Známe církevní přikázání: minimálně jednou za rok přistoupit ke svátosti pokání. Jenže je to dostačující? Ruku na srdce: Vzpomeneme si opravdu na všechny hříchy, kterých jsme se během jednoho roku dopustili? Vždyť i na to, co se odehrálo během jednoho měsíce, si musíme pořádně namáhat paměť, natož potom, co se stalo za celý uplynulý rok.

Zpovědní praxe se u nás, jakož i v celé východní Evropě, díky Pánu zatím celkem drží. Na Západě je to jiné. Zpovědnice z kostelů zmizely – a tam, kde ještě existují, slouží jako úložní prostor pro hadry a smetáky, s tím jsem se setkal v řadě chrámů. V 80. letech u mojí rodiny v bytě hostoval jeden holandský kněz, profesor katolické univerzity v Nijmegen, který se chlubil, že u nich zpověď byla nahrazena tzv. „pastoračním pohovorem“, k němuž je nutno se nejméně měsíc dopředu objednat a který může, když si to dotyčný přeje, skončit též udělením svátostného rozhřešení. Hříchy proti 6. a 9. přikázání se však při tomto „pastoračním pohovoru“ vyznávat nesmějí a kněz má zakázáno se na ně ptát, i když ví, že dotyčná osoba žije v trvalém stavu těžkého hříchu. Rozhřešení jí samozřejmě musí udělit. To bylo již v době před nějakými 30–40 lety, dnes bude situace určitě ještě horší.

V souvislosti s demonstrací 3. září na Václavském náměstí spustily naše vrcholné orgány včetně premiéra a spolu s nimi i mainstreamová média masivní propagandistickou kampaň: prý to bylo režírováno Putinovým Ruskem.

Něco podobného s opačným znaménkem jsem v dětství a mládí slýchal a četl často: všichni, kdo projevili kritický postoj ke komunistickému režimu, byli řízeni „americkými imperialisty“. To bylo neomylné „dogma“, jemuž se muselo věřit. Mělo také své oběti. Ve zločinných monstrprocesch 50. let se odsouzení k smrti, např. Milada Horáková, kněží a sedláci z tzv. babické aféry, kdy agent StB úmyslně zavraždil tři komunistické funkcionáře, což se svedlo na odpůrce režimu, a nakonec i samotní komunističtí potentáti v čele se Slánským, kteří upadli v nemilost, přiznávali před soudem, že jednali pod taktovkou „amerických imperialistů“. Toto „doznání“ bylo vynuceno krutým fyzickým a psychickým mučením.

Dnes pro změnu každý nesouhlas s tezemi oficiálního establishmentu je prý vyvolán „ruskými diverzanty“. Přesto ale tady vidíme jeden signifikantní posun. Při vší bestialitě procesů 50. let se naši tehdejší mocipáni namáhali alespoň natolik, aby podložili své lživé dogma o spolupráci obviněných s americkým imperialismem jakýmisi, byť vykonstruovanými (pseudo)důkazy. Ti současní se už o to vůbec nesnaží. Jednají podle zásady Martina Luthera, který, když se ho podřízený ptal, jak má jeho nauku prokázat fakty, odpověděl: „Řekneš prostě, že doktor Luther to tak povídá a kdo s ním nesouhlasí, je osel.“

V Praze se, jak známo, konala v sobotu 3. září demonstrace přes 100 tisíc lidí na obranu národních zájmů proti bruselskému a globalistickému diktátu. Řečníci pocházeli z různých částí politického spektra, od levice po pravici. Vystoupit měl i známý katolický publicista a předseda Akce D.O.S.T. Mgr. Michal Semín, jenže se na něj nakonec, jakož i na některé další připravené řečníky, již z časových důvodů nedostalo. Proto s jeho laskavým souhlasem zařazujeme tento projev, který osvětluje naše národní zájmy z duchovního pohledu pravověrného katolíka, na našem webu:

Stojíme na místě, kde se psaly naše národní dějiny – u památného sousoší pěti patronů naší vlasti. Všichni víme, kdo sedí na koni, ale známe příběhy ostatních čtyř svatých, stojících pod knížetem Václavem? Měli bychom, neboť nám spolu s ním ukazují cestu ven z krize, do níž se stále hlouběji propadáme.

