Od řady církevních osobností dnes slyšíme, že Církev se má a musí smířit se soudobou sekulární kulturou a civilizací, vzešlou z osvícenství, prý obsahuje mnoho rysů společných s křesťanstvím.Je tento názor správný? R. 1864 papež bl. Pius IX. v 80. článku dokumentu zvaného „Syllabus errorum“ (česky: soupis bludů) odsoudil jako bludnou tuto větu, k níž se hlásili tehdejší tzv. „pokrokoví“ katolíci: „Římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim.“ Toto odsouzení má pečeť neomylnosti a trvalé platnosti, neboť papež pokaždé, když odsuzuje aktuální blud v rovině víry, je neomylný a jeho slova jsou pro každého věřícího závazná. Ve smyslu tohoto výroku má proto zaujmout adekvátní postoj každý katolík, ať už biskup, kněz nebo laik. Proto ti katolíci, kteří z univerzitních kateder, z kazatelen, z televizních obrazovek nebo na stránkách tištěných či internetových periodik hlásají opak, ocitají se v rozporu s církevní naukou.

Prorockou pravdivost tohoto odsouzení papeže Pia potvrzují dějiny. Od vydání Syllabu uplynulo již zhruba 150 let. Jaké „společné rysy s křesťanstvím“ sekulární, z osvícenství vzešlá civilizace, vykázala? Papež Pius v Syllabu odmítá, že by se Církev měla smířit s pokrokem. Pod tímto pojmem nemá samozřejmě na mysli vědeckotechnický rozvoj, který sám o sobě je světonázorově a mravně neutrální a ve středověku probíhal pod ochrannými křídly Církve, záleží jen na tom, aby byl využit k dobrému a nikoli ke zlému cíli. Pokrok, o němž píše Pius IX., je osvícenský termín, používaný v 18. století Voltairem a dalšími podobně smýšlejícími filozofy. V jejich představách se jednalo o konec vlády panovníků „z Boží milosti“ a nastolení vlády „z vůle lidu“ Monarchii měla nahradit parlamentní demokracie. S tím souviselo | odstranění vlivu Katolické církve ze života společnosti a vytvoření laického, nenáboženského státu, jenž bude postaven na principech náboženské a občanské „tolerance“. O tom, jak tato „tolerance“ vypadala v praxi, ukázala Velká francouzská revoluce let 1789–99, kdy pod gilotinou padaly jako jablka v době sklizně hlavy těch, kteří si odvážili mít jiný názor než vládnoucí jakobíni, mezi nimi na prvém místě katolíci. Pravé náboženství Kristovo bylo postaveno zcela mimo zákon a v kraji Vendée proběhla první genocida v moderních dějinách, a to proti katolických duchovním a věřícím. S takovým „pokrokem“ nejen římský pontifik, ale žádný katolík nesmí mít nic společného. Pokud v církevních dějinách existovaly politováníhodné případy nespravedlivé netolerance k věřícím jiných náboženství a jejich pronásledování, tak toto všechno bylo mnohonásobně překonáno osvícenským „pokrokem“a „tolerancí“ v provedení Francouzské revoluce.

V 19. století se na principech osvícenství rozvinula ideologie liberalismu, jež prosazovala demokratický stát s maximální možnou mírou občanských svobod, na prvém místě se jednalo o svobodu náboženského vyznání. Modelovým příkladem tady byly demokratické systémy v Anglii a v USA. Pius IX.odmítl i toto, napsal, že ani s liberalismem se nemůže smířit. Měl pravdu? Nepřehnal to poněkud? Neukázaly se ideové principy liberalismu nakonec jako správné? Pozdější vývoj ukázal, že tento papež se nemýlil. Svoboda náboženského vyznání je oprávněná pouze tehdy, pokud neznamená náboženskou a mravní lhostejnost, pokud neváže věčnou a trvalou platnost metafyzických a etických hodnot na jejich odsouhlasení parlamentem nebo lidovým plebiscitem. Přesně toto se stalo —ke konci 20. století parlamenty drtivé většiny států světa odhlasovaly rozvody, potraty, antikoncepci, eutanázii, pornografii, registrované partnerství nebo dokonce „manželství“ homosexuálů, oplodnění in vitro —a ve výhledu jsou další zvěrstva, jako kupříkladu pedofilie.

Liberalismus nespočívá na neměnných morálních hodnotách, o nichž nelze hlasovat, jeho principem je pravý opak: platí pouze to, co je odsouhlaseno společností, nikoli to, co dal člověku Bůh skrze svá přikázání. To je ovšem s katolickou naukou absolutně neslučitelné —a důsledky vidíme dnes v podobě stále nemravnějších a člověka likvidujících zákonů. Pius IX.měl tedy stoprocentní pravdu.

V Syllabu odsuzuje také „moderní civilizaci“. Co to znamená? Tenkrát liberálové volali po odluce Církve od státu, zrušení náboženské výuky ve školách a legalizaci rozvodů církevně uzavřených sňatků. Moderní civilizace je tedy taková, která vylučuje vliv Církve na tvorbu zákonů a na veřejný život. Má jí být ponechán pouze úzce vymezený prostor mezi čtyřmi zdmi kostela, a pokud by se katolíci chtěli vyjádřit v médiích k aktuálnímu dění, tak pouze souhlasné k ideálům laicismu a nenáboženského státu. A když se Církev s tímto nemíní smířit a podobně jako starozákonní proroci napomíná a varuje Božím jménem, že platí přikázání Desatera, když podobně jako sv. Jan Křtitel upozorňuje mocné tohoto světa (byť „demokraticky“ zvolené) „není ti dovoleno…“, se zlou se potáže. Dnes právě v liberálních státech, ohánějících se „moderní civilizací“, se stupňuje perzekuce těch katolíků, kteří mají odvahu přihlásit se ke svému přesvědčení a hlásat Kristův zákon vhod i nevhod, nepřizpůsobit se, jak požaduje papež Pius v Syllabu.

Jaképak tedy smíření? Proč se jako katolíci bojíme říct, že naším jedině správným postojem může být konfrontace? Samozřejmě nikoli krvavá se zbraní v ruce (ta je podle katolické morálky až poslední možností, když všechny předchozí jsou vyčerpány), ale slovní. Katolík je vyzván bránit svou víru na veřejnosti bez ohledu na důsledky a nazývat věci pravými jmény: potraty (chirurgické, antikoncepčními pilulkami a při oplodnění in vitro) a eutanazie vraždami, homosexuální vztahy perverzitou, pornografii hnusem, mimomanželskou soulož cizoložstvím nebo smilstvem, sexuální výchovu ve školách demoralizací mládeže apod. Tak věrně naplní odkaz Syllabu bl. Pia IX. Kéž Pán dá!