Spisovatel Jan Čep ve své povídce „Cesta na jitřní“ píše o sedlákovi Cyrilu Nedomovi, jak kráčí se svojí starou matkou na půlnoční. A hle – najednou vidí, jak spolu s ním a jeho sousedy absolvují tuto cestu zástupy už zemřelých osob z jeho příbuzenstva i z celé vesnice. Tisíce lidí před ním šly v noci 24. prosince stejným směrem, s nimi všemi tvoří teď, v tuto radostnou chvíli, duchovní jednotu v jásotu nad narozením Spasitele. Čepovi se tak podařilo mistrovsky vyjádřit, co jsou vlastně Vánoce. Pro většinu nábožensky lhostejných občanů tento svátek degradoval na pouhé konzumní šílenství při shánění dárků. Avšak ani mnozí křesťané nejsou na tom o mnoho lépe. Je to pro ně pouhá připomínka narození Ježíše Krista – a to je trochu málo. V betlémské jeskyni Bůh bezprostředně jako člověk vstoupil do lidských dějin – a tím vlastně propojil minulost se současností a budoucností.

Celá historie naší planety je tak posvěcena, není to už pouhý „čas“, nýbrž „Boží čas“, daný nám ke spáse. Jen v tomto „Božím čase“ mohu považovat i lidi z minulých staletí a generací za své bratry a sestry. Už to pro mne nejsou exempláře, nad jejichž kosterními pozůstatky bádají archeologové, ale lidé z masa a kostí s nesmrtelnou duší, kteří tak jako já chodili na půlnoční mši slavit velkolepou událost Božího narození. A pokud z různých důvodů nechodili, tak i za ně tekla předrahá Kristova Krev na Kalvárii, i pro ně se narodil, i pro ně zemřel, i pro ně vstal z mrtvých.

Tento prvek jednoty lidstva v jiném náboženství nenajdu. Nemohu ani, protože žádné nezná vstup Boha do konkrétní lidské historie. A pokud o tom hovoří, tak ve zcela jiných souvislostech. Jestliže např. hinduismus učí o bohu Krišnovi, jenž vzal na sebe lidskou podobu, tak to nebylo proto, aby žil náš reálný život a svou bolestnou smrtí otevřel všem lidem bez výjimky možnost spásy v nebi. Navíc Krišna na rozdíl od Ježíše Krista nebyl historickou osobností, což ani samotní hinduisté nepopírají, všechno proběhlo podle jejich nauk pouze „v duchovním řádu“. Bohočlověk jako historická osobnost, jako konkrétní, svědecky i písemně doložená postava lidských dějin – to je pouze křesťanský fenomén.

Vánoce se vžily do našeho povědomí jako „svátky rodiny“. Manželé navzájem, rodiče i děti si dávají dárky, Štědrý den je pro některé jediným dnem v roce, kdy se celá rodina sejde pohromadě. To je dobré a správné. Jenže Vánoce jsou i svátkem širší rodiny, konkrétně rodiny celého lidstva – a to nejen živých, nýbrž i zemřelých. Opravdu zemřelých? Vždyť oni žijí dále – pokud opravdu přijali úžasnou nabídku věčné spásy a nerozhodli se dobrovolně pro cestu záhuby – patří k nám, jsou součástí celé této velké rodiny, zvané „lidstvo“. Rodiny, shromážděné kolem betlémských jeslí, do nichž po svém narození byl uložen Bohočlověk Ježíš Kristus. Rodiny Církve bojující zde na zemi, trpící v očistci a vítězné v nebi.