Svatá Ludmilo, oroduj za nás!

Není to jen krize politická, energetická, hospodářská, bezpečnostní, ale také – a troufám si říci, že především – krize ideová, hodnotová, krize duchovní. Bojíme-li se pouze a jenom ztráty životní úrovně, živené spekulativním kapitálem, který stojí i za současnou demontáží starého světa, pak jsme nepochopili, komu a čemu tu vlastně čelíme.

Václavova babička Ludmila symbolizuje tradici, výchovu, vzdělání, rodinu. Chceme, aby nám novodobí šarlatáni měnili genderovou propagandou pohlaví našich dětí? Aby naše děti nebyly vedeny k pravému poznání, ale indoktrinovány destruktivními ideologiemi? Pokud ne, tak alespoň v duchu po mně opakujte: Svatá Ludmilo, oroduj za nás!

Arcibiskup mons. Vincenzo Paglia, prefekt Papežské akademie pro život, odmítá jakoukoliv diskusi o změně současného italského zákona č. 194 umožňujícího potraty. Papežská akademie pro život sice vydala prohlášení, že arcibiskupova slova byla vytržena z kontextu, nicméně vyjádření předsedy vatikánského dikasteria, které má bránit nenarozený život, jsou tak jednoznačná, že nelze mít pochybnosti.

Mons. Paglia totiž v programu italské televize Rai 3 byl dotázán na potraty. Odpověděl, že zákon č. 194 dávající zelenou potratu je “základem sociálního života v Itálii a o jeho legitimitě nelze diskutovat”. Potom sice si stěžoval na demografickou krizi v Itálii, k níž potraty přispěly, ale když se televizní redaktorka v návaznosti na to zeptala, jestli zákon č. 194 by měl být dle jeho názoru podroben veřejné diskusi, odpověděl kategoricky: “Ne, absolutně ne.”

Tato slova, ať už pronesená v jakémkoliv kontextu, jsou jasným postojem tohoto hierarchy. Katolická nauka ovšem učí, že křesťan tváří v tvář hrůze legálních vražd nenarozených dětí má ve veřejných debatách nekompromisně odmítat tento zločin a zákony, které ho umožňují. Když neexistuje reálná možnost potraty zcela zakázat, má se vyslovit alespoň pro zpřísnění zákona s tím, že toto je pouze dočasné a přechodné řešení ve směru úplného zákazu. Jestliže toto platí pro každého katolického věřícího, tím spíše potom pro církevního hodnostáře, který stojí v čele vatikánské instituce, již papež Jan Pavel II. založil právě na obranu nenarozeného života. Mons. Paglia ve svém televizním vystoupení jediným slůvkem potraty neodsoudil.

Mnozí to známe. Bojujeme se svými všedními hříchy a špatnými náklonnostmi, které jsou jejich původcem. Zpovídáme se z toho a modlíme se, aby nám Pán dal sílu nad těmito slabostmi zvítězit. Jenže nedaří se nám, pokroky jsou nepatrné, někdy i nulové. U jiných jsou ale výrazné. Víme o sv. Františku Sáleském, který byl prchlivé povahy, že s pomocí Boží se stal nakonec mírným, laskavým a trpělivým knězem. Ptám se Boha možná i trochu zoufale: Pane, proč jiní ano, ale proč ne já? Přestávám bojovat a rezignuji. Říkám si, že kdoví, jestli jde vůbec o hřích – a když, tak jen polodobrovolný lehký, který snad nestojí vůbec za řeč.

Jenže tím se ocitám v ďáblově pasti. Jakmile nad svými hříchy, byť lehkými, mávnu rukou, může se právě tato lehkomyslnost stát hříchem těžkým, kdy se ztrácí posvěcující milost. Takový postoj totiž uráží Božského Spasitele, neboť On šel na Kalvárii i za můj lehký hřích. I když jím neztrácím posvěcující milost, tak svého největšího nebeského Dobrodince přesto zarmucuji a urážím, když se ho dopouštím. Proto s ním musím stále bojovat modlitbou, postem a sebepřemáháním, i když změna k lepšímu zatím nepřichází.

