Libanonský poustevník sv. Šarbel Makhluf (1828–1898) je uznáván nejen jako jeden z největších světců Katolické církve maronitského obřadu, ale také jako jeden z největších divotvůrců po své smrti. Většina jeho zázraků spadá do 20. století. Po otevření jeho hrobu v r. 1952 jen během dvou let bylo shromážděno až 1200 svědectví mimořádných milostí. Dodnes katolíci všech ritů prosí v modlitbě o jeho přímluvu a zakoušejí zázračná uzdravení. Je jich už několik desítek tisíc a stále jsou dopisována nová.

Slyšeli jste už o fotografickém zázraku? 8. května r. 1950 čtyři maronitští misionáři navštívili klášter a poustevnu v libanonském městečku Annaya. Pomodlili se před hrobem Šarbela Makhlufa a pořídili si skupinovou fotografii se strážcem hrobu. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ihned po vyvolání snímku se na něm neobjevila postava mnicha s kapucí, který při fotografování tam vůbec nebyl. Starší řeholníci v něm poznali samotného… od r. 1898 mrtvého Otce Šarbela. Co je zajímavé – byl to jeho první fotografický snímek, on se totiž za svého života nikdy nenechal fotografovat. Fotomontáž? Odborníci to vyloučili.

Svatý opojený Bohem

Youssef Antoun (Józef Antoni) Makhluf (1828–1898) měl 23 let, když vstoupil do kláštera a přijal jméno Šarbel – syrsky to znamená „historie Boha“, nebo „vyprávění o Bohu“, nebo „zpráva o Bohu“. Učinil tak potají, protože rodina chtěla, aby se oženil. Studoval filozofii a teologii, stal se knězem a posléze poustevníkem. V poustevně poblíž kláštera v Annai nazývané dnes „libanonskými Lurdami“ žil 23 let. Praktikoval a šířil pobožnost k Nejsvětější Panně Marii, dlouhé hodiny se modlil sv. růženec. Centrem jeho života se stala Eucharistie – někdy i celé noci se modlil před Nejsvětější svátostí. Mši svatou celebroval zpravidla v poledne – půl dne předtím totiž se na ni modlitbami připravoval, po ní zase další půlden v modlitbách děkoval. Pracoval, konal kající skutky a postil se. Spal na prosté rohoži s hlavou na tvrdém dřevě, jedl pouze jednou denně, pod hábitem nosil košili z kozí kůže a železný pás a do kapuce měl vložené kameny, což mu působilo bolest. Říkalo se o něm, že je to „světec opojený Bohem“. Už tehdy měl pověst divotvůrce. Stalo se, že věřící ho jednou prosili o pomoc při záchraně sklizně obilí, ohrožené náletem sarančí. On požehnal vodu, rolníci jí postříkali pole – a úroda byla zachráněna.

16. prosince r. 1898, když sloužil mši sv., dostal světec záchvat mrtvice. Zemřel na vigilii Narození Páně. Po dobu 45 dní od pohřbu bylo vidět sloup světla nad márami, na nichž předtím ležel, a nad hrobem. Čtyři měsíce poté otevřeli mniši jeho hrob. Tělo, i když leželo fakticky v blátě, nejevilo sebemenší známky rozkladu. Bylo možno pozorovat, že kůže jakoby dýchala a vylučovala směsici potu a krve. Lidé tuto tekutinu považovali za lék. Přesně totéž se dělo i při dalším otevření hrobu r. 1950 a následně r. 1952. Tento libanonský poustevník byl beatifikován papežem Pavlem VI. r. 1965 a kanonizován r. 1977. Zázraky na jeho přímluvu rostly geometrickou řadou, r. 2014 jich bylo napočítáno 20 tisíc. Uvádíme alespoň ty nejznámější schválené nejen lékařskými, ale i církevními autoritami.

Chirurg ze snů

Svatý Šarbel má jedno zvláštní charizma: často se zjevuje ve snech a slibuje nemocným uzdravení, což se vždycky splní. Někdy se dokonce stalo, že sám lidi operoval a na jejich těle zůstaly viditelné jizvy. Největšího věhlasu v tomto ohledu se dočkal příběh 59leté matky 12 dětí Nouhad Al-Chamí.

Tato žena byla ochrnutá na levou polovinu těla, navíc došlo u ní k závažnému poškození krční tepny, nemohla vůbec polykat, musela přijímat potravu hadičkou. Jedinou chabou naději na uzdravení nabízela operace, lékaři však byli skeptičtí. Nouhadin nejstarší syn navštívil klášter v Annai, kde u hrobu světce vzal tekutinu odtud vytékající a pomazal matce nemocný krk.

