Za komunistických dob jsme byli zahlcováni tvrzeními, že prý „Katolická církev byla spojencem vykořisťovatelských tříd a podílela se na sociálním útisku chudých…“, dále že prý „obhajovala kapitalistické vykořisťování a stála na straně bohatých…“.

Jaká je pravda? Víme jedno: V důsledku dědičného hříchu našich prarodičů v ráji nelze předpokládat vznik dokonale spravedlivé společnosti, kde by neexistovaly křivdy nejrůznějšího druhu. Kdykoliv se někdo pokusil takový stát vybudovat, skončilo to pokaždé krvavou hrůzovládou, dokladem v novověku jsou koncem 18. století jakobínská diktatura za Francouzské revoluce nebo ve 20. století komunistická a nacistická totalita se svými hekatombami nevinných lidských životů, dnešní neomarxistický globalismus a enviromentalismus (falešný zápas za lepší životní prostředí) směřuje rovněž ke krvavé totalitě, jak napovídá současný sanitární teror kvůli podvodné pandemii covidu. Katolická nauka proto pokládá každou ideu a každý pokus vytvořit zde na zemi ještě před příchodem Ježíše Krista k poslednímu soudu dokonale spravedlivý systém za nerealizovatelnou utopii, která může v konkrétní praxi být pro člověka velice nebezpečná, neboť dává příležitost zločineckým individuím typu Robespierra, Lenina, Trockého, Stalina, Hitlera, Maa, dnes Gatese a Schwaba aj.

To však neznamená, že se máme jako katolíci vůči konkrétním křivdám a nespravedlnostem chovat pasivně, to by bylo v rozporu s Kristovým přikázáním lásky k bližnímu. Církevní autority se vždycky vyjadřovaly ve prospěch těch nejslabších a nejchudších. Ve starověku bránily čerstvě narozené a také nenarozené děti proti údajnému „právu“ otců usmrtit je, když jim překážely, prosadily zákonné ustanovení, že otrok je člověk na stejné úrovni s jeho pánem a proto nesmí být beztrestně zabit nebo v případě nemoci a stáří ponechán bez pomoci, rovněž tak se mnoho papežů a biskupů vyslovovalo proti útisku chudých bohatými, nejostřeji sv. Jan Zlatoústý.

Ve středověku Církev dbala na to, aby šlechta plnila své povinnosti vůči poddaným, zvláště se jednalo o jejich vojenskou obranu před napadením a o pomoc v případě živelných katastrof nebo při úmrtí živitele rodiny. Velkými zastánci chudých proti násilí bohatých byli na počátku 13. století papež Innocenc III., v 16. století sv. Pius V. a v 17. století bl. Innocenc XI.

Nástup kapitalismu v 18. a 19. století nejenže neodstranil křivdy, které existovaly ve středověkém lenním systému, ale naopak vytvořil nové, ještě horší. Ve středověku venkovan-nevolník měl přece jen doživotně zajištěnou práci a zaopatření u svého feudálního pána, byť často velmi skromné, navíc sám měl doma alespoň malé hospodářství s produkcí základních potravin. Zrušení nevolnictví v 18. století umožnilo svobodné stěhování vesnického obyvatelstva do měst. Byli lákáni nabídkami práce v manufakturách a továrnách, ale nemohli se nijak bránit proti mzdovému diktátu zaměstnavatele, který jim často dával plat, za nějž neuživili rodinu, stejně tak je zákon nechránil před svévolným propuštěním z práce, k čemuž docházelo až příliš často. Mnozí proto hladověli, dokonce i hladem umírali, a bydleli na ulicích, protože neměli prostředky na zaplacení bytu. Osvícenské vlády rušily v hojné míře kláštery a tím i charitativní zařízení, jež vedly. Z toho důvodu církevní instituce nebyly už schopny poskytnout pomoc všem potřebným.

Katolická církev se proti této nespravedlnosti ozývala od samého počátku. Není pravdou, jak neustále opakují její odpůrci i mnozí tzv. „progresivní katolíci“, že prý Církev reagovala pozdě, protože Marxův Komunistický manifest byl napsán r. 1848, zatímco sociální encyklika papeže Lva XIII. „Rerum Novarum“ až r. 1891.

Už r. 1791 papež Pius VI. (tedy skoro 60 let před Marxem) odmítl spolu s odsouzením Francouzské revoluce i tzv. Chapelierův zákon, jenž legalizoval neomezenou moc zaměstnavatelů vůči zaměstnancům jak ve mzdových, tak i v pracovních záležitostech. Papež bl. Pius IX. (1846-78) ve svých veřejných projevech se nejednou zastal chudých dělníků proti velkým podnikatelům. Dbal na sociální spravedlnost v Církevním státě, který přetvořil podle rady svého francouzského přítele a jednoho z prvních průkopníků katolické sociální nauky bl. Fréderika de Ozanama. Proto také v Církevním státě za vlády tohoto pontifika na rozdíl od jiných zemí nikdo nehladověl a kdo se octl v těžké životní situaci, nalezl zaopatření v četných charitativních zařízeních.

