Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.

Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.

Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.

Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?

Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.

Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.

Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II. světové válce odsuzoval hitlerovské prominenty mj. i za tyto těžké zločiny zvané „eutanazie“.

Za komunistické éry jsme se ve škole v hodině ruštiny učili zpaměti báseň Maxima Gorkého o revoluci. Nazývá ji „svatou věcí“. Co je to vlastně „revoluce“ ve smyslu katolické nauky? Jak ji máme hodnotit? Toto slovo pochází z latinského „revolvere“, což znamená převracet, vyvracet, podvracet. Z dějin víme o krvavých revolucích, které přinesly mučení a smrt milionům nevinných lidí.

Jenže pozor na jeden obrovský omyl! Revoluce vraždami a krutostmi nikdy nezačíná, ale jimi vrcholí a končí. Každá revoluce v dějinách byla nejdříve pečlivě připravena za psacím stolem filozofů a ideologů. Již ve starověku povstání manichejských a donatistických heretiků započala napřed ve světnicích a domech jejich zakladatelů — a vyústila v krvavá jatka katolíků (donatisté upalovali katolíky vápnem). V křesťanské Evropě heretikové albigenští v jihofrancouzských hradech nejprve filozofovali nad Biblí, aby posléze vyjížděli vraždit kněze a řeholní osoby. Krvavá husitská revoluce u nás také započala nejdříve kázáním a spisy jednoho univerzitního mistra, aby posléze vyvrcholila shazováním věrných katolíků z oken na vztyčená kopí a jejich upalováním v sakristiích kostelů, jak popisuje samotný husita Vavřinec z Březové ve své Kronice.

A mohli bychom pokračovat ještě dále, ale ponechme středověk středověkem. Pro nás je mnohem víc signifikantní novověk. Bestiální a zločinnou Francouzskou revoluci koncem 18. století, kterou známý novinář a přítel papeže Jana Pavla II. Vittorio Messori nazval „první novověkou genocidou“, kdy jakobínští vojáci vraždili katolíky, kteří se nechtěli vzdát své víry, jejich děti probodávali bajonety a ženy potápěli na děravých lodích, myšlenkově připravili osvícenští filozofové a literáti Voltaire, Diderot, d’Alembert a další v tichu svých pracoven. Bolševická říjnová revoluce v Rusku byla také nejdříve ideově zkonstruována Marxem a Engelsem v jejich kancelářích a u piva v hospodách, aby potom přinesla své hrůzné krvavé plody ve formě umělého hladomoru a masových poprav, často jen na základě doznání vynuceného krutým mučením. Tato revoluce si vyžádala desítky milionů obětí. Základy Hitlerovy nacionálně socialistické revoluce v Německu také položili nejdříve myslitelé a ideologové Nietzsche a Rosenberg, výsledkem byly potom strašlivý holocaust židovského národa a miliony nevinných obětí celé Evropy.

Pokud někomu připadá tento titulek nadsazený, tak neprávem. Stačí jen projít si slova kajícího úkonu mše svaté. Vyznáváme se tam z hříchů „myšlením, slovy i skutky“. Myšlení je zde uvedeno na prvém místě. Nemyslíme, neuvažujeme tak, jak Pán Bůh po nás žádá skrze Písmo sv. a katolickou nauku, proto tedy není žádnou přehnaností říct, že „nemyslíme katolicky“, i když se ke Katolické církvi hlásíme a chodíme ke svátostem. A pokud správně katolicky nemyslíme, tak ani nemluvíme a nejednáme, neboť základ naší řeči a našeho chování spočívá v našem myšlení. Co vlastně znamená „katolicky myslet“? Katolík vzdělaný v katechismu by jistě odpověděl, že „přijímat úkonem vůle a rozumu všechny věroučné a mravoučné pravdy, které Církev předkládá k věření“. „Ale to přece děláme, to je pro nás samozřejmé…,“ řekne většina věřících.

