Toto tvrzení je samozřejmě silné, ale logicky odůvodněné. Nejen v zahraničí, ale i u nás existují spolky obětí údajného zneužívání ze strany kněží nebo církevních zaměstnanců, kauza sexuálního zneužívání a jeho krytí ze strany hierarchie se používá běžně jako beranidlo proti biskupům, kteří se neprojevují tak, jak by si přála mainstreamová média (např. proti arcibiskupovi Graubnerovi v souvislosti s nedávným případem kněze M. O. Váchy), objevuje se i ve spojitosti s kritikou nedávné smlouvy České republiky s Vatikánem.

Jedná se o podvodný, zákeřný a sprostý útok satanových pohůnků na Boží zjevení, pravdy víry a její nositelku – Katolickou církev, jež má být tímto způsobem diskreditována především ve své důvěryhodnosti. To je cílem veškeré mediální kampaně masmédií o tzv. sexuálním zneužívání a je tristní, ba přímo odpuzující, že církevní reprezentace odpovídá převážně s hrbatou pokorou jako „zmoklá slepice“ tam, kde je nutno udeřit na buben.

Co je na této mediální propagandě špatné a nemravné? Na to není těžké přijít. Především, že se zcela ignoruje eventualita podvodu a pomluvy. Již řadu let média „odhalují“ případy z doby před několika desetiletími i před pár lety, kdy kněží nebo katoličtí laičtí vychovatelé v církevních zařízeních údajně pohlavně zneužívali – většinou homosexuálně – mladistvé. Nezavíráme oči před realitou, některé tyto případy se skutečně udály a žel, mnozí biskupové hráli roli „mrtvého brouka“, místo řešení problému pouze provinilého kněze přeložili jinam, aby tam pokračoval ve svém hnusném jednání. To neobhajujeme, naopak kategoricky odsuzujeme bez ohledu na to, jestli je pachatelem kněz nebo bezvěrec.

Jenže tato mediální kampaň vůbec nepřipouští druhou stranu mince – to, že mnoho podvodníků vydávajících se za údajné „oběti zneužívání“ se chce obohatit tučným odškodným, které církevní úřady vyplácí. Jestliže mainstreamové sdělovací prostředky totálně ignorují takovou eventualitu, potom se jedná o záměrnou a cynickou manipulaci a je konsternující, že katolíci se bojí na toto poukázat.

Pokud se mluví o obětech zneužívání, pak je ovšem vhodné a spravedlivé mluvit také o obětech vylhaného a pomlouvačného udání. Nevím, kterých by bylo více, kdyby bylo možno provést objektivní srovnání. Náš web publikoval před lety případ australského kardinála George Pella (srn. článek ze dne 17.1.2023 „Kritika Františkova pontifikátu ze strany kard. Pella…“), který strávil dlouhé měsíce ve vězení, než australský Nejvyšší soud konstatoval jeho nevinu. Ani to však odpůrcům Katolické církve nestačilo. Když zemřel, házeli při pohřbu mnozí na jeho rakev bláto a kamení a nenávistně řvali: „Shnij v pekle, ty prase!“ Když se tedy vyžaduje omluva ze strany Církve pro oběti zneužívání, potom já se ptám: Kdo se z druhé strany omluví kardinálu Pellovi a mnoha dalším?

Námi výše vzpomenutý článek připomíná také kauzu vídeňského kardinála Hanse Hermanna Groera, další oběti sprosté mediální pomluvy, jenž už jako důchodce musel odejít do klášterního ústraní kvůli obvinění jednoho bývalého chovance internátu v Hollabrunu (při promlčené trestnosti) v 70. letech, jehož byl tenkrát ředitelem. Nic přitom nespáchal. Psychicky nemocný muž Hartmann, který na něho podal žalobu, ho i poté, co se měl údajně na něm dopustit nemravného skutku, žádal o duchovní pomoc a vedení. Ke svému křivému svědectví byl v 90. letech donucen dle vlastní výpovědi jistými neznámými lidmi, kteří mu vyhrožovali.

Zajímavé je, že kardinál Groer, když byl ještě ve funkci, propustil z arcibiskupské kurie vysokého úředníka, jenž se netajil svým členstvím v zednářské lóži. Rakouští publicisté Ildefons Fuchs a Gabriele Wasteová uvádějí též nápadnou okolnost, že nejvlivnější rakouské bulvární deníky Kurier a Kronenzeitung v 90. letech publikovaly desítky hrůzných údajných „svědectví poškozených“ o domnělých „prasárnách“, které s nimi Groer provozoval. Všichni oznamovatelé ale chtěli být anonymní. Tvrdili podle jmenovaných deníků, že svá jména zveřejní až před soudem, přitom ale každý v Rakousku věděl, že žádný soud nikdy neproběhne, protože případ je promlčený. Bulvár si zkrátka a dobře všechno vymyslel, aby mohl Groera zlikvidovat. Chování rakouské hierarchie až na malé výjimky (biskup Kurt Krenn), která prý dospěla „k morální jistotě“ o Groerově vině, bylo přímo ostudné, především vídeňského kardinála Christopha Schoenborna.

