Vyšlo najevo, že nynější prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Victor Manuel Fernandez ještě jako mladý kněz napsal celkem tři publikace, z nichž jedna (o líbání) je na hranici vkusu a slušnosti, druhá (o sexuálním orgasmu, aniž specifikuje, jestli má jít o masturbaci, sex v manželství nebo mimo ně, jako projevu mystického vytržení) již má přímo rysy pornografie, a třetí je bludem v oblasti morální nauky. Kard. Fernandez se sice brání tím, že tenkrát byl mladý a dnes by již nic takového nenapsal, ale nikdy se zřetelně a jasně od svých tehdejších postojů nedistancoval a hlavně – není známo, že by někdy někde hlásal jejich pravý opak. Pro tyto skutečnosti si vysloužil u některých žurnalistů nelichotivý titul „pornoprefekt“. Přinášíme v překladu z polských zdrojů článek jednoho z nich na téma kardinálovy knihy o orgasmu:

Gavin Ashenden, publicista britského „Catholic Herald” ukazuje, že sexuální mysticismus popisovaný kardinálem Victorem Manuelem Fernandezem v knize „Mystická vášeň. Duchovost a smyslnost” má blíže k ezoterickému a okultnímu chápání lidské sexuality než ke katolické teologii.

V knize vydané r. 1998 nynější prefekt Dikasteria pro nauku víry popisoval rozdíl mezi mužskými a ženskými orgasmy. Tenkrát jako 36letý kněz se soustředil především na údajnou možnost nalezení Boha v sexuálních kontaktech. Kard. Fernandez přesvědčoval, že jestli mystikové mohou získat smyslovou zkušenost nadpřirozené přítomnosti Boha, tak analogicky „Bůh se může stát přítomným i tehdy, když dvě lidské bytosti se navzájem milují a dosahují orgasmu“.

Promulgování deklarace Dikasteria pro nauku víry Fiducia supplicans 18. prosince 2023 a reakce, které následovaly, nám poskytují možný klíč k nadcházejícímu konkláve.

Autorem deklarace je blízký spolupracovník papeže Františka a autor jeho textů Victor Manuel Fernández, který byl 1. července 2023 jmenován prefektem Dikasteria pro nauku víry a 30. září téhož roku kardinálem. Papež František dokument podepsal ex audientia způsobem, který ho činí neodvolatelným. Za normální situace by byl vyjádřením řádného magisteria Církve, veškerý „magisteriální charakter“ však ztrácí v důsledku odklonu od církevní nauky.

Fiducia supplicans nicméně představuje skutečně „bergogliovský manifest“ vzhledem k vlastnosti typické pro modernismus: tvrdí o sobě, že je věrný magisteriu Církve, zatímco církevní nauku pomocí bezskrupulózního intelektuálního eskamotérství staví na hlavu. Fiducia supplicans zejména popírá, že by se homosexuální vztah kdy mohl stavět na roveň manželství, ale schvaluje ho tím, že umožňuje mu žehnat, a v tomto budě protiřečí magisteriu, které hřích proti přirozenosti vždy odsuzovalo. Uklidňujícím tónem prohlašuje, že jde o požehnání mimoliturgické, avšak poněvadž žehnat (bene dicere) je možné jen něčemu, co je samo o sobě dobré, připouští, že vnitřně dobrý je i homosexuální vztah. Odmítá žehnání homosexuálnímu svazku jako takovému, ale protože se nežehná jednotlivé osobě, nýbrž údajnému „páru“, od něhož se nepožaduje, aby nedovolený vztah ukončil, žehná se svazku, v němž se oba „partneři“ hříšně spojují.

