Lockdowny a další omezení v rámci proticovidových opatření vlád zasáhly také výraznou měrou náboženský život a Církev. Právem lze mluvit o „covidové perzekuci“. Jenže ta by nebyla možná a myslitelná bez dřívějších „předcovidových“ podkladů, bez pronásledování ještě před epidemií covidu. 21. století se vyznačuje jeho nárůstem, jak potvrzují i zprávy nadnárodních organizací zabývajících se touto problematikou.

Komunistické státy

Dvě komunistické diktatury uplatňují dnes krvavé represe vůči křesťanům. Na prvním místě Severní Korea, kde jsou jakékoliv náboženské obřady zakázány a je přikázán pouze státní kult komunistické strany a jejího vůdce Kim Čong una. Křesťané za vyznání své víry jsou odváženi do koncentračních vyhlazovacích táborů, které málokdo přežije. O pravé podstatě severokorejského režimu vypovídá svědectví jedné katoličky, jíž se složitou cestou podařilo dostat za hranice. Vyprávěla, že když byla školou povinným dítětem, tak jí doma rodiče večer předčítali z Písma sv. Ve škole žákům jednou učitel rozdal papíry a řekl: „Děti, zahrajeme si takovou hru, ale rodiče o tom nesmějí vědět, bude to pro ně překvapení, proto jim nic neříkejte. Napište na papír, co večer doma před spaním čtou a podepište se.“ Hrdinka příběhu, aniž něco zlého tušila, napsala, že rodiče čtou bibli. Tentýž den večer vtrhli do jejich bytu tajní policisté, při domovní prohlídce Písmo sv. skutečně našli, otce i matku zatkli a dívce řekli: „Teď už své rodiče nikdy v životě neuvidíš.“ Dali ji do dětského domova, kde jí vymývali mozek, ona si ale přesto uchovala zbytky víry rodičů ve svém srdci a po dosažení dospělosti nalezla cestu k emigraci.

V komunistické Číně je sice oficiálně náboženský kult povolen, ale se silnými omezeními a tvrdými zásahy státu do vnitřního života jednotlivých denominací. Katolická církev je rozdělena na oficiální tzv. Vlasteneckou katolickou církev, jejíž biskupové byli r. 1958 vysvěceni navzdory nesouhlasu Sv. stolce, a v ilegalitě působící Římu věrnou církev. Biskupové, kněží a věřící této ilegální církve jsou zatýkáni a odváženi neznámo kam, mnozí se již nevrátili a navždy zmizeli. Tzv. Vlastenecká katolická církev plně podporuje komunistický režim včetně jeho politiky jednoho dítěte v rodině (dnes již dvou) a dokonce v 90. letech vydala prohlášení, že žena, když podruhé otěhotní a nejde podle nařízení vlády na potrat, „těžce hřeší“. Je odporné, že tyto apostaty r. 2018 papež František legalizoval a jejich biskupy uznal. Stalo se tak v rámci navázání diplomatických styků Vatikánu s Čínou. Katolíci věrní Sv. stolci a pravé nauce byli hanebně hozeni přes palubu. Asi není náhodou, že jedním z vatikánských diplomatů, který to vše připravoval, byl smutně proslulý exkardinál Theodore McCarrick, který z pověření papeže Františka do Číny jezdil, ačkoliv již tehdy byly známy jeho skandály zneužívání bohoslovců a mladých hochů.

Po podepsání dohody Vatikánu s Čínou komunistické úřady v náboženském pronásledování přitvrdily. Z kostelů oficiální Vlastenecké církve musely být odstraněny kříže a mladým lidem do 18 let byla zakázána účast na bohoslužbách. Každá farnost má povinnost ustanovit svou vlastní „ochranku“, která legitimuje příchozí u chrámových dveří, jestli mají 18 let. Nyní podle zpráv www.pch24.pl vydaly úřady další nařízení, že kněží musejí „mít lásku ke komunistické straně“, pokud ji prý nebudou dostatečně projevovat, odejme se jim státní souhlas k výkonu duchovenského působení.

Kuba a Vietnam, další komunistické země, uplatňují vůči křesťanům zhruba tutéž politiku jako u nás před r. 1989: bohoslužby jsou legální, ale věřící zakoušejí diskriminaci ve veřejném životě, mimoliturgické náboženské aktivity se trestají.

