Aleluja! Vzkříšením Spasitele se naplnila starozákonní víra izraelského lidu o Mesiáši, který bude vládnout nad celým světem. Naplnila se jinak, než si Izrael představoval, totiž lépe a radikálněji. Ježíš Kristus odhalil a ukázal, kdo je ve skutečnosti Pánem světa, vesmíru a lidských dějin. Z historie lidstva víme, že došlo ke vzkříšení některých zemřelých, Spasitel sám tak učinil ve třech případech. Ale byl to návrat k pozemskému způsobu života, který stejně dříve nebo později opět skončil smrtí – a to definitivně. Pán Ježíš ale vstal z mrtvých ve svém oslaveném Těle, které už smrti nepodléhá. A nejen to. Všechny ostatní, kteří byli ze smrti opět probuzeni do života, vzkřísil Bůh – Kristus ale vzkřísil sám sebe. Ano, On sám sebe vzkřísil, nikdo jiný to nedokázal. Modernistická teologie toto popírá, pokud vůbec Zmrtvýchvstání Pána uznává, tak mluví o Otci, Jenž vzkřísil Syna. Jenže Syn je Bohem na stejné úrovni s Otcem, proto Jeho Vzkříšení bylo dílem celé Boží Trojice. Ježíš Kristus, jak píše sv. Petr, „podle těla byl sice usmrcen, ale zůstal živý podle duše“ (1 Pt, 3,18). Když Pána ukřižovali, usmrtili Jeho tělo, duše však – tak jako každá lidská duše – žila dále. Ta Kristova byla navíc spojena s Jeho Božstvím, proto mohl bez problému své mrtvé lidské tělo v hrobě vzkřísit v oslavené formě, aby už nikdy nezemřelo a smrt nad ním už neměla pražádnou moc.

Tím dokázal, že je vládcem nade vším, nad viditelným i neviditelným světem a vesmírem, nad všemi panovníky, prezidenty, parlamenty a politiky – a to na věky. Sv. Pavel píše: „Musí totiž kralovati, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Než ale toto apoštolé pochopili a přijali, nějakou dobu trvalo, definitivně se jim „rozjasnilo“ až po seslání Ducha Svatého.

Předtím byli v zajetí židovských představ o Mesiáši, který zázračnou mocí osvobodí izraelský lid z římské poroby, vyžene nenáviděné Římany, obnoví Davidovo a Šalamounovo království a nakonec si vojenskou silou podrobí veškerý tehdy známý svět. Tento Mesiáš bude nesmrtelný a fyzicky nepřemožitelný. Proto apoštolé brali Kristovy předpovědi, že ho zabijí a třetího dne vstane z mrtvých pouze jako tajemnou symboliku, nikoli jako realitu. Když skonal na kříži, tak přestali v Něho věřit. Názorně to demonstrovali učedníci jdoucí do Emauz: „Naši velekněží a členové velerady Ho (Ježíše) vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali. My jsme však doufali, že On má vykoupiti národ izraelský.“ (Luk 24,20) „My jsme doufali…“ – jak velké zklamání je cítit v těchto slovech! Představovali si všichni podobně jako synové Zebedeovi Jakub a Jan (Mat 20,20–23), že budou „sedět po Jeho pravici a levici“, vládnout spolu s Ním a dávat najevo svoji moc. Jenže On je mrtev, ukřižovali Ho, všemu je konec, nebyl to pravý Mesiáš, jenom fantasta obdařený asi nějakou částečnou mocí konat zázraky – a to v tom lepším případě – v tom horším potom mág a podvodník – a my jsme mu naletěli! Tak naprosto logicky smýšleli apoštolé po ukřižování svého Mistra, pouze Panna Maria pevně věřila.

