Při kritice papeže Františka se setkáváme s protiargumentem: Ale on přece nedělá nic jiného než to, co jeho předchůdci, pouze v tom pokračuje! Je to pravda?

Nelze dát odpověď, dokud si nepředložíme nejzávažnější fakta. Tím principiálním je, že v Katolické církvi již od Druhého vatikánského koncilu (DVK), jenž se konal v letech 1962–5, probíhá systematický a permanentní rozklad věrouky a mravouky. Dnes již díky knize italského historika Roberta de Matteiho „Druhý vatikánský koncil, dosud nenapsané dějiny“ (vyšlo mj. i ve slovenštině, v češtině dosud ne), který důkladně prozkoumal všechny písemné podklady včetně korespondence jednotlivých aktérů, můžeme s jistotou hovořit o záměru likvidace dosavadní katolické nauky ve věci víry a mravů. DVK, první nedogmatický – a tudíž nikoli neomylný – koncil v dějinách Církve otevřel dokořán dveře průniku právě těch bludů, které papež sv. Pius X. odsoudil r. 1907 v encyklice „Pascendi…“ a v dekretu „Lamentabili“ jako modernismus, jenž nazval „snůškou všech herezí“.

Relativismus víry a morálky včetně důkazů Boží existence, tzv. historicko-kritická metoda ve vztahu k Písmu sv., jež zpochybňuje i samotnou pravdivost Nového zákona a zázraků Kristových, a teze o údajném „vývoji dogmat“, což znamená, že se mohou měnit a to, co dnes Církev neomylně definovala, zítra již platit nemusí – to jsou stěžejní principy modernismu odsouzeného sv. Piem X. V současnosti však jsou fakticky oficiální naukou Církve, přednášejí se na katolických fakultách, v seminářích i na katolických učilištích nižšího typu. Všechno, co sv. Pius X. odsoudil jako modernistickou „snůšku všech herezí“, je dnes v Církvi legitimní a víceméně závazné, zatímco ten, kdo věrně hlásá tradiční nauku, bývá označen jako „konzervativec“, „fundamentalista“ a „polarizátor“ – a je buď odstaven na okraj církevního spektra, nebo přímo postihován zákazy celebrovat, kázat a publikovat v církevních médiích.

De Mattei analyzuje, že právě DVK legalizoval tyto modernistické hereze v Katolické církvi. Jeho dokumenty, jak upozorňoval několikrát arcibiskup Marcel Lefébvre a jak říká též současný námi často citovaný biskup Athanasius Schneider, lze rozdělit do tří částí: tu první tvoří ty, které jsou v souladu s katolickou naukou (např. konstituce Dei verbum), druhé ty, jež obsahují dvojznačné formulace potřebující vysvětlující poznámky, a třetí ty, co jsou nekatolické a zavádějící a proto musí být odmítnuty (např. deklarace Dignitatis Humanae a Nostra Aetate).

DVK se zabývat v tomto článku nebudeme, neboť to by vydalo na jiný samostatný a dlouhý text. Nám jde nyní o postoj tehdejších papežů od Jana XXIII. po Benedikta XVI. Objektivně musíme konstatovat smutnou skutečnost, že všichni (s výjimkou Jana Pavla I., který byl v úřadě r. 1978 pouze jeden měsíc a tudíž se nemohl během tak krátké doby projevit) se nějak podepsali na pokoncilním rozvratu Církve. Všimneme si proto jejich pontifikátů výhradně pod zorným úhlem pravověrnosti podle kritérií nadčasové a věčné pravdy, oceníme v tomto směru jejich klady i zápory.

Jan XXIII.

Stál v čele Církve v letech 1958–63. Svolal DVK jakožto první ryze pastorační a nikoli dogmatický (věroučný) koncil v historii. Komise, která pod vedením kardinála Alfreda Ottavianiho pracovala na jeho podkladech tři roky, je rozeslala ještě před zahájením koncilu 11. října r. 1962 všem biskupům světa. Ty byly v souladu s katolickou naukou. Jenže hned třetí den sněmovního zasedání 13. října zorganizovala skupina prelátů z Francie, Nizozemska, Belgie, Německa a Rakouska (tzv. rýnská koalice) puč, kdy francouzský kardinál Achille Liénart si vzal slovo a jejich jménem prohlásil podklady připravené Ottavianiho komisí za nepřijatelné. Arcibiskup Lefébvre poznamenal, že „tři roky usilovné práce byly hozeny do stoupy“. Jednání koncilu nyní ovládli modernismu naklonění biskupové – a především jejich modernističtí tzv. periti (poradci), jakými byli Karl Rahner, Hans Kueng, Joseph Ratzinger, Henri de Lubac, Yves Congar, Edward Schillebeeckx a další. Někteří z nich (konkrétně Congar a de Lubac) ještě před zahájením koncilu kvůli svým heterodoxním naukám měli zákaz výuky na církevních učilištích a publikování v církevních médiích. Není proto divu, že koncil dopadl, jak dopadl, takže prominentní velmistr zednářské lóže ve Francii Yves Marsaudon napsal ve své knize, že „od DVK jsou koncil a zednářstvo na stejné lodi“.