Opravdu? Jenže tady se nejedná pouze o teoretické přijetí těchto pravd, nýbrž o jejich naplnění v konkrétním životě. Jak je například možné, že existují katolíci, kteří chodí ke svátostem a ústy přijímají katolickou nauku o nepřípustnosti potratů jakožto vražd nenarozených dětí, ale stejnými ústy vyjadřují své uspokojení nad potraty prováděnými „odborně“ v nemocnicích, neboť prý „kdyby to nebylo, tak budou ženy vyhledávat neodborné zákroky u andělíčkářek a tak riskovat své životy“? Je smutné, že tyto názory zaznívají i z úst některých kněží. Je toto opravdu „katolické“ myšlení? V žádném případě. A lze připojit další doklady absence opravdového katolického myšlení u nás, praktikujících věřících.

Někteří čtenáři se na mne obracejí s tím, abych vysvětlil, jak je to vlastně s odpustkovou modlitbou „na úmysl Sv. Otce“. Jistě, za pontifikátu Pia XII. nebo sv. Pia X. nebyl problém, nikdo nemohl mít pochybnosti o pravověrnosti těchto pontifiků. Ale co s papežem Františkem? Modlíme se „na jeho úmysly“ za získání odpustků pro duše v očistci. Ale co když těmito jeho úmysly jsou podávání sv. přijímání cizoložníkům a smilníkům? Prosazení homosexuální a genderové agendy v Církvi? Teze, že „Bůh si přeje různost náboženství…“ - jak zní společné prohlášení s předním muslimským imámem Tayyebem? Co když tímto úmyslem papeže je totální likvidace tradiční mše sv.? To se máme i na tyto „úmysly“ papeže modlit?

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5–8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Nazývali ho „biskupem Ameriky“. Jeho pastýřské listy a promluvy publikované v médiích a na sociálních sítích posilovaly autentickou víru pravověrných katolíků. Patřil k jedněm z nejlepších a nejváženějších biskupů USA, jeho popularita se blížila popularitě proslulého arcibiskupa Fultona Sheena z 50. a 60. let 20. stol. Jeho diecézní seminář v Tyleru v Texasu byl – na rozdíl od většiny ostatních – plný. Charitativní péče v jeho tylerské diecézi vynikající. Nikdo jej nemohl obvinit z nějakého krytí sexuálního zneužívání. Biskup Strickland osobně žil zbožně, skromně, bezúhonně, a obětavě se věnoval všem, kdo potřebovali pomoc. Lze bez nadsázky říci, že tak má vypadat správný pastýř podle Srdce Ježíšova, mons. Strickland se stal vzorem pravého katolického hierarchy.

Jenže papež František smýšlel jinak. Mons. Strickland totiž vždycky hájil pravou nauku Církve – a nebál se kritizovat i její samotnou viditelnou hlavu, když s ní nebyla v souladu. Už r. 2015 zaujal kritický postoj k adhortaci Amoris Laetitia otevírající dveře podávání sv. přijímání osobám žijícím ve smilstvu a cizoložství. Za covidového šílenství odmítl zavřít kostely a varoval před vakcinací. Otevřeně podporoval hnutí pro život a nepodával sv. přijímání propotratovým politikům. Stavěl se nekompromisně proti genderové ideologii a propagaci homosexualismu. Podporoval tradiční mešní ritus a sám jej také často sloužil. Když papež František vydal r. 2021 dokument „Traditionis Custodes“, v němž požadoval omezit práva mše všech časů, biskup Strickland odmítl provést jakákoliv omezení s tím, že nemůže „nechat část svých věřících vyhladovět“.

Nevezmeš jméno Boží nadarmo! Každý katolík toto přikázání zná – a mnoho z nich ho neustále porušuje. Sakrování, ježíšmarjování, krucifixování… Kolika z nás toto ulítne v hněvu nebo při nečekané události!

Klení, ulevování si svatými jmény v těžkých nebo nečekaných situacích, ale i při projevech radosti nebo i v běžném všedním hovoru. Víme o této své slabosti, zpovídáme se z ní, ale spíše ji podceňujeme. Nic s tím neděláme, protože jsme si už na to „zvykli“.

