Na počátku synodu to opět začalo v Církvi vřít. 5 kardinálů napsalo papeži dle příkladu svých předchůdců před 7 lety opět svá „dubia“, tj. pochybnosti o pravověrnosti některých vyjádření Vatikánu v souvislosti s nadcházejícím synodem, a chce vysvětlení. Tenkrát r. 2016 se jednalo o dokument „Amoris Laetitia“, kde papež František naznačuje možnost podávání sv. přijímání párům žijícím v neregulérních svazcích, dnes jde o více otázek. Z těchto 5 kardinálů jsou 2 signatáři dubií před 7 lety: kuriální kardinálové Walter Brandmueller a Raymund Leo Burke (další 2 kardinálové Meisner a Caffara již zemřeli), následují potom další 3: Robert Sarah z Guineje (bývalý prefekt kongregace pro liturgii), Juan Sandoval Iniguez z Mexika a Joseph Zen z Číny, bývalý politický vězeň komunistického režimu. Papež František na rozdíl od situace před 7 lety tentokrát odpověděl.

Pane Ježíši Kriste, náš Bože a Spasiteli, Ty jsi hlavou Církve, své snoubenky bez poskvrny, a svého mystického Těla. Shlédni milosrdně na hlubokou bídu, do níž upadla naše svatá Matka Církev. Doktrinální zmatky, morální ohavnost a liturgická svévole dosáhly v našich časech úroveň dosud nevídanou. „Bože, pohanské národy pronikly do Tvého dědictví, poskvrnily Tvůj svatý chrám, Jeruzalém obrátily v sutiny.“ (Žalm 79:1). Duchovní, kteří ztratili pravou víru a stali se stoupenci světového globalistického programu, drze mění Tvé pravdy a přikázání, Božskou ústavu Církve a apoštolskou tradici.

Ó, Pane, s pokorným duchem a zkroušeným srdcem Tě prosíme, nedopusť, aby Tví nepřátelé se mohli radovat z vítězství nad autentickou Katolickou církví tím, že jí vnutí falešnou církev pod pláštěm „synodality“. Ukaž, Pane, svoji moc a přijď na pomoc své Církvi mocnou silou! Neboť čím více se hřích a odpady od víry v Církvi množí, tím větší bude vítězství Tvé milosti.

Hluboce věříme, že brány pekelné Tvoji Církev nepřemohou. V hodině, kdy naše milovaná a svatá Matka Církev prožívá svoji Kalvárii, slibujeme zůstat u ní. Přijmi milostivě naše vnitřní i vnější utrpení, které obětujeme v jednotě s Neposkvrněným Srdcem Marie, Matky Církve, jako zadostučinění za naše vlastní hříchy, jakož i za hříchy svatokrádeže a apostaze v Církvi.

Je zajímavé si povšimnout, že Boleslav se sice bratrovraždou zmocnil pražského knížecího stolce, avšak koruna, kterou si pak vkládali na hlavu jeho následníci, nenesla Boleslavovo jméno. Nese naopak jméno svatého Václava…

… „Nevinný poražený zvítězil nad krutým nepřítelem stejně jako Kristus na kříži“ (srov. Legenda o svatém Václavu), a krev mučedníka nevolala po nenávisti a pomstě, ale po odpuštění a míru.

… Minulé (20.) století – a vaše země toho byla svědkem – vidělo padnout nemálo mocných, o nichž se zdálo, že dosáhli výšin takřka závratných. A najednou byla jejich moc pryč. Svatého Václava oproti nim nazýváte „věčným knížetem Čechů“.

… To je i poučení ze života svatého Václava, který měl odvahu dát přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci. Naučil se být „milosrdný a milostivý“ a prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život. Právem ho proto vzýváte jako „dědice“ svého národa a ve vám dobře známé písni jej prosíte, aby mu nedal zahynout.

Současné zprávy o rouhání svátostnému Spasiteli přímo při liturgii NOM rychle narůstají. Psali jsme nedávno o brazilském arcibiskupovi, který podal sv. přijímání, samozřejmě na ruku, muslimskému šejchovi, o podávání Těla Páně na Světových dnech mládeže v Lisabonu z plastových misek atd. K tomu ještě přistupuje neustálý tlak na přijímání na ruku, což samo o sobě je obrovským hříchem zneuctění, neboť podle definice tridentského koncilu je Spasitel přítomen v každém úlomku sv. hostie právě tak jako v ní celé, proto když tyto částečky padnou na zem a lidé po nich šlapou, což se při podávání na ruku skutečně děje, jedná se objektivně o hřích urážky našeho Pána.

Otázka zní: Věří vůbec tito lidé, že sv. hostie, kterou přijímají, je skutečný Kristus? Věří v to ti, kdo bezmyšlenkovitě natahují ruku? Když se jich zeptáte, budou samozřejmě tvrdit, že ano. Jenže stačí to?

Nikoliv, nutno mít jasnou představu, v co věříme. Tridentský koncil v 16. stol. definoval jako závazné to, co formulovali už mnozí církevní otcové starověku a co shrnul papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. ve formulaci, že Kristus je přítomen v Eucharistii „vere, realiter, substantialiter“, čili „pravdivě, skutečně, podstatně“. Toto je dogma, neomylná nauka Církve. Nestačí pouhé vágní konstatování, že věřím v přítomnost Pána v Eucharistii. I Luther tvrdil, že věří, ale tuto víru chápal pouze jako nějakou duchovní přítomnost Ježíše „v tomto chlebu“.

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s ním v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.

Jeden z nejužívanějších šlágrů protikatolické propagandy! Církev prý upálila 9 milionů nevinných lidských obětí, jak tvrdili už v 18. století osvícenci.