Papeže Jana XXIII. nelze zbavit odpovědnosti za tento status quo. Těsně před zahájením koncilu, jak uvádí mons. Lefébvre ve svých vzpomínkách, Jan XXIII. jmenoval právě výše zmíněné teology postižené omezením působnosti kvůli bludům, jež hlásali, jako periti na tomto sněmu. Lefébvre si, jak uvádí de Mattei, šel postěžovat ke kardinálu Ottavianimu a sdělil mu, že tomu nerozumí. Ottaviani odpověděl: „Já taky ne, ale ten nahoře (tj. papež, pozn. autora) to chce.“

Jan XXIII. měl možnost jako nejvyšší autorita puč „rýnské koalice“ v zárodku překazit. Neučinil to, naopak vyslovil s jejich požadavky souhlas i za tu cenu, že koncil, jehož konec byl původně plánován k Vánocům r. 1962, trval ještě další tři roky.

Tento papež rovněž změnil dosavadní kurs Vatikánu ve vztahu ke komunismu, který jeho předchůdci Pius XI. (encyklika „Divini Redemptoris“) a Pius XII. (exkomunikační dekret pro členy a spolupracovníky komunistických stran) označili za ďábelské dílo. Jan XXIII. je otcem tzv. „východní politiky Vatikánu“, jež v praxi znamenala vycházet vstříc požadavkům komunistických vlád při nominaci biskupů. Na DVK nesměl být komunismus odsouzen jako blud a satanská nauka.

Co se týká věroučných a mravoučných dokumentů Jana XXIII., jsou v pořádku. Je signifikantní, že v dokumentu „Veterum Sapientia“ trvá na zachování latiny nejen jako liturgického jazyka, ale také jako jazyka Katolické církve, což dnešní velebitelé tohoto papeže ignorují.

Pavel VI.

Jeho pontifikát trval od r. 1963 až do smrti r. 1978. Pavel VI. organizoval různé ekumenické akce s protestanty, které vytvářely dojem, že věroučné rozdíly mezi námi a jimi jsou prakticky zanedbatelné. Těmito ekumenickými snahami bylo motivováno i sestavení nového mešního řádu (NOM), platného od adventu r. 1969. Pavel VI. sám řekl v knize rozhovorů s Jeanem Guittonem, že mu šlo především o to, aby katolickou liturgii učinil přijatelnou i pro protestanty. Proto musely z orací světců z období tridentského koncilu zmizet všechny zmínky o bludech, jež tito velcí mužové (sv. Petr Canisius, Robert Bellarmin atd.) potírali.

Pavel VI. NOM jednostranně celé církvi oktrojoval. Výslovně sice žádným dokumentem nezakázal tradiční ritus, nicméně činili tak biskupové v jednotlivých diecézích, aniž respektovali, že sv. Pius V., jenž r. 1570 ustanovil tento obřad jako hlavní v latinské církvi, tak učinil „na věky“.

DVK se stal pro modernistické teology impulsem, aby razantně a s vervou hlásali své bludy přímo uvnitř Církve: na církevních školách a v katolických médiích. Nejvýmluvnějším příkladem bylo Nizozemsko, kde vyšel tzv. Holandský katechismus popírající mj. i existenci andělů a reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Pavel VI. se sice ozval na obranu pravé nauky, ale nikdy proti těmto ničitelům katolické víry (Schillebeeckx, Schoonenberg, Kueng…) nezakročil, všichni nerušeně působili dále na teologických fakultách, publikovali a šířili své hereze. Napomohl tomu též fakt, že Pavel VI. zrušil antimodernistickou přísahu zavedenou sv. Piem X. pro duchovenstvo a pro vyučující na církevních školách.

Když se v Nizozemsku a dalších zemích rozšířilo bez dovolení Sv. stolce přijímání na ruku, Pavel VI. vydal dokument Memoriale Domini, v němž tuto praxi sice zakázal, nicméně nařídil tolerovat ji z pastoračních důvodů tam, kde již je prý „spontánně rozšířena“. To ovšem vedlo k tomu, že další a další biskupské konference argumentovaly, že i v jejich zemích už došlo k jejímu „spontánnímu rozšíření“ a požadovaly povolení.