Muslimské státy

Režimy uplatňující podle koránu právo šária si ve svém pronásledování v ničem nezadají s komunistickými tyraniemi Číny a Severní Koreje. Nejhorší je situace v Saudské Arábii (která mimochodem je pevným spojencem USA), kde je křesťanský kult úplně zakázán a za vyznání víry může být udělen trest smrti, např. když náboženská policie (tato instituce je v zemi oficiální) najde u někoho růženec nebo bibli. Ve většině jiných muslimských států jsou křesťanské denominace sice trpěny, ale za přísných diskriminačních opatření. Konverze z islámu ke křesťanství se trestá buď smrtí nebo dlouholetým vězením. Některé mohamedánské vlády též skrytě nebo veřejně podporují teroristické organizace typu Al Kajda, Islámský stát, Boko Haram aj., které křesťany vraždí. V Nigérii např. s „požehnáním“ vlády probíhá genocida katolického obyvatelstva za mlčení světových mainstreamových médií, totéž nyní začíná i v Mosambiku. Z Pákistánu je dostatečně známý případ Asie Bibi, křesťanky odsouzené k smrti za údajné rouhání se prorokovi Mohamedovi, jež spočívalo ve výroku, že „Mohamed nezemřel za spásu lidí, ale Kristus ano“. Silná medializace případu nakonec přiměla pákistánský Nejvyšší soud rozsudek smrti zrušit, Asia Bibi mohla poté s rodinou odcestovat. Muslimské teroristické organizace uplatňují svoji krutost a vraždění křesťanů i v západní Evropě, jako dokazují v nedávných letech případy útoků na katolické kostely v Paříži i jinde.

Relativně nejtolerantnější vůči křesťanům jsou právě ti muslimští vládcové, které mainstreamová média označují nepravdivě jako „zrůdy“, konkrétně syrský prezident Bašár Asád, který není ortodoxním mohamedánem. Katolická církev pod jeho vládou není téměř v ničem omezována a může svobodně vykonávat své poslání.

Demokratické státy Evropy a Ameriky

Tyto země, které se honosí svojí „náboženskou svobodou“, ve skutečnosti stupňují perzekuci křesťanů, především Katolické církve. Navenek sice mohou katolíci naprosto svobodně vysluhovat liturgii a organizovat různé náboženské akce, zakládat školy a spolky, mít svá média, formálně mohou vykonávat jakoukoliv profesi, ale u pravověrných katolíků dochází stále častěji ke konfliktům se státem a společností kvůli otázkám potratu, homosexuality a LGBT. Hanebnou roli tady hrají též někteří představitelé pokoncilní církevní hierarchie, kteří se katolíků, obětí pronásledování kvůli svému odvážnému postoji, nejen nezastanou, ale někdy dokonce se postaví na stranu soudců, případně se sami pasují do této role. Přesně toto byl případ belgického docenta filozofie z katolické univerzity v Lovani Stéphana de Merciéra, který rozdával studentům brožurky proti potratům, jež sám napsal. Za to byl přímo na základě intervence kancléře univerzity bruselského kardinála Josepha de Kesela propuštěn, neboť prý postupoval „necitlivě vůči jinak smýšlejícím“. Když si poté našel nové místo vyučujícího na jezuitském učilišti, postaral se kardinál Kesel, aby byl vyhozen i odtud.

Ve Francii středoškolský profesor dějepisu Phillippe Isnard, praktikujcí katolík, vysvětloval studentům mravní nepřijatelnost potratů – a za to byl okamžitě propuštěn, neboť prý „nepředložil alternativní stanovisko, aby si studenti mohli sami vytvořit svůj názor“. To se stalo ještě za „pravicové“ vlády Nicolase Sarkozyho. Ministr školství zaslal všem středním školám v zemi směrnici, že Isnard nikde ve Francii nesmí být přijat do školských služeb. Místní církevní představitelé mlčeli, nezastali se jej.

Mlčeli i tehdy, když dnes už zesnulý opat benediktinského kláštera v Le Baroux (celebroval pouze tradiční liturgii) mons. Gérard Calvet se nechal připoutat řetězy na potratové klinice v Grenoblu a modlil se tam, aby tak vyjádřil svůj protest proti vraždění nenarozených. Byl za to odsouzen k podmíněnému trestu vězení.