Ta v noci měla sen, že k ní přišli dva řeholníci a řekli jí, že ji budou operovat. Tak se v tomto snu i stalo. Nouhad se probudila – a náhle zjistila, že je úplně zdravá. Ochrnutí zcela pominulo, stejně tak mohla polykat a bez problémů přijímat potravu. Zpozorovala též při pohledu do zrcadla, že má na krku jizvy po operaci. Lékaři byli konsternováni. Vyšetření potvrdilo Nouhadino plné uzdravení, přirozeným způsobem absolutně vyloučené. I operace byla podle lékařských zpráv vykonána perfektně bez jakýchkoliv závad.

V dalším snu se jí jeden z mnichů opět zjevil a sdělil jí, že je Šarbel Makhluf – a ten druhý byl zakladatel maronitské řehole sv. Maron žijící v 5. století. Zároveň jí ale sv. Šarbel řekl: „Operoval jsem tě, aby se lidé obrátili, když uvidí, že jsi byla zázračně uzdravená. Mnozí lidé se dnes odvrátili od Boha, přestali se modlit a přijímat svátosti a žijí, jakoby Bůh neexistoval.“ Zároveň vyzval Nouhad, aby každý první pátek v měsíci organizovala děkovné a smírné poutě do Annai. Ty trvají dodnes a účastní se jich obrovské zástupy. Zázraky sv. Šarbela se dějí také skrze jeho relikvie, buď skrze směsici potu a krve, nebo skrze olej, obojí vytéká z jeho těla.

Neviděl – a uviděl

Rovněž tak ve snu uviděl Otce Šarbela zázračně uzdravený kovář Skandar Obeid z libanonského města Baabdat. Stalo se to r. 1950. Tento muž po úraze neviděl na jedno oko. Nějakou dobu pobýval v nemocnici v Bejrútu, ale lékaři konstatovali, že poškození oka je tak značné, že není žádná šance na vyléčení. Dále potom rozhodli, že toto slepé oko bude nutno vyoperovat, neboť hrozila infekce do druhého, zdravého oka. Obeid se ale stále nemohl rozhodnout pro operaci. Zachránila ho však horlivá víra. Denně se modlil a přistupoval ke sv. přijímání. Jednou se mu ve snu zjevil vousatý mnich a řekl: „Jdi do kláštera a budeš vyléčen.“ Poslechl. Strávil noc v maronitském klášteře v Annai a modlil se u hrobu sv. Šarbela. Poté se účastnil mše sv., přijal Tělo Páně a vrátil se domů.

Ještě téhož dne pocítil bolest v postiženém oku, která po dvou dnech se stala nesnesitelnou. Rodina a přátelé jej přemlouvali, aby šel k lékaři. On ale měl stále v paměti vousatého muže ze sna – a skládal svoji naději na vyléčení pouze v Šarbelovi.

Kovář velice trpěl, nemohl spát. Když ráno konečně usnul, zdálo se mu, že na klášterní dvůr přijelo jakési auto. Náhle tam přítomný člověk jej udeřil do oka železnou tyčí. Skandar zavyl bolestí a vykřikl: „Vyrazil jsi mi oko!“ Probudil se, ale znovu usnul. Zase se octl na klášterním dvoře. Tu přistoupil k němu jeden mnich a zeptal se, co ho trápí. „Velice mě bolí oko,“ odpověděl Skandar. „Jsi tu již dlouho?“ pokračoval mnich. „Od rána,“ odpověděl Skandar. „Proč ses na nás neobrátil? Přišli bychom dříve, abychom tě uzdravili,“ řekl řeholník a odešel. Za chvíli se vrátil a nasypal mu o oka jakýsi bílý prášek. Ujistil jej, že právě toto ho uzdraví. Ve snu viděl sebe samotného, jak odchází z kláštera a na asfaltu bylo napsáno jméno „Šarbel“.

Když se probudil, oko bylo opuchlé, ale už bez bolesti. Poprosil manželku, aby mu přinesla obrázek Otce Šarbela, přikryl si zdravé oko rouškou, pohlédl na obrázek a … oněměl. Pokřižoval se. Viděl! Viděl nemocným okem! Byl vyléčený! „Zničená zřítelnice, která již nepropouštěla světlo, je teď úplně zdravá,“ potvrdil později lékař dr T. Salhab, který ho ošetřoval. Toto uzdravení bylo zázrakem nezbytným k beatifikaci maronitského poustevníka.