Katolická církev prý byla spojencem fašismu a podporovala jeho zločiny, tak se to učilo ve školách za komunismu, tak je to hlásáno médii hlavního proudu dodnes. Slovo „fašista“ se stalo nadávkou pro všechny „politicky nekorektní“: odpůrce potratů, homosexuální a genderistické agendy, covidového a klimatického šílenství, katolické „fundamentalisty“ atd. Přitom se tady záměrně matou pojmy. Fašismus se ztotožňuje s německým nacismem, což není jedno a totéž.

Vinohradníci mají svého patrona, svatého Urbana. I rolníci mají patrona. Je jím sv. Izidor. Družstevníci však dosud svého patrona nemají. Ale to se může časem změnit. Možná se jednou stane patronem družstevníků José María Arizmendiarrieta Madariaga, jehož proces blahořečení v současné době probíhá. Právě tento katolický kněz, původem Bask, se výrazně zasloužil o rozvoj družstevnictví ve své rodné zemi.

Pojem družstevnictví byl v myslích mnoha obyvatel bývalé ČSSR zprofanován. Vinu na tom měly neblahé vzpomínky na násilnou kolektivizaci v padesátých letech 20. století a vznik JZD v mnoha obcích proti vůli majitelů půdy v totalitním státě. Jenže samotné družstevnictví je v tom zcela nevinně. Vzniklo mnohem dříve než totalitní režim v tehdejší ČSR v roce 1948.

Družstevnictví má v historii lidstva bohatou tradici. I když o archaických formách družstevnictví nacházíme zmínky již ve středověkých pramenech, moderní družstevnictví v jeho současné podobě se zformovalo až v 19. století. Za první skutečně moderní se považuje Rochdale Society of Equitable Pioneers (Rochdalské družstvo poctivých průkopníků), založené v roce 1844 ve Velké Británii. Družstvo mělo fungovat na principech svépomoci a vzájemné spolupráce. Jen o 50 dní později, 9. února 1845, byl na území Slovenska založen Spolok gazdovský v Sobotišti, druhé moderní družstvo a vůbec první úvěrové družstvo na světě. Později vznikala družstva i v mnoha jiných zemích, včetně Čech, Moravy a Slezska, a družstevnictví se stalo celosvětovým fenoménem.

Francouzská revoluce znamenala podle učebnic dějepisu a médií hlavního proudu počátek éry svobody a lidských práv. T. G. Masaryk v závěru své „Světové revoluce“ (str. 608 vydání z r. 1930) napsal: „… teprve Francouzská revoluce kodifikovala práva člověka a tím i úplnou svobodu svědomí a uskutečnila ji v ohledu náboženském…“. Pan prezident Osvoboditel zapomněl jenom dodat jednu maličkost: Francouzská revoluce „uskutečnila“ lidská práva a svobodu svědomí „v ohledu náboženském“ gilotinou a genocidou katolického obyvatelstva ve Vendeé i jinde způsobem, který si vůbec nezadá s pozdějším nacistickým vyhlazením Židů.

Francouzská revoluce, neprávem nazývaná „velká“, byla ve skutečnosti ďábelským počinem kriminálních zločinců a nejhorších vyvrhelů, kteří proměnili zemi v krvavé moře. Ideově ji připravili v 18. století francouzští osvícenci, z nichž ani jednoho nelze nazvat slušným člověkem. Tím spíše to platí o strůjcích Francouzské revoluce, tragického dědictví osvícenství.

Základní historické údaje o této revoluci jsou známé. Málokdo ale ví, že dobytí Bastily 14. července r. 1789 vůbec nebylo spontánním lidovým hnutím, za jaké je vydáváno, nýbrž pečlivě připraveným spiknutím proti katolickému, i když slabému králi Ludvíku XVI., jež vyvolal jeho bratranec Filip Orleánský, svobodný zednář, chtějící se zmocnit trůnu. Nechal rozhlásit, že v Bastile jsou političtí vězni. Byla to záměrná lež, povstalci tam nalezli pouze 7 kriminálních delikventů. Útok na Bastilu provázely těžké zločiny. Poštvaná lůza zcela bezdůvodně zavraždila brutálním způsobem velitele věznice de Launaye, šlechetného muže, jenž vycházel povstalcům všestranně vstříc.