Nesmím ale propadat zoufalství nebo depresi nad tímto neúspěchem. Nutno mít pořád na zřeteli, že Pán Bůh není ani přísný kantor, ani trenér, ani účetní. Ti všichni měří jenom výsledek a výkon. Když ten se nedostaví, tak přistoupí k negativnímu hodnocení nebo k sankcím. To, že se člověk snažil, neberou v potaz. Tak je to ve světské rovině. Bůh ale měří jiným metrem. On hodnotí na prvním místě právě snahu a opravdové úsilí, nikoli vlastní výkon a výsledek. Proto, i když se mi nedaří být lepší, pokud mám poctivou vůli bojovat se svou slabostí a vyvíjím k tomu patřičné úsilí, mohu si být jist, že Pán bude hodnotit právě toto bez ohledu na skutečný úspěch či neúspěch. Jeho kritéria jsou jiná než kritéria tohoto světa, protože On je milující Otec, Vykupitel a nejlepší Přítel. V tom spočívá opravdová radost katolického křesťana.

Na den 3. září je ohlášená v Praze na Václavském náměstí ve 14 hod. manifestace pod názvem „Česká republika na 1. místě“. Jde o projev českého vlastenectví a obranu národních zájmů proti diktátu nadnárodních globalistů, který neustále nebezpečně sílí, jak názorně ukázala České republice i světu nakomandovaná omezení v době covidového šílenství a jak to nyní demonstrují vlády v souvislosti s rusko–ukrajinskou válkou a nadcházející ekonomickou, zejména energetickou krizí. Je přípustný pouze jeden jediný názor – a to ten, který „předkládají k věření“ premiéři, ministři a mainstreamová média. Kdo zastává jiný, je dezinformátor, manipulátor, šiřitel hoaxů atd., proto mu může být zastaven účet na sociálních sítích nebo jej postihnout i něco horšího.

Jedná se o útok na existenci každého suverénního státu, v Evropě především ze strany Bruselu, tj. orgánů EU, které jsou plně ve službách nadnárodních globalistů. Proto je správné a požehnané, když se opět dostává ke slovu zapomenutý ideál vlastenectví, které se v éře globalismu stalo téměř sprostým slovem. Katolík věrný tradiční nauce s tím nemůže než plně souhlasit, a proto bude bránit rodný jazyk a suverenitu svého státu proti politickému, ideologickému a ekonomickému diktátu globalismu. Demonstraci nebo jakýkoliv jiný projev na podporu tohoto trendu bude považovat za spravedlivou a správnou věc ve smyslu sociální nauky Církve.

Onehdy jsem vytahoval ze schránky proužek papíru, na němž se vyznávala jakási třináctiletá dívčina ze svého životního snu a prosila, abych ji i já prostřednictvím internetu v jeho splnění podpořil. Životním snem oné třináctileté bylo setkání s jistou zpěvačkou, idolem, jak neopomněla dodat.

Každý jsme v jejím věku o něčem snili, někdo měl ty sny ve spojitosti s fotbalem, jako třeba já, někdo bytostně toužil shromáždit co největší počet škatulek od sirek, jiný toužil vidět moře, jiný zase nějakou slavnou osobnost. Tak mě napadlo, o čem tak snila taková Panna Maria.

Zhruba ve stejném věku, v jakém je ta zapálená fanynka, Ji navštívil archanděl a oznámil Jí, že se stane Matkou Boží. Možná byla o malinko starší, ale to teď nehraje roli. Každopádně se v tomto přelomovém okamžiku dějin Boží posel odmlčel a čekal na Mariinu reakci. Teologové to vnímají jako čekání na Mariin souhlas, jako Boží pokorné vyčkávání na souhlas „obyčejné“ Dívky z Nazareta. Co následovalo, všichni dobře víme.