Ale najednou radostná proměna! Nečekaná a překvapivá! Ženy, které Pána a učedníky doprovázely a nestihly v pátek dokončit pohřební práce – a v sobotu nesměly, neboť byl veliký svátek – šly v neděli ráno ke hrobu a nalezly jej prázdný. Kámen byl odvalen. Nějaký mladík v krásném bílém rouchu, kterého vyhodnotily jako anděla, evangelisté Lukáš a Jan mluví dokonce o dvou, jim sděluje, že Ježíš tu není, vstal z mrtvých. Matouš uvádí jména 2 žen (Marie Magdalena a druhá Marie), Marek 3 (vedle zmíněných 2 ještě Salome), Lukáš také 3 (místo Salome však jmenuje Johanu) s dodatkem „a ještě další s nimi“. Jan potom podrobně líčí příběh Marie Magdaleny u prázdného hrobu a její setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, o Němž se nejprve domnívala, že je to zahradník.

Radostné překvapení, ale také šok, nejistota, pochybnosti, chaos, panika, ve vzduchu visí nezodpovězená otázka, co se to vlastně děje. To všechno odrážejí a vystihují evangelní zprávy o Zmrtvýchvstání. Jak tomu máme rozumět? Doopravdy Kristus vstal, jak tvrdil ten mládenec, možná anděl, nebo velerada nechala tajně odstranit Jeno tělo, aby mohla obvinit apoštoly z krádeže? Nebo Ježíšovu mrtvolu z čistě praktických důvodů někdo přemístil do jiného hrobu? Všechny tyto záhady vířily hlavou apoštolům a učedníkům, když za nimi ženy přiběhly, že hrob je prázdný, stráž, která ho hlídala, utekla, a anděl k nim mluvil o Vzkříšení Pána, některé ženy se s Ním dokonce podle Matoušova evangelia potkaly na cestě od hrobu. Apoštolé Petr a Jan se šli osobně přesvědčit – a vše odpovídalo tomu, co ženy vyprávěly. Jan uvěřil, že Pán opravdu vstal. Pochybnosti rozptýlil ale definitivně až samotný Spasitel, když se apoštolům zjevil a normálně s nimi komunikoval.

Nyní poznali, že On je opravdu slíbeným Mesiášem, už pochopili, že musel trpět, aby ukázal své vítězství nad smrtí. A nezjevil se pouze jim, ale i mnoha jiným osobám, sv. Lukáš v úvodu ke Skutkům apoštolů (Sk 1,3) píše, že „po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije…“ A sv. Pavel píše o zjevení vzkříšeného Krista „více než pěti stům bratří najednou“ a odkazuje čtenáře na jejich osobní svědectví, když sděluje, že „většina dosud žije…“ (1 Kor 15,6), mohou si to tedy přímo od nich ověřit.

Apoštolé se těšili, že „teď to konečně začne“, teď jejich Mistr vezme útokem sídlo velerady, potom hrad Antonia, kde pobýval Pilát, nakonec ovládne celou Palestinu a posléze veškerou Římskou říši. Nikdo nebude schopen Mu odolat, je přece Bůh, má zázračnou moc. Jenže ouha! On se k tomu jaksi vůbec nemá. Místo aby je mobilizoval k boji, tak je posílá z Jeruzaléma zpátky do Galileje, odkud pocházeli. Nu což, asi tam má připravené vojsko a zahájí svoji válku odtud. Šli tedy – a setkali se s dalším zklamáním. Nikde nic, žádné ozbrojené oddíly, ani pozemské, ani andělské, ani On se jim neukázal. Opět deziluze, frustrace. Apoštolé nevědí, co si počít. Teprve Petr, realista každým coulem, který si vždycky věděl rady, prohlásil: „Jdu lovit ryby“. Oni odpověděli: „Půjdeme s tebou i my.“ (Jan 21,3). Rozhodli se k návratu ke svému původnímu povolání rybářů. Dospěli k názoru, že asi přece jen Ježíš nebyl tím pravým Mesiášem, i když vstal z mrtvých. Kdo ví, nelze vyloučit nějakou magii, moc zlého ducha.

Pán ale opět nezklamal a zjevil se právě při rybolovu. Zopakoval zázrak, který učinil na počátku své veřejné činnosti, kdy povolal apoštoly od rybářských sítí. Tak jako tenkrát, i nyní, když nemohli nic ulovit, jim řekl, kam mají hodit sítě (Jan 21, 1–14). Připomenul jim, že „tady všechno začalo“, tady je začal formovat na „rybáře lidí“. Opět je tedy zbavil pochybností, i když ne všechny. Sv. Matouš uvádí, že když je v Galileji vyvedl na vysokou horu, kde ustanovil svátost křtu (Mat 28,16–20), tak „někteří pochybovali“.

