V současné době jsme svědky opětovných snah snížit roli Panny Marie při vykupitelském díle. Je Panna Maria „jen“ Bohorodičkou nebo jí byly svěřeny i další úlohy?

Spasitel by se nám nenarodil, kdyby nebylo souhlasu Jeho Matky, Panny Marie, jejího: „fiat.“ (což v tomto případě není značka auta). V evangeliu sv. Lukáše nacházíme zmínku o tom, jak Panna Maria navštívila Alžbětu, která byla rovněž v požehnaném stavu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle, byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk Tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“ (Lk 1,41–45) Následuje nádherná pasáž v Písmu (aspoň mně se velice líbí), Mariin chvalozpěv: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný.“ (Lk 1,46–49)

Události Ježíšova narození jsou popsány dramaticky a spíše stručně: nenašlo se pro ně místa pod střechou, nikdo jim nepomohl, děťátko bylo položené do jeslí. V evangeliích stojí Panna Marie spíše skromně stranou a v popředí je její Syn, náš Mesiáš. Jinak je tomu ovšem v knize Zjevení, v kapitole Poražený nepřítel: „A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ (Zj 12,1) Dále čteme, jak veliký ohnivý drak chtěl pohltit její dítě hned, jak se narodí. Neuspěl však. „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi.“ (Zj 12,7) „Drak v hněvu vůči té ženě rozpoutal válku proti ostatnímu jejímu potomstvu, proti těm, kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova.“ (Zj 12, 17) Ostatně příslib vítězství Krista nad Antikristem máme už v knize Genesis, kdy Hospodin Bůh řekl hadovi: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3, 15) Tento verš bývá označován za protoevangelium. Jak si vysvětlit, že právě žena je předurčena k rozdrcení hlavy ďábla? Nejsou snad k boji určeni muži? I v tomto případě vidíme možnost pozvednutí ženy, povoláni k velikému úkolu. Žena sluncem oděná však nebojuje mečem. Bojuje ženskými vlastnostmi: láskou, milosrdenstvím, pokorou. Nechá se Bohem milovat a ochraňovat. „A drak se postavil před ženu, aby pohltil její dítě, jakmile se narodí. Ona porodila dítě, syna, který má železnou berlou pást všechny národy, ale dítě bylo přeneseno k Bohu a Jeho trůnu. Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní.“(Zj 12,4–6) Panna Maria se nechala Bohem ochraňovat a Bůh ji vyvýšil. Viz ono: „Hle, od této chvíle mně budou blahoslavit všechna pokolení.“

Panna Marie se nevyvyšuje, ale se vší důstojností přijímá úkol od Boha. Díky jejímu „fiat“ (staň se) se stala Matkou našeho Spasitele a také novou Evou, Matkou živých. Než Ježíš skonal, dal učedníku Janovi Pannu Marii za Matku. A Panně Marii dal Jana za syna. A takto nám všem dal Pannu Marii za Matku. Je v církvi vzývána jako přímluvkyně, pomocnice, ochránkyně a prostřednice. Je také obdařena mnoha tituly: Královna andělů, Matka ustavičné pomoci, Přímluvkyně ve všech našich potřebách. Někteří se obávají, zda úcta, prokazovaná Matce Boží, neubírá slávu Jejímu Synu. Není tomu tak. Panna Marie nás vede k Bohu. I v růžencových tajemstvích je v centru pozornosti Ježíš. A navíc: Jaký by to byl domov, kdyby v něm nebyla dobrá matka?

Nyní se však přenesme z duchovní oblasti do „přízemnějších sfér“. Není od věci si čas od času připomenout konkrétní události, které nejsou lidským rozumem vysvětlitelné. Něco málo víme z výuky dějepisu, ale soudruzi učitelé nám utajili (nebo to sami nevěděli?) věci rozumem nevysvětlitelné – jako např. jak je možné, aby hrstka lidí zvítězila proti mocné přesile dobře vyzbrojeného vojska. Je zjevné, že zde opakovaně šlo o nadpřirozený zásah. Uvedeme si pár příkladů: Záchrana Prahy před švédským vojskem. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl postaven z vděčnosti za ochranu před vydrancováním Prahy švédskou armádou v roce 1648. Latinský nápis, který na něj dal vytesat císař Ferdinand III., zní: Panně, Rodičce počaté bez poskvrny dědičného hříchu, postavil zbožný a spravedlivý císař za záchranu a osvobození města. Co se vlastně stalo: Praha byla napadena Švédy 26. 7. 1648, velká část města byla obsazena a vydrancována. Obyvatelé nedobyté části se rozhodli, že se budou bránit a město bez boje nevydají. Avšak byli obklíčeni a postaveni proti mnohonásobné přesile. Proti Praze stály tři švédské armády s nejlepšími vojáky, zkušenými generály a šedesáti děly. Obránci byli nevycvičení řemeslníci a studenti a měli pouze tři děla. Obléhání trvalo patnáct týdnů. Pražané si byli vědomi, že bez mimořádného Božího zásahu jsou ztraceni a proto začali v této strašné situaci konat prosebné pobožnosti k Panně Marii. Scházeli se v domě jednoho měšťana, a když jejich počet vzrostl tak, že se nevešli do domu, scházeli se na Staroměstském náměstí, kde se modlili před ikonou Panny Marie. Mnohokrát se již zdálo, že město bude dobyto, ale vždy, jakoby zázrakem se situace změnila a obléhatelé ustoupili. Poslední dělové koule dopadly na město 1. listopadu. Pak přišla zpráva, že byl podepsán mír a Švédové z města odtáhli. Útočníků padlo 5000 a obránců 219, což je 23krát méně. Obyvatelé Prahy připisovali toto vítězství zvláštní pomoci Boží a přímluvě Panny Marie. Proto byl na rozkaz císaře Ferdinanda III. postavený sloup se sochou Panny Marie a byla zřízena nadace pro konání mariánské pobožnosti. Ta se měla konat každou sobotu a ve svátek Panny Marie „na věčné časy”. Měl to být průvod se zpěvem Loretánských litanií. Škoda, že tento sloup strhl v r. 1918 rozběsněný dav. Ale je hezké, že skupina věřících začíná obnovovat tyto mariánské pobožnosti a že se již podařilo obnovit i sloup se sochou na památku Mariina vítězství.

