Jenže hřebík na hlavičku nutno uhodit jinde. Eucharistické průvody, známé pod názvem „Boží Tělo“, zavedl r. 1264 papež Urban IV. na základě zjevení vizionářky a augustiniánské řeholnice sv. Juliány z Lutychu. Byla to doba šíření albigenských a valdenských herezí, které popíraly reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Proto Pán vyslovil skrze omilostněnou duši svaté mystičky své přání, aby katolíci veřejnými průvody s konsekrovanou hostií manifestovali pravou víru, že On, Spasitel, je zde opravdově přítomen pod způsobami, pod vnějšími atributy chleba a vína. Vere, realiter, substantialiter – pravdivě, skutečně, podstatně, jak definovaly už první synody ve starověku, později potom papež sv. Řehoř VII., nejdůrazněji však v 16. stol. tridentský koncil. Eucharistická procesí se tak měla stát veřejnou manifestací obrany pravověrnosti proti bludům, odhodlaným vyznáním víry, že tato malá hostie v monstranci je skutečný Kristus se svým Božstvím i lidstvím, Bůh i Člověk, Bohočlověk. On potvrdil pravdivost této nauky desítkami eucharistických zázraků, nejmarkantněji v italském Lancianu, kde v 7. stol. při vyslovení konsekračních slov se v rukou kněze na hostii objevily kousek svalu a krev. Ty tam zůstaly na místě dodnes jako evidentní zázrak dokazující, že Kristova slova nejsou žádnou metaforou, nýbrž realitou.