Mylně se domníváme, že jde „jen“ o lehký hřích. Nikoliv, objektivně se jedná o hřích těžký, neboť je to projev neúcty k Bohu, ke Kristu, k Matce Boží a ke svatým. Ve většině případů ale, protože člověk vysloví neuctivě svatá jména ve stavbu polodobrovolnosti (k těžkému hříchu je zapotřebí plného vědomí a plné dobrovolnosti při zcela svobodném rozhodnutí), kdy se plně neovládá, se jedná formálně o hřích lehký, jenže pozor!

Těžkého hříchu se člověk klením nebo braním jména Božího nadarmo dopouští tehdy, když sám tento skutek podceňuje, když si namlouvá, že o nic tak mimořádného nejde. Ve skutečnosti by měl prolévat slzy lítosti nad tím, že takto denně uráží Boha, a snažit se usilovně tohoto zlozvyku zbavit. Ještě horší potom je, když si někdo v tom libuje, slyšel jsem dokonce názor, že „život by byl nudný, kdyby si jej člověk nezpestřil nějakým tím sakrem“. Tady už je těžký hřích naprosto jasně spáchán. Známý český vydavatel katolické literatury ze Staré Říše u Jihlavy v době mezi světovými válkami Josef Florian byl známý svojí pohostinností, ale běda, když někdo v jeho domě začal klít nebo brát Boží jméno nadarmo. Takového okamžitě vyhodil ven.

Kvůli odmítání potratu se dnes může člověk dostat i do vězení. Některé státy tak trestají osoby, které stojí v tiché modlitbě před klinikou, kde se vraždí nenarozené děti. Ale ti, kteří tyto bytosti usmrcují, do vězení nepůjdou.

Kvůli odmítání potratu dnes může být člověk diskriminován. Toto sociální stigma leží na těch, kdo veřejně odmítají tezi, že dítě v mateřském lůně je pouhým „shlukem buněk“ – a proto může být kdykoliv usmrceno až do porodu, nebo dokonce i po něm.

Vládci to nenazývají potratem, mají na to termín „reprodukční zdraví“ nebo „přerušení těhotenství“. Je povinností v rámci politické korektnosti to nazývat tímto orwellovským novým jazykem, A titíž lidé, kteří onen strašlivý zločin proti nevinnému lidskému životu skrývají za tyto výrazy, současně propagují také mrzačení už předpubertálních dětí, aby vypadaly jako ti, jimiž ve skutečnosti nejsou. Nazývají to „změnou pohlaví“. Ti, kdo jsou pro potraty a možnosti „změny pohlaví“, jsou zároveň i pro usmrcování nemocných, starých, dementních a postižených a vůbec všech, které stát nebo jiný subjekt prohlašuje za „neschopné hodnotného života“. V jejich novomluvě to ale není žádná legalizovaná vražda, nýbrž „eutanazie“, „pomoc při umírání“ apod. Během psychopandemického šílenství jeden severoevropský stát vyzýval všechny staré lidi, aby nezatěžovali zdravotnický systém, a posílal jim domů balíčky se smrtícími preparáty, které jim měly zajistit bezbolestnou smrt. Kdo na to přistoupil, tak jeho rodině stát zaplatil i pohřeb.

„Mne pronásledovali — i vás budou pronásledovat!“ Tato slova Krista Pána se v dějinách splnila do důsledků. Ihned po odchodu Ježíše Krista k Otci nastalo pronásledování křesťanů v celé Římské říši, které s krátkými přestávkami trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vydal svůj Milánský edikt, jímž udělil křesťanům svobodu. Všichni apoštolé s výjimkou Jana (i on však byl odsouzen k smrti uvařením v kotli, ale zázrakem zachráněn), Štěpán, Polykarp, Ignác, Justin, Irenej, Kornelius, Cyprián, Kosma, Damián, Vít, Anežka, Cecílie… to jsou alespoň některá jména obrovského zástupu mučedníků pro Krista té doby, martyrů, čili svědků. Jejich počet je odhadován na stovky tisíc. Položit život pro Krista bylo pro ně radostí, měli jistotu, že tím se dostanou rovnou do nebe. Od tohoto cíle je neodstrašilo ani mučení nejrůznějšího druhu. Jáhen sv. Štěpán vidí při kamenování „nebesa otevřená“ a „Syna člověka po pravici Všemohoucího“, sv. Ignác z Antiochie přímo touží, aby ho zuby šelem v amfiteátru „rozemlely jako pšenici pro Boží království“.

