Když jsem byla ještě malé dítě, přála jsem si, aby Vánoce byly každý den. To bych měla dárků! A cukroví kolik bych chtěla. Ale bylo mi vysvětleno, že to nejde, vždyť co bych s tolika věcmi dělala? Navíc bych se pak už neměla na co těšit a Vánoce by mi zevšedněly, což jsem nakonec i uznala. V období dospívání už jsem se z Vánoc tolik neradovala. Pořádaly se téměř závody v uklízení, v pečení cukroví, a zejména ženy dost nadávaly, co s tím mají práce a starostí. Shánění dárků, když nejsou peníze, je taky stres. Řečem o tom, že „nejvíce potěší vlastnoručně vyrobené dárky“ jsem moc nevěřila – stačilo se podívat, jak s nimi obdarovaní zacházeli. Nakonec i ty dárky už pak byly spíše zklamáním – hračky a knížky z velké části nahradilo teplé spodní prádlo, utěrky „do výbavy“ a jiné praktické věci, které by se stejně tak jako tak musely koupit. A navíc muset předstírat radost z takových dárků, které vlastně ani žádnými dárky nebyly… Všechny ty oslavy a stresy kolem nich mi připomínaly povídku ze stejnojmenné knihy Roberta Fulghuma: Už hořela, když jsem si do ní lehal. Ostatně i notoricky známá písnička Vánoce, vánoce přicházejí to celkem vtipně komentuje, ale vůči našemu Spasiteli je až neuctivá.

Po mé konverzi ke katolické víře jsem se rozhodla, že takto to tedy rozhodně nechci. Obrazně řečeno, nebudu si lehat do žádné hořící postele. Všechno bude jinak. A jak se mi to povedlo? Nejprve trochu teoretizování: pravou příčinou oslav je narození Ježíše Krista. Narození, které proběhlo v tichosti, ve skrytosti v chudé jeskyni. A co lidé z oslavy Vánoc udělali? To je spíše doba zběsilého uklízení, pečení, chystání a nákupního šílenství. Věřící lidé navíc nacvičují vánoční zpěvy. A půlnoční mší to nekončí. Pak je ještě nutné absolvovat mnoho rodinných návštěv a opět vše nachystat a uklidit. Po novém roce ženy naříkají, jak zase ztloustly. Mnoho lidí je už v adventě zcela zničených a Vánoce někteří přímo nesnášejí. Zkusila jsem si představit, jak se asi Ježíš na takové oslavy dívá. A co víc, zkusila jsem si představit, jak by mi asi bylo, kdybych chtěla udělat pohodovou rodinnou oslavu, potěšit a obdarovat tam své blízké a místo toho bych viděla otrávené a uštvané obličeje lidí, kteří jen uklízejí, vaří a pečou, lámou si hlavu s dárky a kudy chodí, tudy na mou oslavu nadávají. Nejen v období Vánoc, ale při jiných oslavách a jejich plánování doporučuji zamyslet se nad tím, co opravdu chci a co pro to jsem ochotný udělat.

Ráda se podělím o náš osvědčený a každoročně vylepšovaný způsob slavení Vánoc. Tohle totiž byla moje touha už před svatbou – prožívat Vánoce v klidu a pohodě a naučit tomu i naše děti. Zaprvé: nepodléháme úklidovému šílenství. Každý rok si podrobně naplánuji, jak to zvládneme. Což o to, plán bývá dobrý… ale pak nastane konfrontace s realitou. Přijdou nemoci, nečekané návštěvy, písemky ve škole, různé akce, koncerty, pracovní vytížení… a ještě nikdy jsme ten plán dokonale nedodrželi. Neumřeli jsme z toho. Dvakrát jsme se v adventě stěhovali, poprvé s miminkem. Dnes už s úsměvem vzpomínáme, jak můj muž večer za svitu baterky montoval lustr (ve dne totiž musel být v práci kvůli nějakým uzávěrkám), já jsem držela v jedné ruce svítilnu a v druhé malého synka… O pár let později zase měla naše holčička zápal plic, a jak byla rozpálená horečkou, chtěla mít mámu nablízku. Není divu, že jsem se od ní nakazila. Bylo to dost náročné, ale dcera dodnes vzpomíná, jak to bylo fajn, když už se nám oběma trochu ulevilo, jak jsme byly spolu v posteli, já jsem háčkovala andělíčky a ona vyšívala. To byl tak vrchol fyzické aktivity, kterou jsme zvládly… na úklid nebylo ani pomyšlení.

S uklízením to nyní děláme tak, že to dobře naplánujeme a pak je to jako ve škole: zazvoní zvonek a je přestávka. Co nestihneme, to udělané není. Nebudeme kvůli tomu obětovat spánek ani nedělní odpoledne. Prioritou ovšem je, aby byl hezky uklizený a svátečně nazdobený obývací pokoj. Na to dbáme vždycky.

