Papež Lev XIV. jak známo prohlásil kardinála sv. Johna Henryho Newmana z 19. stol. Učitelem Církve. Polský publicista Pawel Chmielewski to považuje za ironii. Proč? Poněvadž nynější Katolická církev se dnes stala svým vnějším projevem tehdejší anglikánskou tzv. církví, kterou právě tento světec a od nynějška Učitel Církve opustil a stal se katolíkem. „Svět, od něhož Newman utíkal, když opustil tzv. anglikánskou církev, je právě dnes světem katolicismu,“ píše Chmielewski.

Vyzvednutí Johna Henryho Newmana mezi církevní učitele je společným dílem pokoncilních papežů. Jan Pavel II. zahájil beatifikační proces, Benedikt XVI. jej dokončil, František vyhlásil Newmana svatým a Lev XIV. mu udělil titul Doctor Ecclesiae (Učitel Církve). Jak je ale možné, že Newman byl za takového prohlášen právě v tomto „zanglikanizovaném“ katolicismu, když se ve skutečnosti s anglikánskou denominací rozešel?

Co by na to sám sv. John Henry Newman řekl? O tom vypovídá jeho kniha „Loss and gain” (Ztráta a zisk) napsaná ihned po jeho konverzi ke Katolické církvi. Autor v ní představuje anglikanismus 19. stol. jako divokou nesourodou směsici navzájem si odporujících názorů postrádající jednoznačnost a jasnost, která směřuje k totálnímu relativismu. Proto konvertoval ke Katolické církvi, která důrazně rozlišovala a stanovila, co je pravda a co blud. To považoval Newman za známku její pravosti.

Autora „Ztráty a zisku“ nejspíš ani ve snu nenapadlo, že totéž, co tolik kritizoval u anglikánské denominace, se zhruba o 150 let později stane charakteristickým znakem právě katolicismu, v němž poznal Kristovu pravdu. Jak je tedy možné, že právě tato relativistická církev dneška prohlašuje svým učitelem toho, kdo především tento principiální nešvar ostře napadal a odmítal? Jde snad o žert? O sebeironii? Nebo o zásah Boží prozřetelnosti?

V čem vlastně spočívá anglikanizace Katolické církve dneška? „Především v tom, že uvnitř katolicismu je možno hlásat téměř všechno, co se komu líbí bez ohledu na Učitelský úřad Církve. Přesně tak jako tomu bylo u anglikánů za Newmanových dob a jak je tomu u nich dodnes. Nikdo nikoho neodsuzuje, toleruje se různost názorů včetně těch, jež si navzájem diametrálně odporují, tudíž vnější nestranný pozorovatel dojde k jednoznačnému závěru: máme co do činění s relativismem,“ píše Chmielewski.

Pro Newmana a pro jeho současníky bylo zřejmé, že v Katolické církvi pouze k tomu ustanovená hierarchie má kompetenci činit klíčová nauková rozhodnutí - a tím končí diskuse. Dnes je tomu ale jinak. R. 1968 papež Pavel VI. vydal encykliku „Humanae Vitae“ - a nejen celá plejáda teologů, ale i několik lokálních episkopátů oznámily, že dokument přijímají pouze částečně a věřící mají prý právo postupovat jinak, než učí papež. V následujících desetiletích se to začalo stále více týkat i jiných oblastí života.

Dnes máme katolíky, kteří tvrdí, že ke spáse není Katolické církve zapotřebí, stačí prý křest v jakékoliv „církvi“. Proto odmítají konverze pravoslavných, anglikánů, luteránů, evangelikálů, metodistů, u nás členů tzv. československé církve husitské atd. Podle charizmatických sekt prý „vylitím“ Ducha Svatého vznikne nová, sjednocená všekřesťanská církev, která pohřbí staré konfesní rozdíly. Jsou uvnitř Církve katolíci, co takové názory otevřeně hlásají dokonce i jménem Církve - a jejich postoje se plně tolerují, ba co více, oni zasedají i v různých oficiálních radách a grémiích.

Vyskytují se též katolíci, kteří učí, že prý je třeba hodit přes palubu odvěkou nauku o Církvi jako novém Izraeli, protože židé mají svou vlastní cestu ke spáse. Odmítají jejich konverze, nechtějí jim zvěstovat Boží slovo, žid je prostě žid a jako takový se proto údem Církve stát nemusí. Tyto názory nejenže nejsou cenzurovány, ale dokonce usnadňují církevní kariéru.