V Kanadě dvě známé aktivistky na obranu nenarozeného života Mary Wagnerová a Linda Gibbonsová strávily úhrnem každá několik let ve vězení za to, že navštěvovaly potratové kliniky, rozdávaly ženám čekajícím na potrat růže a prosily je, aby nezabíjely své nenarozené děti. M. Wagnerová říká, že pouze dva biskupové z celé Kanady vystoupili na její obranu. V USA před dvěma lety bylo kvůli stejnému „přestupku“ zatčeno sedm aktivistů, mezi nimi jeden katolický kněz. Zastala se jich pouze menšina biskupů a kněží. U zdravotníků, kteří odmítají vykonávat potraty nebo u nich asistovat, platí sice formálně výhrada svědomí, jenže je čím dál méně respektována. Ve Švýcarsku např. jsou čerství absolventi medicíny při přijímání za členy Lékařské komory dotazováni na svůj názor na potrat. Když vysloví nesouhlas, nesmějí vykonávat lékařskou praxi.

Ke střetům se státem dochází i v otázce postoje k rodině. Ze všech západních demokratických zemí jsou hlášeny už stovky případů, kdy věřící psychoterapeuti přišli o zaměstnání, protože svým homosexuálním pacientům nabízeli terapii s cílem změny na heterosexualitu. Křesťanským cukrářům a pekařům je odnímána licence, když odmítají péct svatební dorty homosexuálním nebo lesbickým párům, pedagogové všech stupňů jsou propouštěni nebo disciplinárně trestáni, jestliže řeknou nebo napíšou na sociálních sítích, že rodinu tvoří pouze jeden muž, jedna žena a děti.

Západní demokracie zdůrazňují také čím dál agresivněji svůj „laický“ a „nenáboženský“ charakter. Proto už byly zaznamenány stovky případů, kdy letušky, zdravotní sestry nebo sociální pracovnice přišly o zaměstnání, neboť nosily na krku křížek, který po upozornění odmítly sundat. Ve Velké Británii byl dokonce vyhozen z práce řidič kamionu, protože měl v kabině sošku Panny Marie. O místo přišla i sociální pracovnice, jež se v bytě se svojí klientkou na její vlastní žádost pomodlila, ale dospělé děti této ženy si stěžovaly. Zcela jinak se ale úřady chovají k muslimům, ženy ve všech profesích mohou bez problémů nosit džiháb apod. Zároveň narůstá též agresivita proti křesťanským symbolům. Devastace katolických chrámů, ničení křížů a soch P. Marie a světců jsou na denním pořádku.

Ani ve formálně katolické Latinské Americe nemá Církev plnou svobodu. V některých zemích již stovky kněží byly zavražděny komunistickými partyzánskými bojůvkami, v dalších zase jsou u moci levičácké vlády, které vyvolávají konflikty s Církví právě kvůli odlišným názorům na potraty a rodinné hodnoty.

Relativně nejvolněji se katolíci mohou cítit v postkomunistických a postsovětských zemích, které nezdůrazňují v takové míře jako na Západě „laicitu“ a sekularismus. Ani tady však nechybí konflikty. Klasickým příkladem je katolické Polsko, kde v posledních letech přibývá útoků na kostely, sakrální objekty a také na duchovní osoby. Ty narostly v minulém roce v souvislosti s výrokem Ústavního soudu o nelegitimitě potratu z eugenických důvodů, agresivitou vynikají především členové propotratových sdružení. I v Polsku dochází k perzekuci pravověrných katolíků, když se nekompromisně postaví na obranu nenarozeného života nebo za rodinné hodnoty. Z univerzity v Katovicích byla nedávno propuštěna profesorka Ewa Budzińska, protože řekla před studenty, že homosexualita je protipřirozená – a ti si stěžovali. Gynekolog Bogdan Chazan musel opustit svou profesi, poněvadž odmítl vykonat ženě potrat a poskytnout jí adresu jiného lékaře, který by to udělal.

