Proměňování nebo připomínka?

Představte si, že by vás přátelé pozvali na večeři. A to ne ledasjakou. Půjde přímo o slavnostní večeři. Týden předem se budete olizovat a těšit se na ten jejich výborný gulášek, pečené kuřátko či grilovanou krkovičku. Jsou vlídní hostitelé a dobře vaří.

Jaké by však bylo překvapení, kdyby před vás na stůl položili obrázek guláše (kuřátka, krkovičky…), a s naprosto vážnou tváří vám sdělili, že nejde o opravdovou večeři, ale jen o její připomínku. Jak byste reagovali? “To je snad špatný vtip!” “Si děláte srandu?” Někteří by zrozpačitěli, druzí by se urazili a přátelské vztahy s nimi ukončili. Jejich chování by označili přinejmenším za bláznivé a samozřejmě za trapné.

Co nám to připomíná? Pravověrní katolíci věří v reálnou přítomnost Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti oltářní. Nejdůležitější část mše svaté je proměňování, kdy k nám živý Bůh sestupuje na oltář. Bůh nám dal jíst své Tělo. Proč? “Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil Bude-li kdo jísti z chleba toho, živ bude na věky. A chléb, který já dám, Tělo Mé jest (které dám) za život světa.” (Jan 6,51).

Tímto se lišíme od protestantů. Ti nevěří v reálnou přítomnost Ježíše Krista v Eucharistii. Jejich bohoslužby jsou jen jakousi připomínkou večeře Páně. Proč se dobrovolně připravují o to nejdražší, co nám sám Bůh nabízí? Zajeďme trochu na hlubinu. Kde to všechno začalo? Luther z celé duše nenáviděl mši svatou. Opravdu velmi nerada čtu a reprodukuji jeho slova, ale nedá se nic dělat. V kontextu tohoto tématu je vynechat nemůžu, proto je s těžkým srdcem ocituji: “Všichni vrazi, ničemové, zloději a smilníci jsou méně zavrženíhodní, než ošklivost jedné papistické mše” (zdroj: Tischreden).

Cílem tohoto článku není rozebírat, co ho k tomu vedlo a proč jej tolik lidí následovalo, a bohužel dodnes následuje. Ale vraťme se k té nevydařené večeři. Ruku na srdce: budete se po pohledu na obrázky jídel a připomínky dobré večeře z minulosti cítit nasyceni? Člověk si vybaví Barmakovskou hostinu či Císařovy nové šaty. Také cestování prstem po mapě. Jistě to může stimulovat fantazii, ale k nasycení to nepovede.

Ježíš Kristus jasně řekl: “To čiňte na Mou památku.” Neřekl žádné: “To si připomínejte.” Ne, žádná Barmakovská hostina. Bůh své děti miluje, a který dobrý otec by nechal vlastní děti hladovět? Právě proto, kvůli našemu nasycení (v tomto případě duchovnímu) nám dal jíst vlastní Tělo. Přínosy této svátosti jsou značné: nabýváme milosti ke zbožnému životu, odpuštění časných trestů a pomoci Boží v pozemských potřebách. (Detaily viz Tomáškův katechismus.) Řekněte mi jediný rozumný důvod, proč bychom se těchto dober měli vzdát, pohrdat jimi a dokonce je nenávidět! “Nejsem hoden?” Ano, to opravdu nejsem, při mši svaté říkáme: “Domine, non sum dignus ut intres sub tectum meum, sed tantum dic verbo et sanabitur anima mea.”

Poradím si sám? Obejdu se bez takových dobrodiní? Kolik je v tom duchovní pýchy! A opravdu si poradíme? Stačí se porozhlédnout po světě. Jaké ovoce nese taková pýcha? Nefungující vztahy v rodinách i obecně ve společnosti, nenávist, násilí, války, vraždy a loupeže, tunelování i za bílého dne. Lidé se dohadují, pořád by chtěli stanovovat nějaká pravidla… a pořád to nefunguje. Falši a prolhanosti politiků by se dala věnovat celá kniha…

Oč lépe by bylo na světě, kdyby lidé přijali Boží nabídku a řídili se Jeho přikázáními. Vždyť jich je jen 10. Kolik toho po nás chce společnost? Kolika nesmysly nás obtěžuje a nikomu to nevadí!

Bůh nám nabízí své Tělo a svou Krev. Tolik dobra, tolik požehnání! A lidé se k Němu obracejí zády! Pak se nedivme tomu, jak to dnes ve světě vypadá. Tolik slova katolické laičky.

A co říkají odborníci? Právě jsem dočetla úžasnou knížku od Fultona Sheena: Kalvárie a mše svatá. Autor v ní do hloubky, ale přitom srozumitelně i pro laiky rozebírá mši svatou. Ocitujme si alespoň pár řádků:

“Nejvznešenějším Kristovým skutkem v dějinách byla Jeho smrt. … Všichni ostatní, kteří se kdy narodili do světa, do něj přišli, aby žili, Pán Ježíš do něj vstoupil, aby zemřel… On sám řekl, že přišel, ´aby dal život za mnohé.´ Jestliže tedy smrt byla vrcholným okamžikem, kvůli němuž Kristus žil, pak je to něco, na co máme podle Jeho vůle uchovat památku. … Aby se z její památky nestala lidská báchorka, ustanovil přesný způsob, jímž má být připomínána.”

Tuto památku ustanovil v noci, kdy byl zrazen, během večeře, která se od té doby nazývá “poslední”. Když vzal do svých rukou chléb, řekl: “Toto je moje Tělo, které se za vás vydává,” tedy vydává se až k smrti. Pak nad kalichem vína řekl: “Toto je má Krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.” Tak se Kristus prostřednictvím nekrvavého symbolu oddělení Krve od Těla v oddělené konsekraci chleba a vína zavázal k přijetí smrti před zraky Boha a lidí a znázornil svou smrt, jež měla nastat druhý den odpoledne ve tři hodiny. Nabídl se jako smírná oběť, která má být přinesena. Aby lidé nikdy nezapomněli, že “nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život,” zanechal Církvi Božské přikázání: “To čiňte na Mou památku.” … “A tento čin, jímž se pro nás opět uskutečňuje Jeho smrt na kříži, je oběť mše svaté.”

… " A vy, přátelé Ukřižovaného, váš velekněz opustil kříž, ale zanechal nám oltář. Na kříži byl sám, při mši svaté je však s námi. Na kříži trpěl ve svém fyzickém Těle, na oltáři trpí v Těle mystickém, jímž jsme my. Na kříži byl jedinou hostií, při mši jsme malými hostiemi a On velkou hostií přijímající svou Kalvárii skrze nás. Na kříži byl vínem, při mši jsme kapkami vody sjednocenými s vínem a posvěcené spolu s Ním. V tomto smyslu je stále na kříži, stále říká confiteor spolu s námi, stále nám odpouští, stále nás poroučí Marii, stále po nás žízní, stále nás přitahuje k Otci, protože dokud bude na zemi existovat hřích, dotud bude trvat Kříž."

Četbu této knihy vřele doporučuji.

Zdroj: SHEEN, Fulton J. Kalvárie a mše svatá: mešní průvodce. Přeložil Roman CARDAL. Vyšší Brod: Hesperion, 2023. ISBN 9788088353201.