Dokonce se najdou i takoví katolíci, kteří říkají: všichni lidé jsou spaseni, ne pouze katolicismus nebo křesťanství, ale i různá jiná náboženství vedou k Bohu, stačí prý jen chovat se korektně a šířit ideu všeobecného bratrství mezi lidmi. Do kostelů zvou muslimy, ve svatyních umísťují sošky pohanských bohů, píší knihy a vytvářejí celé teorie o „světové etice“ nebo o „pluralismu náboženství“. Nejenže se nemusí obávat odmítnutí svých názorů církevními autoritami - ale naopak je čekají sláva, bankety, konference, tituly.

Stejná „rozmanitost“ názorů převažuje i v morálních otázkách. Jedni hlásají podle autentické nauky Církve, že teze katechismu na téma sexuální etiky jsou vyjádřením neměnné a vždycky závazné pravdy. Jiní však otevřeně tvrdí, že to všechno nutno vyhodit do koše a přijmout novou, otevřenou perspektivu, v níž se dosavadní hříchy volající k Bohu o pomstu náhle mění ve skutky morálně akceptovatelné nebo dokonce dobré.

Žádná jistota neexistuje ani v otázce kněžství. Církev samozřejmě dále světí novokněze, ale proč to dělá - na to je odpověď stále těžší. Širokou odezvu mají publikace profesorů, kteří učí, že kněžství je historickým omylem. Někteří biskupové se opájejí vidinou „kolektivního kněžství“, kdy „presbyter“ je zbaven veškeré kompetence a zredukován do role pouhého řemeslného vysluhovače liturgie, která ale musí probíhat s maximálně početnou účastí nekněžských osob dříve označovaných jako „laici“ na celebraci. Celibát je všeobecně zpochybňován, kněží se domnívají, že budou mít lepší výsledky jako influenceři na sociálních sítích než jako duchovní správci.

Neexistuje též žádná jasnost ohledně vlastního kultu. Jedni preferují extatické „pády na zem v duchu“, jiní zase trans a hypnózu, další divoké poskakování v rytmu hip-hopu, jiní zase mávají před oltářem barevnými vlajkami. Existuje menšina, která se sice modlí tak jako před staletími, ale je přímo i papežskými dokumenty zatlačována na okraj a veřejně napadána jako banda zpátečníků a farizejských legalistů.

A papež ohlašuje kompletní nezájem, říká, že Církev stojí na „jednotě v různosti“ a každý si musí sám vytvořit svůj názor na palčivé otázky uvnitř Církve. „Stručně řečeno tedy - jde o anglikanizaci plnou parou. Proto tedy je na místě otázka: Kdo vlastně ohlásil sv. J. H. Newmana Doktorem Církve? Chceme věřit, že to byla Boží prozřetelnost. Jinak bychom museli říct, že jde o další příklad tohotéž totálního myšlenkového chaosu,“ říká Chmielewski.

„Nicméně jedno je potěšující. Falešná náboženství - a mezi ně patří i anglikanismus - upadají jedno po druhém. Na anglikánské denominaci, jež se stala v Anglii rychle mizející komunitou, je to vidět výrazně. Katolicismus se ale stále drží - a nepomine právě proto, že je pravdivým náboženstvím. Katolická víra sice dnes připomíná anglikanismus 19. stol., ale není jím. V anglikanismu tak jako ve všech protestantských denominacích chybí faktický základ pro víru, kořeny, visí ve vzduchu,“ uvádí polský publicista.

Pouze Katolická církev má fundament, čili pravdivou apoštolskou posloupnost biskupů soustředěných kolem papeže jako viditelné hlavy, a neměnnou nauku. Zředění nauky, relativismus a chaos ničí protestantská společenství. Ničí v současnosti i Katolickou církev, ale tu - na rozdíl od protestantských denominací - nikdy zničit nemohou. Mohou ji pouze citelně oslabit, což se dnes děje. Ale Katolická církev jako mystické Tělo Kristovo díky Bohu krizi překoná. Komunity katolické Tradice, které vznikají jako houby po dešti a zdárně se rozvíjejí, jsou toho dokladem.

Zdroj: Psáno podle článku „Paweł Chmielewski: Newman Doktorem Kościoła? ´Żart´ doprawdy Opatrznościowy“ in www.pch24.pl 2. 11. 2025