Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?

Církevní tradice vždycky chápala svůj vztah ke světské moci dle příkladu sv. Jana Křtitele. Když vládce dával veřejné pohoršení nebo když vyhlašoval zákony odporující přirozenému mravnímu zákonu a Božím pravdám, dobří pastýři cítili povinnost ozvat se i za cenu oběti vlastního života. Sv. Jan Křtitel odvážně řekl tetrarchovi Herodovi Antipovi: Není ti dovoleno mít tuto ženu – a přišel o hlavu. Božský Spasitel se veřejně postavil proti nesmyslným rituálním předpisům, jimiž předáci izraelského národa sužovali prostý lid – a skončil na kříži mimo jiné i kvůli tomu.

Následování příkladu Krista a jeho předchůdce Jana Křtitele v této věci mnoha papeži, biskupy, duchovenstvem i laiky se vine jako zlatá niť celou historií Církve. Sv. Ambrož v Miláně ve 4. stol. zabránil císaři Theodosiovi ve vstupu do chrámu, poněvadž se dopustil v Soluni nespravedlivého krveprolití, jeho současník byzantský patriarcha sv. Jan Zlatoústý vystupoval proti císařskému dvoru na obranu utiskovaných poddaných – a skončil ve vyhnanství. V 7. stol. byl mučen, odsouzen k smrti a nakonec odeslán do exilu i papež sv. Martin I., když se vzepřel nároku císaře Konstanse II. vyhlašovat dogmata a vnucovat Církvi herezi monoteletismu (tj. že Kristus má pouze jednu přirozenost, božskou, nikoli božskou i lidskou zároveň). Do exilu musel na nějakou dobu v 9. století další papež sv. Mikuláš I., když odmítl legalizovat cizoložství lotrinského krále Lothara.

U nás se moravský metropolita sv. Metoděj o málo let později dostal do konfliktu s knížetem Svatoplukem, poněvadž se nezdráhal veřejně kárat jeho promiskuitní život. Pražský biskup sv. Vojtěch v 10. stol. odešel po konfliktu s knížetem Boleslavem II. z Čech, protože se nehodlal smířit s pohanským způsobem života mocných a s jejich podporou obchodu s otroky. Papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. zemřel ve vyhnanství, neboť se postavil proti nárokům římskoněmeckého císaře Jindřicha IV. rozhodovat o nominaci biskupů a opatů. V Polsku v 11. stol. krakovský biskup sv. Stanislav ze Szczepanowa a v Anglii ve 12. stol. canterburský arcibiskup sv. Thomas Beckett byli světskými vládci zavražděni, protože kárali jejich veřejné hříchy a odvážně čelili jejich úsilí poručníkovat Církvi.

Všichni tito jmenovaní papežové a biskupové jednali proti „duchu doby“, který vyzvedával údajná „práva“ panovníka diktovat Církvi svou vůli s tím, aby duchovenstvo se nevyjadřovalo k nemravnému životu vládců nebo k jejich neetickým nařízením na újmu poddaných. Tak si počínala i naprostá většina těch papežů a církevních hodnostářů, kteří se nesetkali kvůli tomu s pronásledováním, papež Innocenc III. např. na počátku 13. stol. pranýřoval anglického krále Jana Bezzemka, jenž se stal tyranem lidí.

V novověku reprezentace Církve v této linii pokračovala. Papež Klement VII. v 16. stol. dopustil raději, aby celá anglická církev odpadla od jednoty s Římem, než by souhlasil s nemravným postulátem krále Jindřicha VIII. na rozvod s řádnou manželkou Kateřinou a nový sňatek s Annou Boleynovou, i když renezanční „duch doby“ přál sexuálnímu hedonismu. V 16. stol. papežové Pavel III., sv. Pius V. a jejich nástupci v dalších staletích se vyslovovali ostře proti otroctví indiánů a černochů, ačkoliv se jednalo také o „ducha doby“. V 16. a 17. stol. sv. Pius V., Klement VIII. a Innocenc X. vystupovali na obranu obviněných z čarodějnictví, i když toto masové pohanské šílenství převládlo ve většině států Evropy, taktéž i generální inkvizitor Desiderio Scaglia.

V 18. stol. určovalo „ducha doby“ osvícenství a svobodné zednářství. Papežové rázně proti těmto zvrácenostem vystupovali, především Klement XI. a Benedikt XIV. Pius VI. radikálně odsoudil zvěrstva Francouzské revoluce, jež připravila především věrným katolíkům krvavou lázeň ve Vendée i jinde. Po obsazení Říma napoleonskými vojsky byl deportován do Francie, kde zemřel na zámku Valence. Neuhnul ani o milimetr. Jeho nástupce Pius VII. se rovněž dostal do konfliktu s Napoleonem, mj. i díky svému odporu proti rozvodu tohoto uzurpátora s řádnou manželkou Josefinou a cizoložství s Marii Luisou, dcerou rakouského císaře Františka. I on byl unesen do Francie a držen v internaci na zámku Fontainebleau. Papežové 19. stol. odvážně čelili módním ideologiím liberalismu a socialismu, zejména Řehoř XVI. a především hrdinný bl. Pius IX., který musel r. 1849 na nějakou dobu do dobrovolného exilu do Ghaety, neboť mu šlo o život.