Podle papeže Františka ano. On totiž v talk show v italské televizi 14. ledna prohlásil doslova: „To, co se chystám říci, není dogma víry, ale můj osobní pohled: Rád si představuji peklo jako prázdné, doufám, že je…“

Katolík, a papež zde není výjimkou, má samozřejmě právo mít na některé teze svůj pohled, jenže pouze na ty, které nejsou předmětem zjevené nauky. Církev např. uznala více než 20 soukromých zjevení za pravá, nicméně soukromá zjevení nezavazují k víře. Kdo tedy zaujme např. ke zjevení Panny Marie v Lurdech nebo ve Fatimě „svůj pohled“, jenž se neshoduje s oficiálním pohledem Církve, která na tato místa pořádá poutě, má na to právo a nijak se neprohřešuje proti víře, i když jedná nemoudře.

Jinak je tomu ale se zjevenou naukou obsaženou v Písmu sv. a v dogmatických definicích Učitelského úřadu. Mezi ně patří i pravda o pekle, které není prázdné, ale kromě zlých duchů jsou tam i duše zavržených. A tady nemůže mít žádný katolík, ani papež, svůj „osobní pohled“ a „doufat“ v jeho správnost, neboť nauka je dána samotným Božím zjevením. Kdo zaujímá svůj „osobní pohled“, jenž tomu odporuje a šíří jej, proviňuje se jednoznačně herezí, i kdyby to byla samotná viditelná hlava Církve.

Edward Gibbon ve svém autoritativním historickém díle Úpadek a pád římské říše označil ztrátu občanských ctností za „skrytý jed“, který podkopal rozrůstající se globální impérium a nevyhnutelně vedl k jeho zániku. Katolická Církev se nerozpadne stejným způsobem, jak se to stalo římské říši, zdá se však, že její jednota, založená na neomylném papežském magisteriu, se drolí a její věčné nauky již nejsou v bezpečí před radikálními změnami.

V Církvi patrně dokážeme izolovat několik takových jedů, které podkopávají poklad víry, ale jeden je obzvlášť zákeřný. Zahrnuje odklon od toho, co liberální teologové považují za „sexofobní morálku“, a je odpovědný za profánní dokumenty, jako je Fiducia supplicans. Jak už touto dobou každý ví, toto prohlášení Dikasteria pro nauku víry dovoluje žehnání homosexuálním dvojicím a párům v neregulérních situacích, pokud takové žehnání není liturgické a nevyvolává dojem, že se jedná o manželství.

Fiducia supplicans přímo vychází z principů a premis formulovaných v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Ta sleduje dekadentní dráhu morální teologie sedmdesátých let a autoritativní Boží přikázání dezinterpretuje jako „pravidla“, která vyjadřují „ideály“, o něž bychom se všichni měli snažit. Ignoruje skutečnost, že některá z těchto přikázání, například Boží zákaz cizoložství, nedovolují žádné výjimky. „Pravidla“ naopak výjimkám, omluvám a polehčujícím okolnostem podléhají. Vzhledem k naší slabosti a dispozici k noetické i mravní křehkosti není každému možné tato pravidla dodržovat, zejména ne ta, která se týkají sexuální morálky. Podle Amoris laetitia někteří katolíci „nejsou ve stavu plně…praktikovat objektivní požadavky zákona“ (295). Papež dále vysvětluje, že lidé v neregulérních situacích, například rozvedení katolíci, kteří uzavřeli nový sňatek bez anulace předchozího manželství, nežijí nutně ve stavu smrtelného hříchu, i když příslušnou normu znají. „Dotyčný, přestože dobře normu zná, …se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolují jednat odlišně a přijmout rozhodnutí, k němuž by se nepojily další viny“ (301).