Dar od Otce Śarbela

Díky kapalině vytékající z hrobu světce byla uzdravena mimo jiné i těžce nemocná libanonská řeholnice Maria Abel Kamari SSCC z kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie. Ve věku 23 let po sedmi letech pobytu v klášteře, kdy se těšila dobrému zdraví, začala náhle pociťovat bolesti břicha a nemohla normálně jíst. Všechno, co jedla, vyzvracela. V létě r. 1936 se její stav ještě zhoršil, lékaři vyzkoušeli všechny prostředky, ale nic nepomáhalo. Diagnóza zněla: vřed v žaludku – a to veliký. Ten se sice podařilo vyoperovat, ale žaludek a jedna z ledvin přestaly normálně fungovat. Navíc trávící ústrojí včetně střev bylo pokryto mnoha polypy, což téměř znemožňovalo jeho normální fungování. K tomu se ještě r. 1942 přidala paralýza pravé nohy a vypadávání zubů. Sestra byla upoutána trvale na lůžko. Stala se lidskou troskou. Předpokládalo se, že nebude žít dlouho, proto jí byla udělena svátost posledního pomazání.

Tehdy ale tato řeholnice uslyšela o Otci Šarbelovi a začala ho prosit o pomoc. „Jestli mne chceš uzdravit, dovol mi uvidět tě ve snu,“ prosila. A skutečně ve snu uviděla mnicha, jak jí žehná. Pochopila to jako znamení z nebe.

Krátce nato – 2. července r. 1950 v doprovodu představené kláštera sestry Izabely a dalších sester Maria přijela do kláštera maronitů v Annai. Byla už tak slabá, že ji museli nosit v křesle. Po vyčerpávající cestě ji sestry přinesly ke hrobu svatého mnicha. Naklonily křeslo, aby se mohla dotknout náhrobku. „Ve chvíli, kdy se mé rty dotkly kamene, jsem náhle pocítila, jak mi páteří prochází nějaký proud,“ sdělila tato sestra později.

Potom – spolu s jinými postiženými – se sestra ještě pomodlila před starou rakví, v níž se dříve nacházelo tělo Otce Šarbela. Večer prosila představenou, aby mohla strávit noc u jeho hrobu. Sestra Izabela s tím nesouhlasila. „Je tam příliš mnoho nemocných, nevyspíš se. Půjdeš tam někdy jindy,“ rozhodla.

Ke hrobu světce ji přinesly sestry až ráno. Tam byla přítomna na třech mších svatých, přijala svátost oltářní a vroucně se modlila. Při modlitbě pohlédla najednou na jméno Otce Šarbela vyryté na náhrobku. Uviděla, že je pokryto kapkami jakési lesklé tekutiny. Cosi jí říkalo, že je to dar Otce Šarbela. Vytáhla kapesník, sebrala do něj kapky a potřela si jimi všechna bolavá místa na těle.

Jak to udělala, stal se zázrak. Řeholnice, aniž přemýšlela, co dělá, náhle přede všemi přítomnými vstala. Utrpení trvající plných 12 let náhle přestalo jakoby někdo ťal mečem. Sestra Maria znovu dostala sílu, mohla normálně jíst a chodit.

„Zvony začala zvonit na počest mého uzdravení a velebit tak Boha. Šokovaný dav šel se mnou a zpěvem i modlitbou chválil velká Boží díla,“ vyznala později ve svém svědectví. Svědky tohoto zázraku bylo pět jezuitů a náhlý, nečekaný a trvalý návrat zdraví potvrdili také všichni lékaři, kteří o sestru Marii pečovali. „Považuji to za zázračnou, nadpřirozenou událost, která převyšuje všechna lidská vysvětlení. Jde o vůli Boha, jehož tato sestra byla zbožnou ctitelkou,“ potvrdil dr Ibrahim Abi Haidar z Hammany. A dr Albert Farhat, přísežný znalec Apelačního soudu v Bejrútu, napsal: „Lékaři mne ujistili, že nemoc byla nevyléčitelná. Po návštěvě hrobu Otce Šarbela se sestra Maria vrátila v dobrém zdravotním stavu, normálně chodila a jedla.“ Toto uzdravení sestry Marie Abel Kamarie bylo druhým zázrakem potřebným k uznání Otce Šarbela za hodného cti oltáře.

