Vpravdě vhodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom Tobě vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, skrze Krista, Pána našeho, Jenž se po svém Zmrtvýchvstání všem učedníkům svým zřejmě zjevil a před jejich zraky se vznesl do nebe, aby nás Božství svého účastnými učinil. A proto s anděly i s archanděly, s trůny a panstvy, i se všemi zástupy vojska nebeského pějeme chvalozpěv slávě Tvé, bez konce volajíce: Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh zástupů, nebe i země jsou plny slávy Tvé, Hosana na výsostech, požehnaný, Jenž přichází ve jménu Páně, Hosana na výsostech!

Římský misál r. 1945, přeložil ThDr. Antonín Stříž, kanovník na Vyšehradě, vydalo nakl. Vyšehrad r. 1945, Imprimatur 8.2.1944 prelát ThDr. Bohumil Opatrný, kapitulní vikář arcidiecéze pražské.

Svou první mši jsem celebroval 26. listopadu 1972. Použil jsem tehdy platný ritus, to znamená ten, který zavedl Pavel VI. Autor: zednář Annibale Bugnini. Samozřejmě španělsky; jen některé tiché modlitby celebranta byly nadále v latině. Nikdy mě nenapadlo vrátit se ke „mši svaté všech věků“, té, kterou jsme se modlili v semináři po všechny roky mé formace, s tou novinkou, že se sloužila – v kapli filosofů, každý den – versus populum. Nikdy mě nenapadlo vrátit se v rozporu s pokojně akceptovaným kanonickým zákazem ke starému formuláři, ani poté, co ho Benedikt XVI. svým motu proprio Summorum Pontificum připustil jako „mimořádnou formu římského ritu“. Navzdory studiu teologie a liturgie, které mi poskytlo jasný pohled na zapomenutý obřad, se u mě nedostavily žádné ideologické výhrady, ani nostalgie; zvyk se ustálil a snad z pohodlnosti jsem se nikdy neodvážil se mu bránit a novinku vzniklou po druhém vatikánském koncilu, během něhož k žádným liturgickým inovacím nedošlo, kriticky posuzovat.

Dnes se domnívám, že Pavel VI. mohl provést některé úpravy ve „mši svaté všech věků“, která platila po staletí, aby ji aktualizoval, a ne vynalézat novou mši. Mohu s chladnou hlavou posuzovat tu „odvahu“, pro mnohé nečekanou ukázku progresivismu. Mnoho staletí bylo odvrženo, odváto smrští změn.

„Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20–3; Mar 10, 35–40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Katolická církev v době II. světové války je neustále lživě napadána pro svoji údajnou „kolaboraci“ se zrůdným hitlerovským režimem, nebo alespoň pro domnělé „mlčení k jeho zločinům“. Nepopíratelná skutečnost je ovšem taková, že německý nacionální socialismus ve smyslu Nietscheova panteismu odmítal uznat existenci osobního Boha a pronásledoval Katolickou církev podobně jako komunismus. Jasným důkazem jsou čísla: ze všech zemí ovládaných nacisty bylo popraveno, zavražděno nebo umučeno v koncentrácích minimálně 4 tisíce biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic. Věznicemi a tábory jich prošlo minimálně 20 tisíc.

Nejznámější postavou kněze-mučedníka hitlerismu je sv. Maxmilián Kolbe, polský minorita, který obětoval svůj život v Osvětimi za otce rodiny. Jako publicista byl v předválečném Polsku známý svým bojovným katolicismem a neustálým varováním před nebezpečím svobodného zednářství. Jenže ukazuje se, že těchto případů, kdy kněží nebo řeholní osoby položili v lágrech životy za otce nebo matky rodin, je daleko víc. Ve Francii byl zahájen proces beatifikace dominikánské generální představené Marie Elisabethy Rivetové, která v koncentračním táboře Ravensbruecku šla dobrovolně do plynové komory za matku pěti dětí.

Narodila se r. 1890 v Alžírsku, tehdy ještě francouzské kolonii, kde byl její otec námořním důstojníkem. Její občanské jméno znělo Élise. Po smrti otce ještě v dětství se s matkou přestěhovala do francouzského Lyonu, kde r. 1910 vstoupila do dominikánského řádu a přijala řeholní jméno Marie Elisabeth. Jejím charizmatem byla práce s dětmi z chudinských čtvrtí. Mnoho jich získala pro katolickou víru, což nezůstalo nepovšimnuto u vedení řádu. R. 1933 byla zvolena generální představenou dominikánek ve Francii. Dokázala si podmanit spolusestry i jiné lidí svým laskavým úsměvem a vlídností.

Nejmenovaný církevní hodnostář jednou prohlásil, že smích je „předchuť ráje“. Jak s tím ale srovnat fakt, že v Písmu sv. není ani jednou vzpomínán smích v pozitivním slova smyslu? Jak to, že Ježíš Kristus podle zpráv evangelistů dvakrát plakal (u hrobu Lazara a když předpovídal zkázu Jeruzaléma), ale nikde není napsáno, že se někdy smál? Vysvětlení může být dvojí. Buďto se opravdu Ježíš nikdy nesmál a byl vždycky vážný se zasmušilou tváří, nebo smích a úsměv byly tak normálním, častým a samozřejmým projevem jeho vystupování, že evangelisté necítili žádnou potřebu o tom psát.