Říká se, že čím srdce přetéká, tím ústa oplývají. Sami na sobě můžeme kolikrát pozorovat, jak často reagujeme zcela nečekaně (i pro nás) na nějaký podnět, ať už slovem, nebo třeba jen gestem. Mariino srdce přetékalo plností milosti, přetékalo láskou k Bohu, naprostou touhou po Něm, po čistotě a pokoře, a proto zareagovala, jak zareagovala. Žádné diskuse, výmluvy nebo námitky, nýbrž jen otázka po tom, jak se má o tuto skutečnost přičinit Ona sama, Ona, Služebnice Páně. „Jak se to stane?“ A žádné hodnocení typu: „Ty jo, to bude hustý…“ Toužila být služebnicí a stala se Královnou. Královnou andělů, Královnou patriarchů, proroků, mučedníků… Královnou naší.

Sv. Maxmilián Maria Kolbe byl mistrem evangelizace. Metodou „vlakové evangelizace" obracel lidi, s nimiž se náhodně setkal ve vlaku, ale stejně intenzivně hlásal Krista masovými sdělovacími prostředky, a to i na misiích v Japonsku. Ve své aktivitě byl radikální a neúnavný. Tento veliký světec ale pochopil, že k porážce nepřátel Církve toto nevystačí. Kromě hlásání evangelia musí katolíci budovat instituce, organizovat se a dbát o morálku ve společnosti. Za odpůrci víry, organizovanými v době sv. Maxmiliána hlavně v zednářských lóžích, stojí totiž kapitál, média a politická lobby. Jejich metodou totiž není politická disputace, ale zkáza mravů ve společnosti.

Takový přístup svatého minority nazval polský autor Piotr Glowacki ve své knize “Co nás učí sv. Maxmilián Kolbe” názvem “zprostředkovaná evangelizace”. Nejde zde pouze o běžné předávání zásad víry, ale o vytváření institucí a sociálních podmínek, které toto hlásání Krista ulehčují a podporují. Jejich význam vynikne, když si přečteme Kristovo podobenství o rozsévači. Jakou úrodu zrno vydá, záleží na půdě, do jaké padne. Mezi lidskými srdci jsou taková, která připomínají skalnatou půdu nebo okraj cesty, ale vyskytují se i taková, která se podobají té úrodné půdě. Nakolik je však lidské srdce připraveno k obrácení, není náhodné. Je to výsledek idejí, jimiž se žilo, společenských poměrů, v nichž se vychovávalo, nebo celkového způsobu života. Právě na těchto činitelích spočívá tzv. “zprostředkovaná evangelizace”, tzn. když vyjmenované vnější podmínky usnadňují a nikoli ztěžují obrácení člověka k Bohu.

Minulí odpůrci Katolické církve, tzn. osvícenci, zednáři, liberálové, nacisté a komunisté dosud pracovali tou metodou, že pranýřovali jednání papežů, biskupů a kněží, které nebylo v souladu s Desaterem. Tyto Boží principy, které jsou též vloženy do lidského srdce jako přirozený mravní zákon, alespoň teoreticky uznávali (konkrétně od 4. do 10. přikázání), i když v praxi je neustále porušovali.

Katolická apologetika však dokázala vždycky tyto útoky vyvrátit tím, že uvedla na pravou míru lži a pomluvy, které nepřátelská propaganda šířila, a zároveň předložila ještě horší jednání odpůrců Církve. Když poukazovali na nemravný život některých papežů a jiných církevních hodnostářů, stačilo prezentovat fakta o jejich ještě horším životě. Když se rozhořčovali, většinou v rozporu se skutečnými fakty, nad násilím inkvizice a upalováním kacířů a čarodějnic, nebylo problémem předložit počty krutě umučených nevinných lidí, především katolíků, kteří odmítli zapřít Krista, za vlády zločinců během Francouzské revoluce a hitlerovské nebo bolševické totality.

Proto dnešní nepřátelé Církve, neomarxisté a globalisté, zvolili jinou taktiku. Netvrdí už, že katolíci porušovali a porušují Desatero, že něco jiného hlásají a něco jiného provádějí, nýbrž prohlašují za špatné a zločinné samotné Desatero – a to ve jménu tzv. lidských práv. Ne těch skutečných, daných člověku Stvořitelem, ale těch uměle vytvořených Božím nepřítelem, která směřují přímo proti Božímu řádu. V USA v některých městech již byly odstraněny pomníky s Desaterem Božích přikázání, neboť prý jsou „symbolem netolerance“.