Jediný lék: Boží intervence

Zázrakem potřebným ke svatořečení bylo ale uzdravení těžce nemocné rakovinou Mariam Assaf Awad z Hammany. Tato prostá žena, která neuměla číst ani psát, byla vdovou od 19 let. Měla jediného syna Georgiose, jenž byl katolíkem latinského obřadu.

Mezi roky 1963 a 1965 Mariam podstoupila tři operace: žaludku, střev a pravé strany šíje. Šlo o odstranění rakovinných nádorů. Nicméně metastáze už byla v pokročilém stadiu. Žena se začala modlit ke sv. Šarbelovi. Trpěla nesnesitelnými bolestmi, měla těžkosti s polykáním a nemohla hlasitě mluvit. Jediný lék viděla v Božím zásahu. Prosila Boha na přímluvu bl. Šarbela buď o uzdravení, nebo o sílu k dalšímu snášení této nemoci a utrpení.

„Jednoho dne tato žena, když seděla na lůžku“ – jak čteme v popisu tohoto uzdravení – „se modlila ke světci: ‚Dej mi lék na tuto nemoc. Jsi velkým svatým, který uzdravoval slepé a chromé. Když se uzdravím, půjdu do tvé svatyně, abych ti poděkovala.‘ Po modlitbě žena usnula – a ráno byla úplně zdravá, což potvrdili i lékaři.“ Mariam Assaf Awad poté splnila svůj slib a vykonala děkovnou pouť ke hrobu bl. Šarbela v klášteře sv. Marona.

Vybraný

Nezvyklé setkání se svatým Otcem Šarbelem zažil libanonský inženýr Raymond Nader. Tento muž, který dnes po celém světě šíří poselství, jež obdržel od tohoto světce z nebe, věří, že byl právě od něho k tomu vybrán. Výsledkem tohoto setkání se světcem bylo pět prstů vypálených na jeho rameni.

Raymond Nader měl od dětství problémy s vírou. I když se narodil v katolické rodině a jeho dědeček byl knězem (pozn. red.: v maronitském obřadu mohou být i ženatí muži vysvěceni na kněze), nedokázal přijmout zázrak Eucharistie, totiž to, že Bůh se může dobrovolně nechat „uvěznit“ v malém kousku chleba. Během studií v Bejrútu a v Londýně začal pochybovat i o Boží existenci a byl přesvědčen, že věda mu umožní vyřešit všechny záhady.

Navzdory tomu však se dále modlil a četl Bibli. Jako jeho jiní krajané i on byl velkým ctitelem sv. Šarbela. Navštěvoval jeho hrob a poustevnu. Tam se jednou k němu obrátil s prosbou, aby mu zjevil, jaký je smysl jeho života a co ho čeká po smrti. Tato otázka byla nejvýš aktuální, protože v Libanonu krátce předtím skončila občanská válka a mnoho lidí přišlo o život. Nader sám o tom vypráví:

„9. listopadu r. 1994 během jedné noci, když jsem se tam modlil, se stalo něco podivného, co změnilo můj život. Byla studená zimní noc, klášter se totiž nachází v horách 1300 m nad mořem. Přišel jsem do svého pokoje pro poutníky ve 22:30 hod., zapálil pět svíček a položil na zem ve tvaru kříže. Potom začal číst Bibli, konkrétně Evangelium sv. Matouše o hřivnách (Mt 25,14–30). Po nějaké době jsem pocítil jakýsi jemný a teplý vánek, který se stával stále silnější a teplejší. Vánek se nakonec proměnil v silný vítr, který hýbal vším kolem mne. Pohlédl jsem na svíčky – a zjistil ke svému překvapení, že vítr není schopen uhasit jejich plamínky. Byl jsem tím konsternován, myslel jsem, že mám halucinace. natáhl jsem ruku, abych se těch plamínků dotkl a přesvědčil se, jestli je to skutečnost nebo klam – a náhle jsem byl jakoby přenesen do jiného světa. Ztratil jsem smysly, necítil své tělo a nic neslyšel. Byl jsem náhle obklopen mocným intenzivním světlem. Bylo silnější než milion sluncí, ale nespalovalo a neoslepovalo. Bylo jemné, jasné, průhledné a krásné.

