Tridentský koncil na svém čtvrtém zasedání vyhlásil, že Písmo sv. a Tradice jsou místy, v nichž je obsaženo autentické Duchem Svatým inspirované Boží zjevení. Tradice je v Církvi rovnocennou formou předávání Zjevení na stejné úrovni s Písmem. Nelze ji chápat jako nějaký doplněk Písma nebo prvek, který ho jenom jaksi doprovází. Lze dokonce říci, že v jistém ohledu Tradice je podstatnější, neboť Písmo vzniklo v jejím lůně.

V běžném pojetí je tradice nepsaný zvyk předávaný z generace na generaci, který buduje identitu a posiluje kulturu. Katolíci jsou někdy náchylní takto chápat i posvátnou Tradici, domnívají se, že jde o kulturní fenomén – soubor zvyků, zásad a rituálů, které v daném historickém kontextu podle dané mentality vyjadřují biblické Zjevení. S tímto přístupem by ale Tradice byla pouze živou aktualizací Písma a podléhala by změnám spolu s rozvojem kultury. V tom případě by ale neměnným prvkem zůstával pouze obsah biblického Zjevení, ale formy jeho vyjádření by se mohly měnit. Tento proces bývá nazýván „živou Tradicí“. Je to ale mylný názor.

Za prvé, Tradice není omezena kulturními zvyklostmi. Mnohé spisy otců a učitelů Církve jsou nositeli Tradice hlavně tím, že vyjadřují neměnnou a všeobecnou víru a nikoli lokální či dobově podmíněné názory. Tradice obsahuje rovněž zvyky a rituály, příkladem toho je kánon římské mše. Čím je tedy Tradice, odkud se vzala a jaký má vztah k Písmu svatému?

Tridentský koncil, když vysvětloval zjevenou nauku, potvrdil, že „tato pravda a toto mravní učení je obsaženo v psaných knihách a v nepsané Tradici, kterou apoštolé přijali ze samotných úst Kristových nebo která pochází pod vlivem Ducha Svatého od samých apoštolů a jakoby z ruky do ruky byla předávána až k nám“. Jsou tady rozlišeny vnější a vnitřní princip působení Tradice. Vnější – to znamená proces předávání „z ruky do ruky“ pravdy, kterou nejdříve hlásal Kristus a potom apoštolé. Etymologie slova „tradice“ (z latinského slovesa „tradere“ – předávat) zdůrazňuje tento aspekt. Tak rozumí Tradici i sv. Pavel, když píše v listu Galaťanům, že Evangelium, které hlásá, není lidským výmyslem, nýbrž tím, co přijal od Krista. Varuje přitom, že každý, kdo by hlásal jiné Evangelium – i kdyby to byl sám anděl z nebe – „je prokletý!“ (Gal 1, 8). Tradice je tedy věrným předáváním toho, co zjevil Kristus.

Zdroj Tradice leží v Otci

Vnitřním principem Tradice je Duch Svatý, který garantuje čistotu předaného sdělení. Kdyby hlásání Evangelia bylo jenom lidskou činností, ústní předávání z generace na generaci by mohlo vést ke zkreslení. Tento názor, totiž že Tradice v Církvi byla zkreslena, zastávali mj. Martin Luther a heretici před ním i po něm (např. modernisté). Církev ale učí, že Duch Svatý bdí nad věrným zachováním autenticity předaného sdělení a ujišťuje, že Evangelium hlásané dnes je tímtéž Evangeliem, jež bylo hlásáno na počátku. Současný katolík nemůže věřit jinak než katolíci prvních staletí. Odpad od této víry vylučuje takového člověka z dynamiky církevní Tradice, což činí katolicismus od přirozenosti konzervativním.

Tridentský koncil říká, že zjevená nauka byla nejprve hlásána Kristem, potom apoštoly a později sepsána ve svatých knihách. Písmo svaté je tedy výtvorem Tradice – jejím zápisem, který nejenže nepřerušuje proces předávání zjevené pravdy dalším generacím, nýbrž naopak ho ještě zpečeťuje. Na jedné straně Písmo vytyčuje hranice Tradici: to, co odporuje Písmu, nemůže být Tradicí. Na druhé straně pak Tradice umožňuje řádně interpretovat Písmo a vyloučit jeho mylný výklad.

Tradice v církevním chápání není tedy pouhou lidskou strategií předávání Zjevení, podporovanou Duchem Svatým. Nejde jenom o to, že Bůh využil lidský zvyk ústního předávání informací charakteristický pro Kristovu epochu – a přidal k ní asistenci Ducha Svatého. Z antropologického úhlu pohledu je samotná tradice lidským procesem podobně jako vynález písma, který Bůh rovněž využil. Podstata vlastní církevní Tradice však sahá hlouběji.

Počátkem této Tradice je sám Otec ve Svaté Trojici. Ten od věčnosti rodí Syna a předává Mu svou podstatu i své Božství s výjimkou Otcovství. Syn, který všechno dostal od Otce, se stává Člověkem a tím i samotným Zjevením. Tady začíná to, co nazýváme Tradicí. Poté Syn předává všechno apoštolům, ale není to pouhé sdělení informací. Zakládá Církev, čímž vytváří kolektivní osobu sjednocenou ne pouze jednou naukou, ale jedním Duchem, Jehož uděluje Církvi. Zásnuby Krista s Církví a její obdarování Duchem Svatým je další etapa Tradice. Proto otcové Církve spojovali Tradici s apoštolskou posloupností, která je svátostným předáváním Ducha Svatého.

Skrze své řádné pastýře Církev tak předává nejen Kristovu nauku, ale též samotného Ducha, který naplňoval Krista a je duší Církve. Tento Duch je Duchem Syna i Otce. Odtrhnout se od Tradice znamená tedy nejen odtrhnout se od instituce Církve nebo od dávných zvyklostí, ale též od správného porozumění Písmu Svatému a od Ducha vylitého na Církev v den Letnic a především od Otce a Jeho Syna Krista. Proto Tradice je tak podstatná a důležitá a tudíž v dnešní době, kdy je vytlačena na okraj, se mnoho katolíků dožaduje jejího návratu v pravém významu.

Zdroj: Článek „O. Jan Strumiłowski: Skąd w Kościele wzięła się Tradycja?“ in www.pch24.pl 17. 8. 2025

Pozn. překl.: Citace dokumentu tridentského koncilu převzata z knihy: I. A. Hrdina: Dokumenty tridentského koncilu, Praha 2015, 4. zasedání 8. 4. 1546;