„Ve svých 50 letech téměř na vrcholu své zednářské kariéry zažil Maurice Caillet dramatický obrat. V Lurdech při mši svaté poznal Krista v Eucharistii. Pochopil také, že on jako zednář, okultista a bojovník za potraty ve jménu falešné svobody stál na straně civilizace smrti. Rozhodl se vyprávět svůj příběh na zasedání zednářské lóže…“ Tak jeho obrácení popisuje prof. Wojciech Roszkowski ve své knize „Síla konverze“.

Maurice Caillet se narodil 24. září r. 1933 v Talence ve francouzské Akvitánii v ateistické rodině, v níž panovalo silné nepřátelství vůči Katolické církvi a obecně k víře v Boha. Jeho rodiče věřili, že všechny problémy týkající se života a smrti vyřeší věda. Svého syna nenechali ani pokřtít. Od svého dětství věřil Maurice, že člověk je výlučně materiální bytost, výsledek evoluce v darwinistickém smyslu. Po maturitě začal studovat medicínu v Rennes se zaměřením na gynekologickou chirurgii. Byl vášnivým aktivistou tzv. „plánování rodiny“ a pionýrem antikoncepce a potratů v době, kdy to ještě bylo nezákonné.

R. 1956 se oženil a souhlasil navzdory tlaku rodičů s církevním sňatkem. Manželství ale skončilo r. 1968 rozvodem, Caillet poté žil s jinou rozvedenou ženou Claude v nesezdaném partnerství.

Okultismus, spiritismus a reinkarnace

V květnu r. 1968 vstoupil Caillet na doporučení svého přítele do zednářské lóže. Přijímal ho sám velmistr francouzského Grand Orientu Paul Anxionnaz. Lóže v Rennes byla elitní. Při iniciačním rituálu musel pod přísahou slíbit, že pod trestem smrti nevyzradí nikomu žádné její tajemství. Grand Orient patří k nejvíce nepřátelským organizacím vůči Katolické církvi.

7. února liturgický kalendář připomněl papeže bl. Pia IX. Málokterý pontifik se zasloužil o obranu víry před bludnými tendencemi svého století tolik jako on. Svůj boj o zachování pravověrnosti zahájil hned na počátku svého úřadu r. 1846 proslulou encyklikou „Qui Pluribus”. Jde o dokument až bolestně aktuální i dnes. Přitom je zarmucující, že v současnosti právě tyto tendence odsouzené blahoslaveným papežem jsou něčím samozřejmým a dominantním v současné církvi. Texty „o současných bludech a jak jim čelit“ jsou potřebnou dávkou protijedu.

Věda z víry

Současný stav přímo nutí sáhnout znovu ke stránkám „Qui Pluribus”. Ze všech stran slyšíme dnes o nutnosti přizpůsobit křesťanskou víru a morálku „stavu vědeckého poznání“ a nejpopulárnějším filozofickým trendům. V požadavcích „pokrokářů“ zlaicizovaná „věda“ se stává stěžejním bodem a základem. Katolická doktrína byla degradována a potřebuje prý „zdokonalení“ pomocí výdobytků lidského rozumu.

Encyklika Pia IX z r. 1846 však ukazuje, že tato vize je závažným omylem a vzpourou proti náboženství. Principy katolické víry nelze totiž chápat jako nějaké „náboženské koncepce“ – názory podléhající změnám. Jsou totiž jistým a neklamným nástrojem poznání nadpřirozených skutečností. Lidský rozum sám o sobě není schopen je poznat a proniknout, Potřebuje proto Zjevení, kdy sám Bůh k němu promluví o své pravdě. Tímto Božím hlasem je právě katolický poklad víry.

„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si ho „váží“ včetně T. G. Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v jeho Božství nevěřil. D. F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božství Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Ježíš Kristus je historickou osobností

Co konkrétně víme o historicitě Ježíše Krista? Máme tady křesťanské dokumenty, především evangelia a celý Nový zákon a také svědectví křesťanských spisovatelů prvních staletí. Jenže to nestačí. Abychom mohli spolehlivě konstatovat, že Ježíš Kristus je opravdu historickou osobností, nutno se ptát, jestli máme o něm nějaké zmínky i v mimokřesťanských pramenech.

Argentinský kněz P. Javier Olivera Ravasi angažující se publicisticky jako apologeta Církve, vyjádřil své zklamání nad tím, jak věřící i duchovenstvo reagovali na rouhačskou výtržnost psychicky nemocného muže, údajně rumunského původu, v bazilice sv. Petra v Římě. Stěžovali si především na to, že nikdo nepoužil síly, aby rouhači zabránil ničit to, co je věřícím svaté. Teprve policie tohoto člověka zadržela.

