Nejmenovaný církevní hodnostář jednou prohlásil, že smích je „předchuť ráje“. Jak s tím ale srovnat fakt, že v Písmu sv. není ani jednou vzpomínán smích v pozitivním slova smyslu? Jak to, že Ježíš Kristus podle zpráv evangelistů dvakrát plakal (u hrobu Lazara a když předpovídal zkázu Jeruzaléma), ale nikde není napsáno, že se někdy smál? Vysvětlení může být dvojí. Buďto se opravdu Ježíš nikdy nesmál a byl vždycky vážný se zasmušilou tváří, nebo smích a úsměv byly tak normálním, častým a samozřejmým projevem jeho vystupování, že evangelisté necítili žádnou potřebu o tom psát.

Jsem přesvědčen, že pravdivou je ta druhá verze. Kdyby byl náš Pán vážným a zamračeným škarohlídem, tak by nejspíš nešel na svatební hostinu v Káni Galilejské, neboť svatby vždycky a v každé civilizaci byly, jsou a budou jedinečnou příležitostí k projevům radosti a smíchu. A nejen to, Kristus také v Káni proměnil vodu ve víno, čímž mimo jiné ukázal, že má ke svatebnímu veselí kladný vztah. Smích je nerozlučně spojen s radostí – a k té nás vyzývá Písmo sv. na mnoha stránkách. Ve Starém zákoně to jsou některé žalmy, král David projevil svoji radost před archou tancem. V Novém zákoně sám Božský Spasitel říká apoštolům: „…aby má radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila…“ (Jan 15,11). Dále tu máme opakované výzvy sv. Pavla k radosti, zejména v listu Filipanům 4,4: „Radujte se v Pánu vždycky! Opakuji: Radujte se!“ Protože radost bez smíchu (nebo alespoň úsměvu) je těžko představitelná, můžeme bez obav prohlásit, že samotné Boží slovo, Písmo sv., nás vyzývá, abychom jako radostní lidé se nebáli dát průchod smíchu, prostě řečeno, abychom se uměli zasmát.

Jedním z oblíbených výpadů protikatolické agitace je ničení sakrálních pamětihodností jiných náboženství. Poukazuje se zejména na období Římské říše od 4. stol. dál, kdy katolické křesťanství bylo státním náboženstvím.

Nebudeme tvrdit, že katolíci se likvidace pohanských kultovních výtvorů nedopouštěli. Koneckonců i sv. Cyril a Metoděj na Velké Moravě, jak se dozvídáme z jejich životopisů, káceli pohanské modly.

Bylo jasné, že starověký křesťanský stát nemohl pohanské rituály tolerovat, neboť sv. Pavel píše, že „to, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu…“ (1 Kor 10,20), a dále, že pohanská modloslužba „svolává Boží hněv z nebe“ (Řím 1,18). Pohanské kulty byly nerozlučně spojeny s magií, rituální prostitucí a někdy i s lidskými obětmi. To nemohl křesťanský stát v žádném případě trpět, i když pohané nebyli násilím nuceni ke křtu, protože jeho platnost by v takovém případě byla pochybná (absence opravdové víry, nedobrovolné přijetí svátosti pod hrozbou represe). Proto, i když kult antických bohů byl zakázán a jejich modly ničeny, nikdy nedošlo ke krvavému pronásledování pohanů, ti naopak po celou dobu trvání křesťanské Římské říše zaujímali často vysoké postavení ve státní správě a v senátu, aniž museli své přesvědčení tajit.

Přesto polský církevní historik a dnes arcibiskup v Lodži Grzegorz Ryś (tvrdý modernista) píše ve svém spise „Inkvizice“, že prý křesťanství se v tomto období jeví „jako mnohem méně tolerantní než jiná náboženství“. Je to lež snadno vyvratitelná faktem, že zatímco křesťané mohou uvést stovky jmen mučedníků popravených a umučených pohanským Římským státem před rokem 313, odpůrci Církve nejsou schopni předložit jediné jméno pohanského mučedníka z rukou křesťanů z období po r. 380, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Ani proslulá Hypathia, novoplatónská filozofka z Alexandrie, jejíž odsouzeníhodná vražda je neustále protikatolickými autory přetřásána, se nestala obětí nábožensky, nýbrž politicky motivované nenávisti.

