Bouřlivé demonstrace ochránců zvířat probíhají čas od času v celé Evropě. Jaké je vlastně stanovisko Církve k tomuto problému? V minulosti i současnosti? Málokdo ví, že Církev již ve 13. století se vyjádřila v tomto směru jasně při procesech, které byly vedeny proti housenkám, co poškodily vinice v jižní Francii, a proti delfínům, již zablokovali přístav v Marseille. Světský soud zde řešil otázku, jestli housenky a delfíni jsou Boží tvorové, chovající se ve shodě s přirozeným právem nebo naopak podléhají démonům usilujícím vždy a za všech okolností uškodit lidem. Rozhodnutí padlo v neprospěch zvířat, nicméně jejich přední advokát, duchovní osoba, jménem Církve argumentoval tím, že zvíře jako Boží stvoření má právo žít, není to stroj, ale bytost, která cítí a trpí. Vyskytl se – rovněž ve Francii – dokonce i proces ve prospěch žab, jimž mělo být umožněno procházet pod cestou, neboť mnoho těchto obojživelníků hynulo na ní pod koly vozů. Soud nařídil vykopat pro ně průchod pod vozovkou.

Zásadu ochrany zvířat se Církvi ve středověku nepodařilo příliš prosadit (nebyla tedy v této době tak „všemocná“, jak se jí mylně připisuje). Katolická Církev schvalovala zabití zvířete jen v případě sebeobrany (napadení), při nebezpečí závažného ohrožení člověka hmotnou škodou, již trvale působí, a za účelem potravy. Vyžadovala přitom však rychlý zákrok, který by mu působil jen minimální bolest. Týrání a bezdůvodné zabití zvířete bylo od počátku křesťanství pokládáno za hřích.

Navenek žádný problém. Jsou tam i vysocí církevní hodnostáři, současný papež František už v době, kdy byl jako kardinál Jorge Bergoglio arcibiskupem v argentinském Buenos Aires, přijal čestné členství v Rotary klubu. V Německu někdy kolem r. 2015, jak bylo oficiálně publikováno, téměř polovina katolických biskupů náležela k této organizaci.

Co je to vlastně za společnost? Objevují se tu a tam mediální informace, že jde o odnož zednářství. Tomu se ale oni brání, tvrdí, že s tím nemají nic společného. Nejsou na rozdíl od zednářů utajovaní, jejich seznamy jsou běžně publikovány na internetu. Dle jejich vlastních stanov jde o ryze dobročinné organizace podnikatelů a manažerů, které financují řadu veřejně prospěšných a dobročinných projektů, nejsou výjimkou ani opravy kostelů a příspěvky na provoz církevních charitativních institucí. Zdálo by se tedy, že vše je v pořádku. Mnoho praktikujících katolíků a duchovních osob se proto svým členstvím v Rotary klubu vůbec netají.

Jenže naše pozornost okamžitě zbystří, když si přečteme Ročenku Velkého východu Francie (nejpočetnější zednářské obedience) z r. 1976, která píše o 93 tzv. zednářských bratrstvech, jakýchsi k zednářství přidružených organizací, mezi nimiž Rotary klub stojí na prvním místě (tato informace se nachází v knize Arnauda de Lassus: Masoneria, intrygujaca tajemniczość). Navíc zakladatelem Rotary klubu byl r. 1905 Paul Harris, bohatý advokát z Chicaga v USA, který se veřejně chlubil svou příslušností k zednářské lóži. Francouzský Slovník svobodného zednářství o Rotary klubu výslovně sděluje, že „co do své podstaty je tento klub zednářský“.

Německo – Vláda spolkové země Bavorsko zakázala úřadům, školám, potažmo jiným veřejným institucím užívat genderové korektní jazyk. Tento chvályhodný krok se ovšem nesetkal s nadšením některých katolických organizací.

Ano, čtete dobře – katolické organizace, jež by měly podobným snahám o zachování normality aplaudovat, stojí v jedné řadě s těmi, kteří za něj bavorskou vládu kritizují. Tak například Katolický svaz německých žen považuje toto rozhodnutí za „politováníhodný krok zpět“. Jazyk je podle nich něčím, co se vyvíjí zároveň se společností a formuje svědomí a myšlení. I díky tomu slouží za nástroj „rovnoprávnosti“ a tady prý bavorská vláda pochybila taktéž, neboť nenabídla žádnou „konstruktivní alternativu pro posílení rovnoprávnosti“.

Zatímco takový Spolek německého jazyka usnesení schvaluje s tím, že genderové ptydepe citelně narušuje zásady jazyka, katolické ženy mají jiné nazírání skutečnosti, která přervala staletí.