Stále totiž očekávali, až zavelí k pochodu na Jeruzalém a dále na Cesareu a konečně na Řím, nemohli se dočkat, až budou spolu s Ním vládnout a uplatňovat svoji autoritu. Čím více Pán ukazoval neochotu toto udělat, tím narůstaly jejich pochybnosti a netrpělivě volali po uskutečnění této své představy. Když se vrátili do Jeruzaléma a Kristus je shromáždil před svým Nanebevstoupením, ptali se Ho stále ještě naplnění touto nadějí: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro izraelský národ?“ (Sk 1,6).

Nic nepochopili, teprve Duch Svatý o Letnicích jim udělal jasno. Tehdy teprve poznali, že On není vladařem , potentátem tak jako ostatní, kteří vedou války, aby ovládali co nejvíce zemí, kteří se drží křečovitě svého „koryta“ i za cenu intrik a fyzické likvidace odpůrců. Ne, On je jiným králem, příliš mocným a příliš morálním na to, aby uplatňoval tyto metody. On svým sebevzkříšením z hrobu ukázal, že je mocnější než i ten největší, nejsilnější a nejvlivnější státní představitel, neboť ho může kdykoliv sesadit a zničit. Jenže On to nedělá, řekl přece před Pilátem, že Jeho království „není z tohoto světa“. Není proto, poněvadž Jeho Království je něco mnohem většího a vyššího, všechna království tohoto světa jsou a musí Mu být podřízena. On nevede mocenskopolitické boje, není jednou ze stran zápasících o vládu ve státě, On pouze chce a žádá, aby pozemské říše se řídily Jeho zákony, aby podporovaly pravou víru a pravou morálku.

Státy, které to nedělají, které kladou ve své legislativě pravé náboženství, jak je hlásá Katolická církev, již On založil, na stejnou úroveň s ateismem nebo se satanskými kulty, které umožňují legální zabíjení nenarozených dětí a starých či trvale nemocných osob, které považují řádné svátostné monogamní manželství za rovnoprávné se smilnými nebo protipřirozenými svazky, budou zničeny. On, Zmrtvýchvstalý Kristus, vševládný, Pantokrator, tak učiní v pravý čas. Nemusí ani viditelně zasáhnout, dotyční vládcové se zlikvidují sami, protože bez principů, které On ustanovil během svého Božského života na této zemi, se nedá trvale vládnout.

Ne, toto není utopie. Lidstvo bez Krista a Jeho nauky stále více klesá duchovně, mravně i mentálně (šílenství vícera pohlaví než muž a žena s možností měnit je, ekologické bláznovství apod.). Záchranu může přinést pouze Boží Syn. On založil svoji Církev, aby toto světu připomínala. Mnoho jejích současných představitelů to však nejenom nedělá, ale častokrát spíše naopak posuzuje dnešní odpad od Kristovy Pravdy shovívavě. Proto i oni budou zničeni, On ale bude věčně vládnout. On totiž vstal z mrtvých – a to svou vlastní mocí. Žádný Mohamed, Buddha nebo Zoroaster, stejně tak žádný Caesar, Džingischán, Robespierre, Napoleon, Lenin, Hitler nebo Bill Gates. Ty všechny už dávno pohltil nebo pohltí prach země a nezachrání je ani tzv. umělá inteligence. A jejich duše – přejme i jim spásu, ale octnout se v tomto stavu před Jeho soudem, to rozhodně nikomu nepřejeme.

Ježíši Kriste, vítězi Zmrtvýchvstalý! Ty jsi ukázal svým vítězstvím nad smrtí svoji moc, která je ztělesněním Tvé lásky. Zpíváme Ti své velikonoční Aleluja, což znamená Chvalme Pána! Ano, neboť jen Tobě přísluší chvála na věčné věky, Tobě, který jsi nás miloval až k smrti kříže a dokázal pravdivost svého poslání a učení svým prázdným hrobem a oslaveným Tělem!