Za druhé: cukroví peču ráda, ale pokud není čas, tak se nehoníme. A v žádném případě se neúčastním „závodů“, která žena toho napeče víc. To ani omylem! Nepeču proto, abych někoho trumfla. Peču proto, že to máme rádi, můžeme nabídnout návštěvám, obdarovat své blízké. Recepty máme svoje prověřené, ale občas vyzkoušíme i nějaký nový, třeba od kamarádky. Například sušenky z burákového másla jsou úplně úžasné. Letos se s dcerou chystáme na nové typy vosích hnízd. Tedy pokud se obě uzdravíme…

Za třetí: dárky kupujeme pro radost. Nemusí být nákladné, ale takové, které opravdu potěší. Proto se na nich, alespoň zčásti, snažíme domluvit. Když byly děti malé, ale už věděly, že dárky kupujeme sami, přinesla jsem z obchodu katalog s hračkami, dala jim určitý finanční limit, do kterého se musí vejít, a děti si v pohodě vybraly a pak psaly Ježíškovi. Některé roztomilé dopisy mám ještě schované: „přeji si plíšového lemura… živího králíka“. Samozřejmě jsme jim pak přidali i něco navíc. Po bohatých zkušenostech z vlastního dětství jsem téměř zavrhla „měkké dárky“. Tedy, přesněji řečeno, nezavrhla, ne že bychom dětem nedávali oblečení a praktické věci, ale nedáváme jim je místo věcí pro radost. Na toto téma jsem vedla několik „akademických debat“ s jinými maminkami. A přiznám se, že mě rozčilují věty typu: „děti se musí učit být vděčné i za to, co nechtějí“. Pro pána krále! Máme zbývajících 364 dnů na to, abychom děti řádně vychovávali, tak jim snad jednou za rok můžeme udělat radost, ne? Tento problém dnes už asi tak častý není, ale zmiňuji se o něm záměrně. Nemám totiž pocit, že frustrování dětí nevhodnými „dárky“ jim nějak výrazně zlepšuje charakter. Vyslechla (i zažila) jsem dost bolestných příběhů na toto téma. Třeba jedna kamarádka, původem z vesnice, měla vždy největší obavy z toho, jak zvládne přemoci pláč při návratu do školy po Vánocích. Všichni se budou chlubit krásnými dárky a ona bude ještě s odstupem několika dní polykat slzy nad teplým spodním prádlem. „A věděla jsem, že k babičce si každoročně půjdeme pro pyžamo.“ V rámci spravedlnosti nutno říct, že se to nedělo proto, že by měla nějak zlé rodiče. Oni své děti řádně vychovali, víru jim předali, pečovali o ně, jen prostě rodinné zvyklosti byly takové a dál se o tom nepřemýšlelo. Práce na poli, v chlévě, na zahradě… a na nějaké pocity, emoce, projevy lásky… na to nebyl čas. Je jen dobře, že tento zvyk, co vím, už se do další generace nepřenesl. Vnoučata již mívají pěkné dárky a na prarodiče jejich již dospělé děti nezanevřely, protože dnes už vědí, že oni to jinak neuměli a „svým způsobem“ je měli i rádi.

Jednou jsem přednášela v rámci duchovní obnovy a rovněž zmínila toto bolestné téma. Bouřlivé propuknutí v pláč u jedné starší paní mi ukázalo, jak i po mnoha desetiletích mohou tato zranění bolet…

A já, i když mám v této věci jasno, jsem si ověřila, jak to s tou vděčností je: náš syn ve třech letech dostal kromě hraček dárkovou tašku s oblečením. Vytáhl kalhoty „lacláčky“ a nadšeně zvolal jako ten Krtek: „jé, to jsou krásné kalhotky! A ty kapsy, jaké mají.“ Následně „krásné kalhotky“ letěly vzduchem na křeslo a na zbytek oblečení už se ani nepodíval, respektive… jen nakoukl dovnitř… Vrhl se na další, „nadějnější“ dárky. My jsme se nad tím jen pousmáli… a všechny moralisty můžu uklidnit, že z něj vyrostl slušný člověk.

Problémem ale je i opačný extrém: v některých rodinách se drahými a početnými dary kompenzují nezdravé vztahy a chybění času pro sebe navzájem. Svěřila se mi jedna mladá žena, jak obtížné je pro ni slavení Vánoc v rodinném kruhu. Protože byla jedináček, soustředila se na ni veškerá pozornost příbuzných. „A když jsem rozbalovala ten růžový porcelán, babička řekla patetickým hlasem : ‚kolik to muselo stát peněz‘ a maminka odpověděla stejným tónem: ‚no, ani se neptej.‘ “ A já jsem přitom ani nic takového nechtěla. Úplně mi tyhle řeči zkazily náladu, chtělo se mi brečet a nejradši bych jim řekla, ať si ty dárky vezmou zpátky. Ale to bych zase musela vyslechnout poznámky o tom, jak jsem zlá a nevděčná. Potěšilo by mě pár knížek a případně nějaká maličkost k tomu a hlavně… trocha pohody. Ale ta u nás nikdy nebude,“ dodala se smutkem v tváři.