Ve 20. stol. sv. Pius X. pranýřoval tzv. laicismus a odluku Církve od státu ve Francii navzdory popularitě, jaké se těšil tento směr zejména v intelektuálních kruzích. Pius XI. kategoricky odsoudil komunismus a německý nacionální socialismus, Pius XII. zorganizoval navzdory mnoha rizikům velkorysou pomoc pronásledovaným Židům. I pokoncilní papežové navzdory výrokům o „aggiornamentu“ měli odvahu vystupovat v některých situacích proti „duchu doby“, např. Pavel VI. r. 1968 ve své encyklice „Humanae Vitae“ odmítl módní trend sexuální revoluce, Jan Pavel II. zase řadou svých dokumentů a veřejných prohlášení vystupoval energicky na obranu nenarozeného života a nerozlučitelnosti manželství, podobně i Benedikt XVI.

Jenže jak to vypadá s pontifikátem papeže Františka? Má nějaký precedens v historii Církve? Ano, ve 4. stol. papež Liberius se „přizpůsobil“ tehdy dominantní ariánské teologii a odsoudil sv. Athanasia, učitele Církve a velkého obránce pravověrnosti. Podobně si počínal papež Honorius I. v 7. stol, jenž kapituloval před byzantským císařem Herakliem a přijal „v duchu doby“ herezi monoteletismu (srvn. výše). K tomu lze ještě připočíst zbabělé chování papeže Klementa V. na počátku 14. stol., jenž se podvolil francouzskému králi Filipovi IV. Sličnému a souhlasil s upálením templářů a likvidaci tohoto rytířského řádu, rovněž tak bychom mohli ještě uvést souhlas papeže Innocence VIII. z 15. stol. s trestáním údajného čarodějnictví smrtí. Jinak nenajdeme v dějinách Církve takové chování papežů ve vztahu ke světské moci a dobovým trendům, které by bylo srovnatelné s chováním současného papeže Bergoglia a jeho kapitulantstvím před současnou globalizací, neomarxismem, covidistickou a vakcinační diktaturou.

V duchu tradice Církve, jak jsme se ji snažili výše nastínit, by bylo naopak záhodno, aby papež a Vatikán jednoznačně pranýřovali genderistické tendence směřující k uznání jednopohlavních svazků, sexuální promiskuity a vícera pohlaví. Místo toho se setkáváme s tím, že papež jmenuje do vedoucích dikasterií kurie stoupence těchto směrů. Očekávali bychom právem, že se zastane nerozlučitelnosti manželství a postaví se za monogamní rodinu a její nezastupitelnost, on ale vydává dokument Amoris laetitia a další vyjádření, jež toto všechno zpochybňují, a staví se tak do stejné linie s „duchem doby“. Máme právo žádat, aby papež odsoudil současný náboženský a mravní relativismus a synkretismus, on ale nejenom umístil v aule Pavla VI. Lutherovu sochu, ale uspořádal přímo ve Vatikáně rouhačskou ceremonii s pachamamou a pronesl v Abú Dhabí blasfemická slova, že Bůh si „přeje různost náboženství“. To jsou jen ty nejzávažnější doklady Františkovy kapitulantské linie ve vztahu k duchu tohoto světa, který odporuje Bohu a Kristovu království.

Vrcholu dosahuje toto „aggiornamento“, které už zdaleka není „zdnešněním“, o němž blouznil Jan XXIII, nýbrž totální kapitulací před duchem tohoto světa, v současné covidistické a vakcinační diktatuře, kdy ministát Vatikán má smutné prvenství v uplatňování psychického teroru proti nenaočkovaným. Navzdory pokryteckým Bergogliovým výzvám k sociálnímu cítění a ohleduplnosti jsou ve Vatikánu nekompromisně vyhazováni z práce zaměstnanci, kteří se odmítají dát naočkovat. Činí tak přitom především z důvodu svědomí, neboť nechtějí se podílet na spolupráci, byť tzv. vzdálené, se zlem potratů, neboť nelze popřít souvislost tzv. vakcín s nimi. Papež František naproti tomu přijímá na audienci prezidenta USA Bidena, potratového zločince, aniž mu jediným slůvkem vytkne jeho jednání (jak nebetyčný rozdíl proti sv. Ambrožovi!), ba dokonce souhlasí i s tím, aby mu při mši, jíž se ve Vatikáně účastní, bylo podáno sv. přijímání a pochválí jej, jaký je prý „dobrý katolík“. Do vatikánské Akademie věd a Akademie pro život bylo už nominováno několik radikálních zastánců potratů, např. pověstný Jeffrey Sachs.

Tak hanebná kapitulace hlavy Církve a naprosté většiny světového episkopátu před duchem tohoto světa, který tentokrát má podobu bezbožecké vakcinační totality a sanitární diktatury, nemá opravdu v dějinách Církve obdoby a není srovnatelná ani s odsouzeníhodným chováním výše zmíněných výjimek mezi papeži. Na základě nadpřirozeného pohledu na dějiny je nutno současný pontifikát hodnotit jako nejhanebnější jidášskou zradu Církve, k jaké kdy v průběhu její dvoutisícileté historie došlo.

Její pošramocenou čest zachraňuje pouze hrstka statečných hodnostářů známých jmen: arcibiskup Carlo Maria Viganó, biskup Athanasius Schneider, arcibiskup Jan Pawel Lenga, američtí biskupové Thomas Tobin, Joseph Strickland, Salvatore Cordileone a ještě by se našli další, o nichž toho příliš nevíme, protože málo publikují, případně vůbec. Díky Pánu také za to, že nemalá část katolíků věrných Tradici, duchovních i laiků, odmítá vakcinaci a její teror. Jsme sice „malé stádce“, jenže Spasitel začínal s ještě menším. Proto neztrácejme naději, modleme se, důvěřujme a bojujme!