Nicméně přesto je situace ve východní Evropě lepší než na Západě. Čtenáři snad dovolí jednu osobní vzpomínku. Před několika lety jsem byl v Bělorusku a pokud na základě vlastních zkušeností z cizích zemí mám odpovědět na otázku, kde Církev opravdu vzkvétá, tak je to právě tam. Nejsem přitom nekritickým obdivovatelem prezidenta Alexandra Lukašenka. Vytýkám mu, že dosud nedokázal přestřihnout pupeční šňůru spojující jeho a celý stát s komunistickou minulostí, před budovou parlamentu pořád stojí velká socha V. I. Lenina, ulice se jmenují po bolševických zločincích (jedna z hlavních tříd v Minsku nese název Felixe Dzierźynského). Ani Lukašenkova národnostní politika vůči polské menšině není spravedlivá. Rozhodně ale není krutým diktátorem, demokratické mechanismy fungují a opozice je v parlamentu zastoupena.

Paradoxně jsem nepoznal žádný jiný režim s tak vstřícným chováním ke křesťanství a jeho hodnotám. Katolíci tvoří cca 15 procent obyvatelstva, většina je pravoslavná. Všechny fakulty vysokých škol musí ze zákona mít zřízenou kapli, kde jednou za týden pravoslavný kněz celebruje liturgii a je studentům k dispozici ke zpovědi a k osobnímu pohovoru. Na základních a středních školách se sice náboženství nevyučuje, to si pravoslavní i katolíci organizují sami ve farnostech, ale pravoslavní kněží mají právo čtyřikrát během školního roku požádat ve škole v jejich teritoriu besedu s žáky nebo studenty a musí jim být ze zákona vyhověno. Stát vynaložil obrovské finanční prostředky na rekonstrukci bolševiky zlikvidovaných pravoslavných i katolických kostelů. V moderní vládní čtvrti nechal Lukašenko postavit nový pravoslavný chrám. V katolické katedrále hlavního města Minsku se slouží v neděli 12 mší (z toho jedna v tradičním ritu), většina jich je nabita do posledního místečka. Při konsekračních slovech v NOM se používá správné formulace „za mnohé“, nikoli „za všechny“. V zemi působí Bratrstvo sv. Pia X. Ve všední den jsem zavítal do katolického mariánského kostela v centru Minsku, zrovna se sloužila mše, 4 kněží zpovídali a u každé zpovědnice stály dlouhé fronty převážně mladých lidí. To je skutečně kvetoucí církev, jakou dekadentní Západ už nezná. Chrámy jsou ve dne a často i v noci otevřeny – a nikdo si netroufne je znesvětit, neboť za to hrozí tvrdé tresty vězení.

V Bělorusku je též zakázána jakákoliv propagace homosexualismu a LGBT, trestné je šíření pornografie, stát zdůrazňuje monogamní rodinu a její hodnoty. Protipotratové organizace předkládají právě tento rok do parlamentu požadavek na úplný zákaz potratů a je to podporováno údajně i z nejvyšších míst (v Bělorusku je v současnosti potrat legální do tří měsíců za přísných kritérií). Měl jsem v Minsku přednášku na protipotratové konferenci v arcibiskupské rezidenci pod záštitou města, jehož zástupci tam byli přítomni a vyslovili se veřejně na obranu nenarozeného života. Jde o úplně jinou atmosféru než na Západě.

Covidová perzekuce a zrada vedení Církve

Opatření proti koronaviru zruinovala také náboženský život. Vlády především západních zemí využily protikatolických nálad a zavedly omezující nařízení vůči církevním institucím v takové míře, že překonala i komunistické pronásledování. Bohužel je smutnou skutečností, že papež František, Vatikán a biskupské konference většiny států zklamaly na celé čáře. Takovou zradu Krista a jeho nauky nezaznamenáváme nikdy nikde v dějinách.

Papežové se různými dokumenty vždycky vyjadřovali s autoritou Krista k aktuálním problémům z etického hlediska. Biskupové v jednotlivých zemích je následovali. Tato oficiální stanoviska Církve v moderní době, která nepřála křesťanským hodnotám, byla vždy v rozporu se státním a společenským establishmentem, jinak tomu v sekulární společnosti ani být nemohlo. Sociální encyklika Lva XIII. „Rerum Novarum“ r. 1891 a na ni navazující encyklika sv. Pia X. „E Supremi Apostolatu“ r. 1904 nebyly po chuti mocným tohoto světa, neboť poukazovaly na sociální zlořády, za něž oni nesli odpovědnost. Encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“ proti komunismu a „Mit brennender Sorge“ proti nacismu, obě z r. 1937, upozorňovaly na zločiny režimů těšících se popularitě mnoha občanů světa, proto vyvolaly pobouření. Podobně i nástupní encyklika Pia XII. „Summi Pontificatus“ r. 1939 u příležitosti vypuknutí II. světové války rozžhavila německé nacionální socialisty do běla.