Stačí, aby tři nebo čtyři samozvaní „zástupci“ indiánských národů Latinské Ameriky pozvedli své hlasy a pěsti – a klerikové padají na kolena a poníženě se omlouvají. Za to, čeho se Církev nikdy nedopustila. Již řada dokumentů na toto téma byla ve Vatikánu publikována a masmédia o nich nikdy neopomenula informovat. Ve všech zaznívá jeden refrén: Vatikán se od své staré „koloniální“ doktríny „distancuje“.

Šíří se dezinformace, že prý před pěti staletími papež „nutil“ Španělsko, aby se stalo prvním – a jediným – misijním národem v dějinách, bylo prý od něj požadováno, aby evangelizovalo indiány v Latinské Americe. Král Ferdinand Aragonský a jeho manželka Isabella Kastilská měli dokonce údajně prosit papeže o dovolení kolonizovat Nový svět, tj. Ameriku. Francie a Anglie to neučinily. Něco takového je však těžko představitelné, neboť španělský král byl natolik mocným panovníkem, že se k tomu nemusel vůbec dovolovat papeže.

Hlavní otázka ale zní: Byla evangelizace identická s kolonizací nebo – ještě hůře – s otroctvím? Pojďme hned k počátkům: První kontakt Kolumba, objevitele Ameriky, s domorodými Araukánci byl takový: Oni ho prosili o vojenskou pomoc proti kmenu Karibů, kteří provozovali kanibalismus. Totéž byl i případ Cortése a Pizzara, které tamní kmeny vítaly jako osvoboditele od Aztéků a Mayů, již si z nich brali lidské oběti svým bohům.

Papež Benedikt XVI. hned po svém zvolení r. 2005 v kázání při inaugurační mši svaté varoval před celosvětovou „diktaturou relativismu“. Pojem „relativismus“ pochází z osvícenství a odvolává se na názory tzv. sofistů, tj. řeckých filozofů ve starověku, kteří tvrdili, že prý člověk nikdy nemůže pravdu s jistotou poznat. To hlásal částečně Kant, na něhož navázala celá tzv. německá klasická filozofie v čele s Hegelem. Relativismus znamená tedy nejistotu v poznání pravdy, pochybnost ve schopnost lidského rozumu stanovit, jestli to, co se mi jako pravda jeví, odpovídá skutečnosti.

Toto bylo vztaženo především na poznání Boha a katolickou nauku: Nemůžeme prý tvrdit, že Bůh existuje, protože náš rozum a naše poznání jsou neschopné toto dokázat, co se nám jeví jako důkaz, je prý pouze zdánlivé, relativní. Z toho ovšem vyplývá, že ani v morálce neexistuje závazná a prokazatelná pravda, což má nejhorší a nejnebezpečnější dopad. Nemáme prý žádné důkazy, že krást, vraždit, podvádět apod. je objektivně špatné. Tím lze ospravedlnit všechny zločiny a krutosti dějin: vyhlazovací tábory pro lidi jiné rasy, národnosti a odlišného přesvědčení, vraždění nenarozených dětí a starých, nevyléčitelně nemocných lidí, pornografii, likvidaci manželství a rodiny aj. Přesně toto měl na mysli papež Benedikt XVI., když prohlásil 7. 12. 2012 k členům Mezinárodní teologické komise:

Prezident Papežské akademie pro život abp. mons. Vincenzo Paglia opět učinil výjimečně kuriózní a skandální prohlášení, v němž tvrdil nejen to, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v morálních otázkách, ale též prý může za jistých podmínek připustit možnost provedení procedury… asistované sebevraždy.