Ani Svaz německé katolické mládeže nezůstal ve svém boji za domnělou spravedlnost pozadu a pozastavil se nad tím, že rozhodnutí napáchá škody v životech „spousty osob queer, kterých se to dotkne“.

Biskup z Kazachstánu mons. Athanasius Schneider, známý svými pravověrnými postoji, vyzývá v rozhovoru pro lifesitenews.com k modlitbě za papeže Františka. Říká, že je ho nutno velmi litovat, neboť podkopává katolickou nauku a bude se muset za to zodpovídat na Božím soudu. Hierarcha mluvil v této souvislosti o doktrinální deklaraci Fiducia supplicans, jež zavádí žehnání jednopohlavním svazkům.

„Tento dokument je jako takový nepřijatelný pro každého, kdo používá zdravý rozum a soudnost,“ prohlásil bp Athanasius Schneider. Podle tohoto hierarchy Fiducia supplicans evidentně nabádá k „žehnání hříchu“ a činí to „rafinovaným, sofistickým způsobem“.

Podle biskupa Schneidera lze mluvit o „mentální akrobacii“. Vatikán nehovoří o svazcích, ale o párech, jakoby to znamenalo rozdíl; přece ale názvem páry se všeobecně označují právě sexuální vztahy dvou osob. „Tvrdit, že se bude žehnat pouze párům, ale ne svazkům, je podvodem a urážkou rozumu,“ řekl biskup.

Hierarcha připomíná, že katolíci musí na to papeže upozornit. „Pří vší úctě, Svatý Otče, to, co děláš, není ve shodě s pravdou. Škodíš především své vlastní duši a uvádíš do nebezpečí celý svět,“ prohlásil.

Bp Schneider zdůraznil, že Fiducia supplicans schválená papežem je zneužitím Petrova úřadu. „Musíme to odmítnout, protestovat proti tomu, samozřejmě s úctou, bez polemiky, prosit papeže, aby to odvolal,“ řekl.

Jedny z nejčastějších námitek adventistů, jehovistů a některých dalších denominací vůči katolíkům a naprosté většině všech ostatních křesťanů směřují proti svěcení neděle. Bůh prý stanovil jako sváteční den sobotu, a proto všichni, kteří světí neděli, porušili Boží ustanovení. Jenže čtěme pozorně biblické texty a položme si otázku: Co vlastně Bůh přikázal? Hned na prvních stránkách Písma sv. se dozvídáme, že Bůh „sedmého dne odpočinul od veškerého díla, které udělal. A Bůh požehnal sedmý den a posvětil jej…“ (Gen 2,1). A když dával izraelskému národu na hoře Sinaj Desatero, stanovil: „Pamatuj na sabat, abys jej světil. Šest dní pracuj a konej všechna svá díla, ale sedmý den je dnem odpočinku tvého Boha…“ (Ex 20,8–10). Hebrejské slovo „šabat, sabat“ znamená doslova „den ustání, den zanechání práce“. Z uvedeného je tedy zřejmé, že Bůh nemínil dát lidstvu kalendář, nedal názvy jednotlivým dnům v týdnu (to ponechal plně v kompetenci člověka), pouze nařídil, aby člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval a zasvětil Jemu. Bude-li se tento sedmý den nazývat sobotou nebo nedělí, v tom ponechal Bůh člověku naprostou svobodu, rozhodující je, aby se po šesti pracovních dnech opravdu jednalo o den volna, kdy je člověk k dispozici plně pro Boha.

Proti Božímu zákonu zhřešili tedy jednoznačně republikáni za Velké francouzské revoluce koncem 18. století, kteří uzákonili místo šesti deset pracovních dnů v týdnu, nikoli však Katolická církev, která plně respektuje Boží příkaz šest dní pracovat a sedmý den odpočívat a světit ho. Přesto však je pravdou, že v dějinách starozákonního Izraele se tímto sedmým dnem, dnem pracovního volna a posvěcení, stala naše kalendářní sobota. Tu světili též Ježíš Kristus a apoštolé, protože jako všichni Židé byli i oni svázáni s touto tradicí.

To napsal publicista Aaron Seng na stránkách Crisis Magazine. Tento vydavatel tradičních katolických katechismů píše o mimořádné odpovědnosti veřejně činných osob hlásících se ke katolické víře před Bohem. Východiskem úvah tohoto žurnalisty je tragédie pohoršujících a zločinných rozhodnutí prezidenta USA, který se prohlašuje za katolíka.

„Tento velký národ (americký, pozn. překl.) řídí nyní prezident vydávající se za římského katolíka. To poskytuje naději na vztah Církve a státu, který by mohl být důvodem k radosti, neboť se rýsují nečekaná vítězství v ohledu spásy duší, vyvýšení svaté matky Církve a sociální vlády Krista Krále. Prezident Joe Biden však postupuje úplně opačně“ – zdůraznil Aaron Seng.