Zhruba od poloviny 19. století dochází k mohutnému rozvoji katolické sociální nauky, zaměřené především na ostrou kritiku tehdejšího kapitalismu a zároveň na varování před nebezpečím socialismu a komunismu. Ve Francii kromě zmíněného bl. Ozanama patřili k zastáncům dělnictva Albert de Mune a Louis Veuillot. V Německu se neohroženě postavil za práva pracujících vrstev mohučský biskup Wilhelm von Ketteler, jenž býval často zván jako řečník na dělnická shromáždění. Právě on je zakladatelem odborů, nikoli Marx a Engels. Podobně si počínal v Anglii kardinál Edward Manning, neúnavný obránce anglického i irského proletariátu. Ketteler i Manning byli taktéž osobními přáteli papeže Pia IX.

Rozdílnost v chápání sociální spravedlnosti u zakladatelů marxismu a u katolických hodnostářů vyplývá mj. i ze srovnání jejich osobního života. Marx, okázale se vydávající za zastánce vykořisťovaného dělnictva, žil rozmařile a luxusně jako příslušník bohaté buržoazie, podobně i Engels, který – ač v teorii nenáviděl „kapitalistické vykořisťování“ a chtěl ho zničit – byl ve skutečnosti zámožným podnikatelem v textilním průmyslu a tudíž „vykořisťovatelem“, není také známo, že by se v jeho provozovnách dařilo zaměstnancům lépe než jinde. Navíc oba zakladatelé marxismu žili sexuálně nemravně, Marx se choval bezohledně vůči své ženě, kterou přivedl úplně na mizinu. Oč nesrovnatelně výše stojí uvedený biskup Ketteler, teoretik katolické sociální nauky a zastánce dělnictva, který žil asketicky, spával na slamníku a často i nejedl, protože finance na živobytí rozdal potřebným. Podobně též bl. Adolph Kolping, německý kněz a sociální teoretik, stejně tak v Anglii kardinál Manning. Papež bl. Pius IX. rovněž proslul nejenom svojí pomocí chudým, ale i asketickým a skromným životem, kdy často nebylo v jeho domácnosti nic k jídlu než starý sýr.

Katolická sociální nauka se tedy rozvíjela po celé 19. století přímo úměrně s rozvojem průmyslu a početním nárůstem dělnictva. Vykrystalizovala r. 1891 velkolepou encyklikou papeže Lva XIII. „Rerum Novarum“ (dále jen RN), na niž navázaly potom další papežské dokumenty až do r. 1991, kdy papež Jan Pavel II. vydal na toto téma encykliku „Centesimus Annus“ (dále jen CA).

Jak se staví tito papežové k tvrdému a bezohlednému kapitalismu své doby? Lev XIII. v RN čl. 33 píše: „…je třeba především vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vyděračů, kteří nezřízeně zneužívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží. Je to proti spravedlnosti a lidskosti, aby se požadovalo tolik práce, že by se přílišnou námahou otupoval duch a vyčerpávalo tělo…Je tedy potřebí při denní pracovní době dbát na to, aby se neprodlužovala na víc hodin, než snesou síly dělníků.“ V čl. 16 a 17 potom říká: „Povinnosti týkající se majetných a zaměstnavatelů: nesmějí považovat dělníky za otroky…Mezi nejdůležitějšími povinnostmi zaměstnavatele je, aby dával každému, co mu podle spravedlnosti patří… Ošidit někoho o povinnou mzdu je velkým hříchem, který svolává svým křikem hněv z nebe…Konečně ať se bohatí lidé pečlivě vystříhají toho, aby chudým nějak škodili na majetku násilím, lstí nebo lichvářskými úroky; a to tím spíše, že chudí nemají dost prostředků, aby se proti křivdám a bezmocnostem nějak bránili.“ A v čl. 34 stanoví: „…mzda musí stačit na to, aby se z ní skromný a poctivý dělník uživil. Když však dělník, dohnán nutností nebo ze strachu před ještě horším zlem, přijímá mzdu nižší, kterou, ač nechce, přijmout musí, protože mu ji zaměstnavatel vnucuje, je to stejné jako podrobovat se násilí, proti němuž protestuje spravedlnost.“