Temnou stránkou Pavlova pontifikátu je též jeho východní politika. V Československu a v Maďarsku jmenoval za biskupy převážně ty duchovní, jež si komunistický režim přál a kteří se provinili kolaborací s ním, zatímco hrdinské hierarchy, kteří prokázali svoji věrnost Církvi tím, že raději šli do vězení a internací, než by zradili, odvolal, protože na to vlády v těchto zemích naléhaly. Pražského primasa kardinála Josefa Berana donutil papež k rezignaci, když se předtím dohodl s komunistickou vládou, že ho pustí do Říma, aby tam zůstal navždy v exilu. Ještě hůře jednal s maďarským primasem kardinálem Józsefem Mindszénthym, jenž odmítl odstoupit. Papež ho tedy jednoduše z úřadu odvolal bez ohledu na to, že biskup je podle kanonického práva nesesaditelný.

Ke kladným stránkám jeho pontifikátu pod zorným úhlem pravověrnosti patří některé dokumenty. R. 1968 vydal své „Credo“, jímž potvrzuje tradiční víru Církve v transsubstanciaci, tj. ve změnu podstaty chleba a vína při konsekračních slovech kněze v liturgii. Nejvýznamnějším dokumentem tohoto pontifikátu je ale nepochybně encyklika „Humanae Vitae“, v níž hájí autentickou katolickou nauku o nepřípustnosti umělé antikoncepce a o nerozlučitelnosti manželství. V exhortaci „Cultus Marialis“ brání mariánskou úctu, kterou modernisté rovněž zpochybňovali.

Pavel VI. po létech pochopil, že v Církvi probíhá vnitřní rozvrat, je znám jeho výrok, že „dým satanův pronikl až pod kopuli chrámu sv. Petra“. Žel nutno konstatovat, že on sám tomu vydatně napomohl.

Jan Pavel II.

Byl zvolen r. 1978 a tento pontifikát trval až do jeho smrti r. 2005. Byl nekritickým adorátorem DVK. Ekumenické aktivity svého předchůdce rozšířil i na nekřesťanská náboženství. Skandál mezi pravověrnými katolíky vyvolaly jeho políbení koránu, výkřik „Ať žije islám!“, šamanské bubny a tance v liturgii při návštěvě afrických zemí apod. Vrcholem toho všeho bylo r. 1986 svolání mezináboženské konference do Assisi, kde papež se modlil spolu se židy, muslimy, pohany a dokonce se šamany čarodějnického kultu voodoo. Nad tím opravdu zůstává rozum stát – a to hlavně proto, že tento papež v jiných ohledech Církvi velmi prospěl.

Na rozdíl od pontifikátu svého předchůdce došlo alespoň k částečnému postihu heretických teologů, konkrétně Hanse Kuenga a Eugena Drewermanna, jimž byly odňaty kanonické mise k výuce na církevních školách. Byla odsouzena i marxistická tzv. teologie osvobození v Latinské Americe, především pak její hlavní protagonista Leonardo Boff.

Jan Pavel II. změnil východní politiku Vatikánu a požadoval při jednáních s komunistickými vládami kategoricky respektování náboženské svobody. Mnohokrát se zastával duchovních i laiků, kteří trpěli pod jhem ateistických režimů.

Snad největší zásluhou tohoto papeže je ale obrana monogamního manželství, rodiny, nenarozených dětí a starých lidí ohrožených eutanazií. Vydal k tématu rodiny dokumenty „Familiaris Consortio“, „Magnum Matrimonii Sacramentum“ aj., magnou chartou obrany nenarozeného života je potom jeho skvělá encyklika „Evangelium Vitae“. Jan Pavel II. též v encyklice „Splendor Veritatis“ kategoricky odmítl věroučný a mravoučný relativismus, prohlášení Kongregace pro nauku víry „Dominus Iesus“ potom definovalo, že nekatolické denominace nemohou být nazvány církvemi, to přísluší pouze Katolické církvi. V encyklice „Ecclesia de Eucharistia“ tento papež hájí katolickou nauku o transsubstanciaci.

Benedikt XVI.

Nastoupil po smrti Jana Pavla II. r. 2005 a r. 2013 rezignoval. Byl jako tzv. peritus (občanským jménem Joseph Ratzinger) účastníkem DVK a zastával tvrdě modernistické názory. Později zpozoroval, že to směřuje k likvidaci Církve, proto se stále častěji vyslovoval konzervativně, nicméně své bludy z doby DVK nikdy neodvolal. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval kardinálem a prefektem Kongregace pro nauku víry.

