Štědrý den utekl jako voda a stejně tak i Hod Boží vánoční. Oslava Božího Narození neprobíhala pouze v soukromí našich domovů a rodin, ale též veřejně jako každým rokem. Na náměstích našich měst byly umístěny jesličky s Ježíškem a Svatou Rodinou, do předvánočního mumraje kolem tržních stánků zněly koledy, televize vysílala půlnoční mši sv. V mnoha západních zemích toto již dávno není samozřejmostí. Ve Francii, ve Velké Británii, v Německu, v Belgii a jinde již nesmějí být veřejně vystavovány jesličky s Ježíškem na základě stížností ateistů, že prý toto je v rozporu s „laickým charakterem státu a ústavy“, nebo muslimů, že toto je „uráží“.

Takže si můžeme s uspokojením oddechnout: u nás v Čechách, na Moravě a ve Slezsku to přece jenom ještě není tak zlé. Ježíšek nikomu nevadí, i v nenáboženských rodinách mají stromeček a betlém a poslouchají nebo snad i zpívají koledy. Je ale toto opravdu důvodem k nějaké formě opatrného optimismu? Troufám si říci, že ani omylem. Naopak, svátek Mláďátek, tj. dětí povražděných zločinným šílencem Herodem, který slavíme 28. prosince, tj. hned třetí den po Narození Páně, nám ukazuje schizofrenní pokrytectví takového sebeuspokojení.

Konkrétně: Znám rodinu, v níž se při štědrovečerní večeři u stromečku a jesliček s Jezulátkem zarosí oči dojetím nad něžným Děťátkem uprostřed Svaté Rodiny, třech králů a zvířátek. Jenže titíž rodiče, otec a matka, nutí svou dceru, která nečekaně otěhotněla, k potratu. Svátek Mláďátek je symbolicky jak známo připomínkou nenarozených dětí zabitých umělým potratem. Na jedné straně tedy dojetí až k slzám nad krásou nemluvňátka Ježíška, na druhé straně ale otrlý a krutý cynismus, jenž toto děťátko zabíjí, neboť Ježíš-Dítě se duchovně ztotožňuje s každým malým človíčkem ohroženým na životě.

Tyto osoby se tedy falešně a podle spolu s východními mudrci malému Ježíškovi současně klanějí a současně vytahují nůž, aby Ho spolu s Herodovými pohůnky zavraždili. Jak to nazvat? Schizofrenním šílenstvím? Ukrutnou bestialitou? Nevím, všechna slova, která nás tady napadají, nemohou náležitě vystihnout takovou hrůzu.

Jenže tento nenormální stav nepotrvá věčně. Nelze současně Kristu se klanět a současně Ho zabíjet. V sekularizovaném a nábožensky lhostejném prostředí na západ od našich hranic to již pochopili a Kristu se o Vánocích neklanějí. Ještě donedávna se Mu klaněli, i když (s výjimkou věřících křesťanů) ne jako Synu Božímu, nýbrž jako legendárnímu symbolu lásky mezi lidmi, humanismu, rodinné pohody a dětské roztomilosti, kdy se rodina, ať už skutečná nebo její karikatura ve formě různých soužití „přítele s přítelkyní“ a dalších zvráceností, sešla pod stromečkem u jesliček s Ježíškem, zazpívala si koledy a dala si dárky. Tomu odpovídala i vánoční atmosféra na veřejnosti. Tatáž společnost ale zároveň s tím legalizovala vraždy těchto maličkých, tj. dětí v matčině lůně. Zákony tohoto druhu jsou stále liberálnější. 17. prosince r. 2025 Evropský parlament schválil finanční podporu ze strany EU ženám, které nemohou podstoupit potrat ve své zemi kvůli legislativě chránící nenarozený život a učiní tak v zahraničí. Represe proti obráncům dětí pod srdcem matek jsou stále tvrdší, jak ukazuje nejnovější případ 75leté Rosy Dochertyové ze Skotska, která před potratovou klinikou pouze transparentem s příslušným nápisem nabízela ženám jdoucím na zákrok rozhovor.

Nelogičnost a duchovní protiklad obou těchto jevů, tj. kult Ježíška na jedné straně a zabíjení nenarozených na straně druhé se nemohl v této formě udržet, proto západní sekularizovaný svět opouští Ježíška, který vadí už i jako pouhý legendární symbol. Nahrazují ho různé roztodivné figuríny „santaklausů“, „vánočních mužů“ apod., které dělají z vánočních svátků pouhou oslavu konzumu. Ježíšek překáží už nejenom jako vtělený Bůh, ale i jako mýtické vyjádření domácí pohody a šťastného dětství.

Kdy k tomu dojde i u nás, je jen otázkou času. Stačí pouze, aby nějaký muslim nebo ateista podal žalobu u soudu, že jesličky na náměstí nebo koledy „urážejí jeho přesvědčení“ – a spustí se lavina. To povede nakonec k tomu, že i v rodinách či v karikaturách rodin zmizí Ježíšek jako symbol a tato společnost se na způsob antického pohanství stane ryze konzumní s oslavou „slunovratu“ nebo něčeho jiného, nevíme, co si kdo ještě vymyslí.

Brutální cynismus antiky bude u nás vládnout podobně jako už dnes ve vyspělých státech světa včetně vražd těch nejbezbrannějších, tj. nenarozených dětí – a je lhostejné, jestli chirurgických nebo antikoncepčními preparáty. V tomto prostředí budeme ale my, věrní katolíci, muset žít, ano, dokonce už v něm i žijeme.

Z přirozeného hlediska nic nenasvědčuje, že by se nám podařilo tento příšerný vývoj zvrátit. Jistě, většinově platí, že praktikující ženy katoličky nepodstupují umělé potraty, praktikující katolíci obojího pohlaví k nim neradí a jim nenapomáhají. Mnozí se za ukončení tohoto krvavého dramatu i modlí, další aktivisté zase zřizují centra pomoci těhotným ženám v těžké situaci, aby je odvrátili od úmyslu jít na potrat. To je všechno chvályhodné, jenže stačí to?

Pozorujeme nejen u nás, ale i celkově ve světě slabý hlas protestu katolíků proti tomuto do nebe volajícímu hříchu, ba dokonce někteří politikové hlásící se ke katolické víře pasivně nebo dokonce i aktivně (exprezident USA Biden aj.) jej podporují. Také žel odpor církevní hierarchie až na výjimky je slabý.

Úplně jinak se ale chovali křesťané v prvních třech staletích. Jak dosvědčují spisy církevních otců a apologetů, nebáli se otevřeně pranýřovat vraždy nenarozených i narozených dětí (řecké a římské zákonodárství umožňovalo, někdy dokonce nařizovalo zabíjet novorozence, kteří se narodili s tělesným postižením, podobně jako se dnes prosazují umělé potraty dětí s Downovým syndromem a dalšími vadami). Tento příklad nutno následovat i za cenu eventuálních perzekucí. Každý věrný katolík je zavázán v tom prostředí, kam ho Pán postavil, dát najevo své kategorické odmítnutí těchto vražd, stačí třeba v neformální diskusi uprostřed rodiny nebo v kruhu známých, dle možností i účastí na veřejných akcích prolife apod. Ke zlu se nikdy nesmí mlčet, zejména ne k tak příšernému a odpornému, jakým je umělý potrat. Změny situace se tato generace nejspíš už nedočká, ale věříme, že Bůh nedopustí, aby semeno jednou zaseté, nevzklíčilo a v pravý čas nepřineslo své plody. Tuto naději a odvahu přejeme u příležitosti svátku Mláďátek všem čtenářům i sobě.