Také pokoncilní papežové navzdory nepřijatelným kompromisům s protikatolickým světem se přece jen někdy odvážně vyjadřovali k morálním problémům, Pavel VI. v encyklice „Humanae Vitae“ r. 1968 proti antikoncepci, Jan Pavel II. v exhortaci „Familiaris Consortio“ r. 1981 proti rozlučitelnosti manželského svazku a r. 1995 v encyklice „Evangelium Vitae“ proti potratům.

Toto u papeže Františka a jím jmenovaných hodnostářů výrazně postrádáme. Když vypukla covidová hysterie, katolík právem očekával, že římský pontifik zaujme dle příkladu svých předchůdců stanovisko z morálního hlediska v duchu tradiční nauky Církve, které nebude totožné s postojem OSN, WHO a většiny vlád světa. Nic takového se nestalo, reprezentanti Magisteria poslušně akceptovali všechna nesmyslná a zločinná omezení života občanů. Odvolávali se na vyjádření údajných lékařských odborníků, jenže opomenuli, že tady nejde jenom o medicínský, ale též podstatnou měrou etický problém – a ten jednoznačně „parketou“ Katolické církve je. To, že státy ruinují veškerý ekonomický život, vzdělávací systém, kulturu a náboženství s odvolávkou na epidemii viru s pouhou smrtností 3 promile je z morálního hlediska neomluvitelné a nepřijatelné, neboť platí zásada známá už antickému Hippokratovi, že újma způsobená léčením nemoci nesmí být větší než újma způsobená samotnou nemocí. Lockdowny a je doprovázející antihumánní omezení (povinné roušky, zákazy setkávání, povinné testování atd.) působí opravdu podstatně větší škody než samotný covid, a to nejen ve vztahu k ekonomice, školství a kultuře, ale hlavně přímo ke zdraví obyvatelstva. Nárůst sebevražd v důsledku psychických depresí z lockdownu, infarktů, mrtvic a rakovin kvůli zanedbané lékařské péči je těžkou obžalobou nejen světských, ale i církevních autorit, které s nimi zpívají stejnou píseň. Přitom je dnes už zřejmé a existují stovky studií politicky nekorektních špičkových světově uznávaných lékařských odborníků, že lockdowny a jejich opatření nejen vyvolávají další choroby a úmrtí, ale nijak nesnižují ani covidovou nákazu. Těch několik málo zemí, jejichž představitelé si uchovali zdravý rozum a smysl pro lidskost, např. africká Tanzanie s nedávno zesnulým katolickým prezidentem Johnem Magufulim, Bělorusko, Turkmenistán a částečně i Švédsko a některé členské státy USA (Florida), nikdy nezavedlo lockdown a přitom nemají covidová čísla o nic horší než státy s tvrdým lockdownem, ba velmi často ještě lepší. Už toto musí být signálem pro světové lídry, že lockdown nejenže nefunguje, ale naopak maximálně škodí, a proto je třeba vyvodit z toho důsledky. Jenže nikoliv, oni sledují své vlastní antihumánní cíle byznysu a ustavení „nového resetu společnosti“, o němž sní ředitel Mezinárodního ekonomického fóra Klaus Schwab.

Pokud nezatáhnou za brzdu oni, pak nutno se ptát, proč papež a církevní představitelé nezdůrazní tuto jejich povinnost? Proč nejenže mlčí, nýbrž stále je v těchto opatřeních podporují? Proč naopak ještě vyzývají autoritativně katolíky, aby se dali očkovat vakcínami, které jsou testovány na buňkách dětí zabitých umělým potratem, což znamená podporu zločinného potratového průmyslu? Proč katolíci, kteří mají jasné stanovisko, jsou i uvnitř samotné Církve ostrakizováni? Církev žel od II. vatikánského koncilu se stále více autentickým katolickým hodnotám vzdaluje a za pontifikátu Bergoglia vykročila v tomto směru ještě razantněji než předtím.

Součástí protiocovidových opatření států jsou také zákazy nebo citelná omezení bohoslužeb. Je signifikantní, že nejhorší situace je právě v zemích, kde ještě přežíval masový katolicismus. V Irsku již více než rok nemohou věřící vůbec na mši sv., musí se spokojit pouze s jejím online přenosem. Na Slovensku od ledna až do dubna včetně Velikonoc se rovněž katolíci nesměli účastnit bohoslužeb, v Portugalsku od podzimu až do dubna a od dubna nově také na Maltě. Hierarchie většinou mlčí, a pokud protestuje, tak pozdě a velmi opatrnými slovy, všechna čest výjimkám, jaké představují např. arcibiskup Július Orosch z Trnavy. V Polsku omezili počet lidí, kteří se mohli účastnit velikonočních obřadů, na jednu osobu na 20 m čtver., dosud to bylo 15 m čtver., díky Bohu věřící to masově ignorovali a chrámy byly o Velikonocích nabité k prasknutí. Ministerstvo zdravotnictví hrozilo celonárodní katastrofou, jenže covidová čísla začala právě po Velikonocích klesat.

V těch západoevropských zemích, kde je nedělní frekvence věřících slabá, vlády přece jen s velkými omezeními bohoslužby povolily, nesáhly k totálnímu zákazu, protože by jej musely uplatnit i vůči muslimům – a jejich reakce se bojí. Nicméně pokud někteří duchovní správci „vybočí z řady“, dostanou se do problémů nejen se státními,. ale i s církevními autoritami. Klasickým dokladem je liturgie Bílé soboty sloužená v tradičním (tzv. tridentském) obřadu v kostele sv. Cecilie v Paříži. Vedli ji páteři Marc Guelfucci a Gabriel Grodziski. Na udání tam vtrhla policie a pod záminkou, že nejsou dodrženy hygienické předpisy, především roušky a rozestupy a sv. přijímání se podává jenom do úst, obřad ukončila a oba kněze zatkla. Ti byli sice po pár hodinách propuštěni, ale obviněni z trestného činu „ohrožení zdraví a života lidí“. Pařížský arcibiskup Michel Aupetit se těchto svých diecézních kněží nejen nezastal, ale dokonce vůči nim zahájil kanonický proces, jediným gestem v jejich prospěch bylo jeho vyjádření, že u tradičního obřadu přijímat na ruku nelze. V Londýně zase policie podobným brutálním způsobem ukončila velkopáteční obřady v polském kostele. Tam ale vše dopadlo podstatně lépe, velitelství se nakonec za nepřiměřený zásah omluvilo. Podobných incidentů ve Francii, Velké Británii a v dalších západních zemích je hlášena celá řada. Postoj hierarchie je většinou nemastný neslaný.

To neudivuje, neboť jestliže reprezentace magisteria nezaujala adekvátní postoj k morálně nepřijatelným proticovidovým opatřením hned na počátku, jestliže dokonce svým schválením vakcín získaných umělým potratem nepřímo podpořila i vraždění dětí v mateřském lůně, ačkoliv samotný II. vat. koncil toto nazval „odporným zločinem“ a papež Jan Pavel II. vyzval v encyklice Evangelium Vitae dokonce k občanské neposlušnosti v této věci, potom se nedá očekávat, že by se radikálně zastala svých kněží a věřících, kteří se rozhodli klanět pravému Bohu a nikoli falešnému bůžkovi veřejného zdraví.

Situace uvnitř Katolické církve je tak tristní, jak pravděpodobně nebyla nikdy v minulosti. Jen pár biskupů a jim oddaných kněží a věřících „zachraňuje situaci“. Jsou to jedna a tatáž jména: arcibiskupové C. M. Viganó a J. P. Lenga, biskupové Athanasius Schneider, Tomasz Peta a Joseph Strickland, kardinálové Janis Pujats, R. L. Burke, G. l. Mueller aj. Podle webu LifeSiteNews se jedná zhruba o několik desítek biskupů na celém světě, kteří se staví proti nemorálně vyrobeným vakcínám, lockdownům a dalším projevům sanitární diktatury, a kteří se ozývají proti výprodeji katolické nauky organizované papežem Františkem a jemu oddanými hierarchy. Jsou podobni starozákonním prorokům, kteří také byli ve svém národě v citelné menšině, ale nakonec sám Pán ukázal, že právě oni měli pravdu a nikoli králové a velekněží, proti kterým prorokovali. V tom je síla i jistota nás, pravověrných katolíků současnosti.