A jaká je skutečnost? Především je nutno vyjasnit si, o čem mluvíme. Je rozdíl mezi prokázaným užíváním satanských rituálů a s nimi spojených čar a kouzel (magie), a lidmi, kteří byli nevinně odsouzeni za domnělé „styky s ďáblem“. Pohanské národy starověku rozličovaly dobrá a zlá božstva, kdo se spojil magickými obřady s těmi zlými, byl bez milosti potrestán smrtí. Římské právo na to stanovilo trest upálení na hranici.

Obětí se stalo též mnoho nevinných. Stačilo jenom být ve společnosti nějak zvláštním – a hned při nějaké přírodní katastrofě byl tento člověk obviněn ze spolku se zlými bohy nebo duchy s úmyslem škodit. Tortura, čili vynucování doznání mučením, byla v těchto případech hojně používána. Na mučidlech se obžalovaní přiznávali k nejstupidnějším skutkům.

Po nástupu křesťanství se církevní autority od prvopočátku vyslovovaly kategoricky proti trestání skutečných i domnělých čarodějnic a čarodějů smrtí (nejradikálněji ve 4. stol. sv. Jan Zlatoústý). Protičarodějnické běsnění bylo nejvíce rozšířené u starých Keltů a zvláště Germánů, kteří tomu holdovali i poté, co přijali křest. To bylo spojeno s mnoha nesmyslnými pověrami: čarodějství ve spojení se zlými božstvy a duchy se věnují prý hlavně ženy, ty létají na koštěti na čarodějnická shromáždění, kde mají se zlými nadpřirozenými bytostmi pohlavní styk. To jim potom umožňuje škodit lidem na majetku, zdraví i na životě, požírají nemluvňata, mění se v různá zvířata apod.

K neslýchané svatokrádeži došlo v brazilské arcidiecézi Londrina, kde její ordinář vědomě podal Tělo Páně na ruku duchovnímu muslimské komunity oblečenému tak, že nebylo pochyb o jeho příslušnosti k islámu. Na závěr ale muslim litoval svého skutku, avšak z úst katolického hierarchy nevyšlo jediné slovo lítosti kvůli skandálu, který vyvolal.

K profanaci Nejsvětější svátosti došlo při pohřební mši za zesnulého kardinála Geralda Majelli Agnela. Účastnil se jí též vůdce muslimské komunity Sheiki Ahmad Saleh Mahari, který bez skrupulí se postavil do řady, když arcibiskup Geremias Steinmetz podával sv. přijímání „na ruku“.

Situace vyvolala údiv přítomných kněží a ministrantů, lokální katolická média to označila za skandál. Mons. Steinmetz ale necítil žádnou povinnost omluvit se za tuto svatokrádež. Ačkoliv podal Tělo Páně muslimovi osobně, pověřil „vysvětlením“ situace svého vikáře, jenž se vypravil k Maharimu, aby se zeptal, proč přistoupil ke stolu Páně.

Sheiki je známý v různých sférách společnosti a udržuje s Katolickou církví vztahy plné úcty… Jako přítel se účastnil eucharistické celebrace, zařadil se a přijal Tělo Kristovo – vysvětlil poté arcibiskup a komicky se bránil tím, že prý video pouze ukazuje, jak islamista „jenom přijímá Eucharistii“, ale „nepožívá ji“.

K věci se vyjádřil sám Mahari, který potvrdil, že když usedl v lavici, požil Tělo Páně. Ujistil přitom, že neměl v úmyslu „prokazovat nedostatek úcty vůči Katolické církvi“. Zemřelý kardinál mu dle jeho slov již dříve vysvětlil, že „Eucharistie je tělem Ježíše, považovaného za proroka islámu“.

Mainstreamová média toto neustále tvrdí. Říkají to i světoví globalističtí politikové, mluví o tom i papež František, nejnověji na tiskové konferenci v letadle při zpáteční cestě z Mongolska, kde byl na návštěvě. Stalo se z toho klišé, lidé to opakují, aniž si uvědomují, co to vlastně ideologie je.

V přesném překladu to znamená nauku o myšlence. V konkrétní aplikaci rozlišujeme mezi filozofií, potažmo světovým názorem, a ideologií. Zatímco ty první dva zůstávají v teoretické rovině, ideologií rozumíme uvedení filozofie nebo světového názoru a hlavně od nich odvozených myšlenek do veřejného života, což má souvislost se vzdělávacím procesem, kulturou a politikou. Na tom není nic mravně špatného, když se jedná o správné myšlenky (ideje) a dobré zásady, naopak jde o něco prospěšného pro celou společnost, ano, můžeme mluvit o ctnosti toho, kdo pěstuje takovou „ideologii“. Pokud však někdo tady prosazuje špatné, zvrácené myšlenky, a chce je vtělit do legislativy a do školní výuky, např. tzv. „manželství pro všechny“ nebo „svobodnou volbu ženy pro potrat“, pak se jedná o zvrhlost a těžký hřích.

Pojmy jako „ideologie“ nebo „ideologizace“ (tj. agitace ve prospěch konkrétní ideje) jsou samy o sobě mravně irelevantní, dobrými nebo špatnými se stávají až svým obsahem, tj. tím, o jaké myšlenky jde. Jenže světovému mediálnímu mainstreamu se podařilo své nemyslící konzumenty zmanipulovat tím, že „každá ideologie“ je „fuj“, tzn. špatná. Opravdu každá? Pojem „ideologie“ v negativním významu se totiž používá výhradně pouze proti zastáncům správných hodnot a postojů. Žel činí to i papež František, když obranu tradiční mše sv. a autentické katolické věrouky i mravouky označuje jako „ideologii“ a mluví o ní v tomto smyslu jako o „velkém nešvaru“ uvnitř Církve.