Ještě mnohem více bylo však prostých kněží, obětí pomluv o zneužívání. V Irsku někdy kolem r. 2010 zemřel po několika mrtvicích kněz neustále ostouzený v médiích jako zneuživatel, svým biskupem suspendovaný. Nevydržel tuto mediální štvanici. Až teprve po jeho smrti se ten, kdo jej žaloval, přiznal, že si všechno vymyslel. A nemusíme chodit až tak daleko. I u nás na severní Moravě byl před lety postaven jeden kněz mimo službu na základě žaloby bývalého ministranta o zneužívání. Později se ale žalobce přiznal, že si vše vykonstruoval. Proč investigativní žurnalistika nepátrá i po těchto případech falešného udání? V USA podle zjištění několika svědomitých právníků až polovina žalob pro zneužívání duchovním před –x– lety je vymyšlených, poněvadž se tady nabízí bohaté odškodné.

A nemusí tady hrát roli ani vidina navýšení vlastního konta odškodným. Psychická porucha, snaha zviditelnit za každou cenu své ego – to mohou být také motivy, jež vedou některé osoby k vylhaným žalobám. Některým ani není jasné, co vlastně je a co není zneužívání. Před lety na slovenského řeckokatolického biskupa Milana Chautura podala žalobu bývalá žačka, že ji ještě jako nezletilé děvče zneužíval. Při podrobnějším výslechu však vyšlo najevo, že ji pouze pohladil po vlasech. To by potom musel být ze zneužívání obviněn i sám Pán Ježíš, o němž v evangeliích čteme, že bral děti do náruče.

Když objektivně zvážíme i tato fakta, tak je jasné, že biskup, když za ním kdosi přijde, že farář kdesi v Horních Divákách jej před lety jako ministranta zneužíval, nemůže okamžitě zvolat: „Ten lump! Já ho hned suspenduji.“ Tak si totiž spolky údajných obětí zneužívání nejspíš představují, že by měl biskup konat. Jenže takto nejedná šéf žádné instituce, když se taková žaloba vyskytne, je proti veškerému principu spravedlnosti věřit od prvopočátku pouze jedné straně bez jakéhokoliv důkazu. Věc je jasná teprve tehdy, až se vyskytnou minimálně dvě na sobě nezávislá svědectví. Nota bene biskup ani nemá k dispozici žádný orgán činný v trestním řízení, proto jednal naprosto správně kardinál Dominik Duka, když žalobcům říkal: „Obraťte se na policii!“ Nic jiného dělat nemohl a lze se jen divit, že někteří lidé ze spolku „Někdo ti uvěří“ to nedovedou pochopit. Teprve až bude biskup mít trestní spis od policie nebo státního zastupitelství, může podniknout proti danému knězi odpovídající kroky.

Dříve a nyní

Ještě před II. vatikánským koncilem byly takové případy v Církvi řídkým jevem, k jejich největšímu nárůstu, zejména v USA, v Irsku, v Belgii, v Nizozemsku, v Německu a ve Francii došlo v 70. a 80. letech minulého století, tedy v době boomu neomodernismu v Katolické církvi. Ze studijních důvodů jsem se před lety probíral naším antiklerikálním tiskem z éry starého Rakousko-Uherska a první Československé republiky. Při všech štvavých útocích jsem nikdy nenarazil na nějaké obvinění kněze z pohlavního zneužívání nezletilých, zejména homosexuální povahy. Bylo by naivní se domnívat, že kdyby existovalo, tak by je žurnalisté nevyšťárali. Poprvé se tyto zprávy objevují v nacistickém Německu v rámci boje Hitlerova režimu proti Katolické církvi na konci 30. let 20. stol. Stovky německých duchovních a řeholníků byly kvůli „zločinu proti mravopočestnosti“ odsouzeny do koncentračních táborů, po válce však soudy až na 4 případy všechny prohlásily za uměle vykonstruované. Mediální kampaně proti údajnému zneužívání mají tedy svůj počátek u zločinného nacismu. Nicméně po válce a po koncilu tyto případy v Katolické církvi narůstají.

Bylo by ale zjednodušující říct, že koncil a vývoj po něm jsou jedinými viníky dané situace. I v profánní společnosti ještě před II. světovou válkou byly případy zneužívání nezletilých řídkým jevem. Začaly narůstat teprve tehdy, až populace, především na vyspělém Západě, prošla procesem sexualizace celé společnosti (a také homosexualizace). Mimomanželský sex přestal být něčím odsouzeníhodným, stejně tak homosexuální svazky. Všudypřítomná pornografie, na Západě legální, vyvolávala zvýšený sexuální apetit ve všech vrstvách, což se nemohlo nedotknout také duchovních osob.

