Nazývali ho „biskupem Ameriky“. Jeho pastýřské listy a promluvy publikované v médiích a na sociálních sítích posilovaly autentickou víru pravověrných katolíků. Patřil k jedněm z nejlepších a nejváženějších biskupů USA, jeho popularita se blížila popularitě proslulého arcibiskupa Fultona Sheena z 50. a 60. let 20. stol. Jeho diecézní seminář v Tyleru v Texasu byl – na rozdíl od většiny ostatních – plný. Charitativní péče v jeho tylerské diecézi vynikající. Nikdo jej nemohl obvinit z nějakého krytí sexuálního zneužívání. Biskup Strickland osobně žil zbožně, skromně, bezúhonně, a obětavě se věnoval všem, kdo potřebovali pomoc. Lze bez nadsázky říci, že tak má vypadat správný pastýř podle Srdce Ježíšova, mons. Strickland se stal vzorem pravého katolického hierarchy.

Jenže papež František smýšlel jinak. Mons. Strickland totiž vždycky hájil pravou nauku Církve – a nebál se kritizovat i její samotnou viditelnou hlavu, když s ní nebyla v souladu. Už r. 2015 zaujal kritický postoj k adhortaci Amoris Laetitia otevírající dveře podávání sv. přijímání osobám žijícím ve smilstvu a cizoložství. Za covidového šílenství odmítl zavřít kostely a varoval před vakcinací. Otevřeně podporoval hnutí pro život a nepodával sv. přijímání propotratovým politikům. Stavěl se nekompromisně proti genderové ideologii a propagaci homosexualismu. Podporoval tradiční mešní ritus a sám jej také často sloužil. Když papež František vydal r. 2021 dokument „Traditionis Custodes“, v němž požadoval omezit práva mše všech časů, biskup Strickland odmítl provést jakákoliv omezení s tím, že nemůže „nechat část svých věřících vyhladovět“.

Nevezmeš jméno Boží nadarmo! Každý katolík toto přikázání zná – a mnoho z nich ho neustále porušuje. Sakrování, ježíšmarjování, krucifixování… Kolika z nás toto ulítne v hněvu nebo při nečekané události!

Klení, ulevování si svatými jmény v těžkých nebo nečekaných situacích, ale i při projevech radosti nebo i v běžném všedním hovoru. Víme o této své slabosti, zpovídáme se z ní, ale spíše ji podceňujeme. Nic s tím neděláme, protože jsme si už na to „zvykli“.

Mylně se domníváme, že jde „jen“ o lehký hřích. Nikoliv, objektivně se jedná o hřích těžký, neboť je to projev neúcty k Bohu, ke Kristu, k Matce Boží a ke svatým. Ve většině případů ale, protože člověk vysloví neuctivě svatá jména ve stavbu polodobrovolnosti (k těžkému hříchu je zapotřebí plného vědomí a plné dobrovolnosti při zcela svobodném rozhodnutí), kdy se plně neovládá, se jedná formálně o hřích lehký, jenže pozor!

Těžkého hříchu se člověk klením nebo braním jména Božího nadarmo dopouští tehdy, když sám tento skutek podceňuje, když si namlouvá, že o nic tak mimořádného nejde. Ve skutečnosti by měl prolévat slzy lítosti nad tím, že takto denně uráží Boha, a snažit se usilovně tohoto zlozvyku zbavit. Ještě horší potom je, když si někdo v tom libuje, slyšel jsem dokonce názor, že „život by byl nudný, kdyby si jej člověk nezpestřil nějakým tím sakrem“. Tady už je těžký hřích naprosto jasně spáchán. Známý český vydavatel katolické literatury ze Staré Říše u Jihlavy v době mezi světovými válkami Josef Florian byl známý svojí pohostinností, ale běda, když někdo v jeho domě začal klít nebo brát Boží jméno nadarmo. Takového okamžitě vyhodil ven.

Kvůli odmítání potratu se dnes může člověk dostat i do vězení. Některé státy tak trestají osoby, které stojí v tiché modlitbě před klinikou, kde se vraždí nenarozené děti. Ale ti, kteří tyto bytosti usmrcují, do vězení nepůjdou.

Kvůli odmítání potratu dnes může být člověk diskriminován. Toto sociální stigma leží na těch, kdo veřejně odmítají tezi, že dítě v mateřském lůně je pouhým „shlukem buněk“ – a proto může být kdykoliv usmrceno až do porodu, nebo dokonce i po něm.