Ani po roce 313 nepřestala téct mučednická krev, i když ne v takové míře. Různí bludaři připravili katolíkům krvavou lázeň, především stoupenci bludu Ariova (popíral Božství Ježíše Krista) a Donatova (popíral hierarchickou strukturu Církve) ve 4. a 5. stol. v severní Africe. Byzantští monoteletisté, popírající lidskou vůli u osoby Ježíše Krista a chráněni v 7. stol. císařem Konstantem II., vyřízli svatému opatu Maximovi jazyk a usekli ruku. Asi o sto let později zase císař Konstantin V., zastánce hereze ikonoklasmu (odmítající úctu svatých obrazů), nechal popravit řadu obhájců katolické pravověrnosti, jež s úctou soch a obrazů počítá. Nejznámější je opat sv. Štěpán. Mnoho křesťanů položilo svůj život pro Krista po nájezdu mohamedánů v 7. stol. do severní Afriky a Španělska. Četní misionáři byli zavražděni, když hlásali evangelium pohanům, např. patron Německa sv. Bonifác, český sv. Vojtěch…

Neomodernističtí teologové posledních desetiletí (Kueng, Schillebeeckx, Haag, Zulehner, Schockenhof aj.), hlásající bludnou nauku, odmítnutou mnoha dokumenty církevního magisteria, tvrdili a tvrdí, že prý katolická víra v podání tradičního katechismu nehlásá „radostnou“, ale „hrozivou“ zvěst. Němčina má pro to jadrné vyjádření „Frohbotschaft“ proti „Drohbotschaft“. Pokud prý Církev mluví o pekle a snadné možnosti věčného zatracení, je to „Drohbotschaft“ (hrozivé poselství). Radostným poselstvím („Frohbotschaft“) je prý naopak teze, že všichni (nebo téměř všichni – snad s výjimkou Nerona, Jacka Rozparovače, Lenina, Stalina nebo Hitlera) budou spaseni a nemusí se ničeho obávat, protože „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten největší dareba nebo popírač Boha, nebude v okamžiku smrti schopen odolat síle této věčné lásky.

To zní sice nádherně, jenže má jednu podstatnou vadu. Já jako člověk si vlastně vůbec nemusím dělat starosti s Božími přikázáními a životem podle evangelia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne nakonec stejně tak či onak „přitáhne“ do nebe. Proto, milý člověče, není třeba mít žádné výčitky svědomí z života v cizoložství, z potratů, z užívání antikoncepce, z finančních podvodů, z krádeží apod., vždyť Boží láska tě stejně nakonec spasí.

Je toto skutečně „radostná“ zvěst? V žádném případě! Neraduji se přece z toho, o čem vím, že automaticky s jistotou nastane, aniž se o to musím starat, např. že během několika minut přijede tramvaj, na kterou na zastávce čekám. To přijímám jako běžné a normální. Pokud by měla má spása nastoupit s toutéž snadnou samozřejmostí, byl by to důvod k radosti? Nevedlo by mne to spíše ke lhostejné apatii, která nemá s věčnou radostí blažených v nebi nic společného? Spása je nezasloužený Boží dar, na jehož počátku stojí kříž s obětí Bohočlověka z pouhé lásky ke mně osobně, abych se já, zatížený dědičným hříchem, mohl dostat do nebe, do věčného společenství s Ním. Ke společenství je však třeba dvou bytostí, ne pouze jedné.