V pátek 7. února muž, podle mediálních informací psychicky těžce narušený, zneuctil oltář v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Vystoupil na oltářní menzu, strhl všechny svíčky a ubrus. Tento čin vidělo mnoho návštěvníků baziliky, leč nikdo nereagoval, aby útočníkovi v jeho akci zabránil. Existují z toho i nahrávky.

Právě tato lhostejnost zarmoutila argentinského kněze P. Javiera Olivera Ravasiho, který se označuje jako stoupenec kontrarevoluce a věnuje se apologetické aktivitě. Na sociálních sítích vyslovil údiv nad tím, že se nikdo nepokoušel bránit posvátné místo.

„Je smutné, že žádný muž, který tam byl přítomen, okamžitě nepřiběhl k oltáři, aby s láskou, ale důrazně vysvětlil pachateli, že tak se nemůže chovat,“ napsal na svém profilu v servisu X tento kněz.

„Toto je hereze irenismu, čili pacifismu, která odporuje tomu, co udělal Ježíš ve svatyni nejméně dvakrát z horlivosti o svůj dům,“ dodal tento argentinský duchovní. Připojil ještě do linku nahrávku, v níž vysvětlil, kdy je katolíkovi dovoleno nebo dokonce kdy je povinen použít sílu při obraně víry.

Pravděpodobně dosud většina čtenářů našeho webu neslyšela o iniciativě zvané „Stop genocidě“. Z názvu se dá uhodnout, že se jedná o obranu nenarozeného života, neboť jiná genocida tu (zatím) neprobíhá. Protože považujeme za nutné předkládat veřejnosti všechno, co je dobré, ušlechtilé a křesťanské, a tudíž naráží v této bezbožné novopohanské společnosti na překážky, publikujeme o tomto spolku následující fakta:

Katolicismus a láska k bližnímu

Skutečnost, že teprve křesťanství v plném rozsahu realizovalo lásku k bližnímu ve společnosti, nelze popřít. Pohané vůbec nechápali, proč věnovat láskyplnou péči trvale nemocnému nebo postiženému člověku, proč se zastávat nespravedlivě pronásledovaného, nebo proč prokazovat dobro i tomu, kdo mi ublížil. Muslimové se omezují v projevech lásky k člověku pouze na své souvěrce, buddhisté znají pouze soucit s trpícím.

Církev naproti tomu od prvopočátku budovala nemocnice a charitativní zařízení, kde byla poskytována pomoc potřebným bez rozdílu postavení, národnosti, barvy pleti a náboženského vyznání. Je zde prostě člověk potřebující pomoci – a všechno ostatní musí jít stranou. Charitativní instituce se ve středověké christianitas množily jak houby po dešti. V církevním kalendáři figuruje mnoho jmen světců-apoštolů lásky k bližnímu, kteří byli ochotni položit, a mnozí také položili, své životy pro druhé, aby jim pomohli: sv. František z Assisi, Jan z Boha, Alois, Karel Boromejský, Vincenc z Pauly, Klement Maria Hofbauer, Jan Bosco, Damian Deveuster, Maxmilián Kolbe, Matka Tereza… výčet těchto katolických dobrodinců druhých by vydal na celou tlustou knihu. Můžeme k tomu ještě připojit desítky českých jezuitů, kteří v 80. letech 17. stol. za morové epidemie obětovali své životy při ošetřování infikovaných, když se sami nakazili.

Božský Spasitel nabádal, abychom milovali i nepřátele. Nejen abychom se nemstili, ale prokazovali dobro i jim, když potřebují pomoc: nepřátelům osobním i „ideologickým“, tj. i těm, kdo odmítají pravou víru Kristovu nebo proti ní dokonce zuřivě bojují. Jeden italský socialista v 19. stol. byl šokován, když katolický kněz sv. Don Giovanni Bosco jemu, zapřisáhlému ateistovi a nepříteli Církve, materiálně pomohl poté,co se on octl v bídě, přestože světec sám, jak známo, měl vždycky „hluboko do kapsy“. A náš moravský „tatíček“ Antonín Cyril Stojan, farář, kanovník, poslanec a pozdější olomoucký arcibiskup (1921–3), vymohl státní podporu pro mlynáře, jemuž vyhořel mlýn, i když se jednalo o člověka, který jej pomlouval v novinách. Za první světové války pak i s rizikem, že na něm ulpí podezření z velezrady, neúnavně bombardoval všechny možné instituce, aby dosáhl milosti pro jednoho lékaře obviněného z velezrady a odsouzeného k smrti, zuřivého ateisty, jenž Stojana neustále dehonestoval a sprostě urážel – a to přesto, že dosavadní přátelé a názoroví souputníci odsouzeného dali v zájmu své vlastní bezpečnosti od něho ruce pryč. A mohli bychom v těchto příkladech katolické „lásky i k nepřátelům“ pokračovat.