Jak autor napsal, „v nedávném poselství o stavu Unie Biden se vyslovil pro reprodukční svobodu a slíbil návrat zpět rozhodnutí Nejvyššího soudu z r. 1973 jako celostátního zákona, aby ženy v naší zemi mohly zabíjet vlastní děti podle vlastního uznání, nota bene i díky vládnímu finančnímu příspěvku” – uvedl publicista.

Jeho text rovněž obrací pozornost k tomu, že prezident v tomto poselství vzýval dokonce – proti 2. přikázání – Boží jméno, když se rozhořčoval nad aktivitou proliferů, kteří dle jeho mínění „upírají jiným svobodu”, když bojují o právo na život nenarozených.

„Ptáme se, kterému bohu Joe Biden opravdu slouží, když toto božstvo důrazně požaduje vraždění nevinných osob? Je to snad Huitzilopochtli? (aztécký bůžek dožadující se lidských obětí – pozn. překl.). V žádném případě to nemůže být Ježíš Kristus” – zdůraznil autor Crisis Magazine.

V únoru 2024 vysílala ČT1 seriál Božena o spisovatelce Boženě Němcové. Se zájmem jsem sledoval tento seriál, ale přiznám se, že po skončení posledního dílu jsem byl pobouřen. Je sice třeba ocenit snahu autorek scénáře o historicky věrné podání díla, ale do značné míry mě iritovala jejich snaha podat životopis Boženy Němcové jako erotický biografický thriller, který by zaručeně získal popularitu diváků. Pokud bych totiž měl velkou českou spisovatelku posuzovat podle tohoto seriálu, musel bych konstatovat, že to byla nymfomanka, jejíž život byl podřízen především potřebám jejího chtíče. A to mě pobuřuje ve vztahu k tak významné osobnosti, jejíž dílo patří ke klenotům nejen české, ale i světové literatury. Vždyť její Babička byla přeložena do několika desítek jazyků, včetně čínštiny a japonštiny.

Musím upřímně a veřejně vyznat, že mě seriál Božena pobouřil jako katolíka, ale i jako ctitele kvalitní kultury. Stále mě pronásleduje dotíravá otázka: proč se současní tvůrci literárních děl i filmů s takovým potěšením vyžívají v přehrabování se špínou, která je součástí lidského života?

Chyběla mi zde úcta a respekt k jedné z nejvýznamnějších českých literátek. A taky právo na soukromí. Sexuální život patří k intimním záležitostem každého člověka. Každý má právo na zachování soukromí. Odsuzoval bych porušení této intimity v případě každého člověka, tím více v případě spisovatelky, jejíž tvorba patří ke klenotům české i světové kultury. A tak se znovu a znovu ptám: proč se tvůrci seriálu natolik vyžívali v opakovaných erotických scénách? Vždyť už z úcty k velké umělkyni se mohli vyjádřit decentněji, s větší úctou a respektem. V životě člověka musí mít důležité místo posvátnost, úcta k mravním hodnotám. Pokud se toto ztratí, společnost začne rychle upadat. Vidíme to dnes i denně v celé Evropě, ba v celém západním světě, který se odtrhl od Boha.

Víme z Písma sv., že Pán během své pozemské činnosti potvrzoval svá slova zázraky. To neskončilo ani po Jeho odchodu do nebe. V dějinách Církve se vyskytlo mnoho zázraků doložených věrohodným svědectvím a pečlivým zkoumáním ze strany církevních autorit. Velký počet z nich se týká právě Eucharistie, kdy při konsekračních slovech se sv. hostie zbarvila krví.

Nedávno blahoslavený italský chlapec Carlo Acutis zemřelý r. 2006 v 15 letech shromáždil díky internetu celkem 110 eucharistických zázraků z Evropy, z Latinské Ameriky a z Azie během půl druhého tisíciletí. Zdaleka to nejsou všechny, nicméně ty, jež tento mladý světec zaznamenal, mají vysokou vypovídající hodnotu. Slovenská katolická televize Lux je vydala v r. 2023 pod českým titulem „Eucharistické zázraky ve světě“.

62 z tohoto počtu je doloženo pečlivým zkoumáním církevními představenými, kteří zpočátku zaujali skeptický postoj, aby nakonec zázrak uznali. Jednalo se buď o případy, kdy z konsekrované hostie začala vytékat krev, nebo Tělo Páně se vzneslo do výše, nebo přítomní na sv. hostii viděli obraz ukřižovaného Ježíše, případně Ježíše Dítěte. To všechno je ověřeno mnoha očitými svědky. Existují o tom úřední písemné záznamy.