Na tuto výzvu k sociální spravedlnosti a k obraně chudých navázal r. 1903 sv. Pius X. ve své nástupní encyklice „E Supremi Apostolatus“ a r. 1931 Pius XI. encyklikou „Quadragesimo Anno“ (dále jen QA). Tam v čl. 57 papež píše: „…je třeba bohatství rozdělit tak, aby bylo dobře postaráno o obecné blaho celé společnosti. Tento zákon sociální spravedlnosti zakazuje, aby některá třída vylučovala z podílu na statcích jinou třídu. Proviňuje se tedy proti zákonu spravedlnosti třída bohatých, která… považuje za spravedlivý řád ten, v němž jí připadá všechno a proletářům nic…“ A v čl. 71 Pius XI. říká: „Především se má dělníku poskytnout mzda dostatečná k tomu, aby mohl uživit sebe i svou rodinu…“ Další jeho slova jakoby přímo odpovídala dnešku: „Nejnápadnější je skutečnost, že se v současné době nejen bohatství, ale i úžasná moc a despotická hospodářská diktatura soustřeďuje v rukou několika málo lidí…Tuto ekonomickou nadvládu vykonávají zvláště ti, kdo jsouce držiteli a pány finančního kapitálu, vládnou i nad úvěrem a neomezeně rozhodují, komu se má půjčit a komu nikoli….takže bez jejich příkazu se nikdo neodváží ani vydechnout….Toto nahromadění moci a sil…je přirozeným důsledkem neomezené svobodné soutěže, jež ponechává naživu pouze ty životaschopnější, jinými slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí…“ (QA čl. 105-107).

Jan Pavel II. o 60 let později varuje před nekritickou euforií z tvrdého a nespoutaného kapitalismu těmito slovy: „Marxistické řešení ztroskotalo, ve světě však nadále existuje vyčleňování ze společnosti a vykořisťování…Proti těmto jevům Církev důrazně pozvedá svůj hlas. Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě…Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto problémech byť i jen zmiňovat…“ (CA čl. 42).

Zároveň ale všechny tyto papežské sociální encykliky, které tvoří pilíř katolické sociální nauky, odsuzují tvrdými slovy komunismus a jakékoliv snahy zestátnit, znárodnit a socializovat výrobní prostředky. Lev XIII. v RN čl. 8 říká: „Lidstvo praxí všech věků posvětilo soukromé vlastnictví, protože je v plném souladu s lidskou přirozeností a napomáhá k pokojnému a klidnému soužití… Toto právo schválila i autorita zákonů Božích, které co nejdůrazněji zapovídají třeba jen pouhou žádost po cizím majetku…“ A Pius XI. píše: „Socialismus, ze kterého se stal komunismus, v teorii i praxi sleduje dvojí cíl: nejostřejší třídní boj a zničení soukromého vlastnictví. Za tímto cílem nejde jen skrytě a oklikami, ale otevřeně a s použitím všech prostředků, včetně hrubého násilí… Když se zmocní vlády, je neuvěřitelné a strašné, jak ukrutně a nelidsky jedná…“ (QA čl. 112).

Principy katolické sociální nauky jsou tedy následující: Soukromé vlastnictví výrobních prostředků a soukromé podnikání jsou základem veškerého ekonomického života. Zestátnění, znárodnění, socializace apod. jsou pouze jinými slovy pro označení krádeže, jíž se marxisté v dějinách dopouštěli. Církev řadou dokumentů odsoudila marxistický socialismus a komunismus jako věroučnou herezi. To však neznamená, že jeho ekonomické teorie o společném vlastnictví výrobních prostředků je ochotna akceptovat. Nemůže, neboť za nimi vždycky vězí krádež, čili hřích proti 7. a 10. Božímu přikázání.

Pokud někdo namítá, že tzv. socialistický společenský řád je „spravedlivější“ a že komunisté vyřešili sociální otázku, tak stačí poukázat na hladomory v sovětském Rusku mezi světovými válkami, v 60. a 70. letech v komunistické Číně a v současnosti v Severní Koreji, jimž padly za oběť miliony lidí, zatímco vládnoucí bolševická smetánka si užívala luxusního života.

Zároveň ale Církev nezavírá oči ani před opačným extrémem, jímž je tvrdý a nespoutaný kapitalismus, který v zájmu zisku nebere žádný ohled na poctivé zaměstnance. Tady musí zasáhnout stát v jejich prospěch. To se ve vyspělých zemích Západu stalo po II. světové válce, kdy zásluhou mj. i katolických politiků, inspirovaných sociální naukou Církve (Adenauer, De Gasperi, de Gaulle…) byly prosazeny zákony, jež poskytují každému, kdo chce poctivě pracovat, jistotu slušného a důstojného života.