Pokoncilní neomodernismus však k tomu vydatně přispěl. Encyklika „Humanae Vitae“ Pavla VI. r. 1968 o sexuální etice a četná vyjádření jeho nástupce Jana Pavla II. (např. „Familiaris Consortio“ r. 1981), které varovaly před tímto vývojem, byly mnoha biskupskými konferencemi podrobeny kritice a ignorovány. Nárůst deliktů kléru v této rovině včetně zneužívání nezletilých byl toho důsledkem.

Před koncilem např. platila absolutní nepřípustnost přijetí homosexuála do semináře. Poté však, kdy i do Katolické církve pronikl názor, že je nutno přestat s „diskriminací“ těchto lidí, byli pederasté bez námitek připouštěni ke svěcení. Masový vzrůst případů zneužívání, k čemuž přispěla ještě celková uvolněná atmosféra po sexuální revoluci r. 1968, byl toho výsledkem.

I přes tyto odsouzeníhodné činy duchovních je ale pravdou, jak uvedl v r. 2011 německý Kriminologický ústav, že mezi kněžími je procentuelně nejméně pachatelů. Podstatně více je jich mezi učiteli, vychovateli na státních internátech, sportovními trenéry a lékaři, k největšímu počtu zneužívání mladistvých, hetero- i homosexuálním, dochází ale v rodinách, kde se tohoto svinstva dopouštějí otčímové, strýcové, rodinní přátelé a známí, někdy dokonce i samotní otcové. Současný rozpad rodiny, kdy žena a matka dětí si přivádí někdy i každý rok nového „přítele“, jehož představí dětem jako „strejdu“, tomu náramně nahrává. Kardinál Raymund Burke se nadto vyjádřil, že fyzická pedofilie je jistě odporná, ale ještě odpornější je duchovní pedofilie, která probíhá ve školách v rámci tzv. sexuální výchovy, kdy děti jsou znásilňovány výchovou k ranému, mimomanželskému a zvrácenému sexu.

Tím ale neomlouváme selhání v našich řadách. To neshledáváme pouze v tom, že někteří biskupové evidentně kryli a kryjí sexuální predátory v kléru, to je až sekundární. Primární je skutečnost, že Církev nezvedla hned na počátku prapor boje proti zvrhlé sexuální revoluci. Kdyby to učinila, museli by i biskupové postupovat jinak: Nepřijímali by homosexuály do seminářů a případy zneužívání by skutečně řešili a nezavírali před nimi oči jako před něčím méně významným. Papežové Jan Pavel II. a Benedikt XVI. poté, kdy řada případů vyšla najevo, vyhlásili různými dokumenty tzv. „nulovou toleranci“ vůči těmto zločinům. To je jistě správné a chvályhodné, nicméně dokud ze strany vedení Církve se kategoricky nezakročí proti blahosklonnému posuzování těžkých hříchů proti 6. a 9. přikázání, dokud se nezlikviduje v samotné Církvi duch shovívavosti vůči nim, minou se taková opatření účinkem.

Je smutnou pravdou, že se v Církvi i v samotném Vatikánu vytvořila v průběhu posledních desetiletí homosexuální mafie, již nejvyšší kruhy Vatikánu kryly, jak dokazuje případ kardinála Theodora McCarricka, o němž rovněž pojednává náš výše zmíněný článek ze dne 17.1.2023. Podobně se chovalo vedení Církve i v kauze jezuity Marka Ivana Rupnika, jak jsme v článku také informovali.

Viníkem nárůstu sexuálního zneužívání tedy není Církev, není to údajně její rigidní sexuální morálka, jak se snaží veřejnosti namluvit mainstreamová média, ale naopak jsou to právě ony a globalistické kruhy, které za nimi stojí a je financují. Ti, kdo hlásají sexuální uvolněnost, rovnoprávnost homosexuálních svazků s heterosexuálním manželstvím, možnosti změny pohlaví, polyamorní vztahy jako legitimní součást života apod. – to jsou praví viníci nárůstu zneužívání ve společnosti i v Církvi. Uvnitř katolicismu pak nesou těžkou vinu všichni, kteří kormidlují vývoj Církve k přizpůsobení se tomuto trendu, čímž poskytují přímo nebo nepřímo alibi pro zneužívání.

Nicméně stále platí, že duchovní věrni svým závazkům celibátu a věřící věrni svým manželským slibům mají drtivou převahu, jeden švýcarský liberální deník před lety dokonce označil církevní prostředí za „nejbezpečnější“. I ti největší štváči proti kléru kvůli zneužívání hovoří o 4 procentech pachatelů z jeho řad – a i to je nadsazené. U jiných profesí je toto číslo vyšší. Účinná a nebojácná obrana je tedy na místě, nebojme se jí tedy, ale nezapomeňme též, že jejím předmětem musí být také odsouzení jak samotného jednání efebofilních a pedofilních kněží, tak i všech tezí pocházejících i přímo z nejvyšších míst o nutnosti „revidovat“ sexuální morálku (např. o žehnání homosexuálním párům, podávání sv. přijímání smilníkům apod.).

Literatura:

• Časopisy Glaube und Kirche z let 2011–15
• Information FMG z let 2011–15
• Lawler Philipp: Kolaps katolické kultury, Praha 2016