Vládci to nenazývají potratem, mají na to termín „reprodukční zdraví“ nebo „přerušení těhotenství“. Je povinností v rámci politické korektnosti to nazývat tímto orwellovským novým jazykem, A titíž lidé, kteří onen strašlivý zločin proti nevinnému lidskému životu skrývají za tyto výrazy, současně propagují také mrzačení už předpubertálních dětí, aby vypadaly jako ti, jimiž ve skutečnosti nejsou. Nazývají to „změnou pohlaví“. Ti, kdo jsou pro potraty a možnosti „změny pohlaví“, jsou zároveň i pro usmrcování nemocných, starých, dementních a postižených a vůbec všech, které stát nebo jiný subjekt prohlašuje za „neschopné hodnotného života“. V jejich novomluvě to ale není žádná legalizovaná vražda, nýbrž „eutanazie“, „pomoc při umírání“ apod. Během psychopandemického šílenství jeden severoevropský stát vyzýval všechny staré lidi, aby nezatěžovali zdravotnický systém, a posílal jim domů balíčky se smrtícími preparáty, které jim měly zajistit bezbolestnou smrt. Kdo na to přistoupil, tak jeho rodině stát zaplatil i pohřeb.

„Mne pronásledovali — i vás budou pronásledovat!“ Tato slova Krista Pána se v dějinách splnila do důsledků. Ihned po odchodu Ježíše Krista k Otci nastalo pronásledování křesťanů v celé Římské říši, které s krátkými přestávkami trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal svůj Milánský edikt, jímž udělil křesťanům svobodu. Všichni apoštolé s výjimkou Jana (i on však byl odsouzen k smrti uvařením v kotli, ale zázrakem zachráněn), Štěpán, Polykarp, Ignác, Justin, Irenej, Kornelius, Cyprián, Kosma, Damián, Vít, Anežka, Cecílie… to jsou alespoň některá jména obrovského zástupu mučedníků pro Krista té doby, martyrů, čili svědků. Jejich počet je odhadován na stovky tisíc. Položit život pro Krista bylo pro ně radostí, měli jistotu, že tím se dostanou rovnou do nebe. Od tohoto cíle je neodstrašilo ani mučení nejrůznějšího druhu. Jáhen sv. Štěpán vidí při kamenování „nebesa otevřená“ a „Syna člověka po pravici Všemohoucího“, sv. Ignác z Antiochie přímo touží, aby ho zuby šelem v amfiteátru „rozemlely jako pšenici pro Boží království“.

Ani po roce 313 nepřestala téct mučednická krev, i když ne v takové míře. Různí bludaři připravili katolíkům krvavou lázeň, především stoupenci bludu Ariova (popíral Božství Ježíše Krista) a Donatova (popíral hierarchickou strukturu Církve) ve 4. a 5. stol. v severní Africe. Byzantští monoteletisté, popírající lidskou vůli u osoby Ježíše Krista a chráněni v 7. stol. císařem Konstantem II., vyřízli svatému opatu Maximovi jazyk a usekli ruku. Asi o sto let později zase císař Konstantin V., zastánce hereze ikonoklasmu (odmítající úctu svatých obrazů), nechal popravit řadu obhájců katolické pravověrnosti, jež s úctou soch a obrazů počítá. Nejznámější je opat sv. Štěpán. Mnoho křesťanů položilo svůj život pro Krista po nájezdu mohamedánů v 7. stol. do severní Afriky a Španělska. Četní misionáři byli zavražděni, když hlásali evangelium pohanům, např. patron Německa sv. Bonifác, český sv. Vojtěch…

Neomodernističtí teologové posledních desetiletí (Kueng, Schillebeeckx, Haag, Zulehner, Schockenhof aj.), hlásající bludnou nauku, odmítnutou mnoha dokumenty církevního magisteria, tvrdili a tvrdí, že prý katolická víra v podání tradičního katechismu nehlásá „radostnou“, ale „hrozivou“ zvěst. Němčina má pro to jadrné vyjádření „Frohbotschaft“ proti „Drohbotschaft“. Pokud prý Církev mluví o pekle a snadné možnosti věčného zatracení, je to „Drohbotschaft“ (hrozivé poselství). Radostným poselstvím („Frohbotschaft“) je prý naopak teze, že všichni (nebo téměř všichni – snad s výjimkou Nerona, Jacka Rozparovače, Lenina, Stalina nebo Hitlera) budou spaseni a nemusí se ničeho obávat, protože „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten největší dareba nebo popírač Boha, nebude v okamžiku smrti schopen odolat síle této věčné lásky.