Nicméně současná Církvi nepřátelská mentalita, která hledí jakýkoliv zázrak zpochybnit, vznáší námitku: To vše se odehrálo před staletími, kdy víra v zázraky byla samozřejmostí, vše je vysvětlitelné masovou sugescí a hysterií… Všemohoucí Bůh zajisté věděl o těchto argumentech, proto některé z těchto eucharistických zázraků trvají dodnes a každý má možnost přímo fyzicky se o nich přesvědčit. Z Acutisem uvedených 110 je celkem 48 trvale přítomných, živých a fyzikálně zjistitelných. U 13 z nich se jedná pouze o stopy krve na korporálu, na kameni nebo na zdi, která vytekla z konsekrované hostie. To ovšem moderní skeptikové mohou opět zpochybnit konstatováním, že „kdo ví, koho krev to je a jak se tam dostala…“

Snad v každé době se kritizoval „slovník“ mladého pokolení, ačkoliv děti se tomu učily právě od dospělých. Jenže dnes už se nejedná pouze o běžné vulgarismy, které, správně použity, někdy naopak nejlépe vystihují podstatu problému. Poslat někoho do jistých partií těla je srozumitelnější než mu vysvětlovat, že otravuje a zdržuje. „Sexuální“ terminologií jsme se však jako kluci před více než půl stoletím častovali pouze v ústraní a báli se, aby nás někdo dospělý, zvláště nedej Bože učitel, neslyšel (přiznám se kajícně, že jsem se v tomto, ač katolík, také jako chlapec dal někdy z nevědomosti strhnout spolužáky a hřešil sprostým vyjadřováním, abych se nelišil). Dnes ale mládež nemá v tomto zábrany. Svoji „krasomluvu“ prezentuje bez skrupulí někdy i ve škole před pedagogem.

Ani dospělí nejsou lepší. Ostentativní záliba v oplzlostech souvisí podle psychologů s nevyzrálostí osobnosti, která chce upoutat na sebe pozornost. Sklony k tomu rostou, když se člověku dává zřetelně najevo: Jsi nula, musíš „držet hubu a krok“. Proto snad nejvíce „kanálových“ slov lítalo na vojně, jak dokazují Haškův Švejk i Švandrlíkovi Černí baroni. Za komunismu bylo občanům sugerováno, že mají svou hodnotu pouze v davu, v mase, ne jako jednotlivci. Ponižovaný občan si potom svůj komplex méněcennosti a bezmoci vybíjel ponejvíce v hospodě u piva, kde sexuální slovník mu podvědomě dodával zdání aspoň chvilkové síly. Zatímco za první republiky patřily tyto termíny k verbální zásobě převážně společenské spodiny a spořádaný občan se jim instinktivně bránil, během totality pozvolna ztrácel tento žumpovní lexikon své místo hanby v českém jazyce a nenápadně se stal součástí lidové mluvy.

Francie – V souvislosti s blížící se letní olympiádou v Paříži byl představen oficiální plakát. Je na něm mj. pařížská Invalidovna, na jejímž vrcholku však schází kříž. Nahradil jej šíp. Tvůrce plakátu Ugo Gattoni hájí tuto záměnu tím, že jde o umění, což dokumentuje i jinakost dalších staveb, např. Růžová barva u Eiffelovy věže, kdežto kritici v tom vidí další krok k opouštění křesťanských hodnot.

Připomeňme, že Invalidovna spatřila světlo světa v r. 1676 z rozkazu Ludvíka XIV. jako útočiště pro válečně veterány a pochovány v ní jsou významné osobnosti Francie. Právě kříž, symbol dnes už dávné víry nejstarší dcery Církve, na jejím vrcholu patří k jejím typickým znakům, jde ostatně mj. i o kostel.

Předseda organizačního výboru a bývalý zlatý olympijský medailista Tony Estanguet nevidí v odstranění kříže nic zvláštního, je to pro něj výraz „bohatství a různorodosti celého projektu“. Na jednu stranu stojí za zamyšlení, zda kříž do tohoto „bohatství a různorodosti“ podle něj nezapadá, na stranu druhou se můžeme jen dohadovat, zda by Gatttoni postupoval stejně (a bývalý kajakář Estanguet by stejně argumentoval), kdyby na plakátu zmizel z nějaké budovy typický půlměsíc nebo Davidova hvězda.

Kritici plakátu se pozastavují i nad tím, že píseň při zahajovacím ceremoniálu má zazpívat jistá Aya Nakamura (pravým jménem Aya Danioko), žena pocházející z Mali disponující francouzským občanstvím teprve tři roky. Její písně jsou podle nich zpívány primitivní francouzštinou, obsahující slang a arabské výrazy, což v očích kritiků przní francouzský jazyk. Její podporovatelé ovšem toto rozhodnutí samotného prezidenta Macrona vítají, poněvadž prý Nakamuřiny texty ukazují na životnost francouzštiny.