vinu? Je pravděpodobné, že o čemkoli z toho slyšeli při výuce náboženství nebo v kázání? Proto jsou ti, kteří svou víru berou vážně, pochopitelně zmateni tím, k čemu velkou rychlostí dochází za papeže Františka: nemají žádný duševní ani duchovní rámec, v němž by jim to dávalo nějaký smysl. Jak jsme dospěli do okamžiku, kdy papež Katolické církve oslavuje Luthera a zve luterány ke svatému přijímání, za potlesku zednářů pěje chválu na „bratrství“ a uzavírá dohodu, která Církev podřizuje čínské komunistické straně? Duchové let 1517, 1717 a 1917 sestoupili na Vatikánský pahorek a usídlili se tam.

Tradicionalistická kritika současného pontifikátu a celého směru, který mu dláždil cestu, je naštěstí stále známější. Stále větší počet katolíků otevírá oči, opouští své mylné předpoklady a připravuje se na velké soužení a očišťování, které nás čeká – vlastně už je tady.

Řekněme to otevřeně: prožíváme další dobu temna¹, jen je tentokrát mnohem temnější než první kolo. Lidé se přesto domnívají, že jsme v pohodě, protože máme techniku a komfort. No a co? To z nás dělá (pamětihodnými slovy T. S. Eliota) „technobarbary”. Dokážeme nadělat větší škody rychleji – a potom je sledovat ve zprávách nebo si je přehrát znovu v podobě videohry.

Tento druh nepřirozeného způsobu života Západu, včetně jeho církevních projevů, nemůže přežít. Odporuje všem zákonům zdravého růstu: je to mrtvě narozené dítě. Katolická víra nepřežije v hájemstvích kardinálů Tobina či Cupicha, Soronda a Marxe, nýbrž na mnoha místech, většinou skromných a malých, kde se víra stále upřímně věří a žije.

Zdroj: Civilized man is reverting to barbarism…and Catholic leaders are not calling him back

Poznámky: