„Absurdní formule transplantační medicíny zní: Zachránit život smrtí.“ Těmito málo slovy popsal r. 2012 člen Papežské akademie pro život prof. dr. Michael Waldstein jednu smutnou pravdu. „Odnětí orgánů při tzv. mozkové smrti je zabití!“ – říká ve své knize „Dárcovství orgánů“ též prof. dr. Andreas Brunner a pokračuje: „Ochota darovat orgány je ochotou nechat se zabít.“ Člověk mozkově mrtvý je totiž člověkem umírajícím, nikoli mrtvým.

„Umírající ještě není mrtvý, není to tedy žádná mrtvola. Mluvit tady o ‚posmrtném‘ darování orgánů sugeruje falešnou realitu, je to klamání lidí,“ píše lékař dr. Paulos Bavastro, internista a kardiolog. Jistými, viditelným znaky smrti jsou nečinnost srdce a dechového ústrojí, mrtvolná bledost a ztuhnutí. Ale transplantační medicína jednoduše čas smrti posunula na dřívější dobu – a to jen ve svém vlastním zájmu. Když tedy odpojí dýchací přístroje, zabíjí umírajícího. Předtím ale potenciálního „mozkově mrtvého“ dárce – tedy mrtvolu, jak tvrdí – uměle udržuje při životě a tím i jeho orgány, aby je mohla dát jinému. Živé orgány se totiž mohou odejmout pouze živému člověku. „Člověk není jedinečným a nezaměnitelným tvorem pouze díky svému mozku, nýbrž díky celému svému tělu, které při mozkové smrti ještě žije na 97 procent!,“ říká kardiolog prof. dr. Linus Geisler. V roce 2010 odmítla Americká neurologická akademie koncept mozkové smrti, který byl odsouhlasen v r. 1968, jako mylný.

Mozkově mrtví pacienti jsou ještě při životě

Na mezinárodním setkání Brain-Death-Signs of Life 10. února r. 2009 v Římě bylo jasně a jednoznačně konstatováno z lékařského, právnického a filozofického hlediska: „Koncept mozkové smrti je dnes vědecky neudržitelný, neboť pacienti prohlášeni za ‚mozkově‘ mrtvé jsou jednoznačně ještě při životě.“

„Mozkově mrtvá“ žena, čili mrtvá, tudíž mrtvola, může ještě přivést na svět živé a zdravé dítě, není tedy žádnou „mrtvolou“. „Mozkovou smrt z pohledu přírodních věd nelze klást na stejnou rovinu se smrtí člověka,“ konstatovala r. 2008 President’s Council on Bioethics v USA.

Angele Liebyová ve své autobiografické knize „Jedna slza mne zachránila“ líčí, jak byla od lékařů a své rodiny prohlášena za „mozkově mrtvou“. Přitom ale vnímala všechno, co se kolem ní dělo. Když slyšela, jak lékař říká nemocniční sestře: „Už jsi zařídila 320?“, tak věděla, že se tím míní odnětí jejich orgánů, ale protože byla v kómatu, nemohla žádným způsobem reagovat. Její dcera jí držela ruku a náhle uviděla na jejich víčkách slzu. To zabránilo odnětí orgánů a zachránilo jí život.

Po diagnóze mozkové smrti přesto normálně žili

56leté Glorii Cruxové z USA byla diagnostikována mozková smrt. Plánovalo se odnětí jejich orgánů, manžel ale odmítl dát svůj souhlas. Pacientka přežila a vrátila se zpět do normálního života. Kdyby manžel souhlasil, došlo by evidentně k zabití živého člověka.

V Itálii řádový kněz Don Vittorio byl po těžké autonehodě rovněž prohlášen za mozkově mrtvého. Generální představený ale odmítl souhlasit s odnětím orgánů a zařídil převoz řeholníka do jiné nemocnice. Tam se vrátil k plnému vědomí a mohl pokračovat ve své kněžské službě.

Bavorská televize vysílala r. 1995 jednu reportáž: Jan Kerkhoff po autonehodě, při níž došlo k poškození lebky, byl prohlášen za mozkově mrtvého. Manželka odepřela dát svolení k odejmutí orgánů, neboť srdce, krevní oběh a všechny další životní funkce byly ještě normální. Muž se ale posléze náhle z kómatu probral a uzdravil. V uvedeném televizním pořadu spolu s manželkou vydali o tom všem svědectví. Signifikantní ale je, že navzdory velkému ohlasu u veřejnosti bylo opakování této reportáže zakázáno. Občané se totiž nesměli dozvědět, že „mozkově mrtví“ ve skutečnosti ještě žijí a jsou usmrceni teprve lékaři na operačním stole, když jim jsou odebrány orgány.

Podobných případů je obrovské množství. Jeden polský lékař se specializoval na oživování mozkově mrtvých pacientů, tedy podle transplantační medicíny mrtvol. Ve zhruba 250 případech se mu to podařilo. „Mozková smrt vůbec neexistuje. Je to vynález transplantační medicíny,“ prohlašuje prof. dr. Franco Rest z USA. „Jak je možno získat z mrtvoly živé orgány?,“ ptá se Jahi McMath, také z USA. „Mozkově mrtví“ musejí být krmeni, ošetřováni, sledováni a dostávají léky, aby tyto „mrtvoly“ nezemřely a jejich orgány zůstaly při životě. „Mozkově mrtví“ jsou tedy zvláštní mrtvoly!

K odnětí orgánů – tzn. nechat se zabít s bolestmi – říká evangelická farářka Ines Odaischiová: „Tito lidé musejí zakusit něco hrozného! To musí být to nejhorší, co se může člověku učinit. Mne nevyvádí tolik z míry, že mohou všechno vnímat a cítit, když je kuchají, ale neumím si vůbec představit, co se děje v jejich duších. To mi nahání největší hrůzu.“ Nicméně prof. dr. W. Lauchert, vedoucí lékař Německé nadace transplantační medicíny, v polemice této evangelické farářce namítl: „Není dokázáno, že že by mozkově mrtvá osoba cítila bolest.“ Existují ale případy, že tzv. mozkově mrtví, když jim byly odnímány orgány, se náhle začali bránit pohybem rukou a z posledních sil chirurga od sebe odháněli. Aby se to nedělo, bývají při této operaci, která je vlastně zabitím, mozkově mrtví spoutáni na rukou i na nohou. Ve Švýcarsku se někde dává těmto obětem transplantace narkóza. Proč? Jde přece dle oficiálního názoru o mrtvoly.

Dochází také v mnoha případech i k chybným diagnózám, kdy je za mozkově mrtvého člověka prohlášen někdo, jenž ve skutečnosti je nejen fyzicky, ale i mozkově živý. Podle samotných oficiálních údajů z různých nemocnic činí počet těchto mylných diagnóz až 30 procent. Orgány jsou tedy mnohdy odebírány s následkem usmrcení nejen tzv. mozkově mrtvým, nýbrž i zcela živým lidem.

Masové vraždy skrze transplantaci orgánů

Současnou transplantační praxi je třeba u značného počtu tzv. mozkově mrtvých lidí nazvat masovými vraždami. Tak ji nazývá právník a obhájce pacientů dr. Georg Meinecke z německého Kielu, který se tímto problémem dlouhodobě zabýval a publikoval na toto téma knihy (např. „Darovat orgány – ano, nebo ne?“).

Argumentem druhé strany je ale utrpení mnoha nemocných, kteří naléhavě čekají na darovaný orgán. Stále se na nás apeluje, abychom „po své smrti“ darovali orgány. Jak ale vypadá další život příjemců darovaných orgánů? Ukazují se nám divukrásné výsledky, jak se vše skvěle podařilo. Ale když se podíváme na statistiky, tak zjistíme, že jsou v menšině, samozřejmě pokud nás příslušní činitelé nechají do statistik nahlédnout.

Věhlasný kardiolog a neurolog dr. Ian Purcell z USA vysvětluje: „Přestaňte se domnívat, že při transplantaci se jenom do člověka dává něco nového. Od momentu probuzení z narkózy existuje tady totiž jistá zpětná vazba…“ (vysílání ZDF „Dobrodružná věda“ 17. 11. 2004). Při transplantacích dochází houfně ke stupňujícím se změnám osobnosti, které příjemce orgánu zatěžují, protože nový orgán je pociťován jeho tělem i jeho psychikou jako cizí prvek. Může dojít v nitru příjemce i k tomu, že se prezentuje jako někdo jiný. Někteří sdělují, že po přijetí nějakého cizího orgánu se změnily jejich způsoby jednání a záliby. Stalo se např., že přesvědčení vegetariáni náhle dostali přímo vášnivou chuť na maso, přesvědčení abstinenti zase na alkohol. Jisté charakteristické vlastnosti, znaky a zážitky dárce orgánů se totiž mohou přenést i na příjemce.

Srdce prozradilo vraha

Dr. Purcell uvádí mezi velkým počtem případů také zážitek mladého děvčete, jehož život byl zachráněn transplantací srdce. Přesto radost z tohoto nového života netrvala dlouho, i když z čistě lékařského hlediska bylo všechno v pořádku. Poté, co dívka dostala nový orgán, měla každou noc hrůzostrašný sen: jakýsi tajemný muž ji ohrožoval střelnou zbraní. Všechno bylo ve snu tak jasné, jakoby se to skutečně stalo. Ten muž byl přímo v pokoji, zbraní mířil přímo na děvče, které v tom snu zažívalo hrůzu, že zmáčkne spoušť. Když se sen každou noc opakoval, poradil rodičům dívky jeden psychiatr, aby se obrátili na policii. A skutečně – všechno z toho snu bylo identické s realitou. 10letá dívka, jíž bylo ve stavu mozkové smrti odňato srdce a transplantováno té, o níž je řeč, se stala obětí vraždy. Zločinec na ni mířil přesně tím způsobem, jak popisuje příjemkyně jejího srdce svůj sen. Až do té doby byl vrah stále neznámý. Když se ale dívka pokusila nakreslit obličej muže ze snu, byl vrah identifikován a zatčen. Ihned se přiznal. To uvádí dr. Purcell ve výše zmíněném televizním pořadu.

Z četných případů, které on prezentoval, stojí za to uvést ještě příběh 35leté ženy, jíž bylo transplantováno srdce prostitutky. Ta uvádí, že nikdy předtím neměla nějakou abnormální sexuální vášeň. Po transplantaci chce ale sex každý večer a denně se dvakrát až třikrát ukájí sama. Zatímco předtím se jí pornografické filmy hnusily, teď je vášnivě vyhledává a vzrušuje se jimi. „Cítím se jako prostitutka a předvádím před svým mužem striptýz. To jsem před operací nikdy nedělala,“ říká. Zjistila, že dárkyní srdce byla studentka, která si „přivydělávala“ jako striptýzová tanečnice v baru a prostitutka.

Příjemci orgánů nikdy nejsou úplně zdraví

„Každý orgán lidského těla odpovídá profilu právě toho člověka, kterému náleží. Když ho jako při opravě nějakého stroje vyjmeme z těla a vložíme do těla jiné osoby, tak dochází ke kolizi, neboť člověk není stroj. Každý orgán má svoji vazbu právě na toho člověka, jemuž od narození patří, je spjat pouze s jeho duševní a tělesnou konstitucí a s jeho životem. Když ho přemístíme jinak, do jiného těla, pořád tato vazba k dárci přetrvává a příjemci působí traumata. Vysoké procento všech příjemců orgánů trpí změnami osobnosti, identifikačními konflikty, strachem, depresemi, trvalými pocity viny, zármutkem a různými fantaziemi.

Navíc reklamy na dárcovství orgánů neposkytují žádná data o poměru počtu zemřelých transplantačních pacientů brzy po zákroku k počtu těch, kteří přežili. Veřejnost se také nikde nedozví, že příjemci orgánů nikdy nejsou úplně zdraví a potřebují zvláštní ochranu jako těžce postižení. Zůstávají chronicky těžce nemocnými lidmi, kteří žijí permanentně v nebezpečí selhání darovaného orgánu a proto potřebují přísný a zvláštní režim. Dennodenně musejí brát až 60 tablet, aby nevypověděl službu jejich imunitní systém.“ Tak píše Anna Bergmannová, kulturní historička a medicínská žurnalistka. „Já vidím ruku, která ukazuje na nebe a cítím touhu tam dojit, neboť tam jsem skutečně doma,“ zpívá zpěvačka Cateriria Valentová. Kdo ví něco o věčném životě, ten nepotřebuje, aby mu někdo v nebezpečí smrti daroval orgány. Umělé prodlužování lidského života tam, kde se hlásí o slovo přirozená smrt, za cenu usmrcení někoho jiného, tj. dárce, je špatným řešením.