Cítil jsem přítomnost kohosi, i když jsem nikoho neviděl. Řekl jsem si, že sním. Ten kdosi mi ale řekl: ‚Nesníš.‘ Mluvil ke mně beze slov. Pověděl mi dále: ‚Ne, právě teď jsi nejvíce při vědomí. Nikdy jsi při něm nebyl tak mocně, jako nyní.‘ Začal jsem vršit otázky: Kdo ke mně mluví? Kým jsem? Co se to děje? Náhle jsem zakusil hluboký pocit lásky, pokoje, síly a bdělosti. Nejsilnější byl ale pocit lásky. Ten někdo mi řekl: ‚To jsem já.‘ Ukázal mi, že pokoj, radost, láska a bdělost – to je on. Poprosil jsem ho, aby zůstal a neodcházel. Odpověděl mi: ‚Jsem vždycky a všude.‘ Tehdy jsem přestal klást otázky a jediné, co jsem si přál, bylo zůstat s tím neznámým tady a navždy. Za nějaký čas světlo zmizelo a já zjistil, že jsem na tomtéž místě. Svíčky ale byly úplně vyhořelé. Podíval jsem se na hodinky. Bylo 3:35 ráno.“ Pět hodin tedy přešlo jako jedna vteřina.

Raymond Nader dále říká: „Byl jsem šťastný, cítil v srdci lásku a radost. Když jsem ale scházel dolů ke svému autu, tak jsem procházel kolem sochy sv. Šarbela na nádvoří kláštera. Najednou jsem pocítil nějaké teplo na svém rameni a jak se mi košile lepí na kůži. Když jsem poté sedl do auta a vyhrnul si rukáv, tak najednou uviděl pět prstů otištěných na svém rameni. Vycházely z nich krev a voda. Když to po návratu domů uviděla moje žena, uvěřila v zázrak. Od té doby se všechno v mém životě změnilo. Zřekl jsem se všeho – s výjimkou manželky a dětí – a rozhodl se, že chci dát svůj život Ježíši a Církvi.“

„Šarbelový“ apoštol

Raymond Nader opustil dosavadní zaměstnání vědeckého pracovníka a stal se pracovníkem a později ředitelem libanonské katolické televize Télé-Lumière a založil také modlitební skupinu Rodiny sv. Šarbela. Neobvyklý otisk prstů na rameni vnímá jako otisk prstů sv. Šarbela.

Necelý rok později se odehrálo ještě něco. V červenci r. 1995 Raymond Nader měl další mimořádný zážitek. Při procesí do kláštera v Annai potkal starého mnicha, kterého neznal. Když se k němu přiblížil, náhle před ním jakoby zmizel veškerý zástup lidí a mnich mu říkal poselství, které má hlásat světu. Přitom znovu pocítil na rameni, kde měl otištěno pět prstů, teplo. To je možné se dočíst v Naderově knize (polsky Święty Charbel. Orędzia z Nieba).

Od tohoto prvního setkání se do r. 2019 zjevil sv. Śarbel Naderovi celkem 40krát a pokaždé mu sdělil zvláštní poselství, které v souladu se slovy mnicha a se souhlasem Církve má hlásat světu.

Poselství z nebe

Poselství sv. Šarbela obsahují prosté pravdy obsažené v Písmu sv. Svatý mnich mluví o existenci Boha, o Jeho lásce a o tom, že pro každého z nás má svůj plán. Světec vyučuje o Božství a lidství Ježíše Krista, o reálně přítomnosti Pána v Eucharistii, o potřebě následovat Ho a o nezbytnosti odvážného svědectví pro Něho celému světu, o důležitosti pravidelné četby Písma sv. Hodně také zdůrazňuje, že každý člověk může dosáhnout svatosti.

„Svatý Šarbel byl člověkem jako každý z nás – a nyní žije v paprscích Boží slávy a pomáhá nám stát se takovými, jakým byl on,“ řekl Raymond Nader při své nedávné návštěvě v polských Tychách. „Proto je mezi námi, uzdravuje nás a pomáhá nám, abychom navázali úzký kontakt s Ježíšem, stali se Jeho opravdovými svědky a nebáli se hlásat Jeho slova celému světu. On nás bude vždycky doprovázet. I když ve světě je tolik zla, nakonec Ježíš vždycky zvítězí. Nejdůležitější je přijmout do svého života projekt Ježíše, který chce, aby každý z nás se stal svatým. Ne tím způsobem, jako sv. Šarbel, ale každý vzhledem ke svému stavu a situaci. Soustřeďme se na to, co je teď v našem životě nejdůležitější – a tím je duchovní život. Rozhodněme se jít za Ježíšem! Sv. Šarbel a jiní světci jsou zde proto, aby nám v tom pomáhali.“

Volný překlad článku „Do zadań specjalnych – św. Szarbel Makhluf“ in www.pch24.pl 29. 7. 2025, doplněno o informace z www.fatym.cz a www.dohovorzarodinu.sk