Abp Paglia tak znovu vyvolal kontroverzi na téma lidského života, který z titulu svého úřadu má chránit. Udělal to na Mezinárodním novinářském festivalu v italské Perugii, jehož se účastnil. „Osobně bych nepomáhal sebevrahům, ale chápu, že právní řešení může být největším dosažitelným dobrem za jistých podmínek,“ řekl.

Prohlásil poté, že při zachování určitých právních podmínek (odvolal se přitom na výrok italského Ústavního soudu z r. 2019) „nelze vyloučit regulérnost“ tohoto typu sebevraždy. Duchovní použil slovo praticabile, které podle všeho se vztahuje spíše na technickou stránku provedení než na morální souhlas, nicméně celý kontext ukazuje na jeho nejednoznačný postoj v této věci.

Ještě větší nejasnost vnesly do jeho výpovědi věty, v nichž jasně dal najevo svoji distanci od výroku Učitelského úřadu Církve, což je pro modernistické biskupy typické. Konkrétně prohlásil, že Církev není „distributorem pilulek pravdy“ v současné pluralistické společnosti, dále prý „teologické myšlení se v historii vyvíjí v dialogu s Magisteriem a se zkušeností Božího lidu (sensus fidei fidelium) v dynamice vzájemného ‚obohacování se‘ “.

Koncepce kněžského celibátu je v současné době terčem útoků jak ze strany nepřátel Církve, kteří se snaží ho odmítat jako nesmyslný a omezující, tak i ze strany papeže Františka, který v nedávné době pronesl řadu poznámek naznačujících, že v blízké budoucnosti by se celibát kněží nemusel vyžadovat. Zkoumání raného období církevních dějin však osvětluje vývoj kněžského celibátu i skutečnost, že tato nauka konzistentně existovala od velmi raných dob.

Povolení odsloužit anglikánské obřady v papežské bazilice sv. Jana na Lateráně v Římě vyvolalo skandál mezi věrnými katolíky. Hlavní postavou byl tady jistý Jonathan Baker, už mnoho let člen zednářské lóže, rozvedená osoba žijící v konkubinátu a „biskup“ anglikánské komunity.

18. dubna na základě povolení vatikánských úřadů vstoupilo do proslulé Lateránské baziliky, nazývané matkou a hlavou všech kostelů města Říma i světa, třicet anglikánských heretiků v čele se jmenovaným Bakrem z anglikánské administrativní komunity Fulham. Tito anglikánští pastoři pobývají aktuálně na „tříletých rekolekcích“ v Římě, organizovaných v rámci „ekumenických vztahů“. Jsou ubytováni ve Villa Palazzola, kde je umístěn katolický seminář pro osoby anglického jazyka.

Není jasné, na jakém základě byl udělen souhlas k heretickým obřadům imitujícím mši sv. v katolickém chrámu. Servis LifeSiteNews se obrátil s tímto dotazem na vatikánskou administrativu, ale dosud se nedočkal odpovědi. V každém případě však v rámci priority pokoncilní ekumenické agendy vydala tzv. Papežská rada pro jednotu křesťanů r. 2020 dokument, v němž se sugeruje, že „v případě, kdy diecézní biskup zjistí, že to nezpůsobí pohoršení a zmatek mezi věřícími, může nabídnout jiným křesťanským komunitám, aby využili ke svým bohoslužbám prostory katolického kostela“.

Představeným anglikánů, kteří si vypůjčili ke svým obřadům katolickou baziliku, je vzpomínaný Jonathan Baker, rozvedený a žijící v konkubinátu. Léta otevřeně hovořil o své příslušnosti k zednářské lóži, z níž vystoupil až poté, kdy byl jmenován „biskupem“. Nadále ale chválí tuto organizaci, zodpovědnou za destrukci křesťanské civilizace, jako prý „zcela podporující Církev“.