Bohužel ve 21. století je toto opět minulostí. Neomarxistická hnutí a jejich genderová ideologie popírající rozdíly mezi pohlavími usilují o rozbití rodiny, která je základní buňkou společnosti. Částečně toho již bylo dosaženo, což nese s sebou opět další sociální křivdy a nespravedlnosti, jež se na bohatém Západě čím dál křiklavěji projevují. Masové potraty vedou k demografické krizi, kdy hrozí, že další generace pracujících již nebude schopna na principu mezigenerační solidarity platit na důchody svých rodičů a prarodičů, rozbité a neúplné rodiny s matkami samoživitelkami se propadají čím dál víc do bídy. To vše je sociální důsledek neomarxistického genderismu. K tomu ještě nutno připočíst podporu homosexuálních vztahů a snahy postavit je legislativně na stejnou úroveň s řádným heterosexuálním manželstvím. Sociální otázka proto dnes téměř splývá s obranou tradiční rodiny ve smyslu katolické nauky.

Neomarxismus zcela ovládl politický a ekonomický život. Již dávno neplatí, že v západních zemích je „svoboda“, zatímco v komunistických státech „diktatura“, jak jsme to vnímali před rokem 1989. Zákony komunistické Číny právě tak jako zákony tzv. demokratických států umožňují (v Číně dokonce u třetího těhotenství přikazují) vraždit nenarozené děti, sílí rovněž tlak na legální zabíjení starých a nevyléčitelně nemocných lidí v rámci tzv. eutanazie přesně podle vzoru nacistického Německa. Pronásledování zastánců nenarozeného života a monogamní heterosexuální rodiny má tytéž parametry jako v bývalých komunistických státech: vězení, vyhození z práce, psychické zastrašování.

Od března r. 2020 ukázal neomarxistický tzv. globalismus svoji pravou tvář: kvůli viru se smrtností pár promile jsou celé státy zavírány do lockdownů, což jsou fakticky domácí vězení. Malé a střední podnikání je tak postupně likvidováno, vlastnictví výrobních prostředků, obchodů a bank se postupně přesouvá do rukou několika jedinců, čímž se stírá rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. V socialismu soukromé vlastnictví těchto komodit neexistovalo a spočívalo v rukou státu, který kontrolovalo několik málo jedinců, již směli bohatství tohoto sektoru využívat právě tak, jako dnes nadnárodní mocné lobby á la Gates, Schwab, Soros atd. Povinné testování pochybnými PCR testy, které nic neřeší, sužují obyvatelstvo, stejně tak povinné roušky a zejména pak vnucované, někde dokonce povinné očkování, jež je pro katolíky nepřijatelné kvůli vazbě na potraty, nehledě k prokazatelným negativním zdravotním následkům vedoucím v mnoha případech k úmrtí. Kdo se ozve nebo odmítá respektovat očividně stupidní sanitární nařízení, je trestán tvrdými pokutami a vyhazovy z práce. Obyvatelstvo světa se až na malé výjimky (Švédsko, Bělorusko, Tanzánie) octlo v celoplanetárním koncentráku.

A jaká byla reakce Katolické církve? Očekávali bychom právem, že bude v sociální oblasti podobná jako v případě Lva XIII., Pia XI. nebo Jana Pavla II., o čemž hovoříme výše. Jenže ona za papeže Františka je plně solidární se sanitárním terorem vlád a nadnárodních farmaceutických a jiných ekonomických lobby. Podobné je tomu i u absolutní většiny světového episkopátu, výjimku tvoří pouze známá jména biskupů Vigana, Schneidera, Lengy, Stricklanda a ještě pár desítek dalších. Očekávali bychom právem, že církevní autority odsoudí sanitární totalitu (termín biskupa Athanasia Schneidera) stejně tvrdě jako Pius XI. a Pius XII. nacistickou a komunistickou, jenže z jejich úst naopak vycházejí výzvy k respektování zločinných nařízení včetně těch, která zavírají kostely a znemožňují věřícím účast na tom nejcennějším, tj. mši sv. Předseda COMECE (biskupská konference EU) kardinál Jean Claude Hollerich dokonce požaduje po všech biskupských konferencích jednotlivých států, aby pouštěli na bohoslužby pouze očkované.

Takže kdy zklamala Církev v řešení sociální otázky? Jak toto budou v budoucnosti historikové hodnotit? Nikoliv, za pontifikátů papežů 19. a ještě i 20. století (konkrétně Jana Pavla II. a Benedikta XVI.) nezklamala, k obrovskému selhání došlo až nyní, za papeže Františka. Tím více se proto musíme modlit – a také ozývat nejen proti mocným tohoto světa, ale i proti těm, kteří jim přisluhují na nejvyšších místech v samotné církvi.

Použitá literatura:

• Buehlmeyer Carl: Die Kirchengeschichte I-III, Paderborn 1959
• Krajski Stanislav: Pius IX., pogromca liberalizmu, Warszawa 2000
• Malý Radomír: Podporovala Církev kapitalistické vykořisťování?, Immaculata 4/2005