Jihomoravská obec Velké Pavlovice má svoji turistickou atrakci. Vlastně měla, teď už ne. Zbyla po ní pouze jedna mediální kauza.

O co šlo? Vinař a amatérský sochař Marek Lacina letos instaloval na své vinici čtyřmetrový kříž, na jehož břevnu umístil sedící sochu Ježíše Krista s trnovou korunou. V ruce drží pohár s vínem a činí gesto připíjení směrem k obci. Výjev nazval jeho autor „Óda na Frankovku“. Starosta si liboval, že turisté díky tomu projevili o obec zvýšený zájem. Všechno ale trvalo pouhé dva měsíce. V posledních dnech někdo motorovou pilou kříž uřízl. Socha Krista se pádem notně poškodila, možná i zničila.

Pana Lacinu upozorňovali katoličtí věřící již od okamžiku instalace jeho výtvoru, že jde o rouhání. On se ale bránil tím, že sám je katolíkem a mínil tím naopak oslavit Krista Zmrtvýchvstalého, jenž po svém Vzkříšení připíjí obci pohárem Frankovky.

Zbavme se emocí a podívejme se na celou záležitost střízlivým zrakem. Faktem je, že Pánu Ježíši nebylo nic cizího, co je přirozeně lidské, pokud se nejednalo o hřích. Ani pití vína ne (s výjimkou samozřejmě opilství, které hříchem je), vždyť sám na svatební hostině v Káni Galilejské proměnil vodu ve víno. V jedné naší lidové písni ze Slovácka se o vínu zpívá: „Naleje nám ho svatý Jan, svatý Jan, požehná nám ho Kristus Pán, Kristus Pán.“ A proč ne, Církev sama přece na svátek sv. Jana 27. prosince světí víno.

Přesto však objektivně o rouhání šlo, aniž si to nejspíš pan Lacina uvědomoval. Jádro věci spočívá totiž v tom, že Ježíš sedí na kříži a odtud činí gesto připíjení. Kříž je přece nástrojem Jeho strašlivého umučení pro naši spásu — a spojovat toto s přípitkem pro obec a s reklamou na Frankovku je skutečně nechutné a vůči Pánu a jeho úžasné lásce k nám urážlivé. Kdyby šlo o ztvárnění nějakého gesta přípitku v souvislosti například se zázrakem v Káni Galilejské, nebylo by o čem hovořit, ale umírající Spasitel s trnovou korunou určitě z kříže žádným pohárem nikomu nepřipíjel. Jeho příšerně bolestná smrt za naše hříchy, kterou ani nejsme schopni do důsledků domyslet, je pro katolické křesťany nadmíru vážnou záležitostí — a obracet ji v radost a malovat na veselo představuje skutečné zneuctění Jeho vykupitelské oběti.

Jenže je vinen tímto rouháním pouze pan Lacina? Tady bych se jej poněkud zastal. On o sobě říká, že je věřící. Pokud ano, tak kdo jeho víru formoval? Jak je možné, že Kristův kříž v něm vyvolává pocity veselosti spojené s přípitkem a reklamou na Frankovku místo slz lítosti nad svými hříchy?

Autor výjevu „Óda na Frankovku“ je totiž typickým dítětem dnešní pokoncilní novocírkve, která o výkupné oběti Bohočlověka za spásu nás všech a každého osobně spojené s utrpením nejvyššího stupně již téměř nehovoří, mluví maximálně o tom, že Ježíš zemřel za své přesvědčení a odvážnou kritiku představitelů tehdejší náboženské a politické moci. Neomodernističtí teologové Edward Schillebeeckx, Hans Kueng a někteří další přímo popírají, že by člověk byl vykoupen Pánovou smrtí na kříži, kterou chápou pouze jako věrnost svým zásadám až k prolití krve, nikoli jako oběť za lidstvo jako celek i za jednotlivce, jakým jsem já. Spásu člověk dosahuje podle nich prý pouze na základě milosti udělené díky jeho upřímnému hledání Boha, nikoli díky smrti Syna Božího na kalvarském kříži.

Ano, tyto heterodoxní názory pronikly hluboko do Církve. A i když je pravdou, že většina našich kněží je přímo a bezprostředně takto nehlásá, tak o kruté bolesti Spasitele pro spásu každého osobně mluví velmi málo nebo téměř vůbec. Proč se potom ale divíme, že ukřižování Krista již mnoho našich věřících chápe nikoli jako oběť maximální lásky k nám všem i ke mně osobně, jež každého doslova vděčně sráží na kolena, ale jako nějakou událost ze vzdálené minulosti, která se nás dotýká pouze okrajově a proto nemusí být brána až tak vážně? Zde je kořen toho, proč i navenek věřící člověk byl schopen vytvořit — byť v dobré víře, jak sám říká — objektivně rouhačské dílo. Hlavním viníkem je tady deformace pravé katolické víry, k níž došlo během posledních desetiletí.

Osobně nejsem stoupencem toho řešení, které zvolil neznámý pachatel, jenž Lacinův výtvor poničil. Kdyby jej autor umístil do kostela, tak ano, jenže toto bylo na volném prostranství. Dal bych přednost debatě s autorem a teologickým argumentům, jež by ho přesvědčily, aby sám toto dílo odstranil, což by byl úkol pro tamního duchovního správce. Když by to nepomohlo, bylo by možné sáhnout i k soudní žalobě pro urážku náboženského cítění katolických věřících a domáhat se toho, aby přímo soud autorovi uložil dát výjev pryč.

Nicméně buď jak buď, vinen není pouze katolík Marek Lacina. Hlavním viníkem jsou tady ti pastýři Církve, kteří již nehlásají autentickou katolickou nauku, že Kristova bolestná smrt ne kříži je cenou za mou záchranu před peklem a věčným zatracením. To je jádro problému.