Osvobození Rakouska: Přemýšleli jste někdy, jak je možné, že se Rakousko, které také bylo osvobozeno Sovětskou armádou, nestalo tak jako Maďarsko, Rumunsko, Albánie, Bulharsko, Československo, Polsko a Východní Německo sovětským satelitem, ale uhájilo si nezávislost? Díky desetiletému růžencovému tažení a důvěře v pomoc Panny Marie bylo Rakousko vysvobozeno z moci Sovětského svazu. Během 268. jednání v Berlíně bez ostychu prohlásil sovětský ministr zahraničí Molotov svému rakouskému kolegovi: „Co my Rusové jednou máme, to už víc nedáme!” A to po 2. světové válce bolestně zakusily všechny ty země, které byly obsazeny sovětskými vojáky. Přestože si Hitler 13. března 1938 Rakousko přičlenil a 28. března 1945 sem vpochodovali sovětští vojáci, zemi se opět podařilo získat svobodu.

Za toto vítězství nad komunistickou okupací vděčí rakouský lid růženci a františkánskému knězi Petru Pavlíčkovi. Pátera Petra se během 2. světové války v americkém zajetí velmi hluboce dotklo fatimské poselství. Poznal, jaký význam má růženec pro světový mír a že politická rozhodnutí spočívají mnohem více v rukou modlícího se národa než v rukou samotných politiků. Poznamenán tímto přesvědčením založil v roce 1947 společenství, smírný růženec, jehož členové měli za úkol vyprosit v duchu Fatimy svobodu Rakouska a světový mír. Do tohoto modlitebního společenství vstoupili i oba rakouští kancléři Figl a Raab. Nejenže se účastnili prosebných procesí, ale často brali i sami s vírou do rukou růženec. Ale na počátku byl cíl jejich modlitby – svoboda Rakouska – v daleké budoucnosti. Ještě v prosinci 1954 prohlásil ruský ministr zahraničí Molotov rakouskému ministrovi zahraničí Figlovi, že na uzavření státní smlouvy není žádná naděje. L. Figl tehdy P. Petrovi řekl: „Nyní se můžeme už jen modlit!“ Za několik měsíců se začal připravovat překvapivý obrat. Po 354 bezvýsledných jednáních a 10 letech důvěryplné modlitby a čekání podepsali 15. května 1955 ministři zahraničí spojenců (USA, Francie, Anglie, Sovětský svaz) a rakouský ministr zahraničí Figl na zámku Belveder dlouho vytouženou státní smlouvu. „Podepisujeme s vděčností Všemohoucímu a s radostí voláme: ‚Rakousko je svobodné‘!” Takto komentoval L. Figl tento velký okamžik v dějinách Rakouska. Něco podobného řekl osobní sekretář spolkového kancléře Raaba: V kanceláři se Raab prohrábával v poznámkovém kalendáři z roku 1955. Otevřel ho v půlce dubna, u dnů, když se rakouská delegace nacházela v Moskvě. Byla tam poznámka: Dnes je den Fatimy (13. duben). Rusové jsou tvrdí. Střelná modlitba k Panně Marii, aby svou přímluvou pomáhala rakouskému národu. Spolkový kancléř poznamenal: „Vidíš, Prantne, byla to Panna Maria! Ona nám pomohla získat státní smlouvu!“

Nejen věřící lid, ale především špičkoví politici považovali tento tak rozhodující politický vývoj za odpověď nebe na modlitbu růžence statisíců věřících. Během velké děkovné slavnosti hnutí „smírného růžence” 10. září 1955 prohlásil ministr Figl: „My všichni, kteří jsme tady dnes shromážděni a kteří se s pokorou, ale i s pýchou považujeme za věřící křesťany, známe moc modlitby: Před osmi lety jsme byli pouze malou hrstkou sotva 10 000 lidí, kteří se sjednotili, aby se denně společně modlili růženec za mír a svobodu Rakouska. (V roce 1955 jich bylo už 500 000!) Já jsem tehdy rád přijal pozvání. Během osmi let jsme se modlili bolestný růženec a úpěnlivě jsme prosili, aby nám nebe úplně a zcela navrátilo naši svobodu a nezávislost. Naše modlitba byla vyslyšena. Dnes se můžeme s radostným srdcem modlit slavný růženec, poděkovat nebi, že byla vyslyšena naše prosba a že můžeme být opět tím, čím jsme byli: svobodným národem!“

Jistě by se dala přidat řada svědectví o síle modlitby růžence a o pomoci Panny Marie, která je plným právem nazývaná Prostřednicí všech milostí. Nedejme se odradit těmi, kdo Panně Marii upírají nemalý podíl na dějinách spásy a pomoci nám ve všech potřebách. A věřím, že úloha Panny Marie ještě zdaleka neskončila. Vždyť máme mimo jiné fatimský příslib: „Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí.!“

Zdroj: BURDOVÁ, Ilona. Chvála ženy statečné, aneb, Co nám feministky neřekly. Brno: Jiří Brauner – Kartuziánské nakladatelství, 2016. ISBN 978-80-87864-62-3.