Krátce bych zmínila ještě jedno otřepané klišé, ze kterého se sama otřepávám: „největší radost udělají dárky vlastnoručně vyrobené.“ Není sporu o tom, že děti, které nevydělávají a třeba ani nedostávají kapesné, nemají na drahé dárky, tak třeba něco vyrobí doma nebo ve škole. Samozřejmě bychom měli s láskou přijmout všechny ty šišaté jehelníčky, výrobky z keramiky, chňapky, zvířátka z modelíny či přáníčka, někdy upatlaná od lepidla. Mám schovaný dárek od dcery: pytlíček na růženec s vyšitým srdíčkem a nápisem: nejlepší maminka. Stejný dárek dostal i táta. Tak to zahřeje u srdce ještě dnes.

Mám teď ale na mysli dárky pro dospělé, příbuzné i přátele. Stručně a jasně: ručně vyrobené dárky my dáváme jen tomu, o kom víme, že ho potěší. Vím, že např.kreativní kamarádka s ještě kreativnějšími dětmi to ocení. Třeba moji kachličku ozdobenou rozpraskávacím lakem a ubrouskovou technikou mají dodnes na stěně. Ale pak jsou lidé, kteří mají úplně jiný vkus, jiný styl… a prostě takové věci nechtějí, zároveň nechtějí urazit, zklamat… a co potom s takovými „krámy“? Je otázkou, zda např.investovat hodiny do pletení šály, která se pak nebude líbit ani barevně ladit ke kabátu. Výčet by mohl být dlouhý a myslím, že stačí říct jednu zásadní větu: komunikujte. Zkuste se domluvit na dárcích nebo alespoň odhadnout, co by tak druhým udělalo radost.

Teď se možná někdo zeptá, proč to tolik řeším? Inu, dnes jsem se zaměřila na ten horizontální rozměr. (Vertikální rozměr je náš vztah k Bohu, horizontální vztah mezi lidmi. Oba dohromady tvoří kříž.) Víte, slavíme narození Ježíška. Radujeme se, tento den je přece zcela mimořádný a chceme ho prožít krásně, slavnostně. Už i jako ateistka jsem vnímala Vánoce jako něco mimořádného, co je jen jednou za rok. A můj názor je, že nejenom Ježíškovi, ale i sobě navzájem bychom měli dělat radost. Vždyť cokoli učiníme druhým, to činíme i samotnému Ježíši, Vždyť to sám říkal. A další věc: až budou děti v pubertě, s pocitem, že „všichni dospělí jsou trapní, svět je nemožný a život nemá smysl“ (a nemějte iluze, že se tohle vyhne všem křesťanským dětem), možná si právě v těch krizích někdy vzpomenou na pěkný dárek, kterým jste jim udělali radost. A obráceně: až ty roztomilé děti budou v pubertě nesnesitelné, možná sami nenápadně otevřeme krabičku s těmi dětskými přáníčky plnými lásky… a lepidla. I domácí pohodou a pěkným dárkem přece můžeme evangelizovat. Ukázat si, že se máme rádi. A co je to proti tomu, jak moc nás miluje Bůh!

Jdeme do finále: Štědrý den. Jako prevence uštvání se tady opravdu osvědčuje dokonalé plánování. Rybí polévku a bramborový salát dělá asi většina z nás den předem. Jednou jsem si stopla, kolik času na to potřebuji a výsledek mě překvapil… já tu cifru nebudu psát. (Ale to je i včetně různých „prostojů“, kdy se vaří či chládne zelenina, apod.) A ve slavný den vánoční už jen nazdobíme stromek a usmažíme kapra, maximálně zabalíme dárky (což ale je lepší dělat předem). Žádné další práce, pokud se nejedná třeba o havárii potrubí… Někdy vyrazíme na procházku, jednou jsme (coby bezdětní) byli i na běžkách. A pak už zbývá jen svátečně povečeřet a radovat se u stromečku. Při večeři si někdy pouštíme Popelku nazaretskou. Návštěvy absolvujeme i zveme, ale v rozumných mezích. Nemá smysl se uštvat.

Teď by mi možná někdo namítl: „no jo, to se lehko řekne – pohodové Vánoce, ale u nás to nejde. My už jsme tak navyklí, změnit to nedokážeme a navíc – co by tomu řekli lidi?“ A já na to řeknu: „to je jen otázka Vašich priorit. Chcete klidné Vánoce nebo být dobří podle představ druhých lidí? Máte pocit, že si vánoční pohodu musíte zasloužit několikatýdenní dřinou nebo prostě přijmete radost z narození Ježíška jen tak a… nezaslouženě, zadarmo?“

Někdy je třeba odvahy vzepřít se zaběhaným stereotypům, ale stojí to za to. Vždyť není žádný zákon přikazující, že se musí slavit právě uklízením a honičkou. Ani to neurčuje církevní předpis.

Tedy požehnané Vánoce bez stresu a únavy, ale s radostí v srdci nad vstupem Boha do lidských dějin!