To zní sice nádherně, jenže má jednu podstatnou vadu. Já jako člověk si vlastně vůbec nemusím dělat starosti s Božími přikázáními a životem podle evangelia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne nakonec stejně tak či onak „přitáhne“ do nebe. Proto, milý člověče, není třeba mít žádné výčitky svědomí z života v cizoložství, z potratů, z užívání antikoncepce, z finančních podvodů, z krádeží apod., vždyť Boží láska tě stejně nakonec spasí.

Je toto skutečně „radostná“ zvěst? V žádném případě! Neraduji se přece z toho, o čem vím, že automaticky s jistotou nastane, aniž se o to musím starat, např. že během několika minut přijede tramvaj, na kterou na zastávce čekám. To přijímám jako běžné a normální. Pokud by měla má spása nastoupit s toutéž snadnou samozřejmostí, byl by to důvod k radosti? Nevedlo by mne to spíše ke lhostejné apatii, která nemá s věčnou radostí blažených v nebi nic společného? Spása je nezasloužený Boží dar, na jehož počátku stojí kříž s obětí Bohočlověka z pouhé lásky ke mně osobně, abych se já, zatížený dědičným hříchem, mohl dostat do nebe, do věčného společenství s Ním. Ke společenství je však třeba dvou bytostí, ne pouze jedné.

Tak už to chodí v parlamentní demokracii. Politický subjekt, který jednou volby vyhraje a octne se u moci, musí počítat s tím, že to nebude navždy. Jednou prohraje a bude nucen uvolnit místo jiným. V Polsku konzervativně-národní strana Právo a spravedlnost (PiS), která se mj. odvolávala i na katolickou tradici národa, byla u moci 8 let. Teď sice volby vyhrála, ale proti předchozím volebním výsledkům ztratila, takže fakticky prohrála. Zůstává sice stranou s největším počtem odevzdaných hlasů, jenže nemá v parlamentě potřebnou většinu k sestavení vlády. Musí si vzít někoho do koalice, ale nikdo s ní jít nechce. Druhou v pořadí je liberální strana Donalda Tuska Občanská platforma (PO), s níž jsou ochotny jít do vládní koalice komunisté z uskupení Levice a umírnění liberálové z uskupení tzv. Třetí cesty. Tento slepenec bude s maximální pravděpodobností vládnout v Polsku následující období.

Prohrát – a to nejen v politice, ale i ve sportu, v soutěži, v soudním sporu atd. – zdaleka ne vždycky je hanbou. Čestná prohra může být i morálním vítězstvím. Z dějin antiky je známá porážka spartského vojska od Peršanů u Thermopyl, kde hrdinní Řekové pod vedením krále Leonidase se bili až do posledního muže. Získali obdiv všech pozdějších generací.

„Co to máš, má milá, za pasem?“ „Růženec sobě vzala jsem.“ „Zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ – zní zkrácený dialog z Erbenovy Svatební košile. Mrtvý milý růženec zahazuje a hned „byli skokem dvacet mil“. O dvacet mil blíže hřbitovu, o dvacet mil blíže zatracení díky předchozím nehodným dívčiným prosbám. Jen včasným obrácením se k Bohu a k Boží Máti se na poslední chvíli tato dívka zachrání.

Podobně jako na mrtvého milého může působit růženec na lidi (doufejme, že ne až tak démonického charakteru) i dnes – odmítat jej, zahodit… a proč? No, „neb máme spěch“ a takovéto dlouhé modlitby, neustále dokolečka se opakující, působí jako přítěž. Žijme moderně, s dobou, s tím vším, co k ní patří. Růženec působí hezky na předním zrcátku auta, toť vše, stejně tak tam ale lze pověsit třeba Mickey Mouse. Cetka jako každá jiná, k modlení to ale není, je zastaralý, nepotřebný, omezující, „jako had tebe otočí, zúží tě, stáhne tobě dech“, zúží nás, vezme nám čas. Jo, pro ty svíčkové báby prosím, ale my, křesťané dneška, musíme i v modlitbě uvažovat pragmaticky, hospodárně. A navíc – má vůbec smysl? Nestačí modlit se po svém, bez toho, aniž by mi někdo něco předepisoval?