Jsem přesvědčen, že pravdivou je ta druhá verze. Kdyby byl náš Pán vážným a zamračeným škarohlídem, tak by nejspíš nešel na svatební hostinu v Káni Galilejské, neboť svatby vždycky a v každé civilizaci byly, jsou a budou jedinečnou příležitostí k projevům radosti a smíchu. A nejen to, Kristus také v Káni proměnil vodu ve víno, čímž mimo jiné ukázal, že má ke svatebnímu veselí kladný vztah. Smích je nerozlučně spojen s radostí – a k té nás vyzývá Písmo sv. na mnoha stránkách. Ve Starém zákoně to jsou některé žalmy, král David projevil svoji radost před archou tancem. V Novém zákoně sám Božský Spasitel říká apoštolům: „…aby má radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila…“ (Jan 15,11). Dále tu máme opakované výzvy sv. Pavla k radosti, zejména v listu Filipanům 4,4: „Radujte se v Pánu vždycky! Opakuji: Radujte se!“ Protože radost bez smíchu (nebo alespoň úsměvu) je těžko představitelná, můžeme bez obav prohlásit, že samotné Boží slovo, Písmo sv., nás vyzývá, abychom jako radostní lidé se nebáli dát průchod smíchu, prostě řečeno, abychom se uměli zasmát.

Jedním z oblíbených výpadů protikatolické agitace je ničení sakrálních pamětihodností jiných náboženství. Poukazuje se zejména na období Římské říše od 4. stol. dál, kdy katolické křesťanství bylo státním náboženstvím.

Nebudeme tvrdit, že katolíci se likvidace pohanských kultovních výtvorů nedopouštěli. Koneckonců i sv. Cyril a Metoděj na Velké Moravě, jak se dozvídáme z jejich životopisů, káceli pohanské modly.

Bylo jasné, že starověký křesťanský stát nemohl pohanské rituály tolerovat, neboť sv. Pavel píše, že „to, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu…“ (1 Kor 10,20), a dále, že pohanská modloslužba „svolává Boží hněv z nebe“ (Řím 1,18). Pohanské kulty byly nerozlučně spojeny s magií, rituální prostitucí a někdy i s lidskými obětmi. To nemohl křesťanský stát v žádném případě trpět, i když pohané nebyli násilím nuceni ke křtu, protože jeho platnost by v takovém případě byla pochybná (absence opravdové víry, nedobrovolné přijetí svátosti pod hrozbou represe). Proto, i když kult antických bohů byl zakázán a jejich modly ničeny, nikdy nedošlo ke krvavému pronásledování pohanů, ti naopak po celou dobu trvání křesťanské Římské říše zaujímali často vysoké postavení ve státní správě a v senátu, aniž museli své přesvědčení tajit.

Přesto polský církevní historik a dnes arcibiskup v Lodži Grzegorz Ryś (tvrdý modernista) píše ve svém spise „Inkvizice“, že prý křesťanství se v tomto období jeví „jako mnohem méně tolerantní než jiná náboženství“. Je to lež snadno vyvratitelná faktem, že zatímco křesťané mohou uvést stovky jmen mučedníků popravených a umučených pohanským Římským státem před rokem 313, odpůrci Církve nejsou schopni předložit jediné jméno pohanského mučedníka z rukou křesťanů z období po r. 380, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Ani proslulá Hypathia, novoplatónská filozofka z Alexandrie, jejíž odsouzeníhodná vražda je neustále protikatolickými autory přetřásána, se nestala obětí nábožensky, nýbrž politicky motivované nenávisti.

Stačí, aby tři nebo čtyři samozvaní „zástupci“ indiánských národů Latinské Ameriky pozvedli své hlasy a pěsti – a klerikové padají na kolena a poníženě se omlouvají. Za to, čeho se Církev nikdy nedopustila. Již řada dokumentů na toto téma byla ve Vatikánu publikována a masmédia o nich nikdy neopomenula informovat. Ve všech zaznívá jeden refrén: Vatikán se od své staré „koloniální“ doktríny „distancuje“.

Šíří se dezinformace, že prý před pěti staletími papež „nutil“ Španělsko, aby se stalo prvním – a jediným – misijním národem v dějinách, bylo prý od něj požadováno, aby evangelizovalo indiány v Latinské Americe. Král Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabella Kastilská měli dokonce údajně prosit papeže o dovolení kolonizovat Nový svět, tj. Ameriku. Francie a Anglie to neučinily. Něco takového je však těžko představitelné, neboť španělský král byl natolik mocným panovníkem, že se k tomu nemusel vůbec dovolovat papeže.

Hlavní otázka ale zní: Byla evangelizace identická s kolonizací nebo – ještě hůře – s otroctvím? Pojďme hned k počátkům: První kontakt Kolumba, objevitele Ameriky, s domorodými Araukánci byl takový: Oni ho prosili o vojenskou pomoc proti kmenu Karibů, kteří provozovali kanibalismus. Totéž byl i případ Cortése a Pizzara, které tamní kmeny vítaly jako osvoboditele od Aztéků a Mayů, již si z nich brali lidské oběti svým bohům.