Jako papež byl věrný linii svého předchůdce. Pořádal tak jako on mezináboženská setkání, i když v méně křiklavé formě. V tureckém Istanbulu se dokonce uklonil směrem k Mekce, což mohamedáni chápou jako přihlášení se k islámu.

Stejně jako Jan Pavel II. hájil pravou nauku o transsubstanciaci encyklikou „Sacramentum Caritatis“. Nejvíce se však zapsal do dějin svým motu proprio „Summorum Pontificum“, jímž „rehabilituje“ tradiční ritus a správně konstatuje, že nebyl nikdy zrušen. Škoda jen, že tento dokument je kontaminován označením „řádná forma“ pro NOM a „mimořádná forma“ pro tradiční. Nemělo by tomu být spíš naopak, nota bene když se nejedná o jeden obřad ve dvou formách, nýbrž o dvě zcela odlišné mše? Benedikt rovněž zrušil formální exkomunikaci čtyř biskupů vysvěcených r. 1988 arcibiskupem Lefébvrem.

Jeho překvapivá rezignace je zahalena dosud tajemstvím a nejasnostmi, které ale nejsou předmětem tohoto článku.

František I.

Lze říci, že tento pontifik zvolený r. 2013 nejen pokračuje v negativní linii svých předchůdců – ale ještě ji prohlubuje. Účast na rituálu pachamamy ve vatikánských zahradách a na modloslužbě ke čtyřem větrům v Kanadě je jen prohloubením a rozšířením tzv. všenáboženských mírových setkání v Assisi i jinde. František též na rozdíl od svých předchůdců přímo, bezprostředně a oficiálně hlásá bludy, např. svým společným prohlášením s muslimským imámem Tayyebem, že „Bůh si přeje různost náboženství“. V Indonézii pak řekl, že všechna náboženství vedou různými cestami ke stejnému Bohu. Tento věroučný relativismus je těžkou herezí.

Podobně vystupuje František i v morální nauce. Jeho adhortace „Amoris Laetitia“ otevírá dveře možnosti podávání Eucharistie párům žijícím v cizoložství, jeho dopis argentinským biskupům pak toto jasně a jednoznačně říká. Nedávný dokument Dikasteria pro věrouku „Fiducia Supplicans“ pak schvaluje žehnání homosexuálním svazkům.

U příležitosti Lutherova výročí r. 2017 František tohoto těžkého bludaře vychvaloval jako „opravdového reformátora“. Jeho dokument „Traditionis Custodes“ omezuje tradiční ritus a dává biskupům možnost uplatnit vůči kněžím, kteří ho celebrují, represe.

Zásadní rozdíl mezi pontifikátem Pavla VI., Jana Pavla II. Benedikta XVI. a pontifikátem Františka je ale ten, že tito tři zmínění papežové, i když svými počiny a prohlášeními napomohli pokoncilnímu rozvratu Církve, přece jen se mohou vykázat některými vynikajícími dokumenty, o něž se tradiční katolík může opřít: Pavel VI. svým „Credo“ a „Humanae Vitae“, Jan Pavel II. „Splendor veritatis“, „Evangelium Vitae“ a „Dominus Iesus“, Benedikt XVI. „Sacramentum Caritatis“ a uvolněním restrikcí staré mše.

František naproti tomu nevydal žádný stěžejní pravověrný dokument, jenž by se stal pro tradičního katolíka nosným a který by mohl hájit. Výjimkou snad může být pouze encyklika „Dilexit Nos“ o Nejsvětějším Srdci Ježíšově, která se ale týká zbožnosti a duchovního života, nikoli víry a mravů, nota bene papež v ní jenom jinými slovy opakuje to, co vyjádřil již Pius XII. v encyklice „Haurietis Aquas“.

František též na rozdíl od svých předchůdců v otázkách mravouky zastává názory ve prospěch smilníků, homosexuálů, transosob apod. Proto je objektivní pravdou, že jeho pontifikát znamená podstatné zhoršení ve srovnání s jeho pokoncilními předchůdci.

To potvrzuje i fakt, že zatímco uvedení minulí pontifikové při nominaci biskupů vždycky střídavě jmenovali jednou modernisty, podruhé konzervativce, František jmenuje výlučně samé modernisty svého ražení.

Pro nás je jasné, že se budeme držet pravé, nadčasové a neměnné nauky Církve, vyjádřené v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Tam, kde papež bloudí ve věrouce a mravouce, jej nebudeme a nesmíme poslouchat. Za Františka se budeme modlit: za jeho obrácení, nebo za jeho odstoupení. A také za to, aby Pán brzy dopřál Církvi pravověrného papeže.