Zdá se, že v současné době katolíci úplně rezignovali na myšlenku Kristova pozemského království. Když zpíváme Ježíši, Králi nebe a země, máme převážně na mysli jeho vládu v lidských duších a srdcích, nikoli vládu na této zemi. Jenže On chce i tady kralovat – a jako Vykupitel, který za každého člověka na této zemi cedil na Kalvárii svou krev, má na to svrchované právo. Nový zákon to na mnoha místech potvrzuje. Jeho království sice „není z tohoto světa“, jak řekl před Pilátem, ale přesto všechna „království tohoto světa“ mu mají být podrobena a musejí uznat jeho svrchovanou autoritu.

Pozemská království mají být podřízena Kristovu nebeskému království, které z tohoto světa není, ale má nárok tato pozemská království řídit svojí naukou a také svojí mocí. Svatý Pavel to říká zcela jasně: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15, 25). A na jiném místě píše: „Proto ve jménu Ježíšově musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí vyznat ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,11). Mnoho papežských dokumentů dávné i nedávné minulosti tento požadavek Kristova pozemského království zdůrazňuje, Pius XI. dokonce vydal na toto téma encykliku Quas Primas, jíž zavedl v Církvi svátek Ježíše Krista Krále. Její každá věta je zaměřena k tomu, aby světská moc uznala svrchovanost Kristova království v oblasti věroučné a morální.

Kanada – Příslušníci kanadské armády by se během svých veřejných vystoupení neměli odvolávat přímo na Boha. Toto je nová direktiva v zemi javorového listu, která je svým progresivním přístupem dobře známá – vzpomeňme jen úpravu státní hymny, jež byla podle jejích upravovatelů genderově nevyvážená, potažmo „měsíc hrdosti LGBT“, který se měl od 1. 6. slavit na tamních školách. Inovativním prvkem je v tomto posledním případě podpis hlavního vojenského kaplana – katolického kněze P. Guye Belisleho pod tímto nařízením.

P. Belisle apeluje zejména na katolické příslušníky armády, aby vůči svým druhům ve zbrani používali při oficiálních vystoupeních „citlivý a chápavý přístup“, a to ve všech aspektech. „I když může mít pro někoho modlitba velký význam, nemodlíme se všichni stejným způsobem. Pro některé žádný význam nemá,“ zdůvodňoval starostlivě motivy, jež ho vedly k podpisu. „Reflexe duchovního rázu“ má být podle něj „inkluzivní“ a také plná „úcty vůči náboženské a duchovní různorodosti Kanady“, tohoto někdejšího misijního území, na němž se katoličtí misionáři s nasazením vlastního života snažili přinést jedinou pravou víru.

Kanadský ministr obrany Bill Blair sice ujišťoval, že kněží nebudou mít ani při blížícím se státním svátku Remembrance Day (Den paměti), slaveném 11. 11., ba ani jindy zákaz modlit se, nicméně nemají používat slovo Bůh ani jiná slova či slovní spojení označující vyšší síly, „jako například Nebeský Otec“. Proč? No protože by někteří mohli zakusit pocit vyloučení.

Omlouváme se čtenářům za nepřesnost, která se vloudila do našeho předchozího článku „Pravda a lež o kurdějovském dýňování“. Kontaktovali jsme se s P. Smejkalem, farářem v Kurdějově, a zjistili, že je nutno provést následující korekci: On opravdu o chystané akci „dýňování“ dopředu nevěděl, dozvěděl se o tom až poté, co uviděl vydlabané dýně se svíčkami v parku u kostela. Zároveň mi ale sdělil, že každoročně v době průběhu halloweenu proti tomuto zlu káže a samozřejmě naléhá, aby lidé uvedené artefakty nikam nekladli.

Právě toto se stalo příčinou omylu některých videí a příspěvků na sociálních sítích, z nichž jsme čerpali také my a mylně uvedli, že P. Smejkal o chystaném umístění vydlabaných dýni se svícemi u kostela dopředu věděl a vyjádřil svůj nesouhlas. V obci však na základě toho, že každoročně o tom kázal a vyjadřoval se veřejně i v privátních rozhovorech proti oslavám halloweenu (letos dosud ne, neboť by to bylo předčasné), byl jeho záporný postoj k těmto iniciativám všeobecně známý. Z toho vznikla u některých osob mylná představa, že se vyslovil i konkrétně proti letošní akci, že o ní dopředu věděl.

Nicméně na obsahu našeho předchozího článku to nic nemění. Iniciátoři kudějovského „dýňování“ postoj P. Smejkala velice dobře znali. Jestliže na truc tomu umístili vydlabané dýně se svíčkami v parku u fary a u kostela, potom podezření na provokaci je důvodné a vše ostatní, co jsme v inkriminovaném článku uvedli, beze zbytku platí.